Jihozápadní Čína - čínština a její dialekty, kultura, národnostní menšiny (původ, jazyk a zvyky) - především Yiové a perspektiva přežití tradiční čínské kultury - fotografie, lomo a holga

"Hele, velký šedivý Lao-waj," řekne čínsky jeden z hráčů majiangu, když vstupuje do místnosti a uvidí mého otce, jak si v improvizované kuchyni myje ruce. Zasedne ke stolu, zapálí si a už to jede. Automatický stůl zamíchá kostky a můžeme hrát. Chvíli postávám okolo, nikdo si mě nevšímá. A tak tasím lomo. Takto plynou dny v pavilonku Shouyin ge 寿音阁 ve městě Zizhong 资中... Push!

"Lao-waj," štěkně někdo ze tmy jedné z mnoha čajoven v městysu Niufo 牛佛. Na oplátku tasím... Cvak!

Můj nejoblíbenější čajový dvorec - sedm hodin jižně od Chengdu - Huanhou guan 桓侯官 v Zigongu 自贡. Tehdy byla zima, ale teď už je teplo, a tak se dá sedět venku a být obklopen tím vším dřevem. Na hlavu nesvítí spalující slunce, všude je přívětivý stormův stín! Jsme tu podruhé. Všichni okolo hlaholí, prodejsi starožitností zavírají krámy a jdou so dáchnout po obědě. Cvak!

Tibetská čajovna v jihovýchodní částí Songpanu (u jižní brány). Ten záchod jsem použil ve stavu nejvyšší nouze. Takhle rychle jsem ze sebe snad nikdy nevyloučil stolici. Zabralo to asi 10 vteřin i s hygienou, jen jsem to tam odložil. V kadibudce popolétávalo asi 12 vos. Vracím se na židli, sednu si a nahlas vydechnu, sáhnu po svém lomu. Chlápek naproti mě zkontroluje pohledem. Cvak!

"Lao-waj," opět Niufo 牛佛. A já opět tasím a koukám na rozehrané go, neboli čínsky weiqi 围棋. Zvuk pohybujícího se větráku a reklamní pauza v televizi mě vytrhne z této chvilky hloubání. Vzpomínám si, že go hrát neumím. Nojo! Ale spoušť zmáčknout, to mi jde. Rrrrr-ťnnn!

Kde všude může být v Číně čajovna? Ve městě Rongcheng 荣成 třeba na větrné hůrce! Jako střecha slouží igelit. "Jeden Huamaofeng 华茂峰," hlásím v čínštině objednávku nejlevnějšího čaje, zde za 3 yuany. Usedám do pohodlné plastové židle, kolem duje středně příjemný vítr, igelit sebou lomcuje a chce odlétnout. Nikoho okolo to nezajímá, všichni hrají ma-ťiang... A já? Cvak!

"Dáváš! Plesk! Ohohóóóó," řičí dědoušci v té nejdřevěnější, nejztrouchnivělejší a podlahově-nejudusanohlinatější čajovně, co jsme našli v Niufo 牛佛. Občas se některý z nich střídavě ohlížejí naším směrem. Až jednomu dodají kuráže, a on se pomalu - rychlostí odpovídající jeho věku - zvedne a pomalým šouravým krokem jde k nám. Mezitím přibíhá majítelka, která právě sebrala konvici z kamen a dolévá nám horkou vodu do gaiwanu 盖碗, typického nádobí, kterým disponuje devadesát devět procent sichuanských čajoven. Nakonec si nenenachala ani zaplatit. No nic. Otáčím se, vstávám a hledím karbaníkům do ruky. Nevšímají si mě, a proto... Klik!