Anyue 安岳: Kraj opuštěných soch

Fronta vlnící se jako jedovatý had. Rolníci předbíhají a já kleju ve třech jazycích. „Tohle je tak na dvě a půl hodiny,“ říká výpravčí, když právě rozmatlává po zemi hlen špičkou své naleštěné boty. Skřípu zubama. „Ještě jednou do mě strčíš, tak...“. V autobuse peklo nepřestává, soudruh za mnou hodí nudlovou šavli, která jen o pár decimetrů mine můj zátylek. Cesta stojí za hovno, po chvíli už blejou úplně všichni, Im spí. Poté, co nás tenhle „cirkus poblijón“ vysype na hlavním autobusovém uzlu v Anyue 安岳, tak velmi záhy zjistíme, že o buddhistických sochách, které jsou roztroušeny po celém okrese, nikdo nic neví, nikoho to nezajímá. Ve městě není snad ani jeden semafor, decibely na každé křižovatce tak překračují veškeré standardy a jsou vysoce toxické pro jemný lidský sluch. Tohle musí být snad nejhlučnější místo na světě. Čína by vůbec měla změnit své označení hua2 华 (mj. „nevšední“, „úžasná“) na hua2 哗 („hlučná“). A je to vůbec náhoda, že se tato dvě slova liší pouze radikálem? Ach jak rád bych si dal plzeň, chleba s máslem a s Levákem v hospodském šumotu probíral současné nejzávažnější problémy české společnosti... Na druhou stranu, tyto krušné podmínky slibují další nevšední zážitky. Vše se posune do barevného náladového spektra poté, co dostaneme v knihkupectví mapu místního okresu. Aha, tak tady vlastně jsme... A zítra pojedemeee... K ležícímu Buddhovi. Předtím ještě navštívíme místní chrámek na kopci, kolem něhož je na zdech naškrábána spousta hesel jedné v Číně zakázené sekty.

Druhý den ráno teda nastoupíme do „obrněného trakaře“, jak by se dal místní autobus a jedeme skrz jeden městys do „základního tábora“. V onom městysu ale musíme přesednout na jiný povoz. No... A tam se to stane. V prostředku hlavní silnice přímo před mými zraky škobrtne stará paní a rozjetý přeplněný kamión to prosě nemá šanci ubrzdit. Je to tady, poprvé v životě se mi na několik vteřin zastaví srdce, mám sucho v puse... Tohle se přece neděje. Im křičí a snaží si zacpat oči i uši zároveň, akorát to nejde... V mžiku je kolem několik desítek lidí, panuje chaos, křik, pláč... Chytnu Im, říkám jí, ať se tam nedívá, obcházíme kamión a rychle skáčeme do pomalu jedoucího autobusu do vesnice Bamiao 八庙. V mém periferním vidění se tělo pod kamionem drží za hlavu a sténá. Tenhle obrázek mi z paměti nezmizí na další tři týdny...

U spektakulární sochy ležícího Buddhy vytesaného do vápencové skály (Bamiao wofo 八庙卧佛) se za tu paní modlím, i když jsem těžce nevěřící člověk. Cesta k Buddhovi je nádherná – přes políčka a malé vesničky, na jednom místě je potřeba překonat řeku. Komerční loď stojí 120 yuanů, ale „vládní trajekt“ sestávající se z železné kocábky, dřevěného pádla a jedné staré paní stojí 1 yuan za osobu. Stačí jen parkrát houknout na druhý břeh a paní opustí své políčko a připluje pro nás. Den končíme v „Usedlosti tisíce Buddhů“ (Qianfo zhai 千佛寨), který skutečně obsahuje mnoho nádherných soch. Vtip je v tom, že nemají hlavu. Další z mnoha podpisů Kulturní revoluce. Opodál vzdálená jeskyně Yuanjue dong 圆觉洞 je na tom podobně. Obojí se připravuje na příjezd turistů, tímto tempem to ale ještě nějakou dobu potrvá. Prvotní vibrace z ranního otřesného zážitku teprve doznívají...

Druhý den jedeme do poměrně vzdáleného městysu Shiyang 石洋, jehož nejúžasnější atrakcí je kromě pouličního prodejce tradiční čínské medicíny jeskyně Pilu dong 毗卢洞, která skýtá množství soch různých velikostí. Hlavu mají všechny, což je rozhodně dobrá zpráva. Co ale nezvládli Číňané za KR, to dohánějí dnes – nožem do soch vyryli svá jména. Bublá ve mně zlost a místy mě nepříjemně napadají poměrně nacistické myšlenky. Vše ale držím pod pokličkou, z papiňáku upouštím páru drápáním se na kopec do další, o trošku méně působivé, ale stejně zajímavé jeskyně Huayan dong 华严洞, která obsahuje velmi zachovalé exempláře. Obě jeskyně jsou totiž skryty v místním bujném porostu a rudé gardy s vypláchnutými mozky je patrně neměli šanci objevit. Celé toto místo je poměrně blízko věhlasnému komplexu Dazu 大足 v chongqingské municipalitě. Jediným rozdílem je, že o těchto místech nikdo neví a většinou se neplatí žádné vstupné. A když už, tak pouze symbolické. Poslední socha, která leží téměř na hranici provincie se nazývá Kongque dong 孔雀洞, nad níž trůní chrám z dynastie Tang s dobovou, poměrně nechutně a násilně „opravenou“ pagodou. Jak říká jedna moje kamarádka z chengduského trhu se starožitnostmi, „toto místo bylo zničeno takzvanou současnou kulturou“.

Totéž se týká sedícího Buddhy (Huangjue dafo 黄桷大佛) již v sousedním okrese, kterého si už s batohy na zádech spěšně prohlížíme. Proč proboha pukliny ve vápenci zalepují tím odporně nekvalitním betonem? Byl totiž opraven na konci osmdesátých let, kdy o nějaké technice ochraně a opravě památek neměl v Číně nikdo ani páru. V současnosti se situace přecejen trochu zlepšila, i když je stále na mizerné úrovni. V hlavě mi rezonují slova kamaráda Akiry: „Číňané a buddhismus, to nejde moc dohromady. Jeď do Indie, jestli chceš vidět opravdové buddhistické sochy, vypadnou ti oči z důlků.“

Ve vesnici s krásným názvem Zhouli 周礼 („Zhouský obřad“; těžko jednoduše vysvětlitelné, sinologové vědí) si na chvilku dácháme v roztomilém taoisticko-buddhistickém chrámu Wenchang si 文昌寺. V případě záchrany zdejší památky, totiž rodinného oltáře rodu Zhou, se místní moc obřadně nezachovali. „Jóóó, jestli tohle chcete vidět, tak to jste tu o nějakých deset let pozdě. Ten barák byl strhnuté už dávno,“ vysvětluje peprným sichuanským dialektem postarší paní. Alespoň tak obdivujeme obrovskou halu, která byla nejdříve stodolou, pak za KR kinem, kde se promítaly propagandistické filmy a teď slouží jako majiangárna a čajovna (echt Sichuan).

Po příjezdu do většího města Zizhong 资中 chceme urychleně najít autobus a dostat se zpět do Chengdu. Zážítků bylo až až, jsme strhaní. Co nás ale zpomaluje je úchvatný genius loci tohoto místa. Místní konfuciánský chrám dost podobný tomu ve Fushunu, chrám bojových umění Wumiao 武庙, který je nyní muzeem s hromadou zajímavých starožitností a v jedné z jehož postranních hal místní dámské ochotnictvo nacvičuje sichuanskou operu (s maskami) spolu s tanci mé oblíbené minority Yi (!)... Vše ohraničuje stará čtvrť. Je pět hodin a už není tak otřesné vedro. Nad městem se tyčí hora Chonglong shan 重龙山 se vstupným symbolických dvou yuanů. Co se skrývá v parku? Samozřejmě skalní reliéf plný soch. Ale těch nejlepších v celém kraji. A v okolí města jsou těcho skal mraky, jenomže není čas je všechny prolézt. Poměrně usochovaní odpočíváme nad šálkem zeleného čaje v úžasném pavilonku Shouyin ge 寿音阁, který je už 10 let obýván jednou rodinou, která si dala záležet na jeho restauraci a pečlivě si hýčká každou dřevořezbu v každém z jeho pěti pater. Dnes tedy do Chengdu cesta nevede, tak zítra...

„Cestou zpátky to vezmeme přes Ziyang 资阳 a ještě pozdravíme místního sedmadvacetimetrového sedícího Buddhu (资阳大佛),“ ustanovíme plán na dopoledne. Alespoň si tedy myslíme, že to zabere jen jedno dopoledne. Tato památka totiž leží v malém městě těsně za hranicí okresu, a tak tam nevede přímý spoj. Za pár, myslím že asi pět hodin už upocení, zaprášení a unadávaní stojíme před bizarním výjevem. V okolí z pole trčí kopec. Na jeho jižním svahu je skála a do ní vytesán obrovský Buddha. Vedle je malý chrámek, o který se stará jeden z místních zasloužilých. Čím jsme ale museli projít? Napřed busem na hranici okresu do přestrašlivé díry jménem Qiuxi 球溪, z níž je potřeba několik kilometrů projít stavbou nové silnice. Není divu, že sem nevede žádná linka... Kdo by tudy taky jezdil, když se nad touto zapadlou roklí tyčí zbrusu nová dálnice. Na konci tohoto světa šedivého prachu bylo potřeba počkat na autobus, ve správnou chvíli vystoupit, jít dva kilometry pěšky do kopce a po cestě si od rolníků vyslechnout, že jsem opice. No... Ale nestálo to za to? Po návratu líčíme naše zážitky našim vytřeštěným kamarádům u příležitosti oslavy narozenin Osawasamy, japonského zenového mnicha, v turecké restauraci. „A proč jste radši nejeli do Dazu? Dvoudenní výlet, spousta soch, vstupné jenom 120 yuanů,“ řekne jeden z nich. Proč? Protože jsme pravděpodobně divni!

Sichuan oplývá neuvěřitelnou spoustou kulturního bohatství. Jen o tom vím jen velmi málo lidí. V okrese Pixian 郫县, u městysu Xinmin 新民 je uprostřed polí ukázka vkusné moderní stavby. Jmenuje se „jelení obora“ 鹿野苑石刻博物馆 a je to muzeum podobných soch, jaké jsou roztroušeny po celém Sichuanu. Tam se možná najde pár lidí, jejichž obzor sahá někam dále, než je jenom majiangový stůl. Sichuan, to není jenom[linkhttp://www.karosh.net/cs/skicak/posvatna-mista-taoismu-134.html"> Dujiangyan 都江堰, Qingchengshan 青城山, Leshan dafo 乐山大佛 a překrásný, leč příšerně zkažený přírodní park Jiuzhaigou 九寨沟. Co se týká starých vesnic, Sichuan skrývá mnohem víc, než Huanglongxi 黄龙溪 či Langzhong 阆中. Do těchto míst je velmi snadné se dostat a proto čím dál tím víc ztrácejí autenticitu. Tam, kam nevede žádná cesta... Na místě, o kterém na čínském internetu nenajdete jediný odkaz... Teprve tam, kam se proderete lesem, přebrodíte řeku a od hlavy až k patě se umažete od bláta, tam se skrývá něco, co pohladí vaši dobrodružnou duši... Možná ale taky najdete či uvidíte něco, co vás trochu změní a uvědomíte si, co je v životě opravdu důležité.

Diskuse k příspěvku

  1. karosh

    11.05.2011, 09:02

    jakub: no, to jsou proste lezici buddhove :) 卧佛 Bo Jing: tezko rict, asi mozart nebo nejaky jiny andelicek mezi tremi buddhovci. take jsem se nad tim podivil. nicmene spravce chramu zastaval svuj nazor, ze je to taky buddhovec :D

  2. Bo Jing - 波静

    10.05.2011, 14:06

    Aufschnitt! Was ist das auf dem Bilde 69? Kann man das kaufen?-) 割傷!是什麼在圖片69?你能不能買- ?)

  3. jakub

    09.05.2011, 12:02

    Ty vytesany samozrejme, treba fotka 25 nebo 79

  4. karosh

    09.05.2011, 07:53

    jj, uzasny to je, ale pry to nema ani zbla na to, co se nachazi v indii... jaky lezici panaky mas na mysli?

  5. Jakub

    09.05.2011, 00:45

    To je uzasny. A co maj znamenat ty panaci co lezej?

Odpověď

*

(70839)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2017. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.