Fujianská "odpaliště raket"

Hakkové jsou hrdou podskupinou etnika Han, možná by ale uvítali vlastní národnostní škatulku. Na jih Číny přišli ze severu, jejich migrace začala už za dynastie Jin 晋 (od r. 265) a v jejich žilách možná koluje podobná krev jako starověkým nájezdníkům z kmenů Xiongnu 匈奴. Jejich jazyk je jedním z mnoha čínských dialektů a dále se dělí na další podskupiny, obvykle má 6 tónů. Sun Yat-sen, Deng Xiaoping, polovina myanmarské vojenské junty – to všichni jsou či byli Hakkové. San Francisco, New York, Jihovýchodní Asie – tam všude je najdete, v 19. století byli právě oni hlavní hybnou silou čínské emigrace do téměř všech zemí světa.

Vyzbrojen těmito fakty přijíždím do města Dabu 大埔 na severovýchodě provincie Guangdong, jednoho z míst osídleném národem Hakka. Hlavním cílem jsou jejich jedinečné budovy čtvercového či kruhového tvaru v čínštině nazvané tulou 土楼, tedy něco jako „hliněné stavby“. O jejich existenci patrně nic netušili soudruzi z americké CIA, protože si je v šedesátých letech dokázali splést s odpališti raket dlouhého doletu a málem kvůli tomu Číně vyhlásit válku.

V Dabu jsem svědkem (ostatně jako skoro všude v Číně) kterak „moderní“ betonové struktury pohlcují tradici. Po krátké procházce čtvrtí, kde toho ještě dost zbylo, navštěvuji svou první tulou. Na konci výletu se ukáže, že tento dům byl vlastně jedním z nejoriginálnějších. „Byl postaven mým dědem v roce 1937 z pravého singapurského betonu, který sem dovezl doslova na vlastním hřbetě. To není jako to dnešní bláto, co se hned rozpadne,“ vykládá nad šálkem oolongu majitel, který ve čtvercovém domu o třech patrech s koloniálním designem ubytovává přes dvacet rodin za 50 yuanů za měsíc „plus poplatky“. „Jenže doba je teď zlá, úřady mi nechtějí přispět na nutné opravy a zápis na seznam památek se mě také netýká,“ potáhne si z cigarety a rozhlédne se po drolících se stěnách. Po rozloučení obhlédnu ještě několik zdejších chrámů předků a tradičních obydlí. „Jarní svátky jsou až za 14 dní. Když budeš mít čas, tak přijeď. Napíšu novou kaligrafii,“ říká mi starý pán a ukazuje na omšelé cáry papíru visící po stranách dveří. Po prohlídce čtvercového „hradu“ a rozhovoru s průvodkyní národnosti Zhuang 壮族 si přisednu na motorku a ona mě odveze zpět do mého hotelu, který má po cestě domů...

Druhý den už kráčím po silnici v provincii Fujian z městysu Xiayang 下洋镇 do nedaleké vesnice Zhongchuan 中川, ve které se nachází několik kruhových a čtvercových staveb. Uprostřed jedné z nich je akvárium s obrovskou, vodní řasou porostlou želvou. Stále žije, kolik jí tak může být? Cestou autobusem mi málem vypadly oči z důlků, v průměru každých pět minut jsem chtěl vystoupit a vydat se na průzkum. Původně jsem si myslel, že tulou je v tomto kraji jen pár (v seznamu UNESCO je totiž zapsáno jen 46 míst), ve skutečnosti jsou jich ale tisíce, některé údaje hovoří dokonce o více než dvaceti tisících. Ve většině z nich dodnes bydlí celé rodiny, některé rody již zanikly, a tak krajinu lemují i torza těchto staveb. Není totiž nikdo, kdo by je zrekonstruoval.

Původ této architektury nalezneme díky archeologickým vykopávkám již v dobách dynastie Han a období Tří říší. Nicméně většina současných tulou pochází z dynastie Qing, ty nejstarší pak z předcházející dynastie Ming. V období Qingů se prý Hakkové začali stále častěji dostávat do konfliktu se zdejšími jihočínskými starousedlíky, proto začali ve velkém stavět tato opevněná obydlí. Ke stavbě se nejčastěji používala dusaná hlína v kombinaci s lepivou rýží (paralela s vejci v maltě při stavbě Karlova mostu) a bambusovými kůly, najdeme však i stavby z pálených cihel či kamene. Zdi jsou u základů až 2 metry tlusté, v horní části pak kolem jednoho metru. Samotné základy jdou až metr do hloubky, což prakticky znemožňuje prokopání tunelů, kterými by se nepřítel mohl dostat dovnitř. Vstupní brána je vyrobena z více než deset centimetrů mohutných tvrdých dřevěných desek, které jsou obité kovem a celá tato nádhera je vsazena do žulového futra, což vylučuje jakoukoliv možnost bránu vyrazit, vysadit či zapálit. Stavby mají jen jeden vchod a žádná okna v přízemí. Zevnitř kruhových staveb je pak velice dobrý přehled o okolí, protože nepřítel se nemůže schovat za žádné ostré rohy či hrany. Celá stavba je zvenčí odolná jak proti ohni, tak i proti vlhku a větru. V létě udržuje příjemný chládek, v zimě pak teplo, bez problémů odolá zemětřesení a zajišťuje dobrou cirkulaci vzduchu. Uvnitř staveb je pak všechno potřebné – od skladů potravin, stáje a chlévy pro koně a dobytek až po studnu. Prostředek je většinou vymezen chrámu předků.

Stavby důsledně dodržují i spoustu čínských filozofických, etických a geomantických konceptů. Oproti myšlenkám konfuciánů ovšem architektura Hakků nevyjadřuje společenskou hierarchii. Všechny místnosti v budově jsou stejně velké a jejich vzdálenost do středu je prakticky stejná, architektura tak vyjadřuje, že „všichni jsou si rovni“ a všichni žijí pohromadě jako jedna velká rodina (což dříve nebylo nic neobvyklého, v jedné budově totiž obvykle žil pouze jeden rozvětvený rod). Hakkové navíc mají zvláštní vztah ke kruhu. Věří v jeho mystickou sílu, pomocí něj se prý lze spojit s božstvy (kruh je v čín. mytologii symbolem nebes). Je to také symbol jednoty a společenského soužití. Když sesumírujeme výše uvedené je jasné, že princip fengshui 风水 tady dýchá z každého prkna či kusu kamene, kterým je stavba tvořena. Fengshui je zde praktikováno jako „princip přežití“ (生存法则), jakožto přizpůsobení se prostředí, kdy se při stavbě budovy berou v potaz i takové faktory, jako je síla a směr slunečních paprsků, kvalita vody, rychlost větru, druh a jakost půdy, zemský magnetismus, teplota, vlhkost atd.

Přemýšlel jsem, že z ekologického a úsporného hlediska by podobné stavby mohly být populární i dnes – ve všeobecné mánii po všem „zeleném“ a šetrném k životnímu prostředí. Po prohledání internetu jsem skutečně narazil na několik odkazů na firmy zabývající se ekostavbami.

Chuxi tulou 初溪土楼群, to nejlepší na začátek

Tato skupina tulou je poměrně odlehlá od civilizace, vede k ní jen jedna prašná cesta. V městysu Xiayang jsem ukecal chlápka s motorkou, aby mě tam za 20 yuanů odvezl (vzdálenost asi 20 km). Po cestě už jsem ovšem viděl bagry, kterak ukusují stěny svahů a budují monstrózní parkoviště. Tlupy krvežíznivých čínských turistů už na sebe patrně nenechají dlouho čekat. Není co se divit, tohle místo je jedna velká nádhera. Malebné údolí a okolní hory se strhujícími výhledy. Po příjezdu mě hned adoptovala jedna babička. Podle místních sice umí dělat byznys nejlépe ze všech a nikdy nezavře pusu („她的嘴巴很厉害“), ale jelikož podle svých vlastních slov ještě nikdy nemluvila s cizincem (jediné co dokáže říct anglicky je „oukej“) a je patřičně zvědavá, pasovala se do role mé průvodkyně a živitelky (zvláště pokud jde o oběd, večeři a degustaci místního alkoholu).

Nejvíce mě zaujala stavba Jiqing lou 集庆楼, která byla postavena v roce 1419 za éry Yongle 永乐 a je tak nejstarší budovou v celém zdejším seskupení. Údajně je celá postavená podle starodávné Knihy proměn (koncepty 天人合一, 八卦,九官,三十四山,七十二河洛,九星等形式, 水火齐全,阴阳相配,外圆内方,刚柔相济 – pozn. autora k vlastnímu studiu) a nese v sobě kombinace konfuciánských (pravidlem „všichni jsou si rovni“ ale porušuje pilíř konfuciánského myšlení - patriarchální hierarchii; nechápu!), buddhistických a taoistických myšlenek. Alespoň tak to stálo na ceduli před vchodem. Je blízko vody a hor (依山傍水) a poněkud netradičně je orientována směrem na sever (坐南朝北, většina čín. budov stojí čelem na jih – tedy alespoň podle tradice by to tak mělo být). To je způsobeno hlavně topografickými podmínkami. Směrem na jih jsou totiž hory. A čučet směrem do hor, když do týla útočí nepřítel z ústí údolí rozhodně není ta nejšťastnější varianta, že...

Největší zajímavostí stavby je, že nemá studnu. V místě brány je totiž podle tradičního rozložení segment vody, navíc v těsné blížkosti budovy tečou dva potoky. Studna by tak „utopila kov, odnesla dřevo, uhasila oheň a zatopila půdu“. Jelikož je oblast bohatá na podzemní prameny, v případě nouze lze studnu rychle vyhloubit (v případě, že by nepřítel odříznul přístup k vodě). Jinak se pro vodu musí mimo zdi Jiqingu. Při stavbě budovy navíc údajně nebyl použit ani jediný hřebík. Třešničkou na dortu je obrovský had z jižního Yunnanu, který se vyhřívá v teráriu umístěném v jedné z místností.

Po důkladném prozkoumání ostatních budov jsem sebou vyčerpaný prásknul do postele. Symptomy pocitů z Angkor Watu, které jsem zažil před čtyřmi lety v Kambodži (tj. být naprosto „uchrámovaný“) se podobně jako otravná malárie vydraly opět na povrch.

Tour de tulou

„100 yuanů? Vy jste se asi zbláznil, vždyť je to jenom asi dvacet kilometrů,“ skáču jako čertík z krabičky, když se mě snaží natáhnout jeden mototaxikář. Prejže výlet, pche... Pronajímám si pokoj v polorozpadlé tulou (20 yuanů/noc, v pokoji je v mrazivých nocích opravdu překvapivě teplo) a za 10 yuanů na den si půjčují kolo značky Merida. Co na tom, že se pravděpodobně jedná o padělek, hlavně že je dobře seřízené.

První zastávkou je Zhencheng lou 振成楼, kterému se přezdívá „princ tulou“. Dnes se jedná o turistické muzeum, uvnitř ale přesto bydlí pár starých lidí. Jeden dědek se mě pokouší zkásnout o deset yuanů, prý že se nahoru nesmí, ale když mu dám spropitné, tak mě tam pustí. Cedule ale nikde, a tak prostě jen přejdu k dalšímu schodišti a vylezu nahoru. „Princ“ byl dostavěn v roce 1912, pilíře chrámu předků, který je obehnán dvěma osmiúhelníkovými prstenci, vykazují vliv evropské architektury. O několik kilometrů dál trůní masivní „král“ jménem Chengqi lou 承啟楼, postavený v roce 1709. V dobách své největší slávy hostil až 80 rodin, kolem chrámu předků jsou obtočeny neuvěřitelné čtyři vnitřní prstence.

Postupně se propracovávám do údolí Nanxi 南溪土楼, kde se nacházejí stovky kruhových staveb. Vliv turismu slábne a já mám možnost nahlédnout do života místních obyvatel. Většina z nich je překvapených, že jsem přijel na kole a nabízejí mi chvíli posezení s čajem. Tak jako jedna málomluvná paní, jejíž syn je dělníkem v Xiamenu. Nejvíc mě ale zaujme 88 let starý pán, jehož pokojík je vyzdoben kaligrafiemi, portréty Lu Xuna a posledního císaře a na věšáku mu visí originální uniforma Rudé armády. Ukazuje mi spoustu fotek z mládí a vykládá, že se nikdy neoženil, protože byl příliš zaneprázdněn revolucí (搞革命). Mluví perfektní standardní čínštinou, hodně dlouhou dobu prý pobýval v Pekingu. „A co tahle,“ ukazuju na společnou fotku s v pořadí už asi čtvrtou krasavicí. „Tu jsem nechtěl, její smýšlení bylo špatné (思想不好),“ čiperně odpoví stařík. Je to asi jeden z těch, který věřil v dobrou stránku komunismu, která je ale spíše jen utopistickou vizí. Dojímá mě jeho ochota, když se se mnou chce rozdělit o oběd – několik masových knedlíčků. Odmlouvání mi evidentně moc nejde. Sním dva aby se neřeklo a odcházím s tím, že už ho nebudu vyrušovat v odpoledním odpočinku. Moc dobře vím, jak důležitou roli hraje v čínské společnosti odpolední šlofík. „Napiš mi, adresu máš,“ volá na mě a mává mi, když nasedám na kolo a připravuju se na další etapu.

Dvě hodiny odpoledne, 40 kilometrů, v pohorkách dupu do pedálů. „Ta cesta tam končí, vrať se,“ říká mi Číňan na motorce, který jede v opačném směru. Za ta léta jsem se jim naučil nevěřit, pokud jde o podobné rady. Přece se nebudu těch 40 kiláků zase vracet stejnou cestou zpátky. Dojedu na místo, kde cesta opravdu končí v obrovské hromadě hlíny. Při bližším ohledání ale najdu pěšinku. Hodím odlehčené kolo na rameno, vydrápu se do kopce a kolem vytřeštěného bagristy přejdu na druhou stranu hliněné kopy a jede se dále, následuje divoký sjezd do údolí. Po příjezdu do městysu Luxi 芦溪镇, kdy mi v lahvi už nezbyla ani kapka vody, dojdu k překvapivému zjištění. Nejenže mi tu nikdo nerozumí, oni se mě dokonce bojí. V obchodě mi nechtějí nic prodat, musím posunkama požádat mladíka postávajícího poblíž, aby mi koupil flašku Spritu (nic jiného k pití nemají). Žeby tady neměli televizi, ze které se dennodenně line standardní čínština? Nebo jsem na tom tak špatně s fonetikou? Těžko říct, bude však nejlepší, když pojedu dál.

Šedesátý kilometr, co jde dolů musí zase nahoru, kopec jak Everest. Jsem idiot nebo co? Nepřecenil jsem se? Sjezd! Uf, konečně. A pak zase do kopce, néééé! U bizarního uskupení Tianluokeng 田螺坑土楼群, kdy čtvercová budova uprostřed je obklíčena čtyřmi kruhovými a jednou oválovitou, už téměř doslova plivu krev. Zpátky do Hukengu 湖坑, kde bydlím, je to ještě nějakých 20 kilometrů. Dvacet kilometrů, než se kruh uzavře. Naštěstí je to však většinou z kopce. Po cestě se ještě zastavuji v Yuchang lou 欲昌楼, jedné z nejstarších budov. Byla postavena už v roce 1308 za mongolské dynastie Yuan a je také jednou z nejvyšších. Její specialitou je náklon stěn, který je údajně způsoben drobnou stavební chybou. Po zdolání posledního kopečku, který by mi za normálních okolností nepůsobil žádné problémy, ale v dané situaci mě vysává až do morku kostí, je konečně čas na zaslouženou večeři, sprchu a postelové delirium. 90 kilometrů na kole, to jsem naposled ujel někdy před dvanácti lety. To už je to tak dlouho? Aspoň po návratu do Chengdu vím, kde jsem nechal svých šest kilo nadváhy...

Mořský vánek

Po celkem šestidenních radovánkách v tomto kraji je načase zvednout kotvy a posunout se zase o kus dál. Po cestě však mám ještě dva cíle. Cesta k nim se lehce zkomplikuje, když v městysu Pinghe 平和镇 zakáže silniční kontrola řidiči autobusu vyjet ze stanice. Prý má špinavý vůz, naprasklé sklo a vepředu chybí jeden stěrač. Celý zátah je natáčen na kameru. Musím se smát. Zajímalo by mě, co by inspektoři dělali, kdyby viděli ty autobusy v Muli opravené izolepou...

Po této nečekané prodlevě ale už sedím v autobuse do okresu Zhangpu 漳浦县, kde přesednu do autobusu do městysu Shentu 深土镇, který mě vysype u odbočky do horské vesnice Dongping 东坪村.Už se nenacházím v horách, a tak můj zjev ze dvěma mikinami, bundou a dlouhými nohavicemi budí pozornost. Jsem už totiž dost blízko u moře a teplota vzduchu překračuje 20 stupňů. Než si to uvědomím, je ze mě živoucí fontána. Do Dongpingu je to 10 kilometrů do kopce skrz zvláštní krajinu plnou žulových valounů. Jelikož se jedná o dost malé místo, veřejná doprava tady neexistuje. Nedávno jsem kdesi četl článek o tom, jak se v Číně nedá stopovat. Mě to ale jde docela dobře, protože už za chvilku mávnu na první auto, které potkávám na této silnici - džíp dvou geodetů - které mě doveze až k mému cíli. Ještě chvilku trvá, než se přes balvany vyškrábu do patřičné výšky, aby se mi naskytnul kýžený pohled. Pode mnou se totiž rýsuje Baguabao 八卦堡, doslova „Hrad osmi trigramů“. Jedná se o jednu z nejspecifičtějších tulou v Číně. Turismus sem ale ještě nedorazil, i když úřady podle místních plánují rekonstrukci a zařazení objektu na seznam památek.

O co tedy jde? Uprostřed vesnice Dongping se nachází kruhová stavba s několika prstenci, které svou segmentací opravdu připomínají trigramy. Vtip je v tom, že celý objekt má jen jedno patro. Tehdejší architekti asi plánovali postavit stejný opevněný hrad, ale poté co usoudili, že příkrá cesta a okolní hory jsou pro místo dostatečnou ochranou, plán opustili už po „první etapě“. Kolem prvního prstence pak vyrostl ještě druhý, třetí a čtvrtý a dal tak vzniknout této ojedinělé, velmi zajímavé stavbě. Při průzkumu jsem opět pozván na čaj. Jeden velmi vzdělaný rolník zná dokonce Smetanu a Dvořáka, prý se rád dívá na televizi. Jeho syn studuje univerzitu v Xiamenu, ve vzdělání je totiž budoucnost...

Po chvilce oddychu se pán nabídne, že mě odveze k poslední tulou, kterou mám v plánu navštívit. Ve stejném městysu, akorát směrem k moři a ne do hor, se nachází vesnice Jindong 锦东村, jejíž dominantou je Jinjiang lou 锦江楼, stavba s úzkou centrální věží, okolo které jsou obtočeny dva prstence. Celá tato tulou připomíná otočnou dělostřeleckou věž s dvěma přilehlými obrannými zdmi. Její obyvatele tvoří, jak jinak, především staří lidé, kteří jen co mě spatří začnou hlasitě povykovat a nabádat mě, ať se uvnitř pořádně rozhlédnu, že prý se nemám vůbec žinýrovat. Sami klábosí minnanštinou a hřejí se na sluníčku.

Celou svoji tuto pouť po „odpalištích raket“ symbolicky končím v jedné rozbořené, trávou a plevelem zarostlé tulou. Po chvíli odpočinku nasedám do autobusu a odjíždím směrem k městu Quanzhou 泉州, kde budu mít dva dny na to, abych se dal do pořádku a zase trochu vypadal jako člověk. Rétorikou „Snu v červeném domě“ a dalších čínských kapitolových románů tak na závěr říkám: „Pokud chcete vědět co bylo dál, přečtěte si prosím další kapitolu!“

Diskuse k příspěvku

  1. Aili

    03.03.2011, 00:05

    tyjo, že jsou až takhle velký, to jsem teda netušila. budu muset doplnit mezery ve vzdělání :-)

Odpověď

*

(91955)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2017. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.