Jihozápadní Čína - čínština a její dialekty, kultura, národnostní menšiny (původ, jazyk a zvyky) - především Yiové a perspektiva přežití tradiční čínské kultury - fotografie, lomo a holga

Litangování

V Litangu mají úplně všechno. Od kovářů, lidových léčitelů až po pasáky. Každý večer nám ke spánku hraje vedlejší dydžina, kde hrají mix mezi technem ala 2Unlimited, hiphopem, lidovou hudbou a Evou a Vaškem. Ruda Havlík to na svém blogu trefně pojmenoval "bulharská hudba budoucnosti".
Samotné město je dost špinavé, zaprášené a tím pádem velmi atmosferické. Kromě Tibeťanů jsem tady zahlédl i národnostní menšinu Naxi (většinou prodávají u stánků smažené maso na špejli) a také pár izolovaných Yiů (bezcílně se flákají po ulicích). Nad
městem trůní poměrně velký klášter sekty Gelupa, jeden z největších v Číně. Bydlí v něm 700-1000 mnichů. Co mi ale přišlo zajímavé, že drtivá většina jsou děti nebo mladí kluci. Starších jsme potkali jen pár. Evidentně nemají moc do čeho píchnout, přes den zevlují po městě a po okolních planinách, večer s sebou nosí knihy a tabulky na psaní.
Okolí města je nádherný, dostupnost jednotlivých planin a hor je ale limitována vysokou nadmořskou výškou (4-5 tis. m.n.m.), která mě a Noře působí docela legrační závratě a již méně vtipné bolesti hlavy. Všechno je taky tak nějak barevnější pod vlivem nedostatku kyslíku. Dá se říct, že už jsme si na to zvykli. Každopádně díky mamince za platíčka ibalginu! Celé dva dny jsme se tak poflakovali po okolí a trošku náročněji relaxovali. Minulou noc jsme slyšeli docela solidní humbuk způsobený rvačkou ožralé tibetské mládeže, která právě vylezla z jednoho z mnoha karaoke barů. Nedá se říct, že bychom byli úplně v pohodě při poslouchání řevu, řinkotu rozbitých lahví, policejních amplionů a dvou (pravděpodobně) varovných výstřelů do vzduchu. Když jsme
ráno vstali a vydali se do ulic, spousta lidí měla zafačovanou hlavu, monokly atp.
Velmi humorné jsou mé porozumívací a vyjadřovací schopnosti. Se zařizováním věcí není žádný problém. Když se mě ale na tržišti jedna stánkařka začala vyptávat, jestli je možné, aby její syn jel do mé země pracovat a jestli to můžu zařídit (aniž by věděla,
kde moje země je), skutečně mi došly slova. A navíc přežvejkat všechny ty místní odchylky nejen od standardní čínštiny, ale dokonce i od sečuánštiny, to dá docela práci. Ale těžko na cvičišti... Asi...
Dokonce se tady dá půjčit i motorka za trochu přemrštěných 120 kuai (řidičák nikoho nezajímá), ale tuhle možnost jsme (zatím) nevyužili. Už zítra jedeme najatou dodávkou do Daochengu. Místní obsluha "nádražní" prodejny lístků je zralá na pořádnou přesdržku, jejich vychování asi odvál stepní vítr. Pořídit lístek je tak velmi náročné. Dodávka stojí stejně, tak proč si zbytečně vypouštět jedy do těla rozčilováním, žejo...

Diskuse k příspěvku