Mimo zákon

"Vypni motor, ti cizáci ať zůstanou vevnitř," řekl milicionář a zapnul kameru, kterou držel v ruce. "Do prdele práce, deset hodin děsivý jízdy a teď nás pošlou zpátky," svorně nám čtyřem "velkým nosům" problesklo hlavou. Dejte Tibeťanovi nějakou funkci a rázem se z něj stane ještě vetší úlisňák, než je průměrný čínský policajt. A přitom dostat se až sem dalo takovou práci...

Prvního října Čína velkolepě oslavila 60. výročí svého založení. V rámci takzvaného "golden weeku", čili jednoho týdne školních prázdnin jsme chtěli já, Ondra, Iva, Novik a Eliška vyrazit do přilehlých sichuanských hor. Že to bude pěkně tvrdý oříšek nám bylo už dopředu jasné. Želbohu na to doplatil Novik, který měl naplánovaný odjezd na poněkud dřívější dobu, a tak se s námi směrem pryč od rušných ulic a plastikových stromů nemohl vydat.

Čína má strach z případných nepokojů ze strany národnostních menšin, a tak v době svých oslavných manévrů, které jsou vítanou příležitostí pro vzpouru, uzavírá veškeré oblasti, kde vzpurná etnika "dělají problémy". Je jasné, že Tibeťané se spolu s Ujgury lesknou na prvním místě žebříčku hitparády nepřátel rudé barvy. "Je to kvůli vaší bezpečnosti. Mohli by vám ukradnout pas a pak pomocí něj opustit zemi," vykládala mi zapáleně jedna Číňanka, když jsem se na nádraží pokoušel koupit lístky na autobus. Trošku sci-fi scénář, ale budiž... To, že kromě neprodání lístku na dopravní prostředek se žádná další "bezpečnostní opatření" nekonají (o čemž jsem byl ujištěn českou ambasádou) jen vypovídá o tom, jak se celá situace má. Nikdo z místních vůdců si nepřeje přítomnost cizinců a jejich foťáků v těchto (ne)bezpečných oblastech.

Nicméně na první pokus jsme vyměkli a rozhodli se neriskovat případné komplikace. Zavrhli jsme možnost nákupu jízdenek od muslimských překupníků a se schlíplými obličeji jsme si koupili lístky k nedaleké hoře Qingcheng Shan 青城山. Po příjezdu na místo nám ihned bylo jasné, že se nechceme stát bezejmennými šedými tvářemi v obrovské mase čínských turistů, kteří znásilňovali posvátnou taoistickou horu svou hlasitou přítomností a odhazováním odpadků na všechny strany. Vydali jsme se tedy boční cestou směrem od tohoto nešťastného lidojemu. Věděli jsme velké kulové o tom, kam dojdeme. Nakonec se situace přetavila v poněkud neočekávaný zážitek. Druhá strana hory a přilehlé vesnice byly zdemolovány zemětřesením, které zasáhlo oblast v roce 2008. Při procházce touto krajinou duchů jsem měl všelijaké pocity. Některá místa lidé opustili zjevně bez úmyslu se sem někdy vrátit. V jednom rozbořeném domě viselo sako ve skříni, ve druhém byl prostřený stůl - vše pochopitelně s náznaky, že zde už dlouho nikdo nebyl. Celý tento silný zážitek podtrhávalo počasí - mrholení a vlezlá zima. Po pár hodinách jsme se domotali zpět do výchozího bodu a rozhodli se pro návrat do Chengdu. Byl to dost poučný zážitek. Zpět na nádraží nás přivítala bába s deštníkem, na kterém jí visel obrovský rudý okrasný lampión a chlápek, který si neváhal dojet na motorce přes celou čekací halu na záchod. Hm, tak takhle by to tedy dál nešlo... Přece nestrávíme prázdniny tady.

Následující den, posilněni pozitivními zprávami z ambasády, jsme se rozhodli obejít kupování lístků a najmout si dodávku. Vstávání brzy ráno se vyplatilo. Ještě než jsme vlezli do čekací haly, už na nás byl přicuclý sympatický mladý Tibeťan. Smlouvání netrvalo dlouho - nasedat a jedem. Důrazně jsme se ho ptali, jestli je všechno v pořádku, jestli kvůli nám nebude mít žádné problémy. Při pohledu na našich 700 yuanů odpověděl, že všechno je naprosto v cajku, a že problémy nebudou. „Všechny místní policajty znám, jsou to moji kamarádi,“ zněla odpověď, která nám do nérvózních duší vlila klid. Jen tak pro naši jistotu jsme se při míjení armádních vozů a policejních hlídek krčili pod hranicí bočních okének. Řidič byl veselá kopa, po obědě mi dokonce v nestřeženém okamžiku neváhal vymáčknout beďara na zádech. Ještěže s sebou vždycky nosím v kapse jodové pero... Ovšem čím delší byla cesta, tím otráveněji konstatoval, "že je to fakt daleko." Patrnou frustraci si vybíjel nárazy do nerovné vozovky, po kterých se vždycky několik desítek vteřin smál jako pominutý. Při jednom takovém nárazu vypadlo jedno ze zadních oken, které Eliška svým cvičeným horolezeckým reflexem zachránila před jistým rozbitím o vozovku . "Tibetská klimatizace," konstatoval řidič Cerang, načež se opět začal svíjet v mohutných křečích způsobených smíchem. A kurva...

Zhruba 20 kilometrů před městem nás zastavila již zmiňovaná milice. "Jak jako 700 kuaiů pokuta," podíval jsem se na Ondřeje poté, co domluvil s řidičem, který mu sdělil tuto nemilou zprávu. Předem domluvená lež, že jsme Cerangovi známí, a že jedeme zadarmo k němu domů neprošla. "Vždyť ti týpci nemají ani bouchačku," utrousil jsem nasraně pod fousy, a vylezl z auta s krabičkou Iviných českých Camelek, které jsem rozdal kouřechtivým strážcům zákona. Po chvíli strojeně uctivého handrkování jsme se dohodli na úplatku 500 yuanů na celý vůz. "Fízl", který právě obrazně řečeno zatnul kudlu do zad svému spolubojovníkovi za samostatný Tibet (ve skutečnosti Cerang ovšem říkal, že Dalajlamu rád nemá) zářil štěstím. "Vás vítáme, to váš řidič vás sem ale nesměl dovézt," vypadla z něj naprosto nelogická věta. Moje trapná žádost o „doklad o zaplacení úplatku“ se setkala s nepochopením. "A co když nás někdo chytne znova a bude zase chtít peníze," otázal jsem se. "To se nestane," odpověděl milicionář. Nasedli jsme tedy do auta a vydali se dál.

Jak jsme se blížili k městu Danba 丹巴, naskytl nádherný pohled na otevřené "svahoúdolí" plné tibetských domečků a kamenných strážních věží - vše obklopeno horami. Naše nálada se rázem změnila z trudné na nadšenou. Už teď jsme věděli, že se celý výlet prodraží, ale při tomhle pohledu nám bylo jasné, že to za ty prachy stát bude. Měl jsem takové nutkání říct Cerangovi, ať nás radši vysype před městem - ať nemá další zbytečné problémy. Nicméně myšlenku jsem nepřetransformoval v mluvené slovo, a tak jsem našemu řidiči připravil patrně jeden z nejhorších dnů v posledních letech. Při příjezdu k benzínce (byla naproti hostelu, kde jsme se později ubytovali) vjel do náruče dalšímu fízlovi. A to doslova. Orgán rutinérsky vstal ze řidle a jeho oko padlo na nejviditelnější problém na Cerangově autě - poškrábanou silniční známku. Řidičák, občanku, úplatek... To už ale nebyl náš problém, a tak jsme do kapsy zadního sedadla dle dohody narvali jeden tisíc čínských peněz a po anglicku se vytratili.

V tomto momentě byl útrapám konec. Místní policajti a vojáci nejen že si nás nevšímali, oni nás dokonce zdravili, mávali nám a usmívali se. Tak doprdele jakýpak zákaz. Jaké nebezpečí??? Následující dny není třeba obšírně popisovat, ve fotogalerii je obrazového materiálu více než dost. Snad jen jedna věc mě překvapila - nad spoustou tibetských domů vlála rudá vlajka, hodně Tibeťanů nosilo tričko "I Love China" a naprosto všichni mluvili téměř plynně čínsky. Buhví proč, ale z nás čtyř jsem si právě já nadělal nejvíce "kamarádů". Většinou byli ožralí, chtěli mě držet za ruku a jeden mi dokonce vlepil slizského hubana přímo za ucho.

Ve finále mě taky vůbec nemrzelo, že jsem při heroickém výstupu k opuštěné strážní věži ztratil svůj zbrusu nový čínský mobil. Možná jsem hodinu předtím neměl lézt dovnitř posvátné tibetské stúpy. Nicméně Ondra tam vlezl se mnou a nic se mu nestalo (tedy kromě toho, že chytil - cituji: "jačí chřipku"). Asi jsem to holt musel odskákat za oba.

Totální "hajlajt" byl třetí den, kdy jsme se vypravili za rodinou Ondrovy tibetské spolužačky Tashi z Pekingu. Jejich vesnice se nacházela na planině obklopené zasněženými horami. Nedaleko byl skutečně první opravdový tibetský klášter (sekty Gelupa), který jsem v životě navštívil. Leč z pochopitelných důvodů o jeho specifických rysech raději nebudu psát na internetu. Koupit lístek na bus zpět do Chengdu nebyl pochopitelně vůbec žádný problém. Ještě předtím jsem chytil "carbugs". Jedná se o můj pracovní název pro kousající havěť podobnou blechám, která ovšem nežije v postelových matracích, alébrž v polstrovaných autosedačkách. Naštěstí havěť nevyhodnotila mé tělo jako dobré místo k bydlení a odpoklonkovala se otravovat někoho jiného.

Plni zážitků a ožehlí sluncem jsme se vrátili do chladného a deštivého Chengdu. Nikomu z nás se zpátky nechtělo, ale nedalo se nic jiného dělat... Pro nostalgickou vzpomínku jsme si došli do chengduské tibetské čtvrti. Byl čas se rozloučit, moji kamarádi se museli rozprchnout do svých studijních brlohů, stejně tak já – ke svým švábům na kolej. Se slizským vlakovým nádražím, kam jsem byl přátele vyprovodit, jsem se v brzké době setkal znovu. Ale o tom až zase příště...

Doporučuji si přečíst i zážitky Elišky a Ondry!

Diskuse k příspěvku

  1. Eliska

    28.10.2009, 14:14

    A nejvetsim Japoncem expedice se stava.... :-) hezkej clanej a hezky fotky... uzij si Pekác :-)

Odpověď

*

(89447)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2017. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.