Opravdovost něco stojí

A zase se řítím ledovým korytem střemhlav dolů. Nebo teda... Aspoň si tak připadám. Třepu se přes celý Guangdong křížem krážem od jihu k severu. Ksicht mám přilepený na předním skle luxusního dvoupatrového autobusu a sleduji každou možnou překážku na silnici, abych měl kdyžtak aspoň vteřinu na improvizovanou evakuaci, kdyby něco... Číňan vedle mě spí. Proč mi vždycky jenom prodají lístek do první řady? Ve čtyři ráno, tedy v nejhorší možný čas, přijíždím do Shaoguanu 韶关, kde hodlám přestoupit na další spoj. „Do Hezhou... Babu!“ říkám „babě“ za okénkem oficiální i místní název cílové destinace. „Meiyou,“ zní velmi populární čínská odpověď. Co teď? Přecejen budu muset vyhodit peníze za hotel, venku mrzne a mží, kempovat pět hodin na zastávce než otevřou první obchůdek s knedlíčky baozi se mi nechce. Budu to muset vzít postupně, když to nejde přímo...

Ráno jdu na východní autobusovou stanici a kupuji si lístek do přilehlého okresu Lianzhou 连州. Po šestihodinovém bruslení na dramaticky namrzlé silnici konečně líbám zem na zaplivaném nádraží. No co, když už jsem tady, trochu se tady porozhlédnu. Do sousedního okresu Liannan 连南 je to jenom 12 kilometrů, navíc se jedná o samosprávný okres národnosti Yao, skáču teda do autobusu a za dvacet minut už se registruju v hotelu. Cílem zítřka je yaoská vesnice Sanpai 三排.

Historicky je severní Guangdong „nejdříve zcivilizovanou oblastí“ této provincie, jak stojí na čínské baidupedii. To asi znamená, že zatímco v dávných dobách zde usadivší se intelektuálové již několik set let psali poezii v pravidelném rytmu, nahatí barbaři na jihu mlsali červy a ropuchy. Každopádně vesnice Sanpai, to byl fialovo-bleděmodrý hnus a klasický případ čínských minoritních potěmkinových vesnic. Zdržel jsem se tam asi tři minuty, než jsem se na patě otočil a zmizel v houštinách vedoucích k silnici. Jak to ale tak bývá, vše zlé je pro něco dobré. A já začínám mít pocit, že celý tenhle systém funguje na logické posloupnosti náhod, které nakonec vedou k něčemu nevšednímu. Člověk jen musí chtít něco zažít a nenechat se odradit případným prvním, druhým a třetím neúspěchem. Po cestě zpátky mě zběsilý ohňostroj přilákal na yaoskou veselku, která byla vlastně truchlením za zemřelého. Od jeho smrti právě uplynul rok. Místní Yao totiž důsledně dodržují tříletou „truchlící lhůtu“. Po pár panácích místní kořalky, několika porcích rýže, tofu a výtečného čínského zelí ze mě vyprchala veškerá frustrace. Řekl jsem si, že vlastně není kam spěchat, a že když už jsem tady, pořádně prozkoumám okolí. V paměti my vyvstala informační cedule na nádraží v Lianzhou, kolem které jsem spěšně proběhl. Mé oko ovšem i tak padlo na nenápadný nápis „starobylá vesnice“. Horší než Sanpai to už být nemůže, tak jen směle do toho.

Už ve vesnici Shilan 石兰, která byla nejblíže okresnímu sídlu mi došlo, že jsem rozhodně na správné cestě. Došel jsem k ní po poli kolem oltáře půdy. Nenápadná cedule mi prozradila, že je stará alespoň 800 let, a že byla táborem armád věhlasného jihosongského generála Yue Feie 岳飞, který svého času lítě zápasil s divokými Džürčeny. Vesnici ovládaly 3 velké rody – Huang 黄, Du 杜 a Luo 骆, jejichž potomci tam žijí dodnes. Budovy byly celkově ve velmi špatném stavu. „Nemám vzdělání, ale asi něco kolem šesti set let,“ odpověděl mi starý pán, který se svou manželkou stále ještě obýval promrzlý kamenný domek. Všichni mladí se podle něj odstěhovali do větších měst za prací. Ostatní si zase postavili ohyzdné čínské „uniformní“, přesto ale mnohem pohodlnější domy v nové části této vesnice. Jen staří lidé si toto nemohou nebo nechtějí dovolit a nadále bydlí v tradičních domech typu „siheyuan“ 四合院.

Vrátil jsem se na pole a došel do podobné vesnice jménem Dongcun 东村, ve které byla obří tradiční stavba sloužící jako slavnostní, svatební a sváteční síň. Před jejím vchodem dvacet chlapů čistilo zabahněnou studnu ve tvaru osmiúhelníku podle tradiční čínské koncepce osmi trigramů bagua 八卦. Prý tu býval i chrám, ale po nájezdu rudých gard se po něm slehla zem.

Poté se mně ujímá jeho kamarád (samozřejmě Wu, ale o poznání mladší), blázen do geomancie, který mě donutí vypít pár panáků lehké rýžovky a potom trvá na tom, že se musím podívat k němu domů. „Já ti něco ukážu, potom uvěříš,“ říká mi, když mu sdělím, že jsem ateista a v žádné nadpřirozené síly příliš nevěřím. Cestou míjíme místní chrám Fengxi 丰溪古庙, před kterým stojí obrovský rozsochatý banánovník. Na jeho kmeni jsou přilepeny červené papírky a u jeho kořenů hoří vonné tyčinky.

Po příchodu do domu pan „mladší Wu“ odsune sporák, vezme vědro vody a chrstne ho na zem. Voda odplaví prach a písek a odkryje kruh rozdělený na osm částí, v každém z nich jsou číslice, některé se opakují. Tento kruh prý vyryl do podlahy domu jeho otec. Podobný kruh se nachází u vchodu do jedné z místností, ten zase namaloval on sám. Jdeme do druhého patra, kde se v jedné z místností nachází stůl, který téměř není vidět pod nánosem různých příruček a knih o geomancii. Po asi deseti minutách složité matematiky s pomocí moudrých knih vyšlo panu „mladšímu Wu“ jeho datum narození. Ukazuje mi občanku, aby mi dokázal, že nekecá. „Tak už věříš?“ říká mi. „No jasně,“ lžu. „Dobře, tak teď ty,“ odpovídá a strká mi tlustou knihu, tužku a papír. Matematika mi nikdy nešla, a tak se vykrucuju, že už musím jít.

Zdaleka nejzajímavější vesnicí je ovšem Qinggang 卿罡, který se nachází mimo hlavní silniční tah, takže zhruba půl hodiny stepuju na odbočce a čekám na autobus. První záznamy o ní jsou z Mingů, byla ale prý postavena už za Songů. Pojí se s ní spoustou legend. Původně se prý název vesnice psal青岗, ale na základě homofonie bylo její jméno změněno. Údajně kvůli tomu, že jeden z vesničanů doufal, že mladší generace dostane příležitost zastávat vyšší úřad (qing 卿 totiž znamená něco jako „ministr“ či „vysoký úředník“, gang 罡 pak zase označuje souhvězdí „Velký vůz“, podle kterého je vesnice orientována).

Při příchodu k jednomu z chrámu předků jsem zevnitř uslyšel veselý ryk a pleskání karet o stůl. Když jsem nakouknul dovnitř, objevil jsem pětici staříků, jak hrají o drobné a jednoho „okukovače“, který všem hlasitě radil, jak se má správně „hazardovat“. Napadlo mě, zda duchové předků můžou jejich potomkům přinést štěstí. Všem najednou rozhodně asi ne.

Co mi ale naprosto vyrazilo dech, to byla úžasná „Studna dračího pramene“ 龙泉古井, pečlivě ukrytá v křivolakých kamenných uličkách. Voda v ní je úžasně čistá, u jejího dna plavou desítky ryb. Tato hlavní studna má tvar osmiúhelníku a po její levé straně stojí dvě stély z doby vlády císaře Qianlonga 乾隆 (1736 – 1796, dyn. Qing), které poskytují detailní záznam o její opravě. O kousek dál je několik čtvercových studen, které slouží pro praní prádla a i dnes se hemží osobami převážně ženského pohlaví, které důsledně mlátí mokrým oblečením o kamennou dlažbu a zbavují jej tak nečistot. Hlavní památka ale stojí uprostřed hlavní studny. Je jí sloup s motivy draka, ryby (oboje je v Číně symbolem štěstí), bůžka dlouhověkosti a síně nesmrtelných, které se váží k čínské mytologii (海屋添筹, 鱼龙变化). Tuto vzácnost uchránil před rudými gardami za Kulturní revoluce jeden kádr, který posbíral zbytky zdravého rozumu a sloup pomocí provazu strhnul pod hladinu a ukryl jej na dně. Studna údajně byla dříve vyhlášená po celém kraji a poutníci a cestující se u ní často zastavili na pár doušků. V zimě totiž její voda údajně zahřívá a v létě naopak ochlazuje. Za Qianlonga jí jistý básník jménem Peng Yunxiu 彭运修 věnoval jednu z osmi částí cyklu sedmislabičných básní v pravidelném rytmu, který nese název „Osm malebných míst vesnice Qinggang“ 卿罡八景. Ten zkomponoval při příležitosti návštěvy svého přítele básníka a tuto jednu část nazval „Dračí pramen tryská jak proud perel“ 龙泉喷珠, kterou obyvatelé vesnice též vytesali do stély vedle studny:

凿成方鉴号龙泉,水喷如珠戏沸莲。
不事探骁浮瀚海,何劳剖蚌觅长川。
层渊垒垒宜绳贯,叠浪重重倩蚁罕。
幸遇明主怜井渫,从兹受福乐尧天。

(Překlad doplním později, podle mého učitele klasické čínštiny je obsah nejasný a báseň postrádá kvalitu.)

Po těchto nevšedních estetických zážitcích byl čas odjet, celý terénní průzkum trval asi tři dny. Kdyby se mi napoprvé podařilo koupit lístek do Babu, nikdy bych tato místa neobjevil. Souhra náhod je mnohdy velmi náročná, ale také zajímavá věc. Bylo to poprvé, co jsem v Číně narazil na takováto turismem nezničená a autentická místa. Na druhou stranu je potřeba si položit zásadní otázku. Je ta „pravá autenticita“ v Číně tím pravým ořechovým? Jsme to jen my, návštěvníci pocházející z jiných kultur, kteří si takovýto pohled užívají? Co si o tom myslí místní lidé? V těchto čtyřech vesnicích byla spousta domů v žalostném stavu, zoufale volajících po citlivé rekonstrukci.

Jak by ta mohla proběhnout, to jsem se dozvěděl o pár dní později, když jsem přes Lianshan 连山, horskou vesnici Hedong 禾洞 a město Hezhou 贺州 (též nazývané Babu 八步) dorazil do vesnice Huangyao 黄姚 v severovýchodním cípu provincie Guangxi. Toto místo se taktéž honosilo dlouhou historií, geomantickým architektonickým konceptem (údajně bylo k vydláždění vesnice použito 9999 dlaždic, přičemž devítka je šťastné číslo, ale buhví jestli to není kec) a navíc údajným zachováním „té pravé čínské čajové kultury“ (chadao 茶道). Ve vesnici byl navíc „pramen nesmrtelných“ (xianren gujing 仙人古井), jehož voda se používala mimo jiné k louhování tří druhů místního čaje (leicha 擂茶, micha 米茶, mocha 抹茶). Místo bylo vcelku příjemně rekonstruováno, „lijiangizace“ (odvozeno od yunnanské vesnice Lijiang 丽江, jedné z nejoblíbenějších turistických destinací v Číně) byla zatím v plenkách. Těžko říci, jak toto místo bude vypadat za pět let, ale současný stav byl pro mě příslibem, že místní úřady mají přecejen trochu rozumu a nechtějí tohle místo úplně zplundrovat.

Na rozhraní provincií Guangdong, Guangxi a Hunan se nachází spousta takovýchto starobylých měst a vesnic. Ve spoustě z nich přežily Kulturní revoluci celé čtvrti, někde zase jen jednotlivé budovy. Z této mé zkušenosti vyplývá, že ne vždy je radno se řídit průvodci a radami Číňanů o tom, které místo je nejlepší a nejautentičtější, protože představy tazatele a zdroje informací se mnohdy mohou značně lišit. Občas je potřeba podlehnout náhodě, ať jsou její první důsledky sebevíce nepříjemné.

Dlouho po návratu z cesty jsem seděl s čínskou kamarádkou v restauraci a debatovali o takzvané „moderní čínské architektuře“, která ve městech kopíruje evropské styly a mísí je s těmi „tradičními čínskými“, z čehož vychází ve všech případech nevkusné hybridy, které nepobraly ani špetku něčeho, co by se dalo nazvat estetickým. Řeč došla i na „univerzální vesnický domek“ z betonu, který je teď k vidění jak na severu, tak na jihu Číny a důsledně tak přebarvuje regionální kolorit na depresivní šedý odstín. Kamarádka mi řekla: „Tradice je v Číně luxusní věc, kterou si jen málo lidí může dovolit.“ Smutná pravda! Ve světle okolností můj výlet na sever Guangdongu jistě s ubíhajícím časem získá na hodnotě...

Diskuse k příspěvku

    V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.

Odpověď

*

(61556)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2017. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.