Twin Peaks na busuangsky zpusob

Rano zazvonilo budik v sedm. Zvedl jsem svuj ulepeny oblicej z polstare a zamacknul ho. Nora si ani nevsimla, ze zvonil. Tak tedy zacal nas posledni den na Busuanze. Den plny trampot i krasnych zazitku.

Po snidani jsme uz po treti dorazili do kancelare spolecnosti Asian Spirit, ktera by nas mela bezpecne dopravit do Manily. I napotreti selhala konfirmace naseho letu, ale zato jsme se jen tak mimochodem dozvedeli, ze nas let ma 4 hodiny zpozdeni. To nam ani tak nevadi, aspon nebudeme muset vstavat v pet hodin rano. Kazdopadne to asi bude jeste kovbojka, jediny dukaz o rezervaci je nase elektronicka letenka a rezervacni cislo.

Pote jsme vydali smerem k pristavu. Chteli jsme se rozloucit s morem a samozrejme jsme chteli za co nejmene penez co nejvice muziky. Zasli jsme tedy k Jamesovi, se kterym jsme pluli posledne. Ten se nas tentokrat snazil bezskrupulozne natahnout, a tak jsme ho poslali po cesku doslova "do prdele" a sli jinam.

Tam se nas ujal postarsi, vetrem oslehany namornik, kteremu v puse zbyly jen dva mohutne bocni tesaky. Nastala eskapada, za kterou by se nemusel stydet ani Pat a Mat. Nejprve poklusem bezel pro jidlo. Po chvilce se vratil a privedl s sebou "prvniho dustojnika". Pri slozitem nalodovani proviantu upustil kbelik s ledem a pitnou vodou, ktery se rozbil a zivotodarna tekutina se rozprskla o rasou porostle kameny. Snazil se sice dat zpet do nadobky kusy ledu, ktere se povalovaly okolo, ale kdyz po tretim pokusu zjistil, ze to nepujde, vykaslal se na to a jal se nastupovat do lodi. Pratelsky jsme mu pokynuli, aby si dosel pro novy. Kdyz jsme mu to rekli asi po pate, tak se opravdu rozbehl tim samym smerem, jako predtim. Po chvili byl zpet, naskocil na lodku a jal se ji odvazovat. Mezitim se mu ovsem vyzula bota, pro kterou malem skocil po hlave do hnijici pristavni brecky. Nacez si malem elegantni fotbalovou patickou zkopnul termosku s vodou do one zumpy. Nadobka se zapotacela, avsak byla velmi milosrdna a poslusne zustala na svem miste. Nic nam tedy nebranilo vyrazit. Prvni dustojnik se chopil kormidla a kapitan dlouhou bambusovou holi odrazil od brehu. Problem byl s motorem. Kdyz se prvnimu dustojnikovi nepodarilo na podevetenacte nastartovat, vystridal ho kapitan s takovou vervou, ze jej malem srazil do vody. Po dalsich deseti pokusech (kazdy z nich obsahoval namotani nitky na kolecko, za nitku se posleze trhlo - pokud se nepodarilo stroj nahodit, cely zdlouhavy proces se opakoval), kdy pri kazdem slehnul prvniho dustojnika provazkem do obliceje, se kapitanovi motor podarilo nahodit. Ujeli jsme slovutnych 20 namornich metru a dzunka vydechla naposled. Po neuspesnych pokusech nestastny staricky stroj resuscitovat se kapitan rozhodl, ze nas bambusovym klackem dovede zpet na pevnou zemi. Prvnimu dustojnikovi malem uletl do more rucnik a kapitan opet malem prepadl z vratke pride do neciste stoky.

Po chvili jsme zdarne opet zakotvili. Po kratke vymene lodi a usmlouvani nizsi ceny jsme byli opravdu na mori. Ujal se nas velmi sympaticky lodivod Edmond, ktery nas protahl nadhernymi misty, jako byla Twin Lagoon na Coronu, kde se misila slana se sladkou vodou a nekolika neprilis turisty navstevovanymi koralovymi utesy. Mel asi nejzarivejsi usmev na cele Busuanze. Vubec zdejsi lide maji odporne shnile zuby uz ve velmi nizkem veku, nikde v Asii jsem dosud nevidel tolik pripadu pro naruzive dentisty.

Asi treti zastavkou byli "Twin Peaks". Kdyz jsem se Edmonda zeptal, zda zna stejnojmenny serial od Davida Lynche, vubec nevedel o cem mluvim. Twin Peaks byly dve skaly tycici se z vody, okolo kterych bylo doslova bozske snorchlovani. Ale za "peaks" bych tyto tri (?) vapencove skalky rozhodne nepovazoval. Buhvi, jak vubec tento nazev vzniknul.

Pri poslednim potapeni na utesu presne ve stredu kanalu mezi ostrovem Coron a mestem Coron se se mnou rozloucila kareta a jini podivni morsti zivocichove a jelo se zpet.

Zitra nam tedy po pul jedne leti letadlo. Z Manily se ozvu uz asi jenom jednou, v utery rano doufam stastne dosedneme na ruzynskem letisti. Bye!