Jihozápadní Čína - čínština a její dialekty, kultura, národnostní menšiny (původ, jazyk a zvyky) - především Yiové a perspektiva přežití tradiční čínské kultury - fotografie, lomo a holga

"Úžasné končiny barbarské" aneb nadšenecká etnografie po vzoru Josepha Rocka

Provincie Guizhou se spolu se sousedním Yunnanem rok co rok střídá na nechvalné první příčce „soutěže“ o nejchudší čínský kraj. Obě tato místa mají hodně společného: z většiny hornatý povrch, špatně obdělávatelná půda, žalostná infrastruktura a početné minoritní obyvatelstvo. V Guizhou jsou patrné historické tenze menšinových národností vůči Hanům i mezi sebou navzájem. Vesnici Mengzhai 孟寨 v severním výběžku provincie Guangxi, ale kulturně patřící už k provincii Guizhou, dělí na miaoskou a dongskou část říčka, přes níž vede „most přátelství“, postavený před čtyřiceti lety. Do jeho dostavění tato malá vesnice údajně téměř dennodenně zažívala spory nezřídka končící bitkou či smrtí. Rozsáhlé povstání národnosti Miao 苗族 v polovině 19. století zpustošilo celou oblast natolik, že stav obyvatel se vrátil k původnímu číslu teprve nedávno. Guizhou je také známá pro svou „barbarskou kuchyni“, která ač ve stínu slavnějšího Guangdongu na sebe nenechá zapomenout a na trzích hrdě vystavuje naporcované psíky a jiná zvířata, která jsou na západě „nedotknutelná“.

Dongové 侗族, kteří mají své historické území ve větší části v provincii Guizhou, ale jeden samosprávný okres se nechází i v severní Guangxi (obzvláště dvě vesnice - Dudong 独峒a Gaoding 高定 - stojí za návštěvu), jsou známí svou prací se dřevem. Střechou krytý most „odolný vůči větru a dešti“ ve vesnici Chengyang 程阳风雨桥 je toho zářným příkladem, nenajdete v něm totiž jediný hřebík. Dřevo z jejich území bylo prý použito i na lodě, na kterých se slavný čínský muslimský mořeplavec Zheng He 郑和 v patnáctém století plavil kolem Indonésie a dalších vzdálených končinách. Dongové jsou údajně potomci kmenů Liao 僚 a jejich děsivě umňoukaný jazyk, který se dělí na tři hlavní dialekty a nemá vlastní písmo, má až 15 tónů. Jejich kultura ovšem zahrnuje jeden zajímavý prvek, kterým kromě sousední minority Buyi 布依族 mnoho ostatních menšin nedisponuje. Mají svoji vlastní verzi „opery“ s (dřevěnými) maskami, mírně podobné té sečuánské. Od devadesátých let minulého století začali pěstovat čaj a od té doby se jim údajně daří o mnoho lépe.

Jedna věc mě zaujala v celé provincii, napříč všemi národnostními menšinami. Každá vesnice má svůj starobylý, posvátný strom, který se evidentně těší velké úctě. Někdy je takových stromů celá alej. Jejich kmeny jsou ozdobeny obětinami (třeba smotky trávy, květin a různými papírky; někdy jsou do těchto svazků zamotány i boty či jiné části oblečení; ihned mě napadla asociace s voodoo praktikami). Možná jsem si toho dříve nevšímal, ale pravdou je, že v takové míře jako tady v Guizhou jsem podobné praktiky neviděl. Zdejší národnostní menšiny většinou praktikují animismus či šamanismus, což se odráží i v jejich obrovské zásobárně různých pověr a tabu. „Těhotné ženské nesmí být přítomny u stavby nového domu. A když jednu takovou potkáš při lovu, taky to není dobré znamení,“ vysvětluje mi jeden postarší vesničan.

Turistika pomalu ale jistě dorazila už i sem. „Ekomuzea“ (s čínskými rysy samozřejmě), jak se přezdívá turistickým vesnicím, se dostala už i do průvodců, jako je Lonely Planet a podobné. „Obyvatelé vesnice Basha 岜沙 doteď nosí tradiční oděvy,“ čtu si v posledním vydání průvodce Rough Guide. „To je prostě místní nařízení,“ prozrazuje mi jeden místní „herec“, který s flintou v ruce očekává příjezd skupiny čínských turistů. Tedy ne jako v minulosti proto, aby je zastřelil, ale kvůli „performanci“ místního „posledního kmene puškařů [ať toto znamená cokoliv] na světě“. Pravdou je, že Miao jsou starobylým národem, který údajně existoval už za Shangů. Ve starých textech nalezneme zmínky o kmenech Sanmiao 三苗, ale podle mě je velmi ošidné asociovat staré etnonymy těmi s novými. Těžko říct, kolik toho mají dávní Sanmiao s dnešními Miao 苗族 společného. V současné době jsou druzí zmiňovaní jednou z nejpočetnějších čínských národnostních menšin, jejich příbuzní žijí i v Laosu a Vietnamu (známi jako Hmongové) a malé skupiny emigrantů (především za 1. a 2. vietnamské války) i v zahraničí (USA, Francie a Francouzská Guayana). Jejich bůvolí zápasy jsem už zmínil v jednom z předešlých článků.

Do Guizhou jsem ale přijel především kvůli národnosti Shui 水族. Její příslušníci žijí především ve dvou guizhouských okresech – Sandu 三都 a Libo 荔波. V Sandu se hned z kraje přihodila zajímavá věc. Radost z toho, že jsme s Natálií objevili malé roztomilé muzeum kultury Shuiů, byla vzápětí vystřídána rozpaky. „Vy jste cizinci? Tak to dovnitř nemůžete,“ odpálkoval nás pán ve středních letech, který se v kanceláři přehraboval ve shuiských rituálních textech. „Ale vždyť tohle je muzeum a ne jaderná elektrárna,“ snažil jsem se zavtipkovat na odlehčení atmosféry, což ale vůbec nezabralo. Prý potřebuje naši občanku, pas nestačí. Internetové kavárny také potřebují občanku. „Vy nemáte čínskou občanku???“ Tato udivená otázka už mi začínala lézt krkem. Jasně do háje že nemám, jsem snad Číňan? A proč bych vlastně měl bejt Číňan? No nic, chlap byl naprosto neoblomný. Po chvíli koncentrované prudy z něj ale vypadlo originální řešení. Máme prý jít na okresní vládu pro povolení. Znělo to jako dobrý vtip. Povolení do muzea. Haha... HA!

Po chvíli nám došlo, že to může být docela dobrá zkušenost. Omlátili jsme tedy bláto z podrážek, oblékly méně smradlavé oblečení (prostě jsme se hodili do gala) a šlo se... Zprvu na nás zírali jak na zjevení a přehazovali si nás z oddělení na oddělení. Až v úseku propagandy (宣传部) jsme narazili na mladého a ochotného chlápka, který v rekordním čase jedné hodiny pomocí pouhých sedmi telefonátů vše zařídil, ač to zprvu vypadalo, že dostat dva cizince do muzea shuiské kultury je nadlidský úkol. Po shlédnutí muzea za asistence úřadem určené průvodkyně jsme ale vůbec nelitovali a utvrdili se v tom, že pokud Číňané něco skutečně umějí a (většinou) neodfláknou, pak jsou to kromě knih a parků také muzea.

Jazyk Shuiů je známý pro svůj nebývale velký počet souhlásek, sandongský 三洞方言 dialekt jich má až 70. Největším „tahákem“ je však samotné písmo Shuiů, které podle legendy vytvořil jistý Luyi Gong 陆译公. Používá se výhradně pro rituální účely, v textech pro geomancii a věštění (výrazná podobnost s naxiskou kulturou Dongba 东巴文化 a klasickou yištinou), má kolem 500 piktografických znaků, píše se odspodu nahoru z prava do leva. Některé piktografy vykazují výrazný vliv čínských znaků. Tomuto písmu (stejně jako mnoho jiným písmům a jazykům národnostních menšin) však v současné době hrozí zánik. Než se totiž čínská vláda vzpamatovala a v roce 2006 jej konečně zařadila na seznam „čínského kulturního dědictví“, možná už bylo příliš pozdě. V současné době jej dokážou přečíst už jen desítky povětšinou starých lidí. Původ tohoto písma se podle čínské tradiční nafukovací nátury údajně datuje až k nápisům na věštebných kostech a želvích krunýřích Jiaguwen (tj. dyn. Shang, kolem 1400 př. n. l.), poslední střízlivé vědecké články však říkají, že písmo pravděpodobně není starší dynastie Tang. V současné době je tento jazyk „naživu“ jen v pár místech, jednímž z nich je úžasná vesnice Zenlei 怎雷 poblíž městysu Dujiang 都江镇.

Samotní Shuiové se příliš neshodují v tom, kde je jejich původ. Mnozí z nich mi řekli, že předci přišli ze severu, vědecké teorie zase vypovídají o odštěpení se od dávných kmenů Baiyue 百越. Ve vesnicích obvykle žije několik stovek lidí. Všichni mají stejné příjmení, jedná se tedy o velmi rozvětvené klany. Tradičním jídlem je lepivá rýže a také kapr (!), kterého chovají v sádkách skoro v každé vesnici. Každoročně slaví dva velmi zajímavé svátky. Prvním z nich je shuiský nový rok zvaný duanjie 端节, jež trvá rekordních 49 dní a je tak nejdelším novým rokem na světě. Shuiové milují závody na koních, které jsou tak nedílnou součástí novoročních oslav. Druhým svátkem je „shuiský valentýn“ maojie 卯节, který se slaví především v jižní části okresu Sandu, okolo městysu Jiuqian 九阡镇. Jedná se o klasický „zpěvný dialog“ mezi mužem a ženou, pomocí kterého si mladí lidé vybírají partnera. „Když ti holka začne zpívat a ty si jí nevšímáš, pořádně ti vyhubuje a dá za uši,“ vysvětluje mi jedna téměř bezzubá paní při cestě autobusem.

U Shuiů mě překvapilo jejich slušné a kultivované chování, které vůbec nezapadalo do rámce „divokých barbarů“, jak jsou často národnostní menšiny titulovány. Jejich kultura je velmi vyspělá – ať už hmotná, nebo ta náboženská. Zesnulé pohřbívají do speciálních kamenných rakví (shiban mu 石板墓), jejichž náhrobky zdobí nápisy v čínštině a shuištině a kolem nich jsou vyobrazena různé mýtické bytosti a zvířata. Uprostřed tohoto všeho většinou nechybí velký yin-yangový symbol, což je naprosto evidentně vliv čínského taoismu. V muzeu jsme mohli spatřit i značně vyvinutý astrologický systém (opět s hanskými vlivy).

Shuiským náboženstvím je animismus a uctívání přírodních sil. Jejich šaman, něco jako yiský bimo, také dokáže pomocí rituálu léčit nemocné. Shuiové rozeznávají na 900 duchů a bohů, mezi nimiž opět najdeme i postavy z legend většinových Hanů. Hmatatelný důkaz rituálů je k vidění ve vesnicích nad dveřmi každého domu. Visí tam zrcátka, smotky bylin, ptačího peří a dřevěné totemy s jednoduchým dekorem. „To je prevence proti zlým duchům, aby vůbec nepřekročili práh mého domu,“ vysvětluje mi jeden z místních. Víry v různé síly se odráží i v pověrách. Shuiové nemají rádi zatmění slunce a měsíce, dokonce ani zpěv a křik ptáků. Oboje je špatným znamením. Někteří místní ale pochopitelně uctívají i jiná náboženství, o čemž jsme se přesvědčili v okolí městysu Zhouqin 周覃镇. Po důkladném prozkoumání vápencové jeskyně, kterou jsme objevili za hřbitovem, jsme po vyškrábání se na přilehlou horu uviděli úžasný malý buddhistický chrámek, který spíše než cokoliv jiného připomínal perníkovou chaloupku. U chrámu bylo vše potřebné pro přežití, dokonce i studna. Bylo to vcelku ideální místo na „ústup do ústranní“. Když jsme se dole ve vesnici ptali, kdeže jsou ti místní buddhisti, většinou se nám dostalo nepřímé a vyhýbavé odpovědi. Usoudili jsme, že jejich komunita musí být tudíž poměrně uzavřená.

Posledním cílem celé výpravy byla zapadlá památka odkazují k taipingskému povstání v polovině 19. století, které zdejší kraj důsledně zdevastovalo. Po vyčerpávajících hodinách bezvýsledného lezení po kopcích skrz husté stromoví a houštiny se na nás usmálo štěstí a my si tak mohli vychutnat téměř nepřístupnou, trávou zarostlou zeď opevnění (九阡镇梅采寨水族农民起义关卡遗址), které lemovalo vrchol jedné z vápencových homolí. Součástí opevnění byla i úniková cesta skrz jeskyni zpět dolů do vesnice. Součástí tohoto místa byla i kamenná stéla. V tomto městysu byl jen jeden „hotel“, ve kterém se nám díky velkému štěstí a nevědomosti šéfové o nutnosti registrace cizinců podařilo ubytovat. Naše přesvědčení, že „všechno v Číně má své, i když mnohdy zdánlivě složité řešení“, se opět potvrdilo, i když tentokrát to bylo jen o fous. Takto stylově jsem ukončil své putování po čínském jihu.

Po krátké zastávce v provinciálním sídle Guiyangu (velmi příjemné místo) byl čas se vrátit „domů“ do Chengdu. Po měsíc a půl dlouhé cestě jsem toho měl překvapivě plné zuby a už se opravdu těšil, jak se zakousnu do žvance posypaného pověstným sečuánským kořením, které mi opět příjemně rozbrní rty a já začnu zase přibírat na váze.

Diskuse k příspěvku