Po pár hodinách stopování a dvacetikilometrovém drápání se do kopce jsem konečně dorazil na vrchol Dayaoshan 大瑶山 s úžasným rozhledem po okolí. Po sestupu zpět, resp. asi o pět kilometrů a pár set výškových metrů níže jsem byl vzhledem k nedostatku času nucen přespat v příšerné ubytovně za ještě příšernějších 150 yuanů. Právě dnes je totiž první den svátku jara a v této odlehlé oblasti nikdo nepracuje a nikdo nikam pochopitelně nejede. Je 11 dopoledne, ale já už mám v nohou 22 kilometrů, protože jsem s touto situací tak trošku počítal. Ale proklínám se, protože mám na chodidlech puchýře a čeká mě nejméně ještě 23 kilometrů do místa, kde by možná mohl jezdit autobus. Teda pokud... „Co? Vždyť to je zvuk motoru! A tentokrát to není jenom fata-morgana,“ vykřiknu sám sobě do hlavy a už se šteluju k okraji, palec jde nahoru. Naštěstí to byl hodný chlápek, který mě vzal až na hlavní silniční tah.
Za pár hodin už strkám klíč do zámku od svého pokoje v jednom z tradičně shnilých hotelů ve městě Pingle 平乐 a obhlížím situaci. Ten den, kdy jsem v Jinxiu moknul a po pár hodinách vzdal snahu prozkoumat okolí, jsem znechuceně vlezl na internet a našel poněkud omšelou stopu, kterou jsem vůbec nehledal. Nedaleko od Pingle prý totiž prý žijí potomci slavného básníka z dynastie Jin 晋 Tao Yuanminga 陶渊明. A to, že o tom v Pingle nikdo nevěděl, bylo jen dobré znamení.
Druhý den jsem mávnul na „chlebník“, který měl za předním sklem ceduli se jménem městysu Zhangjia 张家. Dost dobře jsem netušil, kde Taovy potomky hledat, měl jsem jen název městysu a název vesnice, která však nebyla na mapě. Po asi čtyřiceti minutách cesty se stala věc, která je k vidění snad jen v Číně. Na vesnici byla bez jakéhokoliv zjevného důvodu obrovská dopravní zácpa. Mezi auty, která svým rozložením na silnici připomínala populární tetris, lítali dopraváci s plácačkami a vnášeli do celé situace ještě větší chaos. Štěstí tomu chtělo, že dodávka se po chvíli vrnění v zácpě doslova usmažila a vydechla naposled. Pomohl jsem nešťastné řidičce odtlačit trosku mimo hlavní proud, zaplatil jí polovinu ceny a dál šel po svých.
Po chvíli jsem došel do starobylé mingské vesnice Rongjin 榕津, prošel její jedinou ulici a zastavil se u studny, nad kterou spočíval obrovský rozeklaný strom. Všemožně jsem se ptal na Xiacheng 夏城, což je jméno místa, kde žijí Taové, ale nikdo nevěděl. Nikomu (včetně mě) nelezlo do hlavy, proč se vesnici říká „cheng“ 城, čili „město“ či „městská zeď“. Až jeden starý pán věděl. „Tam za tím kopcem,“ mávnul rukou směrem k vzdálené vápencové homoli uprostřed polí. Poděkoval jsem a bez se vydal jejím směrem.
Po cestě jsem minul dva oltáře půdy (obětiště za dobrou úrodu), přešel most přes vápencem zbarvenou, modrobílou říčku na jejíchž březích se hrbily a k vodě své šlahouny natahovaly vrby. Jelikož se Taovi přezdívalo „Pán od pěti jív“, tak jejich přítomnost dávala tušit, že jsem na tom správném místě. V tom mě ještě utvrdila kamenná stéla u vstupu do vesnice, do které byla vytesána jména všech rodin, které zde žijí. Jiné příjmení než „Tao“ 陶 se na ní nevyskytovalo.
Po krátké obhlídce vesnice jsem si všimnul, že mě někdo sleduje. „Co tady děláte,“ zeptal se poněkud nedůvěřivým tónem vesničan oblečený do červené bundy a párátkem se rýpající mezi zuby. Po krátkém vysvětlení, že jsem student, že se zajímám o Tao Yuanminga a po pár dalších nedůvěřivých pohledech a několika zvědavých dotazech onen dotyčný vzal mobil a začal někam volat. Myslel jsem si, že tím to skončilo a já se vydal na další obhlídku Kulturní revolucí poničených mingských staveb. Po chvíli za mnou tento chlápek opět přiběhnul. „Někdo tě chce vidět,“ řekl už vlídněji, a tak jsem šel.
Nakonec mě zavedl k hrobu svého otce, kterému zapálil dvě cigarety a svěřil se mi, že když si neví s něčím rady, jde si s ním sem popovídat. Moje srdce zalil úžasný pocit z toho, že ať už si Čína prošla čímkoliv, typ lidí jako pan Tao to přežil. Tak vzdělaný, upřímný a pohostinný člověk... Tato konfigurace se těžko hledá kdekoliv na světě, tím spíš na chudém čínském venkově. Navíc on skutečně připomínal svého slavného předka. Také se vzdal úřadu proto, aby tady nalezl svůj klid...
Okolí vesnice Xiacheng bylo doopravdy nádherné. Ten klid a hlavně čistota! Do studánky schované v polích a obrostlé žlutým kvítím (nikoliv Tao Yuanmingovy oblíbené chryzantémy 菊, ale asi řepka olejka) při našem příchodu skočili dva hadi. „Dva draci (两条龙),“ zasmál se pan Tao, sklonil se k vodě a několikrát si pořádně loknul. Byl podvečer třetího února, druhý den čínského svátku jara. Celý den byla modrá obloha a příjemné teplo, které jen dokreslovalo úžasný zážitek.
Večer byl opět čas na jídlo a pití, tentokrát něčeho ostřejšího. Řeč byla například o místním dialektu. Nebyla to „guiliuština“ 桂柳话, tedy jazyk dvou největších měst v oblasti Guilinu a Liuzhou. „Tím mluvíme jen my tady, je to hodně starý jazyk,“ řekl pan Tao a „zařadil“ dalšího panáka pálenky. Podávala se zvláštní verze hotpotu, do kterého se mimo jiné nalila i kuřecí krev. Nechutnalo to vůbec špatně.
Z pohledu současné značně depresivní čínské reality, kdy jakékoliv náznaky minulosti a kultury jsou nemilosrdně válcovány „pokrokem s čínskými rysy“, kdy kromě vyvolených a zkomercializovaných míst jsou historické památky ponechány na pospas tesákům všeobecné komercializace (商业化), je Xiacheng skutečným „Pramenem broskvových květů“. Když Tao Yuanming psal stejnojmenný „esej“, určitě zažíval podobné pocity, které jsem při návštěvě jeho potomků zažil já. A podobně jako v eseji, jsem já ten, který vyzradil tajemství Pramene broskvových květů tím, že jsem napsal tento článek. Jen doufám, že tak jako v díle básníka, všechno špatné a zrádné se tomuto až utopisticky pohodovému a krásnému místu vyhne.
Druhý den jsem se opět ocitnul zpátky v reálném světě. Přes roztomilé městečko Shazi 沙子 jsem vletěl do turistické pasti jménem Yangshuo. Potřeboval jsem si vyprat a oddechnout. Potřeboval jsem místo, které mě donutí k tomu, abych po dlouhé době po dva dny v kuse nedělal vůbec nic. To se povedlo více než znamenitě. Po dvou dnech jsem s batohem na zádech utekl drápům turismu nádherným údolím řeky Li... Vstříc dalším nevšedním zážitkům...
Diskuse k příspěvku