Depot - "Jdeme na kafe"

Milí přátelé!

Ještě, než vám vylíčím další úspěšné chmelové dobrodružství, dovolte mi prosím jednu připomínku. Jestli jste si ještě neráčili všimnout, rubrika „Kalíme…“ existuje již měsíc. Netvrdím, že trpím neukojitelným slavomamem a že potřebuji, aby byl každý můj počin náležitě rozebírán, ale co je moc, to je moc. Nejen, že jste dosud nevyužili velkorysého návrhu na spolupodílení se na rubrice, ale ještě na ni neokázale kašlete! DOSUD NEPŘIŠEL JEDINÝ OHLAS! Z tohoto důvodu jsem dospěl k zásadnímu rozhodnutí. Jelikož nechci, aby se z „Kalíme…“ stala rubrika ve stylu někdejších samoúčelných monologů na DVA NEB TŘI webu, vězte, že toto je až do odvolání poslední příspěvek. To si to můžu rovnou psát do deníčku, v jehož zažloutlých stránkách si budou číst tak leda moje vnoučata, aby zjistila, jaký byl jejich zesnulý dědeček dement... TAKŽE:

Byla středa, škola skončila, zítra nás čekal fotbalový turnaj a my měli volné odpoledne. Byl jsem zrovna na cestě domů. Dobře jsem věděl, že kumpáni Runštuk a Karlach už nějaký ten čas dlí v nově otevřené knajpě Depot na Petrském náměstí. V uších mi najednou s nebývalou naléhavostí zazněla slova, která ke mně Honza Kára po škole pronesl: "Jdeme na chvilku na kafe, jestli chceš, tak přijď". Rozhodnutí bylo učiněno ihned. Místo přestupu na áčko jsem na Můstku zalít do nejbližšího metra a hobloval zpět na "Republiku".

Páni byli tam, kde slíbili. Tomu, že před nimi místo avizovaného kafe stojí dva svůdně orosené půllitry, jsem nevěnoval zvláštní pozornost. Normálka. "Kopni ho tam, mě přinesou další," pronesl Vašek Runštuk a s rozhodným gestem ke mně přisunul svůj druhý, ještě nenačatý "kousek". Gámbáč za sedmnáct. Což o to, pivák vypadá hezky a žízeň je taky, řekl jsem si a poprvé se poddal gambrinusovému nápoji. Známému vtipu o třech nejčastějších českých lžích (jdeme na jedno, dopijem a půjdem a od zejtřka nechlastáme) jsem se v tu chvíli ještě smál. Byly dvě hodiny odpoledne.

Času bylo mraky, i Venca měl být v hospodě Azylu na Ípáku až po šesté hodině. Do té doby už budeme dávno odsud, předpokládali jsme s Károu, Vénovi jeho osud nezáviděli a jen se obávali, aby se večer před největší akcí školní fotbalové sezóny nedejbóže neožral. Už po chvíli však bylo nad slunce jasné, že se to dnešní "kafe" pěkně protáhne a prodraží. Zábava nevázla a stejně tak nevázla frekvence, se kterou sympatická servírka připisovala čárky na náš účet. Věrni hlášce zpěváka Visacího zámku "V této slavnostní atmosféře nelze než neholdovati démonu alkoholu!" jsme společně s velkou hodinovou ručičkou na středečním ciferníku ukrajovali volné odpoledne. Na světě bylo najednou zase krásně zlatavo a pěnivo. Po páté hodině si Kára vzpomněl, že si na zítřek potřebuje koupit nové kopačky. Co se dá dělat, řekli jsme si, s nechutí zacálovali a vypadli.

Po cestě do Adidasu na Poříčí (pro ty, kteří se neorientují - cca 150 metrů) nás (Jak NÁS ??? Přece jenom TEBE Šťastno! - pozn. Kára) čekalo u pilíře svatopetrského kostela za zvuků flétničky z místní lidušky ještě krátké extempore způsobené močopudným pivem, ale jinak bylo vše v pohodě. První problém nastal, když se Honza chtěl ptát po sálových kopačkách. Naše trojice zaujala strnulé postoje uprostřed regálů narvaných náčiním nejrůznější kvality - od kopaček pro občasné sváteční kopálisty až po profesionální výzbroj pro zkušené míčové dribléry, vidících v zeleni pažitu fotbalového hřiště své životní poslání. "Ty vole, běž se zeptat, já se bojim, že se mě zaplete jazyk," obrátil se na mě s prosebným pohledem viník celé anabáze. Na můj dotaz nám byl ukázán regál s kopačkami zlevněnými pro hráče Hanspaulské ligy, čímž byl našim zamlženým myslím konečně poskytnut pevný orientační bod. Nevím, jak důkladný byl Kárův výběr, ale viděl jsem, že nahmátl první kopačky, které mu přišly pod ruku, a suverénně s nimi vykročil k pultu. Poté, co byl prodavačkou opakovaně ujištěn, že jím požadovaná velikost 34 opravdu neexistuje, moudře zvolil taktický ústup. "Jo vlastně né! Myslel jsem 43…" Třiačtyřicítky na skladě naštěstí byly. Myslím, že si je Kára předtím, než je koupil a mohli jsme konečně odejít, dokonce i vyzkoušel.

Jen jsme vyšli před prodejnu, přišel Venca se vskutku originálním návrhem. "Chce se mi na záchod, pojďte zpátky ke kostelu…" Jsme sice ateisté, ale všechno má své meze, shodli jsme se nakonec a povzneseni dobrým skutkem, který jsme s Károu zamítnutím Vaškova návrhu učinili, jsme se společně vydali do Azylu, kde měl Venca sraz se svou hiphopovou bandou. Přišli jsme o trošku dřív, ale jen co jsme si objednali (co myslíte, že to asi tak bylo), dorazili i tři slibovaní týpkové. Nevím, co si o nás mysleli, ale dva z nich se všemu smáli a třetí se tvářil dost rezervovaně. Jeho chlad ještě o poznání vzrostl, když jsem mu vzal z hlavy jeho kšiltovku a začal jí ohýbat kšilt. "Ty vole, tu mám už čtyři roky. To je, jako bys mi šahal na kundu!" zní mi ještě teď v uších jeho rozčarovaná slova. Jediným "zlým mužem" jsem však nezůstal dlouho, neboť už za chvíli rozlitým pivem klesly "slušňácké" akcie i Vénovi. "Ty vole Mono (Vencova přezdívka), to děláš vždycky. Jdi s tim už do prdele, vole!" Co se dá dělat, pan "ohnutá kšiltovka" se asi opravdu špatně vyspal...

Někdy po sedmé jsme s Károu zanechali Vencu svému osudu a vydali se na zpáteční cestu. Škoda jen, že jsme místo na Muzeum nejprve jeli na Vyšehrad. Takový Venouš, který odcházel tři hodiny po nás, však může být rovnou pasován na vynálezce nového způsobu přepravy v metru. Těžko se totiž najde někdo druhý, kdo by z jel z I. P. Pavlova na Florenc přes konečnou trasy C Háje a ještě mu bylo divné, že to na tu Florenc trvá tak dlouho...

Po našem příchodu domů nás čekaly nejrůznější osudy. Zatímco Venca byl sprdnut za to, že se nechce bavit s matkou a tváří se nepřístupně, Káru doma čekala maminka s bramborákem a v bláhovém domnění, že není jak slíva, mu k němu ještě nabízela vychlazeného pivsona… V tento moment však Honza trapně vyměkl, jelikož si po deseti kouscích v knajpě nechal teď přinést jen minerálku. Bojím se, že takhle se do té Evropy neprochlastáme! A co já? Jen jsem přišel domů, vrazil mi táta do ruky disketu a že prý potřebuje přeformátovat nějaký text. Po snad hodinu trvajícím beznadějném civění na monitor se stal zázrak a mě se to nějakým způsobem podařilo. Doteď nevím, jak je to možné, ale osměluji se tvrdit, že to byl výkon hodný titulu "Master of Microsoft Word".

Tak toto vše se nám třem honilo hlavou, když jsme den na to nestupovali k prestižnímu fotbalovému turnaji. A jak jsme dopadli? O zlato jsme přišli až ve finále na penalty, vážení přátelé… Takže až zase přijdou vědci z Oxford Univerzity ve výzkumu za deset miliónů liber na to, že alkohol snižuje výkonnost, víte, co si o tom myslet. Kdyby ty prachy radši prochlastali...

Šťastna