Když jsem shlédnul v kině Lucerna v rámci festivalu Jeden svět tento komický, ale přesto velmi smutný snímek (příběh), vybavil jsem si situaci, kterou jsem zažil o dva roky dříve v Šanghaji. Potkal jsem tam podobného týpka (v dobrém slova smyslu), jako byl hrdina tohoto filmu - zkrachovalý businessman Naoki, věk kolem čtyřicítky. Už si nepamatuji jeho jméno, nicméně velmi dobře si vybavuji, jak každý večer sedával ve společenské místnosti v hostelu, pil pivo, kouřil a na kytaru si víceméně sám pro sebe drnkal odrhovačky od kapely Led Zeppelin a jí podobných. Když jsem se s ním dal do řeči, začal mi vyprávět, jak už 20 let žije střídavě v Šanghaji, Bangkoku a Honkongu - takhle po hostelech. Zeptal jsem se ho, proč se nevrátí domů do Nagoji. Odpověděl mi, že nemůže vydejchat celou japonskou společnost, zvláště její "strnulost", a že radši bude v demokratické Číně (což mě velmi rozesmálo), než doma.
Režisér filmu Sean McAllister při diskuzi říkal, že objevil "neobvyklého" Japonce. Když si ale vzpomenu na můj dva roky starý zážitek, tak mi došlo, že takových "týpků" bude asi daleko víc. Přesto ale film výjimečný je, nabízí vhled do japonské společnosti, na který nejsme moc zvyklí. A proto stojí za to zatnout zuby, překousnout úděsnou organizaci právě probíhajícího festivalu a jít se na "Japonský příběh lásky a nenávisti" kouknout...
Diskuse k příspěvku