Klenoty v růžovém igelitovém pytlíku s kytičkama

Nechápu, odkud se vzal ten děsivý čínský nevkus. Ten amalgam šedivé a hranaté socialistické architektury, blýskavých pozlacených růžových předmětů a nekonečná paleta supersladce sentimentálních cajdáků. Žeby Kulturní revoluce, následné vystřízlivění a honička za Západem zanechaly tak hlubokou stopu? Možné to je.

Cesta z Daochengu do Zhongdianu (aka Šangrily) je nádherná. Vede hustě zalesněným územím, ze kterého semtam vykouknou skromné baráčky či malý chrámek. Vše je zastřešeno obrovskými vápencovými masivy. Silnice zatím na mnoha místech nepoznala chuť asfaltu, takže když sprchne, řízení či sezení v autobuse se stává extrémním sportem. Koncové stanice takovýchto cest bývají většinou trpkým zklamáním. Většinou se jedná o turisty přeplněná města, která postrádají jakýkoliv punc "opravdovosti".

Nacházíme se na území, kde většinu obyvatel tvoří národnostní menšiny. Ty také představují zdejší nejatraktivnější krmivo pro objektivy chtivých turistů. Tento byznys občas zachází tak daleko, že pod pestrobarevným kostýmem koluje nikoliv menšinová, ale tvrdě majoritní hanská krev. Těžko říci, zda tento čínskou vládou zvolený postup "zachování tradic" je tou pravou cestou. Každopádně má kromě spousty očividných stinných stránek i pár pozitiv. Příslušníci shaoshu minzu 少数民族 (národnostní menšiny) totiž často vůbec nepovažují za důležité svou kulturu zachovat. Frykulínská mladá generace, která po večerech vymetá místní karaoke bary a diskotéky o odkaz svých předků vůbec nejeví zájem. Spousta národnostních menšin má sice svou mluvenou řeč, ale písmo už ne (čínská vláda sice v 50. a 60. letech vyvinula písma pro národnostní menšiny, ale míra jejich užívání je mizivá), takže veškerá jejich historie je zpravidla předávánaorálně. Pokud se tento řetěz jednou přetrhne, "data" jsou navždy ztracena.

Za posledních 10 dní cesty jsem navštívil 3 poměrně reprezentativní lokality. Tady jsou.

Zhongdian 中甸 (provincie Yunnan 云南) - čínský paradox

Město Zhongdian leží v Yunnanu blízko hranic s Tibetem, Sečuanem a Barmou. Nedávno bylo přejmenováno na "Šangrilu" (bájná země vědce Josepha Rocka), aby přilákalo více turistů, což se určitě povedlo. Velký paradox tkví v tom, že narozdíl od zbytku Číny, kde stará zástavba ustupuje moderním železobetonovým budovám, v Zhongdianu má tento postup přesně opačný ráz. Nově vyrůstající "staré město" je plné spletitých uliček, které jsou plné barů, hostelů a obchodů se suvenýry. Na hlavním náměstí každý večer v 8 hodin začíná tancovačka na ztechnovanou hudbu místních národnostních menšin. Nevěřícně kroutím hlavou, když koukám na ty bílé pitomce, kteří zvídavě postávají na okraji cirkulujícího davu a myslí si, že tohle je jakože doopravdy. Kdepak, chyba lávky. Ty babky oblečené do pestrobarevných kostýmů to nedělají z vlastního rozmaru, jsou za to totiž placené. A vůbec... Bílí pitomci, kteří cestují 18 hodin autobusem, aby pak v cílové destinaci vůbec nevylezli z hostelu a druhý den jeli další dvacetihodinovou štreku někam do háje mají můj srdečný obdiv. Jak by řekl indián "Nobody" z Jarmushova filmu "Dead Man": "Stupid fokin' white man!"
Za městem leží obrovský chrám. Vypadá tak trochu jako malá Potala. Vstupné je 80 RMB na hlavu, což je příšerný děs, a také typický rys čínských turistických destinací. Ovšem zlaté Karoshovo pravidlo zní: "V Číně se vždycky dají najít zadní vrátka." Protože jsme Češi, tak se vejdeme i do škvíry v oplocení. Na následující kontrolní dotaz u strážní budky trváme na tom, že jsme si lístek koupili, ale ihned ho zahodili do koše. Když to tibetská stráž nespolkne, přiznáme barvu, všichni se zasmějeme a za odvahu jsme vpuštěni dál - zadarmo.
Okolí Zhongdianu nabízí nepřeberné množství trekkingových cest. Staré město je plné obchodů z odpovídající výbavou. Do Číny holt dorazil autdór! Místo tesilek se nosí kalhoty značky Northface s windstopperovskou vložkou. Na nohách pohorky Columbia a na obličeji Oakleye nebo Ray Bany... Překvapivě pravé.
Místní vláda se údajně snaží turismus regulovat, ale mě se to zdá jako boj s větrnými mlýny. Prachy holt vždycky vyhrajou, z tibetských klášterů se stanou VIP salónky pro bohaté. Radši rychle koupit lístek na autobus a utéct pryč...

Lijiang 丽江 (provincie Yunnan) - lidojem jak hovado

Hlavní město Naxiského 纳西 království bylo téměř celé zničeno při zemětřesení v roce 1996. Okamžitě poté bylo město obnoveno podle původního plánu. Ovšem s rozdílem, že původní obyvatelé se museli z centra vystěhovat do okolních vesnic za vcelku směšné odstupné a město bylo přetvořeno v turistickou destinaci. Přímo za kopcem také vyrostla "moderní čtvrť" v ryze čínském - betonovém a hranatém stylu. Lijiang určitě má svoje kouzlo, přirovnal bych ho k Českému Krumlovu. Křivolaké uličky (Zhongdian je budován po vzoru Lijiangu - pozn. aut.), nádherná architektura ze dřeva a rozmanité zahrady ve dvoře téměř každého domku berou dech. Celé měto je také protkáno systémem vodních kanálů a příkopů, které dotváří atmosféru. Jenže...Jenže! Atmosféra každým dnem trpí pod nájezdy čínských turistů, kteří se sem přijíždějí ožrat a nakoupit cingrlátka od Naxiů. Letadla z Chengdu a Kunmingu sem létají snad desetkrát denně. Můžete dokonce jít i na poměrně levné sushi. Když ale zjistíte, že ryba je poněkud vyschlá, je radno provést desinfekci. V obchodě je velmi levně k dostání dvoudecková lampa poměrně silného švestkového vína. Když ho do sebe dostatečně rychle nalejete a posléze se vypotácíte na sluníčko, dostanete různé nápady. Třeba na neobvyklý sociální experiment. Sednete si na hlavní lijiangské náměstí, před sebe dáte cedulku "Fotka s bělochy - 5 RMB" a začnou se dít věci. Turistické skupiny začnou smlouvat, zda by to nešlo za tři. Když pobaveně přitakáte, zmáčknou spoušť a rychle utečou bez placení. Humorné!
Naxiové jsou ve světě známí svým piktografickým písmem Dongba 东巴 (stejnojmenný název pro duchovní, kteří jsou schopni toto písmo číst, a kteří provádějí rituály), údajně posledním svého druhu na světě. Jejich náboženstí je slepencem animismu, taoismu a buddhismu. Každá zeď ve městě je pomalována těmito podivnými znaky, jsou na upomínkových předmětech i na tričkách. V centru města vyrostl institut pro výzkum naxiské kultury. V tomto může být pozitivum místního turistického boomu. Před patnácti lety bylo písmo téměř na vymření. Kněžích, kteří jej uměli přečíst bylo velmi málo a noviců se z již uvedených důvodů nedostávalo.
Touha najít ty "pravé" příslušníky Naxiů vás vyžene do okolních vesnic. Zanedlouho ale zjistíte, že jste pořád moc blízko. Městečko Tacheng 塔城, odkud pochází většina kněžích je (pravděpodobně naštestí) vzdáleno asi 200 km.
Deset kilometrů vzdálená vesnice Baisha 白沙 je docela nehezkým příkladem toho, kam až chapadla komerčního turismu mohou dosáhnout. Místní babka vás pozve k sobě domů, uvaří čaj a dá vám sušenku. Následně vás donutí se navléknout do tradičního oděvu, nechá vás napsat zápis do svého "deníku" jak to bylo všechno úžasné a až poté z vás vyrazí 50 RMB a nazdar. Odbaveno za 30 minut, frankfurtské letiště by mohlo závidět. Už pohled na její novou verandu a plazmovou televizi leccos napovídá, obětí bylo daleko víc. O to hezčí je pak návrat po třech letech na místo činu, když už je člověk vybaven poměrně obstojnými jazykovými schopnostmi a všechno jí pěkně zpětně vytmavit. Úspěšný den se pak dá završit proklouznutím do úžasného místního kláštera, jehož nástěnné malby zobrazující prolínání buddhismu s kulturou Dongba se datují do období dynastie Ming. Prodavač lístků je příliš zaujat čínskou telenovelou, má holt smůlu.
Ještě jeden místní jev je poměrně dost dobře rozpoznatelný. Tato oblast přitahuje obrovské množství čínských hippies. Dlouhé vlasy, tetování, piercing, volné hadry vyrobené z konopí - skoro jako ve Woodstocku. Rockeři z Chengdu o těchto lidech říkají, že jsou "sellouti" :)
Celkově ale o Lijiangu platí - vážení soudruzi, tak takhle prosím ne... Pozitiva se najít dají, ale je jich žalostně málo.Člověk se musí hodně snažit, aby v tomto mumraji nalezl vlastní klid. Nám se to povedlo, ale dalo to spoustu práce!

Jezero Lugu 泸沽湖 (provincie Yunnan/Sichuan) - Mosujská kultura jako prodejná děvka

"Mosuové jsou poslední matriarchální společností na světě. Neznají manželství - jen volné svazky. V noci můžete zkusit zaklepat na dívčiny dveře, třeba budete mít štěstí (pouze pro muže)." Tolik citát z čínské webové stránky turistické kanceláře. Je to samá lež. Mosuové nejsou matriarchální, ale matrilineární společností, což je podstatný rozdíl. V tomto království nevládnou dívky, vpodstatě jde o systém zachovávání rodové linie "po přeslici". Potomci zůstávají v rodině matky, muž a žena spolu nebydlí v jedné domácnosti. U Mosuů skutečně existuje cosi, čemu se říká "Walking Marriage", čili jakýsi volný svazek mezi mužem a ženou, ale to rozhodně neznamená, že by mosujské dívky dávaly každému šulinovi na požádání. Důvod, proč ženy mají velké slovo ve vedení domácnosti je prostý. V minulosti byli muži většinu času na cestách za obchodem
a o domácnost se někdo starat musel. Silnice, která k jezeru vede je naštěstí stále ve velice špatném stavu. V blízkosti jezera se ale bohužel buduje letiště (má být dokončeno v roce 2010), což už bude úplný konec.
Co ale udělá takovýto zdánlivě nevinný inzerát s místním sociálním klimatem? Ano, samozřejmě - přitáhne spoustu čínských looserů/svobodných mužů, kteří si chtějí užít. V drtivé většině ovšem k ničemu nedojde. Chytrá cestovní kancelář ovšem briskně poskytne náhradu. Vezme hanskou prostitutku a navlékne ji do tradičního mosujského oděvu. Voilá - a je ruka v rukávě.
V oblasti působí několik neziskových organizací, kteří se snaží Mosuům pomoci, ale svůj boj evidentně prohrávají. Co na tom, že Mosuové jsou původně farmáři. Někteří z nich jsou teď šéfové velmi prosperujícího byznysu. A ti kteří nejsou - ty vidíte celý den posedávat před místními krámky s lahví pálenky u umouněných úst. Když tohle všechno vidíte, tak začínáte přemýšlet o tom, zda je vůbec zapotřebí zachovat mosujskou, ale i jinou menšinovou kulturu. Začínáte si říkat, že asimilace je vlastně přirozený proces, kdy silnější vítězí nad slabším, a že na tom vlastně stojí celé dějiny. Svět je teď daleko propojenější, než předtím - všichni vědí o "bezpráví" páchaném na ubohých bezbranných lidech. Není to nakonec ke škodě?
Dost podivná situace Mosuů tak ostře kontrastuje s krystalicky čistou vodou v jejich posvátném mateřském jezeře. Občas si i říkáte, že jste někde ve Švýcarsku. Vydlážděné promenády kolem břehů, všude koše na odpadky, na čínské poměry neobvykle čisto. Jako hřebík do rakve působí lanovka, která vede na mosujskou posvátnou horu, a na kterou stojí lístek 90 RMB. "Levné, levné," křičel na mě Číňan, který prodával lístky. Tovížejo vole... Samotný vstup k jezeru je 78 RMB - lístek vám ale nikdo nikdy nezkontroluje. Mám chuť spálit veškeré turistické průvodce.

Předchozí výčet působí extrémně negativně. Ale pravdou je, že jsme si průjezd oblastí ohromně užili. Díky tomu, že už trochu mluvím čínsky je totiž možné odfiltrovat až 90% výše zmíněných negativ. Sedím na prastaré dřevěné verandě a ťukám do klávesnice tenhle blábol. Podemnou šplouchají vlny, které zvedl mírný vítr. I u jezera Lugu se dají najít "opravdová" místa. Sedím, kouřím cigaretu, kterou mi dal můj hostitel - Mandžu ze severovýchodu Číny jménem Longbu 隆布 a tiše doufám, že Mosuové, Naxiové a další malé národy mají ještě alespoň nějakou naději...

Diskuse k příspěvku

  1. karosh

    20.09.2009, 20:45

    karold: hmmm... buď zapomínám česky, nebo ten tvůj příspěvek nedává smysl... nebo obojí... :)

  2. karold

    20.09.2009, 13:15

    Žeby narozdíl frykulín mě se zdá z výbavou? Inu, text je dlouhý ... ale veselý, keep it real!

Odpověď

*

(27171)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2017. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.