Litinová Vana a Běžnej den - Klub Klamovka

Pivo duši léčí
Ty v putyce jsi "in"
Čaj je svinstvo větší
Než je heroin...

-Ricardo-

Už od doby, kdy jsme asi před rokem zaslechli od pánů Šmelhause a Policara zvěsti o existenci nymburské hudební formace, která hraje důsledný "antibeduín punkrock", a pro níž je označení "hudební" údajně nestoudným eufemismem, bylo naším snem vidět tyto démony naživo. Kromě svého nepřehlédnutelného názvu nás Litinová Vana už od samého začátku přitahovala svou jasnou filozofií. Jejím základem, jakožto i motivem, který téměř bez výjimky prostupuje texty všech písní, je důsledná negace životního stylu tzv. "beduínů", což jsou podle definice samotných členů Vany zlí a oškliví lidé, jejichž oblíbenou činností je navštěvování čajoven, kde během pití čaje a čichání vonných tyček meditují o smyslu života a o podobných pofidérních nihilistických nesmyslech, místo toho, aby jako slušní lidé chodili chlastat do hospody a zajímali se o skutečnou realitu světa, tzn. kolik kde stojí pivo nebo jak dopadl o víkendu fotbal. Bylo by navýsost zdlouhavé popisovat zde všechny další podrobnosti, a tak zájemcům doporučujeme webové stránky kapely, kde jsou dokonce ke stažení tři ústřední písně.Rozumný čtenář pochopí, že jsme si z výše uvedených důvodů nemohli nechat jejich koncert ujít, nota bene v situaci, kdy nemusel jít Mohamed k hoře, ale kdy hora přišla k Mohamedovi (rozuměj: když přijela Vana za námi do Prahy). Naše sestava byla žel dosti okleštěná (jen my dva), což lze přičítat faktu, že antibeduínské hnutí bohužel zatím nemá na rozdíl od Nymburka v Praze žádnou pevnou tradici. Omluvitelná je ještě tak neúčast Lukeena, který dal přednost narozeninové party svého jediného bratra, kam jsme se my v chmelové euforii vydali až po koncertu, abychom z chování kamarádů zjistili, že jsme nebyli sami, kdo ten večer neabstinoval. Leč nepředbíhejme!

Bylo 19:00 a já čekal na Andělu u tramvají, kde jsme měli dohodnutý sraz. V tom mi zvoní telefon a na druhém konci slyším hlas Káry, který neváhal využít nové akce Twistu, díky níž může volat o víkendu jen za korunu za minutu (díky bohu, že jsem před čtvrt rokem přešel na výhodnější paušál a můžu teď platit 3,20!), a sdělil mi, že žádný tramvaje hledat nehodlá a že je v metru. Ještě, že to na Andělu tak dobře znám (kdo neví, nepochopí :-), řekl jsem si a vydal se k metru, abych vyzvedl druhou polovinu členů naší výpravy.

Cesta tramvají proběhla bez zvláštních příhod, pomineme-li fakt, že poutko, za které jsem se v soupravě chytil, bylo od čehosi dost mokré, ale já se nebojím, protože vím, že to rozhodně nemohla být poslintaná ruka nějakého tuberáckého houmlesáka, ale pouze a jedině čistá voda.

Za neustálého utírání levé dlaně o cokoli (promiň, Káro) jsme dorazili na místo. Dům zvenčí vypadal spíše jako něžně růžová usedlost zhýčkané rokokové šlechty, avšak místo Mozartových klavírních preludií dnes měly být jeho zdi svědky nymburského punkrocku. Ano, každá doba má své velikány, uvidíme, jestli se bude v roce 2200 podobně vzpomínat na Vanu… Už z letmého pohledu po hostech bylo jasné, že my dva jsme tu dnes večer jediní, kteří nemají příbuzenský, kamarádský či partnerský vztah s některým z účinkujících. Teda ještě kromě barmana a zvukaře, ale ti tu byli v práci. No nic, aspoň se nebudeme mačkat mezi davem vřeštících šílenců a omdlévajících fanynek, Rolling Stones už tu byli a Ozzy Osbourne má přijet až v květnu, řekli jsme si a věrni heslu "pivo místo čaje" šli na bar. Od vedle ze sálu byli občas slyšet zkoušející muzikanti a nám se sklenicí oroseného moku v ruce a s očima přejíždějících z obrazů na stěnách na přítomné slečny (oboje nestálo za moc) čekání pěkně ubíhalo.

Konečně byl otevřen sál a my mohli za mírnou cenu třiceti korun vyjít vstříc tomu, za čím jsme dnes skutečně přišli. Co se týče koncertu, Vana nezklamala. Zazněly všechny důležité songy: Pivní blb (s refrénem "Pivní blb jsem holahej, paní Jano sem to dej, Pivní blb jsem holahej, v čajovně mě nečekej"), O napravení beduína ("Beduíne prober se, beduíne vožer se!"), Do světa ("Litinová Vana jede do světa, pivo místo čaje je naše osvěta") a v neposlední řadě také Včera jsem potkal s příznačnou slokou:

"Včera jsem potkal beduína
seděl a brečel - nedovezli čaje
tak jsem toho blbce vysmál
náš výčep je nonstop, tam se pivo saje!"

Zajímavé bylo především srovnání živého výkonu s nahrávkou jejich alba. Běžnou praxí je, že kapela většinou nahraje album na tak vynikající technické úrovni, že se mu pak může na koncertě s nejlepší snahou jen přibližovat. Ne však Vana. Její jediné album Kulhavka je pouze demosnímkem a tím pádem zní na živo téměř úplně stejně jako z přehrávače. Samotné vystoupení mělo několik silných momentů - například když se bubeníkovi (který vypadal jako Martin Lipert) rozmontoval činel nebo když jeden na mol ožralý divák rozbil přímo pod pódiem plný půllitr piva, čímž nevědomky podpořil pivní politiku skupiny, neboť se teď v tomto moku musel každý brodit.

I přes mohutné dožadování se přídavku, které zůstalo ve ztichlém sále bohužel opět jen na nás dvou, Litinka ctila svou úlohu předskokana a uvolnila pódium jakýmsi brňákům jménem Běžnej den. Posoudit úroveň brněnské rockové scény jsme však museli nechat na jiných, neboť jsme slíbili ukázat se na oslavě narozenin Martina Policara. Řádně nachmeleni (mluv za sebe, Šťastno - pozn. Kára :)))) pivy za lidových 17,50 jsme tedy vyrazili směr Florenc. Těžko říci, co si o nás museli myslet cestující MHD, když slyšeli úryvky z litinkářských textů, ale nikdo nic neříkal, nebo jsem to aspoň neslyšel. Co dodat… Snad jen - NEPIJTE ČAJ, NECHOĎTE DO ČAJOVEN A VŠEMOŽNĚ SE POKOUŠEJTE VOŽRAT BEDUÍNA. Amen.

Šťastna