Po stopách jednoho z rodů An

Bylo dvanáctého ledna. V Čcheng-tu jsem se zdržel o týden déle, jelikož jsem živil kan-mao. Ale to ospalé ráno byl opět čas vydat se na cestu. Autobusem 823 jsem opět objel celé jižní předměstí sečuánské metropole – to jen z pohodlnosti, abych nemusel přesedat. Z „Plácku kamenných koz“ (či ovcí) jsem mířil do podhůří Malého Liang-šanu. Okres Mu-čchuan rozkládající se v jižním cípu městské prefektury Le-šan, která je známá největším sochou sedícího buddhy na světě, není až tak vyhledávanou destinací. Dobře pro něj. Když jsme projížděli krajinou topící se v odpoledním slunci, kde všude šuměly listy bambusu, mezi jejichž kmeny spočívaly v úhledných řádcích rostlinky čajovníku sešikované na malých čajových plantážích a všudy protékala zurčící průzračná voda, říkal jsem si, jaké že to mám štěstí, že v důsledku mlhy byla uzavřena dálnice a náš spoj nabral zpoždění něco mezi třemi a čtyřmi hodinami. Jinak bych přece toto nemohl nikdy uvidět. Krajina, ve které lze navštívit hned několik „bambusových moří“, jako by vypadla z filmu Klan létajících dýk. Ten se vlastně točil jen o jeden či dva okresy vedle.

V okresním městě Mu-čchuanu jsem poměrně rychle lokalizoval typickou sečuánskou starou čtvrť. Rozkládala se mezi uličkami Kulturní a Bambusová. Na vzdálenějším konci Kulturní uličky je stará kamenná brána a o něco mladší kostel. Všude jsou dřevěné domky se zavěšenými jitrnicemi, masem a spodním a jiným prádlem. Hledal jsem tu ja-men zdejšího místního vládce, který byl založen za dynastie Ming. Původní budova tu ale již není, v těch místech teď stojí sídlo armády a také škola. „Město chce čtvrť zachovat,“ vykládala jedna paní, která zde byla na návštěvě až z Pekingu. „Ten zdejší vzduch je tak čistý,“ áchala a neustále se chtěla vybavovat. Místní o existenci ja-menu nevěděli zhola nic, až starší pán, který čekal na vnoučka či vnučku před branami zdejší základní školy, mi jeho polohu potvrdil. Při pohledu do kronik jsem ohledně zdejšího místního správce nezaznamenal žádné zvláštní historické události. Mu-čchuan se zdá být stále ještě poměrně daleko od divokých liangšanských hvozdů, a tak zdejší místní vládci nebyli zabíjeni či násilně sesazování, ale v poklidu zmírali na nemoce následováni svými syny a syny jejich synů.

Nebyl to typický ku-čen. Večer tu byla tma, pouliční osvětlení veškeré žádné. Zpoza dřevěných zdí se ozýval huhlot a vrzání prken naznačující pohyb lidí v místnostech, výlohy za dne otevřené a poskytující zákazníků vše potřebné – od jitrnic a spodního prádla až po cigarety – byly pečlivě zadělány očíslovanými prkny. Mučchuanskou specialitou zdá se býti ša-kuo, slitinový hrnec s pečlivě povařeným obsahem. Usoudil jsem tak alespoň dle toho, že zdejší řeka je olemována restauracemi, které tuto pochoutku mají v názvu. Přešel jsem po mostě na druhý břeh a usedl před jednu méně frekventovanou. Jelikož jsem se nebyl schopen rozhodnout, zda si dát vegetariánský či hovězí hrnec, dal jsem si oba. Oba byly výborné.

Po přečkané noci jsem vyrazil do městysu Sin-š', který je křižovatkou východního podhůří Chladných hor. Směrem do leva (z pohledu příjezdu z Mu-čchuanu) je I-pin, do prava Si-čchang. Sin-š' je nevábně šedivé, v zimě učvachtané a v létě uprášené místo. Když jsme dorazili, místní trh se právě končil. Jen velmi málo aut jelo směrem do okresního města Pching-šanu. Přibližně ve třetině cesty totiž cestu přetínal městys Sin-an, kde se dle informací měla nacházet poměrně zachovalá ruina jiného tchu-s'ho: náčelníka Pching-i-s'. Dle názvu („upokojovat barbary“) by si člověk řekl, o jak věhlasného pacifikátora Temných barbarů valících se z hlubin Chladných hor jde. Avšak, podobně jako u místního vládce mučchuanského, i zdejšímu usurpátorovi se vyhnuly excesy... Až na jeden drobný detail, o kterém bude řeč později.

Jelikož času v horách je spousta, nezbylo mi než lelkovat s místními posunovači lidí prostřednictvím barevných pohyblivých krabic s koly. Jeden vtipálek mi kladl na srdce, že nemám balit ty jejich Číňanky. Druhý se na něj otočil a vzkřikl: „Ten už jich nabalil. Podívej, jak umí čínsky. Ty ho musejí zbožňovat.“ Tento řidič byl I. Když se domáknul tu krutou pravdu, že se učím isky, což rozpoznal z mého krácení dlouhé chvíle nad otevřenou učebnicí, začal zaklánět hlavu, palec otočil stejným směrem jako římský císař, když se uvolil nechat poraženého gladiátora žít a dokola opakoval: „Boží... Boží!“ S tím mladším jsem vtipkoval o tom, že jsem špion. „My jsme tady všichni strašně chudí. Běž to nahlásit do Pekingu, ty špione.“

Do městysu Sin-an jsem se dostal autem jednoho vykuka. Už po cestě mi bylo jasné, že ja-men asi nenajdu, zapomněl jsem si totiž v Si-čchangu lahev se stlačeným vzduchem, neoprén a ploutve. Od roku 2011, kdy jsem tuto oblast navštívil naposledy, tady v tichosti vznikla druhá největší čínská přehrada a vodní elektrárna s výkonem nepatrně menším, než největší vodní dílo světa. Přehrada nese název Si-luo-tu. Po mé tehdejší návštěvě se začalo s napouštěním, za rok byla budova ja-menu zatopena a spolu s ním i více než šest set let historie jeho úřadování. „Přibližná pozice je támhle,“ ukázal úředník městysu Sin-an směrem ke klidné hladině, kterou tu a tam pročísl vítr. Druhý břeh plný paneláků se topil v mlze. „Plocha ja-menu byla hodně velká, teď už ji ale neuvidíš“ dodal. Rozloučil jsem se a seběhl dolů. Rovnoměně s hladinou stál na svahu chanský hrob, jeho spodní část tu a tam olízla vlnka. Vedlejší náhrobek vyčuhoval napůl z vody. Tam někde dole – pod mrazivou, modrozelenou hladinou - tak odpočíval jediný svědek zdejších časů místních vládců. Čas se často vrátit nedá. A ani chyba v mapě, kdy znaky popisující toto místo byly napsány ve “starém“, opačném pořadí z prava do leva (tedy S'-pching-i), nemohla obrátit koloběh času vzad. Byl v tom i kus romantiky – nenajít to, co člověk tak dychtivě hledá. Jak jsem stál na okraji toho masivního vodního díla a mé boty tu a tam ocákla zjitřená voda, zmocňoval se mne tajuplný, těžko vysvětlitelný pocit. Na plavání ale bylo přece jen trochu chladno.

Zpět do Sin-š' jsem dojel na motorce, jejíž majitel mi dokonce i půjčil helmu. Tam jsem téměř ihned, po krátkém smlouvíní, sehnal odvoz k jezeru Ma-chu. Ve zdejší oblasti se dříve rozburácená řeka okrové barvy, která se proměnila až na nepříjemně klidnou masu vody, jenž mohla klidně mít prsty v nedávném zemětřesení v této oblasti, stáčí o sto osmdesát stupňů. Na druhém břehu je jünnanský okres Jung-šan a panelákové město Suej-ťiang. Až při několik desítek kilometrů dlouhé cestě po břehu tohoto monstra mi došel jeho rozsah, jakožto i dopad na zdejší ekonomiku a kulturu. Hliněné domy na druhém břehu, které jsem si dřív pamatoval ještě střežené strážními věžemi, se proměnily v monotónní betonové lou-fangy. V jednom momentě se nad celým výjevem tyčila prazvláštní skála – jakoby nad celým tím výtvorem zdejší krajina výhružně držela vztyčený prst. Vzpomněl jsem si na posázavský pacifik. Bylo to již několikáté sériové déjà-vu v posledních dnech. V životě nastane zlom, kdy začnete nacházet či poznávat ty samé věci ze svého okolí na místech, kde byste je nečekali. Podobně rozbité zrcadlo ve filmu Jima Jarmusche a u vašeho otce doma. Řekl bych, že to je počátek něčeho, co může být považováno za dobré vysvědčení z lekce pozorování svého okolí. Pozorně pozorujete příběhy, které plynou okolo toho vašeho. A to vás posunuje do další dimenze. Snad to byla mlha a pochmurná nálada, která mě uvrhla do mého vlastního světa plného podobně podivných myšlenek. Ani jsem nezaregistroval, jak rychle jsme se po klikaté cestě vyhoupli do stmívající se krajiny jezera Ma-chu, konkrétně k mnou již jednou navštíveného starobylého městysu Chuang-lang.

V Chuang-langu už zbylo jen málo starých budov. „Vláda tady nemá žádný stavební plán, a tak si každý staví vše, jak se mu zlíbí,“ říká mi obyvatel jedné z nich. „A když už někdo nebyl spokojen se svým starým domem, tak jej prostě zboural a postavil na jeho místě nový.“ Pravdou je, že pro Chuang-lang zní dnes název „ku-čen“ poměrně podivně, jelikož celé městečko je jakoby celé odlito z betonu. Ale právě díky zmatkům s plánovanou výstavbou má velmi nevšední atmosféru. Je to jako rozstříhat obrázek a pak jej bez ladu a skladu znovu poslepovat. Vzpomněl jsem si na Hrabala, který prý takto skládal své příběhy. Průhledy do příbytků jsou skutečně zajímavé. Tesař právě lakuje připravované krovy, okolí páchne... Hned vedle špinavého kvelbu, kde umouněný člověk rozebírá motor, aby jej vyčistil, je luxusní „čajovna“ - tj. odpočívárna určená k hraní karet. Lampy tam září měkkým, žluto-oranžovým odstínem světla.

Mé první kroky vedly do pitoreskního obchodu s tradiční čínskou medicínou. Vývěska Čung-jao-tien 中药店 byla průhledným sklem natřeným na bílo a znaky byly do této tabulky „vyčištěny“. Za světla jeho majitel nebyl doma, ale jakmile padla tma, někdo uvnitř rozsvítil a tři černé znaky zářily do dálky - až nad hladinu místní sádky. Majitel si mě nepamatoval, ale oproti období před třemi lety mě pozval dál. „Před třemi lety jsem se vás ptal tady na ty hady, které máte naložené v alkoholu. Říkal jste, že všichni jsou místní,“ snažil jsem se mu připomenout. „Mladíku, ty máš tedy paměť. Kdo má dobrou paměť, toho čeká zářná budoucnost,“ dodal. Kromě čínské medicíny jeho skromný příbytek vyplňovaly lakované samorosty, kameny a malá knihovna. Bylo to jeho království. „Tomu se neříká starožitnost, to je umění,“ opravil pan Čou svého přítele, který se mnou obdivoval plody mistrovy mnohaleté práce. Opět jsem si vzpomněl na svého dědečka, který v podobných lakovaných samorostech pěstoval květiny. Pan Čou pokynul, ať si přisednu k „elektrickému ohništi“, naproti knihovně. Vyndal tři porcelánové kalíšky a plastový kanystr s léčivým alkoholem, který on sám vyrobil. „Tohle je dobré pro zdraví, ne jako to, co se prodává v obchodě,“ říkal hrdě. Pravda, alkohol měl slušné volty a silně hořký ocas tolik typický pro byliny. Už i Zaman Hadž říkal, že v knize knih není jediná řádka, která by zapovídala [věřícímu] živit se bylinami, když se mu zlíbí. A tak i přesto, že jsem poslední dny nepil, pozvedl jsem kalíšek, vzal jej opatrně do obou rukou a jeho horní hranou jsem se dotkl té spodní, kterou držel mistr. Vzpomínali jsme na jeho matku, kterou jsem při své minulé návštěvě viděl právě v zadní místnosti. „Před dvěma a něco lety skonala. To, že jsi ji mohl vidět, tomu se říká osud,“ vykládal trochu překvapeně a při tom mi třásl rukou. „Bylo jí více než devadesát let. To, že sis na ni takhle vzpomněl, ti přinese dlouhověkost,“ přidal zdvořilostní ocásek pod celý tento odstavec. Třiašedesátiletý muž se svěřil, že neumí používat internet. Bylo to poté, když jsem mu řekl, že jednu fotografii jeho matky mám. Budu ji tedy muset vytisknout a poslat mu ji poštou. „Nevím, co je to za ulici. Ani číslo popisné nevím. Prostě napiš Čou a městys Chuang-lang,“ říkal. „Třicet let,“ odpověděl na mou otázku, jak dlouho má tento obchod. „Třicet let“ bylo i magické číslo let, po které se věnuje svému řemeslu. To se naučil „od učitele“ a hlavně z knih. Pan Čou spílal nízké informovanosti ohledně ochrany životního prostředí a neustále hovořil o plastových odpadcích, které se bez přestání hromadily u břehu sádky před jeho obchodem. „To není problém jednotlivce, to je prostě problém všech,“ říkal neustále. Dále hovořil o tom, že nemůžu používat identitu vědce (kchao-čcha), když jsem pouze sám bez delegace a navíc jsem ještě neprošel nutným administrativním martyriem s místními úřady. „Tato identita může být pro tebe nebezpečná, buď raději cestovatel a všechno bude v pořádku,“ kladl mi, už trochu přiopilý, na srdce. V očích mu žhnuly plamínky, které asi nebyly jen pouhým odrazem z elektrického ohřívadla. Když doléval do kalíšku třetího a panáka, po kterém bylo nutno se rozloučit, jelikož nastal čas odpočinku, pár kapek s mocným zasyčením dopadlo na rozžhavená elektrická kamínka. „Ou, přecejen to má hodně procent, tenhle alkohol,“ komentoval pan Čou celou situaci a sledoval páru, kterou těch pár kapek vytvořilo, a která se několik vteřin vinula směrem ke stropu. „Jsme přátelé. A s přáteli se musí pít alkohol,“ řekl, klepnul svým kalíškem o stůl, dotkl se toho mého a veškerý obsah obrátil do svých útrob. Já jsem udělal totéž. Pak jsem se zvedl a rozloučil se s omluvou, že už je pozdě, a že svého nového dávného přítele již nechci déle zdržovat. „Přijď zítra, zavolám tomu člověku, který spravuje zdejší bývalý ja-men,“ dodal ještě, vyprovodil mě ke dveřím a šel se krátce pobavit se sousedem.

Ráno jsem vyrazil vyfotit pár budov, na které jsem předešlého dne narazil. Na celý městys padla těžká mlha. O to větší pak bylo překvapení místních, když se z té mlhy vynořil vousatý lao-waj. Prozkoumal jsem místní Li Siungovu palírnu. Místní mladý palič byl velmi vstřícný a stručně mi popsal postup výroby pa-ku-ťiou, v jehož procesu hrály hlavní roly zrnka kukuřice. „Jedna moje kamarádka si mě chtěla vzít, ale odmítl jsem... Byla už dříve vdaná a má malé děcko,“ říkal mladík. Ani nevím, jak jsme k tomuto tématu došli. Ale podobné konverzace u podobných záležitostí nezřídka začínají a také končí. Zašel jsem i za panem Čou, ale místo samorostů (jejich tvůrce je evidentně také jeden z nich) mě uvítaly zavřené dveře z křiklavě zelených překližek. Po chvíli okounění jsem se vydal na kopeček, na kterém je centrum Chuang-langu. Opravdu... Jakoby na celý ku-čen napršel beton. Ale nedá se říct, že by toto místo nesálalo tou zvláštní, chuanglangskou atmosférou. Při cestě vzhůru jsem se optal jednoho pána, zda neví něco o staré zdi, která městys obklopovala. Prý mě dovede k místu, kde stávala. Tam ale byl opět pouze beton. „Tohle místo nemá žádný územní plán,“ neustále opakoval muž toto zaklínadlo místních. Jak už to tak bývá, srotil se kolem mě dav. „Tady stávala severní brána,“ říkali lidé a ukazovali doprostřed ulice. „U jižní brány by mohl být kus zdi. Ty jsi tu byl před třemi lety? To té zdi tu stálo mnohem více než dnes. V devadesátých letech byla ještě takřka kompletní,“ řekl podsaditý plešatý muž. „A je tam také někde ja-men úřadu Čchien-wan-kuan,“ dodal. „Kde,“ vyhrkl jsem. Kdybych viděl sám sobě do očí, muselo tam bezpochyby zajiskřit a do tváře se mi zcela určitě vrazil připitomnělý výraz dítěte, které v obchodě vidí hračku, kterou prostě musí mít. „Je tu jeden člověk, který o tom ví více, než my všichni dohromady,“ dodal dav a pár vystavšív osob, mezi nimiž hrál hlavní roli starší muž s blankytně modrou čepicí na hlavě, mě vedlo směrem na jih.

Po chvíli jsme přišli k jednomu domu. Už zvenčí bylo jasné, že půjde o něco unikátního. Jen co jsem vlezl dovnitř, spadla mi čelist. Ocitl jsem se v Zahradě purpurového skořicovníku (C'-kuej-jüan). V té záplavě betonu působila jako oáza. Všude byly kaligrafie v tradičních znacích (těm dominoval znak Lung 龍 – drak - po levé straně dveří a znak Fu 福 – štěstí – přímo nad dveřmi), spousta rostlin, bonsají, dřevěných draků, kamenů a buhví čeho ještě. Oči mi skákaly od jednoho detailu k druhému. Vrcholem všeho byl dům postavený v klasickém stylu sečuánského venkova, pečlivě zachovalý a udržovaný. Bylo to něco mezi Trnkovou Zahradou, Pramenem broskvových květů Tchao Jüan-minga a Snem v červeném domě. Byl jsem tak uvytržení, že jsem málem zapomněl slušně pozdravit. Všechno toto měl na svědomí téměř devadesátiletý pán jménem Li Pen-kche, bývalý učitel a ředitel základní školy, který byl podle svých slov již třicet čtyři let v důchodu. Jeho jméno jej předurčovalo k životní dráze intelektuála. Interiér domu byl vyzdoben kaligrafiemi, oltářem předků s fotografiemi obou rodičů, kdy pan otec učitele Liho měl na hlavě klasickou úřednickou čapku z období dynastie Čching. Zdi zdobily i obrazy datující se do období VKR, nechybělo několik vyobrazení Mao Ce-tunga a také portfolio současné vlády. Po pravé straně na zdi dominoval opět znak pro štěstí (fu), na levé straně se vyjímal logograf šou 壽 – dlouhověkost. „Toto je má ložnice,“ řekl pan Li a nechal mě nahlédnout do úzkého kumbálu, kde bylo vše pečlivě urovnáno a uklizeno, u zdi byly pečlivě navršeny hory starých tiskovin. Pan Li vyprávěl, jak po ně Kuomintang chtěl, aby narukoval a šel „dělat revoluci“, ale on jakožto učitel odmítl. Všichni jsme viseli na každém jeho slovu, včetně několika dětí, které nás sem doprovodily. Při tom všem jsem si vzpomněl na pana Su z Fu-ťienu a napadlo mě, co asi teď dělá. Tedy, pokud je stále mezi námi... A kolik takových lidí v Číně je? A o kolik jich denně tato země zahleděná do ekonomického rozvoje přijde?

Starý pán se pečlivě vyptal na všechny podrobnosti ohledně mé osoby. Vtom přišla jeho manželka – drobná žena v přibližném věku jejího manžela. Uctivě jsem pozdravil. Paní nejprve ani nepostřehla, že jsem cizinec. Na to se mě až po chvíli doptala. Po chvíli si sedla k elektrickému ohni, rozpustila své bělostné vlasy a začala je pročesávat. „Tohle je drak,“ ukázal pan Li na samorost nad skříňkou plnou roztodivných věcí, které připomínaly šintoistické kami. I panenky vetknuté do kroutivých rostlin byly téhož druhu. „Tenhle kámen vypadá jako lev. Podívej... Tady je tlama, tady se vine jeho tělo,“ popisoval stařičký učitel jeden ze svých úlovků, který střežil jeho království.

„Tak ty chceš vědět, kde stával úřad Čchien-wan-kuan,“ zeptal se po chvíli. Přikývl jsem. „Vydejme se tedy na cestu,“ zavelel a vyrazil vpřed. Sešli jsme kousek k směrem k bývalé jižní bráně. „Chuang-lang měl netypický tvar, a tak mělo město šest bran namísto obvyklých čtyř,“ říkal, zatímco jsme přišli k nově postavenému betonovému lou-fangu. „Tak... Tady to je. Bylo to obrovské. A tady byl vchod. A hned – tady vedle – byl chrámek jménem Čcheng-chuang-miao,“ řekl. Po chvíli debatování pan Li ukázal na blátivou cestu, která vedla za lou-fang. „Vzhůru,“ řekl a ve svých devětaosmdesáti letech se skutečně jal stoupat vzhůru. V ten samý moment mi v mysli vytanula představa, že to se starým pánem šlehne. Co pak bude potom? Bude to moje vina. Jak se asi vykoupím? Podobné úvahy se však v mžiku staly lichými. Zatímco já jsem funěl vzadu, pan Li se briskně vyhoupl o několik desítek metrů výše. „Tak... Tady byla třetí a druhá síň,“ ukázal doprostřed pole, na kterém rostlo zelí. „A tady... To je původní místo toho chrámu, o kterém jsem ti říkal. Místní jsou pověrčiví, a tak na jeho místě nechtějí stavět obydlí. A to i přesto, že tohle místo je perfektní... Podívej, je odtud vidět až k severnímu břehu jezera Ma-chu,“ vykládal a já, pár místních a několik dětí připomínalo malé žáčky. Vyšplhali jsme na betonovou cestu, která protínala pole. „A tady,“ opět začal pan Li, „tady stávala hlavní síň. Podívej, těchto několik kamenů je z původního úřadu.“ Celou dobu náš studijní hlouček připomínal živelné vosí hnízdo. Lidé z okolí přibývali, někteří zůstali jen chvilku a vstřebali jen několik učitelových slov. Jiní zase zůstali déle. Pan Li všem vykládal, že jsem učitel z Československa a přijel jsem sem zkoumat historii místních vládců. Tento Chan věděl o místním tchu-s'm více, než kdejaký I. „Tady v tomto domě je uložen tusiho stůl,“ řekl a zaklepal na dveře. Nikdo neodpověděl. „Asi není doma,“ přemýšlel starý pán nahlas. Vtom však zaslechl zvuk automatické pračky, v ten samý moment z domu vyšel mladík. „Stůl... No ten je ve sklepě, ale od toho nemáme klíče,“ řekl po chvíli vykrucování. Naštěstí se do „sklepa“ dalo nahlédnout skrze okno, klíč tedy nebyl potřeba. Dav se zajímal o vše možné a pan Li pečlivě a rozvážně svými slovy se zaujetím rozkrýval další a další části zdejšího nehmotného dědictví. „Byl tu ještě další chrám – ten bohyně milosrdenství. A ten na ostrůvku uprostřed jezera, ten se jmenoval Chaj-lung s', na svatyni iského hrdiny Meng Chua to překřtili až v poslední době,“ chrlil ze sebe fakta tento živoucí kus zdejších věků. „A teď si vzpomínám, že je zde ještě tusiův oltář předků... Chceš... Chceš ho vidět?“ zeptal se řečnickou otázkou. „Pojďme tedy,“ řekl a vykročil směrem ke kluzké betonové pěšíně. V jeden moment jsem starého pána raději vzal za ruku, byla studená jako led. Po chvíli jsme obloukem dorazili přibližně do míst, odkud jsme vyšli od ja-menu – jen o několik bloků více v kopci. „Tady byla tchajpchingská brána,“ ukázal pan Li doprostřed ulice. Přibližně v místech zdi stál lou-fang, v němž trůnila velká žlutá hromada kukuřičných zrnek. Ochotná paní domu nedělala příliš okolků s návštěvou, a tak jsme si mohli celý oltář dokonale prohlédnout. Na jeho spodní části byl zlatavý ocas ryby. „Tohle je můj spolužák,“ řekl pan Li a ukázal na fotografii zesnulého muže, která byla opřená vedle hlavní oltářové tabule. Učitel odklidil ze stolce přebytečné věci a vyzval mne, ať jej spolu s dřevěnou starožitností vyfotím. „Hmmm, ty si také koupím. Vypadá to, že je v nich teplo,“ tázal se můj průvodce pána s blankytně modrou čepicí, který s námi jako jediný vydržel celou exkursi a jeho pohled směřoval k naducaným plátěným střevícům. Doprovodil jsem pana Li zpět domů, zdvořile odmítl pozvání k ohni s tím, že jsem se jej již naotravoval dost a vyrazil za dalším dobrodružstvím. Pan Čou a pan Li – to jsou v mých očích dvě nejvýraznější osobnosti městysu Chuang-lang.

Pojďme ale na chvilku opustit vnější svět a podívat se do kronik, co říkají o počátcích a konci zdejšího úřadu. Oficiální historie dynastie Ming hovoří následovně:

洪武四年冬，馬湖路總管安濟遣其子仁來歸附，詔改馬湖路為馬湖府，領長官司四，曰泥溪，曰平夷，曰蠻夷，曰沐川，以安濟為知府世襲。六年安濟以病告，乞以子安仁代職，詔從之

„V zimě čtvrtého roku éry vlády Chung-wu (1371), správce okrsku Ma-chu An Ťi poslal svého syna [An] Žena ke dvoru, aby se podvolil [nově založené dynastii Ming]. Ediktem pak byl okrsek přeměněn v prefekturu a byla zřízena čtyři nová náčelnictví: Ni-si, Pching-i, Man-i a Mu-čchuan. An Ťi byl jmenován místním prefektem a [tento úřad měl být v jeho rodě] dědičný. V šestém roce (1373) An Ťi ohlásil [dvoru], že je nemocen a prosil, aby jej v úřadě vystřídal jeho syn An Žen. Byl vydán edikt, který to povolil.“

Takový byl tedy poměrně vlažný začátek popisu zdejších událostí. Je zajímavé, že velké množství iských rodů dostalo příjmení An - „pokoj“ či „klid“. Asi to vyjadřovalo zbožné přání císařského dvora. V celém Liang-šanu těchto Anů, které mají či nemají společné příbuzné, několik. A ještě více jich pak najdeme vedle v provincii Kuej-čou. Bohatěji popisuje další vývoj událostí spis „Záznam o místních úřednících“, jehož autor je neznámý:

安濟蠻夷長官，籍羅羅人，洪武四年投䧏，患病令男安本代領各司土官，王麒等赴京。五年正月，改立馬湖府安濟授世襲知府，患病，男安本奏准襲職。故男安濬，永樂五年三月奉聖㫖：准他襲，欽此。男安灝，正統三年二月奉聖㫖：且准他襲……如果違礙，具奏定奪，欽此。故弟安洪，景泰三年二月奏准，行令就彼冠帶襲職。患疾，長男安鰲，成化六年六月，准行令就彼冠帶替職。弘治八年……土官知府安鰲為事問。擬凌遲處死，家口遷徙。撫巡三司奏，要改設流官知府。本部覆題，奉聖㫖：准改設流官知府。欽此。選知府程春震訖。

„An Ťi, náčelník místních barbarů, původem Luo-luo, se ve čtvrtém roce vlády éry Chung-wu (1371) vzdal [dynastii Ming]. Jelikož onemocněl, pověřil [svého syna] An Pena, aby vedl místní vládce z jednotlivých úřadů – Wang Čchiho a další – do hlavního města. V prvním měsíci pátého roku (1372) byl [okrsek Ma-chu] přeměněn v místní prefekturu Ma-chu, An Ťi obdržel dědičně úřad prefekta. [Posléze] onemocněl, [jeho] syn An Pen podal memorandum a bylo schváleno, aby zdědil úřad. Na základě toho pak [i jeho syn] An Ťün ve třetím měsíci pátého roku éry Jung-le (1407) přijal císařský rozkaz: ‚Povoluje se, aby byl následníkem. Respektujte toto [nařízení]!‘ Následně [jeho] syn An Chao ve druhém měsíci třetího roku éry Čeng-tchung (1438) přijal císařský rozkaz: ‚I nadále se povoluje, aby byl následníkem (…). Pokud by došlo k obstrukcím, nechť se všichni vyjádří v memorandu a následně je [o tom] rozhodnuto. Respektujte toto [nařízení]!‘ A proto [v případě jeho] mladšího bratra An Chunga ve druhém měsíci třetího roku éry Ťing-tchaj (1452) na základě memoranda [dvůr] svolil a byl vydán rozkaz, aby převzal čapku i opasek a zdědil úřad. Posléze onemocněl a nejstarší syn An Ao a dvůr v šestém měsíci šestého roku Čcheng-chua (1455) [povolil následnictví] a vydal rozkaz, aby převzal čapku, opasek a nahradil jej v úřadě. V osmém roce éry Chung-č' (1495) (…) byl místní prefekt An Ao vyšetřován kvůli jisté záležitosti. Bylo rozhodnuto, aby byl popraven smrtí tisícem říznutí, jeho rodinní příslušníci byli vypovězeni do vyhnanství. Tři úřady podaly memorandum k trůnu a žádaly o dovolení, aby byl nově ustaven prefektem čínský kariérní úředník. Patřičné ministerstvo [to] znovu probralo a pak teprve převzalo císařský edikt: ‚Povoluje se změnit [statut územně-správní jednotky] na regulérní prefekturu Respektujte toto [nařízení]!‘ Vybrali za prefekta Čchun Čena a tím vše skončilo.“

Smrt tísícem říznutí byl asi nejkrutější možný způsob, jak někoho zprovodit ze světa. Možná, že kdyby ji současný čínský „Rudý princ Si Tata“ znovu zavedl, korupčníků by ubylo. Ale cože to An Ao spáchal tak příšerného, že si zasloužil tak efektní konec? O tom opět hovoří Oficiální historie dynastie Ming:

弘治八年，土知府安鰲有罪，伏誅。鰲性殘忍虐民，計口賦錢，嵗入銀萬計。土民有婦女，多淫之。用妖僧百足魘魅殺人。又令人殺平夷長官王大慶，大慶聞而逃，乃殺其弟。為横二十年。巡按御史張鸞請治之，得實，伏誅。遂改馬湖府為流官知府。

„V osmém roce éry Chung-č' (1495), se místní prefekt An Ao provinil a [následně] byl popraven. Ao byl od nátury krutý a sužoval své lidi. Když počítal daně z obyvatel, ročně si přišel na destitisíce kousků stříbra. Často páchal nepravosti s manželkami a dcerami místních lidí. S pomocí kouzelníků [provozoval] černou magii a zabíjel lidi. Také pověřil člověka, aby zabil náčelníka z Pching-i – Wang Ta-čchinga. Wang Ta-čching se o tom dozvěděl a utekl, a tak zabil jeho mladšího bratra. Takto nepřístojně se choval po dvacet let. Guvernér a vrchní cenzor Čang Luan požádal o dovolení jej potrestat. Když se dobrali pravdy, byl [An Ao] popraven a následně byla místní prefektura Mahu změněna na prefekturu [spravovanou] císařským kariérním úředníkem.“

A to byl právě ten mnou zmiňovaný „detail“ u Pching-i-s'. An Ao byl očividně ze řetězu utrženým psychopatem a je s podivem, že za dvacet let nikomu z místních nedošla trpělivost a po dobrém iském způsobu jej ve spánku nezkrátil na hrdle. Přetransformování na běžnou prefekturu určitě na chvíli zafungovalo, ale jak již tomu tak bývá, ne na věky. A byl to opět zástupce rodu An, který dělal problémy. Kronika regionálního oddělení profinciální vlády v Lej-po z éry Kuang-sü:

元季有夷曰阿照，以雄桀著稱馬湖間。其孫曰匹夜，於明洪武四年投誠納士，因賜姓楊氏，授武德將軍，承直郎，頒給印信號紙。數傳至楊九乍，萬曆十五年同安興叛，總兵李應祥統兵討平之。

„V období vlády dynastie Jüan existoval barbar jménem A-čao, v oblasti Ma-chu byl znám svou mužností a odvahou. Jeho vnuk se jmenoval Pchi-je. Ve čtvrtém roce mingské éry Chung-wu (1371) vyjádřil podřízenost [dynastii] a obdržel úřad, spolu se kterým mu bylo uděleno [čínské] příjmení Jang. Obdržel titul generála Vojenské ctnosti a družiníka podporujícího čestnost. Byla mu udělena pečeť a jmenovací dokumenty. Několikrát došlo k předání, až došlo na Jang Ťiou-čaa, jenž v patnáctém roce éry Wan-li (1587) spolu s An Singem vyvolal povstání. Vrchní velitel Li Jing-siang se postavil do čela armád a povstání potlačil.“

To byl de facto poslední paprsek zapadajícího slunce rodu An, který byl dle jiných záznamů degradován na pouhé místní dohlížitele pod vlivem na scénu vstoupivšího rod Jang, jehož ja-men do podrobna popsal pan Li. Takto jeho vnik popisuje stejná kronik, jako předchozí úryvek:

至國朝康熙四十三年，阿照十三世孫楊喇哇赴省投誠，撫憲奏請授為雷波千萬貫正長官司，頒給印信號紙。嗣於雍正六年，雲南米貼夷婦陸氏不法，喇哇孫楊明義助逆作亂，遂革去職銜，不准承襲。

„S příchodem čtyřicátého druhého roku vlády Kchang-siho (1703) naší dynastie si potomek A-čaoa v třinácté generaci jménem Jang La-wa pospíšil na provinciální vládu a podřídil se [císařské autoritě]. Putovní pacifikační komisař podal memorandum, v němž prosil o dovolení udělit [Jangovi] úřad vrchního náčelnictví Čchien-wan-kuan v Lej-po. Byla mu udělena pečeť a jmenovací dokumenty. V šestém roce vlády císaře Jung-čenga (1728) barbarka z jünnanského Mi-tchie, paní Lu, porušila zákon a Lawův vnuk Jang Ming-i jí pomohl vyvolat povstání. Následně mu byl odebrán úřad a rank a nebylo mu povoleno předat úřad dále [v rodové linii].“

Cherche la femme, řekl by Francouz s čínskou krví. S nástupem paní Lu se následně vyrojila spousta žen, které si usurpovaly úřad samy pro sebe, ačkoliv zastávat úřad bylo v této době výslovně zapovězeno hned několika edikty. Kronika pokračuje:

其繼母楊沙氏。其幼弟楊明忠助順殺賊，復給土千總職銜，仍住千萬貫，管束番夷，每年認納粮稞馬匹。乾隆十四年，沙氏病故，即以楊明忠承襲。明忠傳子阿弼。阿弼傳子吉趣。二十四年，吉趣病故，子純武繼。武均年幼，不能任事，咨準妻楊國氏護理土務。四十八年，純武病故，子楊成年僅三歲，仍以楊國氏護理。嘉慶二年，楊國氏病故，楊成承襲。成傳子應瀧。應瀧傳子榮耀，榮耀病故，無子，以族人楊文承襲。

„Jeho (tj. Ming-iho) nevlastní matka, paní [přivdaná do rodu] Jang [z rodu] Ša spolu s jeho mladším bratrem Jang Ming-čungem pomohli přivést k poslušnosti a pobít škůdce, za což byla odměněna udělením úřadu, ranku místního chiliarchy a nadále žila na území Čchien-wan-kuan. Starala se, aby udržela na uzdě barbary Fan (Tibeťany) a I (Wu-many). Uvolila se [dvoru] odvádět každý rok proviant a koně. Ve čtrnáctém roce vlády Čchien-lunga (1759) paní Ša podlehla nemoci a Jang Ming-čung zdědil [náčelnictví Čchien-wan-kuan]. Ming-čung jej pak předal svému synovi A-pimu. A-pi jej předal synovi Ťi-čchümu. Ve čtyřiadvacátém roce (1759) Ťi-čchü podlehl nemoci a následnictví [mělo] přejít na jeho syna Čchun-wua. Ten byl však ještě v dětském věku, tudíž nemohl tuto pozici [sám] zastávat. Po poradě bylo povoleno, aby se o záležitosti místního [úřadu] postarala jeho manželka, paní [přivdaná do rodu] Jang [z rodu] Kuo. Ve čtyřicátém osmém roce (1783) i Čchun-wu podlehl nemoci a jeho synovi Jang Čchengovi byly pouhé tři roky, a tak [se o úřad] starala i nadále jeho manželka, paní Jang Kuo. Ve druhém roce éry Ťia-čching (1797) Jang Kuo podlehla nemoci a úřad zdědil Jang Čcheng. Jang Čcheng předal úřad svému synovi Jing-lungovi. Jing-lung předal úřad svému synovi Žung-jaoovi. Žung-jao posléze [také] podlehl nemoci, a protože neměl syna, úřad zdědil příbuzný z rodu – Jang Wen.“

Od jména Jang Wen, tedy přesněji od jeho syna, se následně odvíjí téměř šťastný konec zdejších spletitách příběhů:

文子楊石金，精明武勇，能服諸夷。咸豐十一年隨同官兵征剿滇匪，奏賞五品花翎頂戴。同治四年，隨官兵攻克橫江雙龍場服匪，在事出力，奏請賞換花翎。四年正月，奉上諭賞还千萬貫正長官司原職，並頒發印信號紙，以示鼓勵。六年隨參將韓廷貴征剿夷匪，至黃螂匡海壩陣亡，子楊德壽襲。光緒十一年德壽病故，子忠廷尚幼，以德壽妻安氏護理。十三年安氏故，子忠廷襲。

„Wenův syn Jang Š'-ťin byl pronikavé mysli a v boji odvážný. Byl schopen si podřídit veškeré [místní wumanské] barbary. V jedenáctém roce éry Sien-feng (1861) doprovázel vládní vojsko na trestné výpravě vůči tienským (tj. jünnanským) banditům. Byla podána petice, aby za odměnu obdržel pátý rank a odznak ‚pavího pera‘ na svou čapku. Ve čtvrtém roce éry Tchung-č' (1865) doprovázel vládní vojsko na trestné výpravě proti Šuang-lung-čchangu na řece Cheng, která měla potřít [tamní] bandity. Během této záležitosti se obzvláště vyznamenal a bylo podáno memorandum, které žádalo o dovolení odměnit jej výměnou pavích per. V prvním měsíci čtvrtého roku éry Tchung-č' (1865) byl vydán císařský edikt, který nařizoval, aby mu za odměnu byl navrácen původní úřad vrchního náčelníka v Čchien-wan.kuanu a byla [mu] vydána pečeť a jmenovací dokumenty, aby tak byla podnícena jeho píle. V šestém roce (1867) doprovázel generála Chan Tching-kueje na trestné výpravě proti barbarským banditům a padl v boji v Chuang-langu u přehrady [jezera Ma-chu]. Jeho syn Jang Te-šou zdědil [úřad]. V jedenáctém roce éry Kuang-sü (1885) podlehl Te-šou nemoci a jelikož byl jeho syn Čung-tching ještě příliš mlád, starala se [o úřad] Te-šouova manželka, paní An. Ve třináctém roce (1887) paní An zemřela a [úřad] zdědil Čung-tching.“

Jelikož kronika pochází právě z éry Kuang-sü, další historii nezmiňuje. Ve druhé polovině devatenáctého století zdejší náčelnictví zanikla spolu se smrtí jejich posledních držitelů, kteří neměli dědice. Náčelnictví v Mu-čchuanu zaniklo v roce 1868, úřad v Pching-i pak v r. 1896. Došlo
tak k zařazení území spravovaného místními úřady pod čínskou správu. Podobný osud pravděpodobně potkal i náčelnictví Čchien-wan-kuan.

Skrze jižní bránu jsem vyrazil k břehům jezera do vesnice Ta-chaj. Zde jsem stál již před třemi lety, ale tehdy jsem hrobky ani ja-men nenašel. Popravdě řečeno, moc jsem ani jednu z těchto věcí nehledal. Za vesnicí, která v současné době spíše připomíná město, jelikož původní domky nahradily mnohapatrové, betonové a okachlíkované budovy, je odbočka do místa Wu-ma s'. A u té odbočky také mé veškeré indicie došly. Směrem nahoru byla rozlehlá pole. Z jistých zdrojů jsem věděl, že hrobka i původní ja-men iského místního vládce náležícímu k mocnému rodu An (Ka-cha tchu-s') leží v polích osazených řepkou olejkou. Ale ta rostla všude. U ústí odbočky nikdo netušil, co to vlastně hledám. Odpoledne se chýlilo k třetí hodině a mlžný vak okolo zdejšího jezera nepolevoval. Času tedy bylo dost. Po cestě jsem potkal několik vytřeštěných obličejů, které se vezly na motorkách směrem vzhůru či dolů. Asi po půl hodině jsem přišel na prostranství z jedné strany chráněné horami. Napočítal jsem pět vrcholů, proto tedy ten místní název... Tohle tedy bylo přibližně místno, kde již zmiňovaný kameník Wu Čan-siang našel bronzové bubny vojevůdce Ču-ke Lianga. Ke svému překvapení jsem veprostřed prostoru spatřil několikaúrovňové sádky s rybami a s průzračně čistou vodou. Cesta mě vedla stále hlouběji do srdce tohoto zvláštního místa, mlžné kopce se odrážely na hladinách jezírek a dělaly společnost ukotveným miniaturním loďkám. Do tichého ševelu větru mezi kopci zaznělo ostré zvolání racka, ve vtěřině jsem uviděl jeho bílá křídla, kterak se vznesla od vody směrem k vrcholům střech zdejších domů a posléze na úroveň vrcholu místních hor. Problémem bylo, že prostor, kde by mohla být hrobka a bývalý ja-men, se neustále zvětšoval. V místních obydlích jakoby nikdo nebyl. Šel jsem stále dál a v duchu se začal smiřovat s eventualitou, že místo nenajdu. Nu co už... I tak to byl nad očekávání úspěšný den. Můj tok myšlenek přetrhla stará paní, kterou jsem potkal přicházet z jedné z bočních cest. „To nevím, kde je Ša-ma fen. Ale běž se podívat támhletím směrem,“ řekla a ukázala dále na neustále se ztenčující se hnědý vyšlapaný pramínek cesty. Dorazil jsem do místa, kde zdánlivě pěšina končila. Zato tu ale byla spousta zaparkovaných aut a zpoza rohu duněla hudba a cinkaly misky. Když jsem za roh zašel, vše mi bylo jasné. Asi stovka lidí tady slavila svatbu. Z ničeho nic se odněkad vynořila paní, kterou jsem před čtvrt hodinou potkal a za rukáv držela vysokého muže v maskáčové bundě. „Hrobka ša-ma-fen, vím, kde to je, pojď,“ k mé radosti řekl muž a s několika dalšími mě vedli na pole. Prosmýknout se slavícím davem dalo práci. Naštěstí si v ten moment ještě nikdo neuvědomil, že přišel lao-waj. To je jak známo dobé znamení a pověrčiví, ale hlavně pohostinní Číňané jej pak opijí, aby oddanému páru svou přítomností přinesl štěstí. Po chvíli jsme po zabahněné brázdě došli ke stavení, u kterého jsme odbočili vlevo a po projítí skrze malý bambusový lesík jsme se ocitli na planině, v jejímž středu se vypínal nápadný vrcholek ohraničený kameny. „Támhle,“ řekli muži a skutečně. Za minutu jsme dorazili ke dvěma kruhovým hrobkám. Místu se říká „Ša-ma fen“, tedy “Hrobka klanu Ša-ma”. Ve skutečnosti jsou zde pohřbeni příslušníci rodu An. Chanové často univerzálně přisuzují Iům příjmení Ša-ma, když o nich mluví. Je to podobné, jako každý Čech je Pepík, popřípadě Novák. Vzpomněl jsem si na svou oblíbenou ráznou průvodčí z linky sto sedm v Si-čchangu, která Ie titulovala úplně stejně. Tento název se tedy pro toto místo patrně jaksi zažil, i když s rodem Ša-ma, taktéž významného liangšanského klanu místních vládců, má patrně pramálo společného.

Když Iové zemřou, zpopelní tělo pomocí dřeva a pálenky paj-ťiou. Poté sesbírají zbylé kosti a pohřbí je do míst, které opývá stromy. Tam místo spočinutí ještě ohraničí kameny. Hrobky těch chudých velmi rychle pohltí okolní příroda – za nějakou dobu nelze poznat, že šlo o hrobku. Ale hrobky těch bohatých – jako např. členů rodu místního vládce či významného aristokrata – jsou nejméně třívrstvé, vysoké více než jeden metr, průměr zrovnatak. Některé mají i náhrobky, které spolu se zdmi tvoří jeden celek. Takováto hrobka, pokud ji někdo neponičí, přežije i stovky let. Takovýmto iským hrobkám se pak říká „Sluneční hrobka“ (Tchaj-jang-fen), popř. „Hrobka směřující k nebesům“ (Siang-tchien-fen).

„Tato hrobka má dvě stě, tři sta let,“ dohadovali se muži mezi sebou. Neustále debatovali o tom, že toto místo je zapadlé, hrobka je nezajímavá, a proto se z tohoto pozoruhodného kusu krajiny nikdy nestane vyhledávaná turistická destinace. Z tohoto vrcholku se dalo dost dobře určit místo původního ja-menu. Bylo zhruba o sto metrů níže. O místním vládci neexistují v kronikách žádné záznamy. Patrně byl pomocníkem mocnějšího vládce (tzv. místní dohlížitel, místní očko – tchu-mu) a vládl zde krátce. Přesto toto legendami opředené místo skrývá strašidelnou legendu. „Přibližně v těchto místech,“ řekl jeden z mužů a rozpřáhl ruce, „byl otvor vedoucí do vodou zalité kobky. Byla hluboká tak, že nikdo nedohlédl na dno. Tam končili veškeří provinilci z jurisdikce místního vládce,“ dodal a já jsem zaslechl chřestot a praštění kostí kdesi pod hlínou. „Těch těl tam musí být desítky,“ poznamenal jsem a muži souhlasně zamručeli. Nechtěl bych být jedním z těch těl. „A to je přírodní kobka, nebo...“ „Ne, to je umělé – vykopali to lidé,“ řekl můj průvodce v khaki bundě. „Když jsme byli malí, otvor tady stále byl. Chodili jsme si sem hrát. Posléze ale ti, kteří si tu postavili dům, otvor ucpali. Báli se, aby jim tam nenapadaly děti,“ dodal muž, který otvor pamatuje. „Je tomu něco kolem dvaceti let. Když jsem byl takhle velký,“ řekl a ukázal si přibližně do poloviny prsou, „tak slýchával tu temnou dunivou ozvěnu.“ Po chvíli průzkumu už nebylo o čem debatovat, vydali jsme se tedy zpět. Cestu ovšem přehrazovala svatba, u stavení se mezitím rozkřiklo, že je zde přítomen lao-waj. Vyřešilo to pět malých panáků pálenky s pěti místními důležitými... Z pozvání, abych zůstal, pil dále a jedl co hrdlo ráčí – třeba celý džber naporcovaných ryb – jsem se sérií zdvořilostí vykroutil a s obrovskou porcí díků se kvapně odpotácel na cestu zpět. Bylo totiž třeba setřídit zážitky a přípravit se na zítřejší nelehkou cestu do srdce okresu Lej-po. Do míst, kam utekl jeden ze „tří hrdinů“ An Sing, když spolu s Jang Ťiou-čaem a ninajským Sa-ťiaem povstali proti dynastii Ming. To je všechny stálo hlavu, ta An Singova se po zemi kutálela jako poslední...

Druhý den jsem velmi brzy ráno vyrazil do okresního města. V celém městysu byl otevřen jediná restaurace s pao-c', plněnými knedlíky. Krám vrhal světlo na přistavený autobus, prodejce knedlíků oděný do černého oblečení zíval a míchal cosi v hrnci. Zabralo to ještě několik desítek minut, než se vlhký a plísní prosáklý autobus dal do pohybu. Jeli jsme kolem řeky Zlatých písků... Tedy alespoň podél jejího kaňonu, kde řeka dříve bývala. Teď byla všude klidná hladina, kterou občas zčeřil uvolněný kámen, který spadl dolů z jednoho z četných převisů. Byl to vpravdě neuvěřitelný pohled. Tam, kde jsem si pamatoval příšernou cestu, kdy co chvíli hrozilo, že autobus nenávratně zmizí v proláklině, cestou trefí několik skalních výběžků a skončí v rozbouřené řece, byla perfektní nová silnice s pevně vyhlížejícími svodidly. Padla na mě určitá nostalgie a klasický úbytek romantiky v důsledku střetu s realitou. Po chvíli jsem usnul. Když jsme dorazili do okresního města, bylo deset minut do půl jedenácté. Naštěstí hned za deset minut jel jeden ze dvou autobusů toho dne do obce Jung-šeng.

Po počátečních problémech a střetu standardní čínštiny s místním dialektem se mi podařilo zakoupit lístek, prohodit batoh detekčním rámem kolem spícího strážníka a naskočit do autobusu. Jeho rozjezd byl více než rozvláčný. Po cestě bylo potřeba naložit spoustu věcí – mimo jiné svázané kohouty v pytlích, smažená kuřata a mražené vepřové, které mně celou cestu roztávalo na rameni. O několik desítek minut později mohla celá ta paráda vyjet. Můj spolucestující, malý chlapec se školní taškou plnou učebnic, mi do ruky vtiskl fialový nápoj. „Díky,“ řekl jsem poněkud překvapeně. „Není zač,“ řekl mladík, nasadil si sluchátka a otevřel si sešit. Nápoj mi přišel vhod, jelikož jsem toho dne moc nepil. Z hlavní silnice, z níž byly úžasné výhledy do okolí (alespoň v mých představách, jelikož veškeré rokle halila mlha a vidět byly pouze obrysy) jsme odbočili na nově postavenou menší okresku. Na mapě tato cesta vypadala jako ta nejhorší z nejhorších. Liboval jsem si, jak budu v místě určení rychle. Z omylu jsem byl vyveden za pár minut, kdy následovalo další odbočení – tentokrát již na cestu odpovídající nákresu. Ta se vinula doslova přilepená na téměř vertikálním úbočí zdejších rozpadajících se skal. V několika puklinách nad našimi hlavami jsem letmě zahlédl bůžky opatřené rudou tkaninou – strážce zdejší statiky. Opět jsem v kraji působil jako nevídaný zjev. „Jedu do Jen-tchangu,“ řekl jsem průvodčí. „Dobře,“ odpověděla s obvyklým tónem, který v kontextu, jako již tolikrát předtím, oplýval otázkou „A co tam budeš dělat?“. V Jen-tchangu měly být další kruhové hrobky a jedna stará brána...

Tyto kusy historie nebylo snadné najít – jako již tolikrát předtím. Celá oblast byla nesmírně rozlehlá a hledat v polích kusy kamene o průměru cca dva metry by bylo téměř nemožné. Šel jsem poslepu vpřed – po jediné cestě, která vesnicí procházela. Po chvíli mě spatřili dva dělníci. Napřímili se a upustili vše, co drželi v ruce. Měl jsem v mobilu obrázek s tím, co hledám. Jeden z dvojice dříčů byl němý. Podíval se na mobil, vyloudil ze sebe skřek, chytil mě za rukáv a odvedl na blízký kopeček. Tam udal přibližný směr. V konečném důsledku mě nasměroval ke slavobráně, kterou jsem až tak nehledal. Po cestě dolů jsem ale potkal iskou ženu, která měla na zádech v šátku zabalené batole a v puse jen dva špičáky. Uměla poměrně dobře čínsky a pochopila, co hledám. Odvedla mě tedy na místní hřbitov. Typickým obrázkem pro tuto oblast, kde Iové a Chanové již několik staletí žijí bok po boku, je i promísení typů hrobek. Zatímco ty chanské jsou obdélníkové s výrazným průčelím postupně se směrem dozadu svažujícím k zemi, ty iské jsou kruhové, o průměru 1-3 metry. Na tomto hřbitově byly dvě – obě evidentně poměrně udržované. Jedna z nich byla větší a měla spáry pečlivě vyspravené maltou, druhá, menší, byla celá z betonu. U obou chyběl náhrobek.

Po chvíli průzkumu jsem se přes pole dostal zpět na křižovatku, kde jsem potkal starou paní. Bylo načase najít slavobránu a pak kvapně vyrazit dál, protože čas utíkal poněkud neúprosně a orientace v terénu byla složitá. Optal jsem se ještě několika dělníků, kteří zrovna stavěli betonový lou-fang, a jeden z nich mi ukázal směr. Mezi poli se tyčila charakteristická stavba s prohnutou vrchní částí. „Je tam pochován mnich,“ řekl jeden. Přes betonové okraje zavlažovacích kanálů jsem doskákal přímo k několik set let staré slavobráně, za kterou bylo patrno několik chanských hrobek a jejíž čelní část chránila betonová zídka. Na průčelí zářily čtyři znaky: fej-se-fej-kchug. Celá stavba byla obrostlá lišejníkem bílé, světle zelené a oranžové barvy. Celé průčelí bylo názornou ukázkou zdejšího řemeslného umění, údajně vyhlášeného v celé oblasti.

Po zdokumentování byl čas vyšplhat zpět na komunikaci a vydat se zpět – směrem k vesnici Š'-men-kuan. Někde v té oblasti měly být další hrobky a také pozůstatek starého ja-menu místního vládce rodu An, který sem byl vyhnán na konci 16. století. V hrobkách byl popel jeho příbuzných. K blátivé odbočce směrem do kopce mě svezli místní elektrikáři. Začal jsem stoupat směrem do mlhy. Po cestě jsem potkal několik lidí, kteří když jsem jim ukázal obrázek, tak odpovídali: „Ne, to není tady u nás,“ popřípadě „O tom jsem nikdy neslyšel(a).“ Jelikož jsem ten den nejedl, měl jsem příšerný hlad spojený s už tak otravnou bolestí v pravém podžebří. Jeden z hochů na motorce mě odvedl do místního obchodu, který vedla mladá žena. Ta, když mě uviděla, se chytila za srdce a vyhrkla: „Fuj, to jsem se vyděsila.“ Po doplnění zásob a ujištění, že tady opravdu nenajdu to, co hledám, a že jsem také přece jen člověk z masa a kostí, jsem se opět vydal zkusit své štěstí do širého prostoru.

Pověstné Karlachovo štěstí na sebe nenechalo čekat. Odnikud se vynořil muž na motorce a navrhl Ssynuovi, že ho sveze. Nejprve k vrcholům skal, kam ale Ssynuo nechtěl. Ale i tak to bylo zajímavé. Když jsem mu povídal o kruhových hrobkách, zvedl telefon a někomu zavolal. „Chceš se setkat s naším ling-taem,“ zeptal se můj dobrodinec. Nevěděl jsem, co mám odpovědět. Asi ano. Anebo radši ne? Z jednoho novinového článku jsem si zapamatoval jméno osoby, na jejímž dvorku údajně ty hrobky byly. „To je žena, že?“ zeptal se průvodce. „Vím, kde bydlí. Jedeme!“ „To nemáš nic jiného na práci?“ zeptal jsem se ho. „Ne, celé dny pasu krávy,“ odopověděl, načež nás málem rozsypal po okolí v ostré zatáčce.

Dorazili jsme k hliněnému domu, kterému po boku rostl lou-fang. Na žádné hrobky to tady nevypadalo. „To není tady,“ vzkřikl vlasatý a vousatý dělník poté, co si přečetl krátký článek v mém mobilu. „To je támhletím směrem, tak šest set metrů,“ poučil nás a neurčitě vymrštil ruku ve směru silnice. „Nevěděl jsem, že umíš číst,“ popíchl dobrodince jeho kolega na štaflích, který právě domontoval žárovku, načež si vysloužil „che-che pohled“. Opět jsme tedy nasedli na motorku a vyrazili. Na první lokalitě, do které mě zavedl můj průvodce, jehož jsem se po hříchu opomněl dotázat na jméno, nic nebylo. „É? Tady dřív byla taky jedna,“ řekl. „No nic, pojďme dál,“ zavelel a seskočil do pole. Zavedl mě ke kamennému stavení. „Tady odtud prý vedl tunel až támhle nahoru. Staří o tom takhle mluvili,“ řekl. Nic jsem nechápal a začínal být sérií neúspěchů trochu unavený, což jsem se pochopitelně snažil nedat najevo pokud možno vůbec. Zašli jsme za dvojici nových okálů, za nimiž bylo kukuřičné pole. Po jeho stranách to všechno bylo. Asi osm kruhových hrobek potomků rodu An. Některé rozpadlé či napůl rozebrané, některé dokonale zachované. Z prostředku některých rostly stromy. Skreze jednu vedlo koryto zavlažovacího systému. Okolo bylo též několik chanských, obdélníkových hrobek. Uprostřed toho všeho se vyjímalo cosi, co připomínalo hrubou stavbu zdi. „Tak sem vedl ten tunel,“ řekl mladík, kolem něhož poskakovala dvojice chlapců, kteří svým mobilem museli pořídit asi tak tisíc mých fotek, jelikož jeden z nich jej po celou dobu nesundal z prostoru před svým obličejem.

Celé mi to secvaklo. Tahle mlázím zarostlá hromada kamenů, ohraničená několika kmeny stromů, byl původní ja-men. A ten tunel, to byl pravděpodobně únikový východ á la Poklad na Stříbrném jezeře. „Ta stavba byla dřív vyšší, ale před pár lety se zhroutila,“ dodal chrabrý I. „I tady dole je to pořád vesnice Š'-kuan-men. Jsou tu dvě, jedna nahoře a jedna dole,“ řekl na vysvětlenou I. A pak mám něco najít. Uvědomil jsem si, jak obrovské náhodě vděčím za to, že jsem sem došel. Jediné, co hrobkám chybělo, byl náhrobek. Jen jedna z nich na něj měla vpředu prostor. Ten si asi někdo odnesl domů. V záblesku příčetnosti jsem si na moment uvědomil, že jsem asi opravdu šílenec. Trmácet se do okresu Lej-po kvůli pískovcovému náhrobku. Byla to ale naštěstí jen ta pověstná „světlá chvilka“, kterou má čas od čas každý alkoholik či jiný závislák. Už za dalších pár vteřin mě opět pohltila temnota opojení dobrodružstvním a připadal jsem si znovu jako Indiana Jones. Rozloučil jsem se tedy se svým průvodcem, který odbočil zpět do hor a já pokračoval po cestě ve směru příjezdu z okresního města Lej-po. Vstříc náhrobkům a hrobům, hurá!

Za několik minut se na silnici objevil muž s turbanem z ručníku na hlavě, oblíbeným to módním doplňkem iských mužů. Zastavil a se zájmem si mě prohlížel. „Svezete mě do Si-luo-mi?“ zeptal jsem se bezelstně. „Zaplatím za benzín,“ dodal jsem. Po chvilce váhání padl pohled muže na můj batoh. „Jak je to těžké?“ zeptal se. „Tak osm kilo,“ řekl jsem. „Dobře, pojeďme,“ řekl a už jsme svištěli po úbočí rokle směrem k obci, podle níž je z části pojmenované místní gigantické vodní dílo. „Úžasné vodní dílo, jako všechny v Číně,“ zněla mi věta Ondřeje V. v hlavě. „Vy Iové pořád takhle pohřbíváte své zesnulé?“ ptal jsem se řidiče v narážce na betonovou kruhovou hrobku ve vsi Jen-tchang. „Ano, ale velmi málo. Normálně sypeme popel ke stromům,“ řekl a já jsem si vzpomněl na E. z Nan-čchingu v okrese Jüe-si. Ani ne za dvacet minut jsme byli u cíle. „To nech být,“ řekl muž, když jsem chtěl vyrovnat účet za kilometry. Podal jsem mu alespoň ruku. On tu svou vytáhl z motorkových „rukavic“ (ochrana proti chladu připevněná k řidítkům, při pádu ulomení obou rukou zaručeno) a podíval se na tu svou. „Strašně špinavá,“ řekl. „To nevadí,“ kontroval jsem, potřásl mu pravicí a zmizel u odbočky k policejní stanici. Tím směrem má být vesnice Čchü-li-mi. A tam má být katarze mého bádání – dvě zachovalé hrobky s kompletními náhrobky včetně epitafů.

„Nic takového tu není,“ následovala klasická odpověď. Zajímavé je, že zatímco dříve bych se někde za rohem začal vztekat, teď mě pokaždé přepadne takový pocit částečného smíření s touto odpovědí, zároveň ale následovaný touhou jít dál a alespoň se pokusit lokalitu najít sám. Bylo pět hodin odpoledne a má šance na návrat do okresního města se ztenčila, ve městě byl jeden hostinec. Nikam jsem tedy nespěchal. Vydal jsem se směrem dolů k terasovitým polím, doprovázen dětmi. „Co tu děláš, co tu chceš?“ vřískali nezbední haranti a poskakovali okolo mě. „Jen-ťiou,“ odpověděl jsem. „Jen-ťiou, jeen-ťiooou,“ vlilo jim toto slovo krev do žil a začali být ještě nezbednější. V jejich hlase byla patrná ironie – taková, kterou slýchávám i u dospělých, obvykle následovaná větou typu „A co je tady k vidění/zkoumání?“ V poslední době se mi instinkt vždy vyplatil, nejinak tomu bylo i teď. Na jedné z cest jsem narazil na zadumaného Ie. Představil se mi jako Čang, což bylo jeho čínské jméno. Ve skutečnosti se ovšem jmenoval A-che La-mej. Úplně jsem viděl chanského úředníka, jak místním „barbarům“ v šedesátých a sedmdesátých letech rozdává výsostné příjmení Nebeského království. „Ty budeš Čang, ty třeba Tung a támhletej osmahlej bude Jang.“ Muž zpočátku nevěděl, o co mi jde. Pak ale pochopil a k oběma hrobkám mě zavedl. V jedné ležel zpopelněný muž, ve druhé žena. Náhrobky byly psány dvojjazyčně, na tom mužském bylo víc iských znaků, na tom ženském jen pár.

„Pojďme už, rychle! Ať nás nikdo nevidí,“ vybízel mě La-mej. Důvod mi nesdělil, ale došlo mi, že patrně značně pověrčiví místní nebudou moc na větvi z toho, že se jim okolo míst vyzařující posvátnou bázeň motá nějaký lao-waj. Byl to ten večer takový malý happy end. Nikoliv v masážním stylu, ale v Ssynuově stylu. Jakoby mi spadl kámen ze srdce. Našel jsem všechno, co jsem chtěl – a patrně ještě víc, než jsem čekal. La-mej trval na tom, že musím chvíli posedět v jeho domě. Byl tam sám. Jeho tři synové byli kdesi ve světě, minimálně jeden z nich dřel klasicky někde na stavbě v Che-nanu. Manželka jej čerstvě opustila, že prý už tady nebude. Po příchodu k němu domů, do klasického hliněného obydlí, mě upoutaly kusy masa visící na očouzené zdi. La-mej nejprve přinesl lahev pálenky patrně slovutné značky Er-ma-er-ma. Naštěstí byl rozumný a mou misku plnil o poznání méně, než tu svou, tudíž má játra utrpěla pouze symbolické poškození. Debatovali jsme o všem možném. O cenách za nevěsty. O Africe. O tom, odkud pocházím. „Máš pravdu, je to trochu divný. Bydlíš na opačném konci světa a sem si přijíždíš prohlížet hroby,“ říkal v jeden moment. „Všude na světě je jen jedno slunce a jeden měsíc,“ dodal ve smyslu, že i běloši a černoši jsou lidé. Po chvíli vstal a došel ven pro bambusovou hůl, s jejíž pomocí sundal ze stěny jeden pořádný flák vepřového. Ten se na půl cesty vysmekl z očka a dopadl na zem, kde rozbil plynový vařič. „To nic,“ řekl La-mej. Celé zdejší okolí je vlastně jedna velká lednice. Maso se nasolí a pověsí zmrznout. La-mej tento kus nakrájel, omyl ve vodě a povařil na ohni. Mezitím se v elektrickém rýžovaru připravovala bílá mana čínského lidu a hned vedle bublala polévka. „Jo, elektřina... S tou je vše jednodušší,“ dodal La-mej a usmál se. Jídlo bylo výborné a vydatné – tak, jako v celém Liang-šanu. Maso bylo značně prosolené a uvařené tak akorát. Když jsme dopili pálenku, obloha už byla tmavá. „Dojdu do obchodu pro další,“ řekl můj hostitel a zvedl se. „Proboha jen to ne,“ proběhlo mi hlavou, avšak k zadržení jsem použil zdvořilejší způsob. Čas se nachýlil a bylo potřeba se rozloučit. Pan A-che sice trval na tom, že budu spát u něj, já jsem se však z tohoto nápadu s opětovnou koňskou dávkou zdvořilosti vykroutil. Vzduch se značně ochladil a na plechové střechy začaly padat kapky deště.

Druhý den brzy ráno bylo na čase vyrazit zpět. Vše proběhlo hladce. Řidiče autobusu z okresního města do Si-čchangu jsem zpražil poté, co vyšlo najevo, že šmelí s pomeranči. Díky tomu se můj pracně vybojovaný brzký spoj zpozdil o hodinu. K jeho dobru je ovšem nutno dodat, že v roklinách mezi okresy Lej-po a Mej-ku odvedl skutečně dobrou práci. Na Orlí planině nás zastihlo slunce. Konečně. Po více než třech týdnech v Čcheng-tu, z čehož slunečných dnů by se dalo napočítat asi pět, toto působilo jako hřejivý balzám na promrzlou duši. Poprvé jsem spatřil liangšanské vrcholky pocukrované bílou zmrzlou vodou. Představoval jsem si, jak horalům a pastýřům při cestě do hor pod nohama křupe zmrzlý včerejší sníh. Jak třásně jejich přehozů vala brnkají o zmrzlé stvoly zdejších planě rostoucích travin. A jak jejich zmrzlé ruce škrtají zápalkami ve snaze vnést trochu vůně, ohně a kouře do vysušeného tabáku v jejich měděno-železné dýmce. V plicích jim koloval řízný čerstvý vzduch, dech byl občas přerušen výrazným, chraplavým a hlubokým zakašláním. Povídali si o starých časech, kdy chodili bosi i v zimě. Kdy neměli elektřinu a nevěděli, co jsou to ponožky. Se mnou v ten moment hrál telefonní signál na schovávanou. Anebo se snad před celým světem schovávám já sám? Těsně před Si-čchangem jsme projeli kolem chanského hřbitova. Hrobky vypadaly jinak, než ty v Lej-po. Jejich průčelí nebylo čtvercové, ale půlkruhové. Okolo hrobek trčely z kypré zeminy ostré větve broskvovníků, toho času bez listí a oschlé. Připomínaly pařáty zesnulých, kteří se mocně snaží vydrat ze světa za řekou zpět do říše těch, které smrt teprvé čeká. Po návratu mně všichni vítali s nadšením. „Dlouho jsme tě neviděli,“ říkal pan Ma z restaurace s lančouskými tahanými nudlemi, lidé v obchůdku 光明便利店, kam si běžně chodím kupovat vodu, keksy a pohankové pišingry, a také děvčata z kuřatárny, která se už těšila, jak se na čas vrátí domů. Se svou oblíbenou prodavačkou ovoce na rohu těsně před železničním mostem, v jehož útrobách zdobí kameno-betonovou zeď primitivní graffiti, jsem zapředl následující rozhovor o životě:

Já: Zítra jedu do Jen-jüanu.
Ona: Za holkama, co...
Já: To bych tam nějaké musel znát...
Ona: To nevadí, běhat za holkama je normální, ne?

(chvíli odmlka)

Ona: Tady (ukazuje na bránu Sičchangské akademie) je jich taky dost.
Já: To jo... Těm je ale dvacet, víte? Zatímco mně je přes třicet.
Ona: Věkový rozdíl přece není problém, no ne?

Ano... Jen-jüan. Místo, kde solné prameny objevila koza, která chodila každý den olizovat kameny v nich ponořené, což přišlo jejímu pastýři divné. Bylo třeba rychle se přebalit, zlidštit a vyrazit.