Podzimní volání jižní Francie, Katalánska a Andorry

Je čtvrtek, 10.11.2005, 13:32 hodin a mě blikne zpráva na ICQ od Martinéze. "Ti idioti v servisu nestihli spravit auto... Buď pojedeme až zítra (a nestihneme hudební festival), nebo je tu ještě možnost, že Týna bude mít k dispozici Citroën Saxo, pro které jel její tatínek do servisu." Naskakuje mi husí kůže, dávka adrenalinu je na maximu a to jsme ještě ani nevyjeli... Verdikt se dozvíme přibližně za dvě hodiny... Netrpělivě popocházím po bytě a po ulici, kde předstírám nakupování a doufám v zázrak. Vlastně všichni doufáme... Vše nakonec dopadne dobře a Saxo, kultovní vozítko, které nás už na jaře dovezlo do Amsterdamu, už parkuje před mým domem - jsme připraveni vyjet.', 'Kromě osobních věcí, jako jsou spodky, kartáčky na zuby a jiné zbytečnosti je maličké Saxo naplněno následujícími věcmi: 3 tašky oblečení pro Lukeena, "norkový kožich" pro jeho kamarádku (ve skutečnosti teplý kabát, který zabírá 3/4 mojí tašky), tuna žrádla (povětšinou instantních lahůdek, salámů, tatranek, cereálních tyčinek, paštik [těch k jídlu] a dalších pochutin), jedna velká papinova bomba plná úžasného guláše paní Policarové, jeden obrovský fén, kvůli kterému jsme museli nechat doma Dr. Ing. Jana Levého, 15 piváků ve skle, dvě slivovice, jeden obří rumák, několik obalů CDček, tuna energy drinků Semtex a tři příruční batůžky plné citlivé techniky (foťáky, discmany) a jiných prkotin. Ufff... JO! A ještě obsazení vozu - Karosh, Martinéz, Evelýnka a Týnulka... Prostě parta buržoazních hipíků. To z nás budou mít ve Francii radost.

Zvedáme kotvy a hned se zasekáváme v pražské zácpě, ze které se úspěšně po hodině a půl vymotáváme. Proč ti lidé musejí jet z práce zrovna v sedm hodin večer??? Cesta probíhá (překvapivě) hladce až na německo-francouzské hranice, poté přicháží únava, i když se pravidelně střídáme za volantem. A eura mizí z našich peněženek na rafinovaně rozmístěných pejážích jako Radovan Krejčíř ze své rodné hroudy... Já a Martinéz řídíme přes noc, společnost nám dělají osmahlí bratři z Wu-Tang Clanu a jejich živá nahrávka "Disciples of the 36 chambers vol. 1". Věřte, že při mocném řevu nejméně 15ti bratrů na pódiu pravidelně přerušovaným břinkotem rozbitého skla, rykotem šíleného davu a citacemi z shaolinských filmů rozhodně neusnete. Nahrávka se pomalu ale jistě stává mocným kultem celého zájezdu...

U Lyonu předáváme štafetu Týně a jdeme spát. Tedy, Martinéz jde spát. Já, známý ironman, co jednou vydržel nespat čtyři dny v kuse (sladkých 17) a trpící insomnií i za klidné a tiché noci v posteli, mám oční bulvy jako tenisáky. Jsem předávkován Semtexy, kofeinovými tabletami, kafaty, taurinem a houstičkami od maminky. Mé krví zalité oči spolu s pobledlou "zombie-like" tváří neustále září bílou barvou na zadním sedadle, mohl bych s klidem dělat reklamu na prací prostředek... Na každé pumpě, kde pravidelně stavíme za účelem odložení zbytečných tekutin a protáhnutí našich ztuhlých a zkřivených páteří, se mě malé dětičky bojí... Sám nevím proč... Už je den, blížíme se k Perpignanu a situace na dálnici houstne, naše nálada taky. Droboučká něžná bytost Týna několikrát odkáže nebezpečné a dementní francouzské řidiče do patřičných mezí obzvláště vybranými slovními obraty...

Jedna modelová situace byla přímo kouzelná. Na pejáži se jeden motorkář se spolujezdkyní snažili předjet celou frontu. To se znelíbilo jednomu pánovi ve středních letech sedícím v autě, a tak ho skřípnul mezi vozidlem stojícím před ním a tím svým. Po chvíli balancování motorkář slezl, sundal si helmu, načež vyšlo najevo, že je možná ještě starší, než samozvaný strážce dálniční spravedlnosti a hierarchie sedící v autě. Nahodil si milana zpět do kalhot a trochu neohrabaně kopnul řidiči do auta, velkopansky nasedl a pomalu odjel. Udělat to nám, tak ještě teď žere asfalt, říkáme si...

Vjíždíme do Perpignanu a vítá nás sluníčko. Po chvíli rozšmodrchávání zapleteného klubka místních uliček a obviňování jeden druhého z naprosté dezorientaci nacházíme univerzitu a rozesmátého Lukeena, který je plný energie a nejradši by hned začal chlastat. Rychle zhltneme brambory na loupačku, jídlo to chudého lidu, nicméně velmi chutné a výživné, necháváme Týnu na pospas hostiteli a jdeme se pokusit usnout k Evelýně do pokoje, protože můj a Martinézův ještě není připraven... Evelýna mě neustále osočuje, že mi to moc kecá, a že chce spát, ale každou konverzaci vždycky začne ona... Nicméně oka nezamhouříme byť jen na vteřinu...

Večer nás čeká koncert skupin La Phaze a Le Peuple de l'Herbe... Po jeho skončení jdeme pěšky přes celý Perpignan na koleje, ke konci už nám příliš neslouží nohy...

Nabitý víkend - Coillure, pařba, Barcelona

Druhý den ráno vstáváme stylově ve 12, mě a Martinéze probudí bušení do stažené rolety. Po chvíli vstávám, jelikož ten zvuk se již stává nesnesitelným a trochu nejistě lomcuju s roletou, až ji nakonec přinutím vyskočit nahoru (neboj se Franku [německý majitel pokoje], nezničil jsem ji). Všechna ta hnusná bílá barva víkendového dne mi vlítne do xichtu jako tepelně naváděná raketa. Po chvíli se proberu a koukám, že za oknem stojí tři rozzářené obličeje. Nejsou to černí bratři, kteří chtějí papírky na motání brk, jak jsem se původně obával, ale naše ženská část výpravy, která mi nadšeně představuje Danielu, místní erasmáckou studentku. Asi nevypadám příliš reprezentativně, jelikož mám slinu přes celý obličej, ale nevadí... Daniela to vzala statečně :-).

Po rychlé snídani procházíme kolem "africké koleje" (rozpadlejší, méně útulná a tudíž levnější a plná studentů z Afriky - takový zabalený rasismus), ze které neustále duní ostrý hiphop a vyrážíme na krátký ospalý výlet do nádherného přímořského městečka Coillure (viz fotky), kde se nějakou tu dobu poflakujeme... Fouká silný vítr, nebe je poněkud romanticky zamračené, ale to nevadí partě otužilých francouzošpanělů, kteří se za hurónského smíchu a ryku cachtají v moři. Neodolám a smočím do slané vody své ztrápené nohy. Potom chvíli musím chodit bos po městě, abych si nezamokřil mé jediné boty. Kdybych věděl, co přijde příští den, rovnou bych se na to vykašlal :-).

Po návratu z krásného výletu nás čeká pařba s lidmi, kteří s námi šli na festival i s kupou nových. Nálada rozhodně nevázne a jen se potvrzuje, že program Erasmus je spíše chlastání dotované EU a nikoliv pro mozek ozdravný studijní pobyt :-).

Následující den se chystáme navštívít katalánskou metropoli - Barcelonu. Ale ještě předtím musíme navštívit bleší trh, kde Týna a Evelýna potřebují alespoň hodinu nakupovat. Já a Martinéz dodržujeme tradici v zaspávání, čímž pravidelně vytáčíme naše přátele :-). Nicméně po několika hektických chvilkách nasedáme do auta a vyrážíme. Nejdříve na zmíněný blešák, poté směr Barca. Počasí není příliš příznivé, jsme neustále bombardováni kusy vody (vážně) a mračna na nás shlíží poněkud škodolibě. Ještě škodolibější jsou ale sluneční paprsky, které vždycky na chvilku vystrčí své zlatavé pařáty, které ovšem ještě rychleji zakryjí šedočerným hávem...

Španělské pejáže nás pumply o nějakých 11 euro, benzín je skoro stejně "levný" (ano, LEVNÝ - co se západní Evropy týče) jako u nás. Parkujeme auto kousek před předměstím blíže k centru, kupujeme celodenní jízdenku na metro za nějakých 4,80 euro a vyrážíme do víru velkoměsta. Klasika - Platza Catalunya, Ramblou dolů a hrrr do mě dobře známého "pákošského ghetta" na výživný kebab od Chaífa z Lahore. Cestou nám mile vyhlížející bezzubá babička poradí, abychom se dali ulicí doprava, že prý je tam festival mariachiů (a la Desperado) - a opravdu. Osm týpků se sombrérama a správně "masitá" zpěvačka s ještě masitějším hlasem rozpoutávají peklo, které smrdí chilli omáčkou, burritem a několika nachos s papričkou stupně devět. Zkrátka klasická španělskomexická folková kultura - kousek od Rambly. Ale výborná, publikum je nadšeno, stejně tak i my. Ale teď už ten kebab... Při jeho jezení poprvé mokneme.

Poté, co všechno ztláskáme, potřebují holky hodinu a půl na nakupování. Jelikož jsme džentlmeni a ne nějaké pivní lopaty, vycházíme něžnějšímu pohlaví vstříc a s úsměvem na tváři jim máváme, zatímco ony se ztrácejí ve změti stánků a obchůdků... Teď... TEĎ by to chtělo pivo! U pákoše jsme nějaké koupili - v plechu. Tak jedno klopíme a přitom procházíme křivolaké uličky smrdící námořnickou atmosférou se spoustou krásných malých bárků. Nakonec si dáváme kafe, za deště se setkáváme se shoppingmastery u Kolumba a vyrážíme za kulturou - čeká nás Gaudí a jeho Parc Güell. Metrem je to kousek. Vystupujeme na stanici Vallcarca a cestou do parku mokneme podruhé.

V této chvíli se odpojuju, jelikož za půl hodiny mám sraz z kamarádkou Johannou Elizabeth, kterou jsem poznal v létě v Berlíně. Jemně instruuji své přátele co a jak a vyrážím zpět ke Kolumbovi, kde během chvilky čekání moknu potřetí. A moknutí pokračuje při hledání přístřešku, kde by měli pivo a kafe. Po krátké plavbě ulicemi jej s Johannou nacházíme a usedáme. Kousek od Rambly a pivo za 2 dukáty - to je cenový luxus! Za pár hodin se k nám přidává i druhá část výpravy, kteří jsou unešeni skvostem jménem Sagrada Famillia, nějakou tu hodinu ještě tlacháme, ale pak jsme nuceni jet zpět. Loučím se s Johannou, ožralému Rusákovi, který se motá kolem a ptá se, odkud jsme říkám, že z Bhútánu, nastupujeme do metra a doufáme, že auto je stále tam, kde jsme jej zanechali. Děláme trochu ostudu, což je způsobeno kapkou alkoholu, která nám stoupla do hlavy. To je ta únava... Designated driver, neboli střízlivý řidič Martinéz, který celý den pil jenom kávu a minerálky sedá za volant a hurá domů. Dalších 11 euro v čudu a po příjezdu jeden obří skok do postele...

Týden nezačíná dobře...

Ráno jsme s Martinézem zaspali jen asi o 4 hodiny, ale stejně nebylo o co stát. Celý den prší a areálem tečou potoky bahnité vody... Až po příjezdu do Prahy jsem si přečetl v novinách, že v okolí Perpignanu byly povodně, a že utonuli 3 starší lidé, když se šli podívat na rozvodněný potok... No nic... Ani žádná ohořelá auta jsem cestou neviděl... Nuda... Jdeme tedy do knihovny na internet, kde trávíme vpodstatě celý den. Jen holky musejí jet v tom největším lijáku do města (nakupovat), aby se tam ztratily a málem odplavaly pryč i s autem... Večer nás čeká monstrózní pařba, jdu spát někdy kolem čtvrté ráno poté, co jsem celý večer prokecal (a propil) s Ninou, Charlotte a s jedním náruživým hráčem počítačových her.

Vzhůru!

Vstáváme brzy ráno (tentokrát jsme zaspali jen asi o 15 minut) a vyrážíme do Andorry. Jen ve třech, protože Týna se musí učit na páteční písemku z účetnictví... Ostatní lidé si ťukají na čelo, když vidí, jak nasedáme do auta. Hned na začátku zjišťujeme, že včerejší slejvák má následky. V autě je obrovská louže, kterou za neustálého sakrování vysušujeme. Samozřejmě to má dalekosáhlé následky a ať s Martinézem děláme co děláme, auto pořád a nadále smrdí zatuchlinou a burčákem... Nepomohlo ani hardcorové vysávání těsně před odjezdem domů. Ale to předbíhám...

Vyjíždíme vstříc mračnům, neméně hrozivým, jako těm při cestě do Barcy... Po cestě nakupujeme zásoby pomazánky, o které záhy zjišťujeme, že je to vlastně smetana. Paráda, žijeme celý den na bagetě se smetanou. I když... Zas tak špatně to nechutná, vřele doporučujeme... :-) Po cestě jsme objevili nový fenomén - Supreme NTM! Martinéz vtipně omylem šlohnul CDčka na včerejší party a tento francouzský hipec podobný Wu-Tangu se stává již druhým kultem :-).
Frčíme si to stále dál a výš. Napřed po Route Nationalle (neplacená rychlostní silnice, naneštěstí plná "kruháčů" - nejlépe po padesáti metrech), která se posléze mění v klikatou horskou silničku... Míjíme nádherná opevněná středověká městečka, projíždíme mlhavým údolím a nad námi se rýsují pyrenejské masivy.

Po chvíli dojde naše jediná bageta, a tak jsme nuceni hledat pekárnu. Podaří se nám to až po nějaké době v "horském supermarketu", hned vedle něho stojí benzínka s tím nejdražším benzínem, jaký jsem kdy viděl. Kapitalismus se dere i do horských výšin... Zvedáme kotvy a po nějaké době překračujeme hranici s Andorrou. V protisměru vidíme hraniční přechod hýřící celníky, kteří rozebírají auta návštěvníků bezcelního ráje do posledního šroubku. To už je všude kolem nás asi metr sněhu, všude blikají značky pro sněhové řetězy, které ale nejsou ve finále potřeba, protože silnice jsou krásně upravené. Na benzínových pumpách okolo nás svítí ceny začínající 0.9xx, nádhera.

Po nějaké době a pár průjezdech placenými tunely (každý z nich trochu přes 5 euro) dorážíme do hlavního města - Andorra la Vella. Je vystavěno na strmých úbočích okolních hor a zaseklé do dna údolí, kterým se vine zdejší jediná silnice. Není to žádná kulturní bašta, všude jsou jen obchody a buržoazní kavárny, ale prostředí a zvláštní atmosféra nás rozhodně nenudí. Na návštěvu máme pouze omezený čas, protože se nám nechce jet dolů serpentinami za tmy a mrazu, ještě když brzdy našeho Saxa nejsou v úplně ideálním stavu... Tedy... Co se jde dělat v zemi, kde neplatíte žádné DPH a vše je o polovinu (alespoň co se hadrů týče) levnější než v ČR? Spráávně - nakupovat... I takový odpůrce shoppingu, jakým Martinéz bezesporu je, se nechá vcucnout jedním z méně buržoazních obchodů s oblečením a už si zkouší svetr, zatímco Eve konečně našla boty svých snů. Katalánská metropole zklamala, bleší trh jakbysmet, ale Andorra la Vella - to je to pravé místo :-). Ještě se stavujeme u MCho Donalda na (nejlevnější) kafe a koukáme na plaketu na zdi - "první McDonald založen v Andoře v roce 1984"... Globalizace zasáhla i ministát pečlivě ukrytý v horách, navíc již v tak raných letech...

Skáčeme do auta a frčíme zpět. Okolní kopce zalévá tmavě žlutý až okrový pozdní sluneční svit, romantikou mi snad upadne ruka... Na hranicích bez problémů, doma jsme o hodinu dříve, jelikož celá cesta zpět je z kopce. Na koleji se opět schyluje k nějaké party, ale my z Martinézem i s Eve jsme utahaní, tak jdeme radši spát.

Je libo horkou lázeň?

Poslední den našeho pobytu se nese v klidném duchu. Jedeme objevovat termální prameny, kterých jsou v pyrenejském podhůří údajně stovky. Razíme opět směrem do Andorry a kousek od městečka Prades (skvělá kavárna s Lavazzou), těsně před tunelem je polorozpadlá cesta dolů. Tak nám to poradili místní obyvatelé. Při sestupu do kaňonu v naprosto neodpovídající obuvi potkáváme trochu orezlou značku "dej přednost v jízdě". Proč, to pochopíme až za pár chvil. Došli jsme totiž k naprosto rozpadlému a zchátralému lázeňskému centru. Odevšad vystupuje pára, vypadá to, že jsme tu dobře. Po důkladném prozkoumání terénu ale pramen nenacházíme. Ani Lukeeno, který se přebrodil přes potok. Nicméně atmosféra tohoto místa by se dala porcovat a prodávat po kilech. Opouštíme místo trošku zklamaní, že naše hledání skončilo neúspěchem. Na cestě zpět si ale Lukeeno všimne ještě jedné odbočky. Lezeme opět dolů a narážíme na potok. Tentokrát je řada na mě, abych prozkoumal terén. Brodím se kousek proti proudu potoka (naštěstí je dnes krásně a teplo) a vcházím do prostoru, který je ohraničený kameny, takže tvoří takový malý bazének. A hle - pramen, který vytéká ze skály je horký jako voda z rychlovarné konvice. Až jsem si spálil nohu. Na koupání to ale bohužel není, horká voda tvoří asi 5 cm tlustou vrstvu na hladině, zbytek je studený jako led. Už v lepší náladě sedáme do auta, cestou zpět ještě navštěvujeme jedno z městeček, které svou architekturou připomíná středověkou pevnost a hurá zpět do Perpignanu.

Odpoledne se nese ve znamení balení, pucování auta, přepalování CDčka Supreme NTM a nakupování zásob na cestu. A tím vpodstatě náš výlet končí. Se všemi se loučíme večer v jazzovém klubu "Les trois seurs", krátce předtím jsme si ještě konečně taky trochu prošli Perpignan.

Ještě pár rad na závěr. Uvědomte si prosím, že Francouz je skutečný idiot co se týče jakéhokoliv značení. Takže cestou se ve čtyři ráno motáme v Lyonu (obzvláště prokleté místo) jenom kvůli tomu, že národ, který vpodstatě založil evropskou unii není schopen dát značku do místa, kde se rozdvojuje silnice. "Každý kdo bydlí v Lyonu to tady zná! Vy nebydlíte? Máte smůlu, jste nám u zadku..." zní mi hlavou alibistická slova modelového francouze. Další kritický moment následuje u Dijonu, kde špatně odbočujeme na placené dálnici a nejbližší sjezd je za 65 kilometrů, což se rovná zajížďce něco okolo 100 km. Zlaté německé rozsekané dálnice! Po příjezdu jsme všichni unavení a před nám je víkend, který dává příležitost na důkladnou regeneraci.

Tenhle výlet se opravdu vydařil! Tak vemte auto, dejte výpověď, vykašlete se na školu a ujíždějte na jih! Je to příjemný úlet od místní zachmuřené atmosféry...

Diskuse k příspěvku

    V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.

Odpověď

*

(43922)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2017. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.