19.02.2003, 20:00 | Zobrazovat výběr fotek Česká republika  Kalba  Praha  

NEKULTURA PO STAROSVĚTSKU aneb STŘÍPKY Z MATURITNÍHO PLESU

Vážení přátelé,

dovolte mi, abych se alespoň krátce vyjádřil k opravdu nevídanému "aktualizačnímu" výpadku rubriky „Kalíme…“ na tomto webu. Trval celé druhé pololetí loňského roku, během něhož nepřibyl jediný příspěvek. Ne, že by to snad bylo způsobeno výrazně menším klopením alkáče do našich hrdel (výjimku tvoří jedině kvedloň Karlach, který kvůli následkům mononukleózy od srpna do února neotočil jediného piváka), avšak, co vám budu povídat: na popis nebyla nálada. Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme proti tomu protestovat, ale to je tak všechno, co proti tomu můžeme dělat. Maturita se blíží a řeknu vám upřímně, že bych se nedivil, kdyby byl toto poslední příspěvek, neboť s posledním zvoněním odzvoní též našim středoškolským pijatikám a dále už budeme chlastat jen "každý za sebe". Tak na zdraví a až budete někdy hodně namol, vzpomeňte si na nás a napište nám příspěvek. PS: Po maturitě nazdar u piv, zlejem se jak chrti.

Ano, trapná perioda našich životů září 1995 - květen 2003 se nezadržitelně řítí ke konci a nastal čas akce, která potká průměrného intelektuála jen jednou za život - maturitního plesu. Měsíce příprav (asi od půlky října) se sečetly a teď se mělo ukázat, na jak vydatný účet budou stačit. Vždyť šlo o nás a večer musel být luxusní přinejmenším kvůli tomu, abychom nezůstali ve stínu velice vydařeného loňského.

Náš maturantský film byl už asi tři neděle natočen a před 14 dny dokonce i sestříhán, netřeba zdůrazňovat, že jen díky neutuchající materiální podpoře okolí (půjčený počítač - Rubešková, ukradený střihačský program, půjčená videokarta - Mudra, další úplně nová kamera - Antoš, neboť ta, se kterou jsme točili - rovněž zapůjčená (Šlapal) - neměla všechny požadované technické parametry). Točení nám trvalo dva měsíce, stříhání devět hodin a samotný film pak 20 minut. Tak už to asi v životě bývá, netřeba srovnávat se známým "pět minut slasti, devět měsíců čekání a 18 let utrpení"…

Podobně tomu bylo s předtančením, na které jsme trénovali někdy od konce října a já věděl, že jestli se něco v těch jediných exponovaných pěti minutách stane, budou z toho jedině problémy, neboť má partnerka Martina Vlková je dcerou učitele a blízkého kamaráda našeho pana ředitele Petra Linharta. Je jasné, že pokud se něco Petrovi Velikému znelíbí, už ve čtvrtek budu po odevzdání klíčů od skříňky věčně ožralýmu školníkovi opouštět zdi našeho ústavu.

Všechny naše taneční chyby z měsíce trvajících tréninků pod vedením přeochotného Honzy Hájka však měly být zapomenuty. Vždyť při zápase se nikdo neptá, jak to šlo o tréninku, a lepší je ten, co trefí nanečisto osm tyčí, čtyři břevna a v zápase dá umolousaný gól, než natrénovaný míčový driblér, kterému se před zaplněnými ochozy rozklepou kolena a pošle ten svůj životní míč brankáři přímo do náruče.

No zkrátka, dlouho očekávaný den byl zde a už na nás měly čekat jen plody dlouhých příprav. Věřím tomu, že odněkud seshora nad námi bděl i pan doktor Edvard Beneš a jeho zavazující krédo "Mravnost a vzdělanost", které už chtělo být několika sprosťáky parafrázováno na "Dravost a zdělanost".

Oficiální začátek byl vcelku rozumně určen na 19 hodin. To však nikdo nepočítal s tím, že v každé z šaten bude toliko jedna obstarožní slepice, pročež se stávalo, že na důstojné uložení svých svršků čekal slušný člověk prý až třicet minut! To neplatilo pro nás, neboť náš úzký okruh pořadatelů a tanečníků v sále rachotil už od čtvrté hodiny odpolední, což se zdálo být jedinou možností, jak vše opravdu důkladně připravit. I stalo se; vedle tancování, připravování projekce filmu a věšení znaku školy se staly hitem nečekaně zapnuté mikrofony na pódiu, díky nimž jsme si s kamarádem Janem Karlachem mohli ve volných chvilkách do celého sálu zcela svobodně prozpěvovat úryvky z oblíbené písně punkové formace Plexis "Jsem zhulenej". Divné, ani zvukař tam nahoře v kukani nic neříkal, buď tam měl nějakou buchtu, anebo si vzpomněl, že byl sám docela nedávno taky mladej a na koncertech punkáčů pálil brka o sto šest.

No nic, neuvěřitelné se stalo skutkem a během přípravy projekce filmu jsme nenarazili na JEDINÝ technický problém, což definitivně znamenalo, že tento kriminální snímek bude opravdu prezentován na veřejnosti. Velkou zásluhu na tom měla promítačka pana Vojtěcha Policara, otce známé bratrské dvojice a muže, který se tou dobou řítil dvousetkilometrovou rychlostí po dálnici z obchodního jednání z perly na Dunaji, rakouské Vídně, aby náš ples stihl (ve svém autě Škoda Superb, které nám před časem kvůli natáčení rovněž zapůjčil). O této promítačce jeho syn Lukáš Policar pronesl, že je dražší než jeho vlastní auto, a tedy je jasné, že vše musí fungovat. Také že ano. Díky bohu.

Vše tedy bylo ó ká a my měli klid na přivítání hostů. Mezi prvními dorazil Ondřej LongVehicle Horňák, alkoholik, narkoman, toho času student Gymnázia Jana Keplera a člen reprezentačního týmu ČR ve hře floorball. Z jeho batůžku se pohotově vysunula jedenapůllitrová pet láhev s podivným obsahem. Záhy jsem poznal, že LongVehicle je opravdu fikaný. Čtyři deci vodky uvnitř dolil šťávou Tang, jejíž agresivní chuť hravě překryla sílu tohoto čaje východních Slovanů. Řekl jsem si, že když to nechutná hnusně, nemůže to být přece tak zlý a skoro celou pěknou láhev jsem s ním dal na dva zátahy. Asi za pět minut jsem ve foyer dostal takovou podivnou ránu do hlavy. Nikdo, kdo by mě mohl uhodit, však kolem mě nestál. To bude dobrý, řekl jsem si a šel si strčit hlavu pod studenou vodu. Hlavně to předtančení, ty kreténe, nesmíš zvorat, říkal jsem si. Jen co jsem vyplul znovu na chodbu, div do mě nevrazila má tanečnice a za jejích slov "Ty vole, Ondro, já teď měla panáka becherovky a jsem hotová" jsme se zdárně minuli.

Jak se čas blížil ke dvacáté hodině (začátek musel být kvůli pohotové šatně o půl hodiny posunut), začal sál opravdu praskat ve švech. Byla to bomba, říkal jsem si, byli tu opravdu snad úplně všichni a většině to dokonce i slušelo. Neuvěřitelné se stalo skutkem a kvádro nakonec snad poprvé v životě oblékl i stylový grunger, spolužák Vráťa Šmelhaus, české vtělení kytaristy Nirvany Kurta Cobaina.

Naše pořadatelská nervozita stoupala, mě naštěstí začala nějakým zázrakem pozvolna opadat hladina alkoholu v žilách a v 19:58 jsme se s kumpány Karlachem a Policarem sešli pod pódiem. Pár vteřin, zvukař nám vypnul světlo v sále a nastala filmařská hodina pravdy. Opravdu nevím, jestli byli diváci již opilí, ale faktem zůstává, že se po celou dobu třískali docela hodně.

Program byl nabitý a okamžitě po titulcích a skončení ovací rozčísly ticho v sále první tóny akční Mission Impossible, tedy oficiálního doprovodu nás maturantů nastupujících na parket. Dvojice Najman - Vítková přednesli projev studentů. Pak mluvil na mikrofon třídní Áčka Martin Mudra něco v tom smyslu, že oceňuje, že většina studentů gymnázia poslední rok svědomitě dodržuje pravidla distančního studia, což jeho jako mladého učitele těší zejména proto, že se může více věnovat studentkám pedagogie na praxi. Projev měla i naše Eva Duhodusíková, která jen krátce poděkovala našim rodičům, že si v tom shonu našli před devatenácti lety chvilku, čemuž vlastně vděčí za to, že má práci a že má koho učit.

No, pak to určitě všichni znáte: předávaly se šerpy, naše nakonec nesla po tuhých bojích nápis: "Čím míň víš, tím líp spíš". Jde to. Jména ošerpovaných četl z pódia za Áčko už solidně nadranej LongVehicle a za nás Dana Merglová, tj. taktéž bývalý člen našeho ročníku, který před lety přestoupil na jiný gympl. Byl to vpravdě strašnej porod, samotný předávání trvalo snad čtvrt hodiny. Po stužkování primánů sál doslova explodoval aplausem pro profesora dějin české literatury na FF UK a latiny na naší škole, legendárního bumbrdlíčka Jiřího Hošnu. Byl opět vybrán, aby nám oddirigoval Gaudeamus Igitur a opět místo toho, aby řekl: "Za to, že neumíte latinsky ani slovo a o hodinách celý čtyři roky děláte leda hovno, se na vás maximálně tak vyseru", místo toho on zase souhlasil. Svatej člověk.

U sóla pro třídní učitele Duhodusíková chtěla původně tancovat postupně se všema chlapama. Nakonec nás do toho šlo asi jen pět, ale bylo to dobrý, až na to, že jsem i přesto, že jsem s ní tanec zakončoval, nestačil odhalit, že se místo rumby tancuje walz. Na nohu mi ale šlápla myslim jen jednou.

Předtančení pohoda, s partnerkou jsme to povorali asi až v posledních dvaceti vteřinách sestavy a zdá se, že nikdo nic nepoznal. To u jednoho z dalších pěti párů to byla větší divočina - spolužačka na těch strašně kluzkejch smíchovskejch parketách uklouzla, nutno však ocenit, že se po držkopádu vymrštila zpět do boje a navázala, aniž snad vypadla z rytmu.

Asi po půldruhé hodině šaráda oficiálního programu skončila a mohlo se začít kalit o sto šest. To se však žel netýkalo mě, jelikož jsme měli s naší kapelou mít po půlnoci na společné maturantské afterparty v baru ABA vůbec první koncert. Chlastal jsem tedy s mírou, někdy i s Vaškem. Co bylo však na celém plesu nejvíce zarážející, byl pocit, že ty hodiny neuvěřitelně rychle letí. Celý mi to daleko více než pět hodin připadalo jako slabá půlhodinka a jak už to tak bývá, půlnoc zastihla všechny v největším rozmaru. Ten blbej Smíchov snad jako jedinej sál na světě končí plesy už takhle brzo...

Nic naplat, ve tři čtvrtě na dvanáct jsme s Honzou vypadli k němu domů pro kytary s pak taxíkem rychle na roh Žitný a Karláku do baru ABA, kam jsme odpoledne předtím s klukama natahali všechnu aparaturu ze zkušebny, celkem snad tři sta dvacet pět kilo. Když nám minulý týden druhý kytarista oznámil, že zapomněl na to, že musí jet na lyžák a že teda v době plesu v Praze nebude, překecali jsme narychlo Lukáše Policara, známého kytarového mága a mého učitele hraní. Jelikož je to slušnej kluk se silně vyvinutou schopností empatie, nás diletanty neodmítl a den předtím s námi nazkoušel čtyři naše vlastní věci, které jsme jako jediné klasifikovali jako poslouchatelné a tedy zařadili do programu. No, když pět minut před začátkem praskla Lukášovi struna a obětavý Radek Janeček musel vyrazit k sobě domů pro náhradní kytaru, bylo to ještě v pohodě. V pohodě bylo i to, že se mi podařilo pod Vráťovým dohledem rozladit do té doby perfektně naladěnou vlastní kytaru. Když ale člověk slyšel, vlastně spíš neslyšel, to strašný nazvučení… to už se opravdu překousnout nedalo. Na diváky jsem se radši nekoukal, celou dobu jsem zuby nehty visel na Lukášovi, ale když se při třetí písni začal nějak nápadně lepit na stěnu a tvářit se, že na tom pódiu vlastně ani moc není, začalo mi pomalu docházet, že to jde do hajzlu. P.B.CH. má pravdu v tom, že ať je kapela sebevíc v prdeli, nesmí se NIKDY přestat hrát, a to ať se děje, co se děje… Ne, kecám, tak strašný to zas nebylo. Po vystoupení jsem ale přesto strávil důstojnou chvilku v zákulisí čekaje, až se Lukášova a Vráťova kapela, tj. hlavní produkce večera, zapojí a já budu moct nepozorovaně vyklouznout. Náš bubeník ani Honza si z toho moc nedělali a faktem je, že poté, co se nechali Vráťa i Lukáš slyšet, že: "V pohodě, vole, náš první koncert byl vo dost horší", jsem vylez i já a už zakrátko byl docela hodně nametenej.

No a pak už klasika, znáte to, od takový pátý hodiny si to moc nepamatuju, prý jsem taky nějakou dobu spal na židlích v zákulisí a až dneska jsem při prohlížení fotek na netu zjistil, že jsem tam taky skákal s Martinkou po pódiu (viz foto v příloze):-) Vim ale o cestě na tramvaj a asi v půl sedmý o posteli. No - velká pohoda, jenom to všechno strašně moc rychle uteklo...

Šťastna

Diskuse k příspěvku

    V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.

Odpověď

*

(73200)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2024. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.