Triumvirát usurpátorů ve starobylém Si-čchangu

Kung Tchien-pcheng mnul klávesy jako divý a na konci každé skladby se zaklonil a soustředěný až mdlý výraz jeho tváře plynule přešel do úsměvu. Na celostěnné kaligrafii po jeho levici bylo vyobrazeno vinucí se cosi, no připomínalo to bičíkovce či spermii. Okolo jeho i našich nohou byla voda, v níž se v protisvětle zrcadlil prach, který pomalu zaplouval pod desku z mahagonového dřeva, kterou byla v tomto místě tvořena podlaha. Vzpomněl jsem si na Hongkong a v ten moment mě napadlo, že všechny mrakodrapy na světě jsou vlastně jen ztopořené pyje, které ejakulují fa-čan. Nebo ten výron pokroku přinejmenším symbolizují, popřípadě celý ekonomický orgasmus předstírají. Před rokem Hongkong, teď Chladné hory. Těžko najít dvě odlišnější místa.

Přibližně před měsícem jsem slezl z hor a rozhodl se, že je načase si dát oddych. Si-čchang byl v těch pozdně listopadových a raně prosincových dnech střídavě promrzlý a hřejivě slunečný. V těch prvně jmenovaných dnech jsem mohl chodit v tričku s krátkým rukávem a v kraťasech. V případě těch druhých jsem pak z vnitřní strany těla cítil své zledovatělé vnitřnosti, jak tlačí na břišní stěnu a zoufale chtějí za teplem někam ven. Ať bylo počasí jakékoliv, bylo mi zle, tělo mě přestalo poslouchat. Připadalo mi, že je v něm cosi navíc. Nicméně na zimní spánek bylo i přesto přese všechno v okolí příliš mnoho míst, která stála za návštěvu.

Nasedl jsem tedy do oblíbené stosedmičky, která projíždí všemi podstatnými sičchangskými místy a dojel k Nan-ťie. Tam se v těchto dnech ve spodní části začalo „čchajovat“, tedy strhávat. Ten fa-čan je jako přílivová vlna, šíří se plíživě a postupně. Nejprve města první úrovně - Peking, Šanghaj, Čcheng-tu. Pak ta další... No a pak i čtvrtoúrovňový Si-čchang. V Jižní ulici zvítězil pokrok, podobně jako v Severní strouze. Je jasné, že Čína se potřebuje pořád vyvíjet. A rychle. Ale kde bude zbytek světa vyrábět a vykořisťovat, až Kitaji narostou barevná křídla a odletí? Co bude potom? To pak asi začnou i sinťiangští imámové ve jménu civilizovanosti tancovat!

Ulice dostala nový koberec, po jehož stranách vypučely lucerny. V č.p. 130 se předtím prodával jüesiský kukuřičný alkohol pao-ku, teď byly dveře zatlučené hřebíky a prkny, na dveřích visí snadno přehlédnutelná noticka, že původní krám staří zákazníci najdou v horní části ulice. Kousek naproti, v č.p. 139, svému osudu určitě neunikne ani už zmíněná půvabná čajovna-herna Ťiou-ťiou-lou, stejně jako ta vedle ní, která nosí číslo sto čtyřicet jedna. Buhví, zda se ulicí povine i nadále vůně sečuánských koláčů kuo-kchuej. Ta vůně těsta a žlutodřevu peprného, která zákonitě praštila přes nozdry každého kolemjoucího (a že jich bylo a je hodně!), vycházela z č.p. 94, dříve krásného starého dřevěného domu. Na stylové vývěsce obchodu rodiny Wangů, která upozorňuje především na tento kuo-kchuej, jsou přilepeny malým modrým umělohmotným písmem napsané znaky čchün-ťüan - jarní závitky. I v č.p. 99 se prodává alkohol z červeného čiroku.

Po nudlovém obědě v jedné z místních malých restaurací, ke kterému bylo možno si zvolit až deset různých přísad, jsem se vydal skrze bránu do ulice "Výhledoříčná" (Wang-ťiang). Těsně za bránou je ještě odbočka do ulice "Horní západní" (Šang-si), kde se všude prodávají starožitnosti, tradiční oblečení a achát – tak jako v č. p. 134. V čísle 94 je vchod do starého hliněného domu, který se krčí za odpornou okachíkovanou budovou. Zámečník dlící v ulici Wang-ťiang č. p. 20 je obklíčen obchody s iským tradičním oblečením, naproti jeho obchodu je restaurace s vývěskou v ištině, před níž postává lao-pan s brýlemi a vysokém načechraném kulichu. Takhle to nosili kluci na základce, kteří poslouchali East 17. Šejdrem směrem doprava nahoru je moje oblíbená krčma "Číslo 21". I zámečník říkal, že brzy půjde. Jeho profese je sice vyhledávaná, ale ani to nestačí. Vedle v obchodě na štokrli klimbala paní, která prodávala kopírované kompaktní disky s iskými filmy a dokumenty. Na růžku má vybalen svůj stojan chlápek, který obchoduje s lakovanými náramky, jídelními hůlkami a dalšími cetkami v barvách ohně. Dnes si k němu zprava přisedl kovář. "Měděný náramek, kup si ho. Sice ti nepadne, ale zato do tebe potom na pláních neuhodí blesk!" říkal, zatímco ručně obráběl jeden ze svých nožů v tepaných stříbrných pouzdrech. "Větší za tři sta padesát, ten malý, ten za sto dvacet. Vejde se do boty. Víš co, jen tak na okrasu," snažil se dělat byznys. Na okrasu, jasně. Dokud se někdo neopije a nožem někomu jinému neprošetří játra. Nástroje k tomu určené byly ostré až běda. Jeden z místních, který si přidřepnul, chtěl jeden z nich koupit a dát mi ho. Odmítl jsem a slíbil kováři, že si jednou jeden z jeho výrobků koupím. Prostě jen proto, že kovář je evidentně rovný chlap. Zvedl jsem se a vydal se opačným směrem než slunce, jehož končetiny byly stále jemnější.

Okolo bimů a šamanů či šamanek, kteří spolu s končícím dnem balili i své náčiní a chystali se k odpočinku, jsem se přes most dostal na druhý břeh řeky. Zajímavé je, že tento most vede po dně koryta řeky. V korytě bují zajímavý sociální život. Lidé zde zapalují ohně a mj. pálí odpadky, bimové provádějí rituály, popřípadě jen tak pod slunečníkem lelkují. Z důvodu nezavedené kanalizace zde po nocích všichni pravděpodobně i kálejí (serou). Po schůdcích jsem vplul do uličky "Překlenomořská" (Tchung-chaj). V č.p. 11 je herna s červenou židlí. Stejně tak všude okolo byly čajovny a herny, ve dvou z nich seděli staří muži téměř výhradně v modrých kabátcích a s revolučními čapkami na hlavě. Jednoho takového jsem později potkal ve stosedmičce. Určitě jel odtud. Cestoval spolu s manželkou, oba byli značně nedoslýchaví. Vypadal také dost zmoženě, ale moje přítomnost v přecpaném dopravním prostředku mu jakoby vlila krev do zkornatělých žil. Před jeho křičenou sečuánštinou, která bavila celý autobus, jsem neměl kam utéct, veškeré možné únikové cesty byly spolehlivě utěsněny lidmi. Říkal, že ČLR a ČSSR jsou starými přáteli. On sám měl prý auto z ČSSR (neřekl jaké), jehož jedinou nevýhodou bylo, že na něj nešlo sehnat náhradní díly. Miloval Mao Ce-tunga a neustále mi do ruky tiskl z angličtiny do čínštiny přeložený životopis Chu Jao-panga.

Ta malá ulička vede do "Horní části rybího trhu" - takhle se ta ulice v čínštině nazvaná Šang-jü-š' jmenuje. Na křižovatce je velmi živo. Nad číslem 55 je spletenec drátů všeho druhu. Napadlo mě, co se se světem stane, až pavouci jeden den přestanou tkát své sítě. Odkud pak budeme, mimo jiné, brát vzory pro podobnou elektroinstalaci? Kromě drátů byl nad tímto číslem popisným i krásný krov, který právě teď zalévala žlutavo-okrová barva. Naproti v šestapadesátce to vřelo emocemi u karet a ma-ťiangu. Kousek výše, před číslem 35 postával starý muž v dlouhém kabátci a mimišovité čepici. Nad jeho hlavou byl červenou barvou načmáraný znak pro čaj, který přepisoval dříve bledě modrou barvou obdobně vyvedený výraz pro mi-sien - nudle z rýžové mouky. Pán měl povislé rysy, v koutku úst se mu hromadily a zasychaly sliny. V ohybu v čísle dvacet čtyři je sečuánská peřinárna. Vlna ovcí z hor zde byla přístrojem, který ji temoval a vyhlazoval podobně jako můj táta dělával těsto na pizzu, přetvořena ve velmi teplou přikrývku, která přijde vhod především v zimních měsících. I takovou mám doma. Stroj rachotil, ale jeho obsluha nikde.

A pak... Konečně jsem došel do ulice "Na východ od řeky" (Che-tung). Tam někde měla být "Tchu-s'ho alej", kde měl být v č. p. 24 ten slavný ja-men. Hned na začátku ulice, která kdysi byla samostatnou vesnicí než ji pohltila sičchangská aglomerace, byla v č. p. 6 "Vývařovna známé firmy Tchiena", ve vertikálně obrácené předchozí číslici pak, překvapivě, karbanové doupě. Nedaleko pak z této ulice směrem do prava odbíhala malá ulička jménem "Most koního kamene" (Ma-š'-čchiao), na jejímž konci spí jedna ze sičchangských mešit. Velmi pestré a roztodivné složení zdejší oblasti podtrhuje přítomnost muslimských Chuejů, kteří sem přišli již před více než sedmi sty padesáti lety spolu s Kublajchánem. Specialitou tohoto Mohamedova svatostánku byla hvězda nad půlměsícem. To by nebylo až zase něco tak divného, kdyby ta hvězda, snad ironií osudu, ale pravděpodobně dílem koroze, nebyla rudá. V č. p. 57 měl své živobytí holič. Toto živobytí ale neneslo žádné jméno. Konkurent v čísle 103 na tom byl lépe, na vývěsce se vyjímal nápis "Přenádherný kadeřnický salon". Železář v čísle sedmdesát se skvěle doplňoval s kovářem jen o jedno číslo výše. Na kovadlinu zpola dopadal stín a slábnoucí, přívětivé světlo. Oba krámy zely prázdnotou, zpřed železáře ovšem malá dívka odklízela opřené dřevěné židle. Co by kamenem dohodil, v čísle 79, je obchod se smíšeným zbožím, jehož zdobí krásné novoroční párové nápisy čchun-lien, na nichž je kaligrafie vyvedená černou tuší. Vše spolu se zlatorudým nápisem „love“ září pod náporem večerních slunečních paprsků. Číslem 198 je označen nevýrazný dřevěný domek. Když se ale kolemjdoucí lao-waj podíval blíže, mohl spatřit krásně vyřezávaný trám skrytý pod tančícími střešními taškami. Nedaleko, nad číslem 205, je nápis v klasických znacích - "Usedlost slovutného vojína". Před ní seděly dvě staré ženy a klábosily. S mírným údivem mě nechaly nahlédnout do jejich dvorku, aniž by opustily svá místa. Jen co jsem kolem kotce s kohouty prošel dále, pokračovaly v rozhovoru. Šlo o klasický starý dřevěný s'-che-jüan. Zaujal mě náhrobek, který v současné době sloužil jako polička na květináče. Později bylo jasné, že toto je poměrně oblíbená praktika v Liang-šanu. Kámen je drahý... Tak proč nepoužít náhrobek jako třeba dveřní práh? Datum na něm mi prozradilo "šestý rok éry tchung-č'", tj. 1867. Byl to právě náhrobek onoho vojína?

Na pravé straně se pak skutečně objevila Tchu-s'ho alej. Ptal jsem se na ni asi šestkrát, místní mě ochotně posílali dál a dál po směru ulice. Byl jsem tak „nucen“ vstřebávat stále více kouzelných a rychle mizejících míst Che-tungu. V čísle 16, které bylo od hledané čtyřiadvacítky vzdáleno pouze osm modrých štítků, jsem náhodou narazil na otce šéfové vedoucího obchodu se smíšeným zbožím u mé univerzity. "Jsem tu na návštěvě u příbuzných," pronesl, když jsme se v pološeru navzájem identifikovali, trochu nevěřícně. Jeho dcera v listopadu porodila holčičku. "Až bude tepleji," následovala odpověď na můj dotaz, kdy mi jejich štěstí konečně ukážou. Se šéfovou, která umí velmi obstojně anglicky, jsem se totiž vsadil, že to bude dívka.

Najít ten rozpadlý barák, který byl kdysi ja-menem, dnes však domovem rodiny nesoucí příjmení Ting, nebylo mezi novou zástavbou vůbec snadné. Místní příliš nevěděli, co hledám. A když věděli, že tam kdysi byl nějaký ja-men, tak zase říkali, že to musí být v jiném čísle. Nakonec jsem ale dům za pomoci stařenky z příčné ulice identifikoval podle dvou „kamenných bubnů“ (čín. š'-ku) s dekorativními rytbami po stranách hlavních vchodových dveří. Zevnitř štěkal pes. Podle zvuku to byl opravdu velký pes. Uťápnutě jsem zaklepal. Po chvíli neurčitých šorochů zevnitř železné dveře cvakly a ve škvíře se objevil plochý obličej s temnou pletí a krátkými vlasy. Sotva bloudivé oko rozpoznalo mé bělošské rysy, dveře se rozlétly dokořán a majitel zvolal: „Oooo... Lao-waj je tady. Lao-waj přišel!“ Bylo to proto, že když jsem se sem vydal poprvé, Tingovi nebyli doma. Sousedi jim asi řekli, že jsem je hledal, a tak měli tušení o nějakém bílém hladovém démonu, který tu krouží kolem jejich víkendového sídla. Musel jsem se sem tedy vydat dvakrát. Jeden vytáhlý hubený chlapec, který měl na předloktí tetování "I love you", přes něž se vinuly bílé vystouplé jizvy od nože, mi sdělil, že zde Tingovi dlouhodobě nepřebývají. Dům mají jen o dva bloky níže. Ale tam napoprvé také nikdo nebyl. "Mají takový odlišný životní styl, moc nepracují," říkal jeden z kolemjdoucích, který podle svých slov Tingovy dobře znal. Buhví... Číňané mají rádi „věštění z trigramů“ - pa-kua – výraz, který se zažil pro klevety (většinou však blbé hemzy).

Byl jsem zabořen do křesla. Tingovi, kteří toto místo zdědili, mi nabídli něco k snědku. Nechtěl jsem je ale příliš obtěžovat, a tak jsem ze zdvořilosti odmítl. V televizi stál předseda Xi se skloněnou hlavou, bylo výročí nanťingského masakru. Tingová kouřila jak zběsilá, pořád se omlouvala, že nemá žádné vzdělání a jedla pálivé nudle z papírové misky potažené voskovaným igelitem. I v tom šeru bylo vidět, že na tom není moc dobře se zdravím. Vnitřek domu byl temný, u stropu a po stranách se vinul plastikový baldachýn v barvách trikolóry, střechou prosvítalo světlo. "Vláda nás nenechá dům opravit. Nesmíme na nic šáhnout. Jsme rádi, že tu můžeme alespoň zamést. Samy úřady však barák neopraví," vyložili mi Tingovi úplně jiný, přesto však velmi povědomý svět čínského památkářství. Řeč došla i na politiku - oproti všem předpokladům, že se o ní Číňané neradi baví. „Ten váš systém s tím naším nelze srovnat. My můžeme jen pomalu čekat, až se to tady všechno zlepší. Ale my samotní se asi nedočkáme...“ Paní Tingová (Chanka) pak vykládala, jak byl dědeček její maminky odvlečen do hor Ii do otroctví. Těchto historek (ovšem bez větších detailů) koluje mezi sičchangskými mnoho. "Jeden člověk nám nabídl osm set tisíc jüanů - že místo odkoupí. My jsme ale odmítli," pravil hrdě pan Ting. Ten pak ještě z dobrosrdečnosti vytáhl z prostor latríny dva původní vcelku nicneříkající trámy, prý abych si je mohl vyfotit. Poté už jsem se rozloučil a vydal na cestu zpět. Bylo to zvláštní. Místo pořád dýchalo iským místním vládcem, který sem byl údajně nedobrovolně vytlačen z hlubin Chladných hor. To vytlačování probíhalo po etapách v průběhu několika set let. Dnes jej obývali ti, které si Iové tahali do hor jako služebníky. Bylo by zajímavé vystopovat, kolik lidí si o sobě myslí, že jsou Iové, ale ve skutečnosti mají chanský původ.

Úřad, který vydržel de facto až do nástupu Republiky na začátku dvacátého století, byl prý založen samotným Kublajchánem. Nutno ovšem podotknout, že původní linie Anů byla v polovině 19. století nahrazena mocným čchiungpuským místním vládcem Ling Čcheng-enem, který tak zastřešil všechny významné úřady v údolí řeky An-ning. V Kronice Sjednocení Velkých Čchingů je počátek úřadu popsán následovně:

建昌羅羅宣慰司:至元十一年,野獠佔據建昌,世祖命征討,大理土職安普撲隨同鎮國上將軍征剿平定,留守於守。嗣後設羅羅宣慰司,即以普撲後裔安定世其職。

„Jianchangský pacifikační úřad 1. úrovně Luo-luo (sic): V jedenáctém roce éry Č-jüan (1274), se ‚divocí Liao‘ zmocnili Ťien-čchangu a císař Š'-cu (Chubilaj) přikázal uspořádat trestnou výpravu. An Pchu-pchu, místní správní úředník v [okrsku] Ta-li, následně spolu s vrchním generálem obráncem státu vytáhl do boje, ztrestal a uklidnil [oblast] a stal se guvernérem v posádce. Po založení pacifikačního úřadu 1. úrovně zdědil jeho úřad An Ting, An Pchu-pchuův potomek.“

Události okolo tohoto úřadu jsou dost zmatené a velmi často se propojují s tradovanými legendami o mocném liangšanském místním vládci Lili. Jak jsem již několikrát uvedl, v okrese Mej-ku je po Lilim pojmenováno mnoho míst, v okrese Čao-ťüe je i část jeho úřadu, odkud byl posléze vyhnán dále směrem k dnešnímu Si-čchangu. Abych nastínil úžasnou kulturní promíchanost Liang-šanu (současnou i dnešní) a zároveň nebetyčný chaos, který posléze v oblasti zavládl, vybral jsem úryvek z Oficiální historie dynastie Ming:

至元間,置建昌路,又立羅羅斯宣慰司以統之。洪武五年,羅羅斯宣慰安定來朝而建昌尚未歸附。十四年,遣内臣齎敕諭之,乃降。十五年,置建昌衛指揮使司,元平章裕嚕特穆爾等,自雲南建昌來貢馬一百八十匹并上元所授符印,詔賜裕嚕特穆爾綺衣金帶鞾襪,家人綿布一百六十疋,鈔二千四百四十錠,以裕嚕特穆爾為建昌衛指揮使, 月給三品俸贍其家。十六年,建昌土官安配及土酋阿派先後來朝貢馬及方物,皆賜織金文綺衣帽鞾襪。十八年,裕嚕特穆爾舉家來朝請遣子入學,厚賜遣之。二十一年,建昌府故土官安思正妻師克等來朝,貢馬九十九匹。詔授師克知府,賜冠帶,襲衣,文綺,鈔錠。因命師克討東川,芒部及赤水河叛蠻。二十三年,安配遣子僧保等四十二人入監讀書。二十五年,致仕指揮安配貢馬,詔賜配及其把事五十三人幣鈔,有差。已而裕嚕特穆爾反,合徳昌,㑹川,迷易,柏興,邛部并西番土軍萬餘人,殺官軍男婦二百餘口,掠屯牛燒營屋劫軍粮,率衆攻城。

„Za éry Jüan-č' byl založen okrsek Ťien-čchang a také pacifikační úřad 1. úrovně Luo-luo-s', aby mu vládnul. V pátém roce éry Chung-wu (1373) přišel pacifikační komisař 1. úrovně An Ting na audienci ke dvoru, Ťien-čchang se ale stále [dynastii Ming] nepodvolil. Ve čtrnáctém roce [tam] byl vyslán ministr ze dvora a na základě císařského ediktu mu [kapitulaci] přikázal, úřad se vzdal. V patnáctém roce (1382) bylo založeno velitelství stráže Ťien-čchang. Guvernér Jü-lu Tche-mu-er a ostatní přišli z Jün-nanu na audienci darovat tribut ve výši 180 koní a odevzdat pečetě a vrubovky, které jim udělili Jüanové. Bylo nařízené, aby byl Jü-lu Tche-mu-er obdarován drahým šatem, zlatým opaskem a jízdními botami s ponožkami, jeho rodině [pak bylo přiřknuto] 160 štůčků bavlny a 2440 peněz v bankovkách. [Byl také ustaven] velitelem stráže Ťien-čchang. Měsíčně pobíral on a jeho rodina plat odpovídající třetímu ranku. Šestnáctého roku (1383) ťienčchangský úředník An Pchej a místní náčelník A-pchaj jeden po druhém přišli na audienci darovat koně a místní produkty, za což obdrželi brokátový šat s protkávaným zlatým vzorem, čapku, jízdní boty a ponožky. V osmnáctém roce (1385) přišel na audienci Jü-lu Tche-mu-er a požádal o zapsání svého syna do [Císařské] akademie, [otec] byl bohatě odměněn a jeho [syna] vyslali. Ve dvacátém prvním roce (1388) manželka místního úředníka An S'-čenga [jménem] Š'-kche přišla na audienci a darovala 99 koní jako tribut. Císařským ediktem bylo nařízeno, aby jí byl předán titul místní prefektky, byla jí darována čapka, opasek, dvorský šat a peníze. Kvůli tomu, že byla jmenována místní prefektkou, byla nyní pověřena, aby přivedla k poslušnosti vzbouřené barbary [z oblastí] Tung-čchuan, Mang-pu a Čch'-šuej-che. Ve dvacátém třetím roce (1390) odeslal An Pchej svého syna Seng-paoa spolu s dalšími ke studiu do Císařské akademie. Ve dvacátém pátém roce (1392) odstoupivší An Pchej přišel darovat koně, za což jeho a 53 jeho správců dvůr bohatě finančně odměnil, každému různě [podle jeho zásluh]. V té době již Jü-lu Tche-mu-er povstal. Dal dohromady armádu přibližně deseti tisíc mužů shromážděných z žup Te-čchng, Chuej-čchan, Mi-i, Po-sing, Čchiung-pu a Tibeťanů. Zabil přibližně dvě stě císařských vojáků, [vraždil] muže a ženy, kradl dobytek v koloniích a zapaloval [tamní] ubikace, kradl zásoby jídla pro vojáky a vedl armádu v útoku na město [Jianchang].“

Mongol Temur pak byl jistě císařskou armádou pověšen za libovolnou část těla na libovolný visutý předmět, popřípadě rozsekán na kousky – tak se trestali zrádci. Mongolové, kteří měli tuto oblast pod palcem nechtěli být zbaveni svých úřadů a Temurovo povstání byl poslední zoufalý pokus, jak se v úřadu udržet. Situace se sice uklidnila, ale ne na dlouho. Na řadu totiž přišly ženy, což podle Číňanů nikdy nevěštilo nic dobrého... Případným zastánkyním ženských práv chci zdůraznit, že já tento názor nezastávám, misogynem tedy nejsem. Koneckonců, za vše stejně mohli muži, kteří nedokázali zplodit mužského potomka, viz záznam v Kronice okresu Si-čchang z republikánského období:

配六世孫安忠無後,妻鳯氏管指揮使事。鳯氏死,族人安登繼襲,復無子,妻瞿氏管事,以族人世隆嗣世。世隆復無子,繼妻禄氏管事。禄死,以族姪安崇業嗣。崇業與禄氏不相能,因養那固為假子。其奴禄祈慫恿搆難。鎮巡官讞之,殺那固而戍禄祈,事遂平。

„Potomek v Pchejově šesté generaci An Čung neměl následníka, jeho žena, paní Feng, se starala o záležitosti velitele stráže. Když paní Feng zemřela, příbuzný z klanu, An Teng navázal [na linii] nástupnictví. Opět neměl syna a jeho žena, paní Čchü, řídila záležitosti a dědičná linie pokračovala skrze příbuzného z klanu Š'-lunga. Š'-lung opět neměl syna, a tak se jeho žena z rodu Lu dostala k úřadu. Když paní Lu zemřela, stal se nástupcem její vzdálený synovec An Čchung-je. Čchung-je se nesnesl s paní Lu, a proto si [ona] vychovávala Na-kua jako svého falešného syna. [Když nakonec dědil někdo jiný, ] otrok paní Lu jménem Lu Čchi plánoval potíže a pokusil se [Na-kua dosadit na stolec, ale nebyl úspěšný]. Místní policejní komisař [vše] prošetřil, zabil Na-kua a Lu Čchiho za trest poslal sloužit k hraniční posádce. Poté se celá záležitost uklidnila.“

Popisy historie tohoto úřadu je značně děravá, prázdná místa vyplňují tradované legendy. Osobně si doteď myslím, že spojení mejkuského vládce Liliho s rodem An je diskutabilní... Lili byl údajně mocný vládce, který spravoval celý východní břeh řeky An-ning. Jedna z místních lidových povídaček dokazující jeho vliv praví:

Zdejší stromy, ty patří rodině Lili;
zdejší voda, ta patří rodině Lili;
zdejší lidé, ti pocházejí z Liliho rodiny.

Rodiny Chaj-lie a Mo-se, ty pro vládce otáčejí mlýnskými kameny,
rodina A-chou pro něj kvasí víno,
rodina Su-sia pro něj tká koberce,
rodina En-ča pro něj pase ovce a kozy,
bimo z rodiny Kan pro něj dělá hedvábí a vymítá démony,
rodině Še-pcho vyhuboval za to, že se usadila v jeho okolí,
rodina Wu-pchao mu ročně daruje deset krav a deset luků s šípy;
Sedm bratří rodiny Pchu-tchuo-ma pro něj stříhá ovčí vlnu,
rodina A-er-ma pro něj v jeho domě podpírá a zkracuje sloupy,
rodina A-er za něj řeší spory.

Místní vládce Chaj-lie mu věnoval dvanáct koní;
Místní vládce A-če mu věnoval sedm koní;
Místní dohlížitel mu věnoval deset koní;
Místní vládce A-tu mu věnoval čtrnáct koní.


Celý zamotaný příběh „Luo-luo-s' / Lili: An – Ling“ se částečně osvětluje v posledním úryvku, do hry dokonce okrajově přicházejí i francouzští misionáři. Toto je psáno v Kronice okresu Si-čchang z republíkánského období:

河東長官司,河西撫夷司。順治十六年,明代土職安泰寧,奉命繳銷宣慰司印信,授以河西撫夷司及土千總職,至康熙二十八年,泰寧子安承爵襲。三十九年承爵歿,其婦瞿氏護理,始颁印信,號紙。雍正五年,瞿氏緣事參革,印信號紙呈繳。明年,河東夷匪猖獗,調河西已革土職進剿,瞿氏老,命女安鳳英率兵征剿平息,即以鳳英襲河西撫夷司職。乾隆十一年,清廷追敘平夷攻,又授鳳英河東長官司。鳳英無子,撫安嗣興為子,取嶺安泰女。後安嶺氏仍僅有一女,贅嶺瑞茂,更為安瑞茂承襲。嘉慶四年,瑞茂,以子安武齡承襲河西撫夷司,住河西長村。以安玉枝承繼河東長官司,住西昌東街,後移安寧場族茂堡。瑞茂四世孫安平康子紹徽,於同治初年相繼逝世,經建昌鎮總兵定煥之介紹,以嶺承恩兼襲河東長官,河西撫夷司等職。承恩歿,翰平承襲。翰平歿,嶺彭氏承襲。彭氏歿,嶺鎮容承襲。民國七年,鎮榮遭黒夷反抗,擬迁土置旄牛峻嶺,諸叛夷謀擁戴鎮榮長媳襲職。駐軍乘隙令鎮榮賣田剿辦叛夷,叛未剿而鎮榮歿於法教堂。駐軍換房後,邊防軍司令羊清全,誅其叛媳,鎮榮子邦正……清代每三年貢馬十匹,於建昌鎮標中營納,民國罷。

„Náčelnictví Che-tung a krotitel barbarů Che-si: V šestnáctém roce vlády císaře Šun-č'ho (1659), mingský místní úředník An Tchaj-ning dostal příkaz navrátit pečeť pacifikačního komisaře 1. úrovně [dvoru]. Obdržel úřad [nižšího] krotitele barbarů a místního chiliarchy. V devětatřicátém roce vlády Kchang-siho (1700), Tchaj-ningův syn An Čcheng-ťüe [zdědil titul]. O rok později Čcheng-ťüe zemřel, o úřad se tak starala jeho manželka – paní Čchü. Byla jí vydána pečeť a jmenovací dokumenty. V pátém roce vlády Jung-čenga (1727) byla Čchü sesazena a pečeť s titulem a jmenovacími dokumenty navrácena. Následující rok se vzbouřili barbarští bandité z jurisdikce Che-tungu, a tak byl již odebraný úřad Che-si povolán zpět do služby, aby vzbouřence umravnil. Paní Čchü již byla stará, a tak bylo nařízeno [dvorem] její dceři jménem An Feng-jing velet vojskům ve výpravě za jejich porobením. Takto jí tedy byl předán úřad krotitele barbarů Che-si. V jedenáctém roce vlády Čchien-lunga (1746) čchingský dvůr zpětně posuzoval zásluhy za umravnění barbarů. [Za její zásluhy] byl Feng-jing též svěřen úřad náčelnice Che-tungu. Feng-jing neměla syna, a tak za svého přijala An S'-singa a oženila jej s dcerou Ling An-tchaje. Ta poté měla opět pouze jednu dceru, a tak do rodiny přibrali jako zetě Žuej-maoa z rodu Ling a místo toho přešel úřad na tohoto An Žuej-maoa. Ve čtvrtém roce éry Ťia-čching (1799), Žuej-mao předal úřad v Che-si synovi An Wu-lingovi, jenž se následně usadil ve Vesnici náčelníka z Che-si. Náčelnictví Che-tung zdědila [Wu-lingova manželka] An Jü-č', jenž žila v Si-čchangu v Tung-ťie a později se odstěhovala do opevnění Mao rodu An Ning-čchangova. An Pching-kchang, Žuej-maoův potomek ve čtvrté generaci a jeho syn Šao-chuej na začátku éry Tchung-č' (1862) sešli ze světa. Na základě vysvětlení ťienčchangského vrchního velitele Ting Chuana byl Ling Čcheng-en jmenován dědicem náčelnictví Che-tung i úřadu krotitele barbarů Che-si. Když Čcheng-en zemřel, stal se následníkem [Ling] Chan-pching. Když zemřel Chan-pching, stala se dědicem jeho manželka z klanu Pcheng. Když zemřela paní Pcheng, stal se následníkem Ling Čen-žung. V sedmém roce republiky (1918) se proti Čen-žungovi postavily ‚černé kosti‘. Pojal úmysl přesunout svůj úřad do Mao-niou-ťün-lingu. Vzbouřenci tak plánovali na jeho místo dosadit jeho nejstarší snachu. Zdejší vojenská posádka využila jejich roztržky a nařídila Čen-žungovi, aby prodal pole a potřel barbarské vzbouřence. Ale ještě než byli povstalci zničeni, Čen-žung zemřel v kostele francouzských [misionářů]. Poté, co byla vojenská posádka reorganizována, prefekt hraniční armády Jang Čching-čchüan dal popravit Čen-žungovu snachu i jeho syna Pang-čenga (…). Za dynastie Čching každé tři roky tyto úřady přinášely jako tribut deset koní, které [jejich držitelé] přivedli do ústředního vojenského tábora Ťien-čchang. Za republiky od toho bylo upuštěno.“

No... Není to úplně nejjednodušší čtení. Přesně z tohoto úryvku jsem se dozvěděl o existenci starého ja-menu, který jsem později našel. Jak všechny tyto údaje souvisí s mocným vládcem Lili si stále netroufám (na rozdíl od Číňanů) s jistotou tvrdit. Jisté je ovšem to, že zdejší spletenec událostí od příchodu Mongolů až doteď je setsakramensky složitý a tím pádem i nesmírně přitažlivý pro takové šílence, jako jsem já.

Z "Horního rybího trhu" jsem sešel do toho "Spodního" (Sia-jü-š'). Nad dveřmi čísla 177 viselo zrcátko, dole u prahu po pravé straně je do červena zbarvený červený kámen, na němž je vytesán motiv draka s charakteristickým tělem s rybími šupinami. Datací patřil asi do Čchingů. Nad dveřmi č. p. 113 visela dřevěná cedule s nevýrazným nápisem v tradičních znacích: "Nahromaděné štěstí nechť naplní tuto domácnost". Nad modrou značkou zvěstující „129“ byly zabodlé šípy spolu se slepičím peřím. Na jednom z šípů visela vyjezená plástev. Bylo jasné, že zde žijí Iové. Nebo možná nějací iizovaní Chanové. Hned vedle nad č. p. 123 visely zkroucené podkrovové překližky na nichž byla znatelná mapa naznačující přítomnost vybledlých dekorů. Číslo 109 ukrývá chaotický obchod se smíšeným zbožím a veřejným telefonem. Nad dveřmi byl dříve rudý čchun-lien, toho času však již notně vybledlý s nápisem ve smíšených tradičních a zjednodušených znacích: "Finanční prostředky nechť v hojnosti vstoupí". Mezi čísly 88 (obrovský betonový odlitek připomínající barák) a 90 (rozpadající se hliněný dům) je ulička "Malá ves" (Siao-cchun) ze které právě vystřelila motorka. V jejím ústí po straně seděla stařenka a v ruce žmoulala buddhistický růženec mala. Osmdesátka byla postavena z oprýskaných překližek, třiatřicítka byla opuštěným domem, nápis na dveřích zvěstoval, že jde o „nebezpečný dům“ (tj. může každou chvíli spadnout) a v jeho okolí je zakázáno „polehávat a posedávat“. Jediným posedávačem tak byla stará paní, která takto činila uplynulých nejméně osmdesát let. Pak už jsem vyplul u východního nádraží, opět nasedl na sto sedmičku a vrátil se do kampusu. Modré kabátce jsem tentokrát zanechal v uličce Tchung-chaj.

I když je tomu v podobných případech spíše naopak, musím přiznat, že opravy staré čtvrti celé staré části Si-čchangu prospěly. Kdyby zůstalo jen u nich – tj. u opravy vozovky, kanalizace a elektrických rozvodů – staré čtvrti by to určitě jen prospělo. Zachoval by se její starý ráz, kde se dřevěné domky střídají s těmi hliněnými, které mají základy z oválných kamenů. Po projítí jižní "Bránou velkého průchodu" (Ta-tchung-men) byla kdysi po pravé straně „Sauronova věž“ - z prken a překližek zbouchaná stavba přilepená na střeše, ze které na všechny strany trčely květináče a šlahouny. Dnes je tam plácek na tancování a v průčelí jakoby starý ja-men. Stojí však pouze jeho čelní zeď, jde tedy o potěmkinovu stavbu (nikoliv celou vesnici). Toto vše se ale událo na jaře – kdy jsem se do Si-čchangu vrátil po téměř dvou a půl měsících cest po celém čínském jihozápadě. Už v březnu bylo „Město, kde jaro dlí“ zaplaveno příbojem san-ťiao-mej (Bougainvillea spectabilis Willd), jejichž rudé květy přidávaly další odstín do již tak pestrobarevného světa Orro, potažmo celé Nimu.

Toho času jsem z náčrtku mapy, která byla vystavena právě na plácku za Ta-tchung-men vyčetl, že ve městě je celkem sedm starých studní (plus jedna navíc), které byly nedávno restaurovány. Dá se tedy říci, že téměř dokončené opravy mi otevřely další část starého města sičchngského. Stará čtvrť již nebyla jen Nan-ťie a Che-tungem na druhé straně řeky. Odkrylo se tak další podstatné množství malých příběhů. Do nově objevených míst jsem podnikl několik „výprav“ a „objevil“ spoustu krásných detailů. Minimálně podobné množství mi jich zcela jistě uniklo.

První studnou je „Velká voda“ (Ta-šuej-ťing) naproti č.p. 10 stejnojmenné ulice. Nyní v podstatě tvoří střed křižovatky, okolí nevypovídá o její starobylosti, zástavba je osmdesátých či devadesátých let. Studna leží na západ od staré čtvrti. V parných březnových teplotách (vím, že to zní poněkud nezvykle) jsem se vydal opět směrem k Ta-tchung-men, jižní křižovatce celého sičchangského starého města. Za pláckem směrem doprava je ulice „Bublavá fontána“ (Jung-čchüan). Hned na začátku, nad č.p. 138, je neuvěřitelný trs bougainvillií – až z toho přecházejí oči. Mimochodem, prohlédnutím fotografií z prosince (jsou v této stejné galerii) jsem zjistil, že bougainvillie kvetou snad celoročně... První odbočkou do leva je „Ulička štěstí“ (Ťi-siang siang). Přibližně sto metrů za odbočkou, naproti č.p. 64, je druhá studna - „Fazolový výhonek“ (Tou-ja-ťing). Plavou v ní zlaté i jiné rybky, voda v ní je ze všech studní zdaleka nejčistší. Podle místních se dá i pít. Ti sem často chodí s vědry nabírat vodu, popřípadě vedle studny perou prádlo. Odlesky hladiny se za slunečného počasí rozebíhají po okolních zdech, které tvoří pavilonek, kam obyvatelé této čtvrtí chodí hrát karty. Otvor studny je poměrně široký a není nijak ohraničen. Napadlo mě, kolik opilých pocestných už se asi ve studně vykoupalo, popřípadě kolik těl umrlců tleje u jejího dna...

Vrátil jsem se do Šťastné uličky. Po několika krocích se směrem do prava rozeběhla ulička nazvaná „Hráz čtyř struh“ (Si-kou-pa), které jsem prozatím nevěnoval pozornost. Podél dřevěného krámku a hliněných domů po levé straně jsem šel stále nahoru. V jednom z těchto domů právě někdo krásně hrál na tahací harmoniku, vzpomněl jsem si na kolegu Jakuba O. Stinnou uličkou cupital vítr, který tu a tam pročísl mé vlasy a bougainvillie pučící zpoza a nad zdejšími zdmi. Po chvíli mi po pravé straně do oka padl kámen, který byl vsazen do betonové zdi a na němž bylo vyryto Tchaj šan š' kan fu 秦山石敢富 – podivný sled znaků, o kterém nemám ani páru, co dohromady znamenají. Hned naproti je mešita označená č.p. 2. Tedy – její zadní vchod. Při první návštěvě na klepání nikdo neodpovídal. Už při druhé ale otevřel její milý správce a i jako nemuslima mě pustil dovnitř. Totéž se opakovalo i později, když jsem chtěl vstoupit s dívkou. Žádný problém, jen úsměvy. Mešita má krásný dvorec plný květin a úžasné kaligrafie, které jsou inspirovány jak čínskou, tak i blízkovýchodní arabskou kulturou. Byla založena již za dynastie Ming, její historie tak přesahuje šest století. U stropů se tiše houpou nenápadně honosné, jakoby křišťálové lustry. Všude je zeleno. Správce pokaždé nabídl čaj (zelený) a poprosil o zápis do knihy hostů. Hlavní vchod do mešity ústil na hřiště zdejší střední školy.

Vrátil jsem se ke „Čtyřem strouhám“ a pokračoval tudy. U č.p. 1 jsem fotil detaily na zdi, když tu se ze dveří za mými zády vynořil starý pán a praštil mě do zad. Že prý se neumím chovat. Podobná věc se mi stala poprvé za těch devět let, co mám co do činění s Čínou. Nu což. Pokrčil jsem rameny a pokračoval dále. Ze „Čtyř struh“ jsem vplul do uličky „Spodní strouha velké vody“ (Sia ta-šuej kou). V č.p. 20 byl dvorec, který prý byl původně školkou. Stavby vypadaly, že brzy podlehnou gravitaci. Za vraty v temném rohu se skrývala dívka, měla vyškrábané oči. Nevím, co za hrůzy musela v padesátých či šedesátých letech, kdy poprvé spatřila světlo světa vidět, ale mám pocit, že to rozhodně nebylo nic pěkného. Později jsem o ní napsal krátký příběh, který ale nikdo nečetl.

Jakoby měla v sobě vše, co ty všechny předchozí. Spát s Krásnou dívkou byla neuvěřitelná slast. Ale byla to moje karma a já jsem to věděl celou dobu, přesto jsem se nedokázal a doteď nedokážu odtrhnout. Těch propovídaných a promilovaných dní a nocí na různých místech bylo nepočítaně. Nevím co s tím, je to jako sen či halucinace. Vše dobré i zlé z mého dosavadního života se vtělilo do ní. Bylo těžké to udržet, bylo těžké neztratit sám sebe. Kolikrát se mi chce ronit slzy, ty ale bohužel uvízly prostě příliš hluboko. A mám takové tušení, že tato studna bude vysychat jen velmi pomalu...

Přímo naproti vchodu na tuto ulici kolmo navazuje ulička „Nefritová zeď“ (Jü-pi). V č.p. 3 je starý dům s krásným profilem, smotaná klubka kabelů propojující jednotlivé sloupy vrhají na zdi hravý stín. U vchodu jsou dva kameny s chua-weny - tedy se zdobnými vzory. Na jeden z nich pravidelně močí zdejší rozevlátá kolie s dlouhým čumákem. Po levé straně je ve zdi zasazen kámen, který ohraničuje zeď panství rodu Cou. V tomto momentě jsem byl v těchto bílých místech, která neukazuje žádná dostupná mapa, naprosto ztracen. Už vím jak si asi připadal Taši, můj dobrý mongurský přítel z provincie Kan-su, když se prvních pár dnů motal po Praze. Ulička se klikatila tu do prava, tu do leva... Vedla okolo usedlostí muslimských Chuejů, což se dalo poznad dle vývěsky v arabštině nad jejich dveřmi. V jednom z ohybů byl vchod do č.p. 3. Vnitřní dvorec je obýván čtyřmi rozvernými starými dámami, z nichž jedna chová kočku, druhá opeřence a třetí psa s nesmírným předkusem. Čtvrtá kouří cigarety. Nad druhým vchodem se v červeném vápenci vyjímají dva podivně zpitvořené znaky – Ťing 靜 a Lu 廬, u kterých si není člověk jist, zda jsou tradiční či zjednodušené. Dávají pravděpodobně dohromady název „Poklidná chýše“. Jedna ze stařen típla cigaretu, druhá dojedla jablko. „Tohle je bývalá rezidence místního správce,“ sdělila mi jedna z nich. Dvě z dam se chtěly vyfotit pod trsem travin a květů. Vyhověl jsem jim tedy a při následné návštěvě jim vyvolané fotografie předal.

Po chvíli jsem se vymotal v horní "Úřední ulici" (Fu ťie), která už sama o sobě evokuje přítomnost nějakého úřadu. Tu podtrhuje okoralý kamenný lev, který dnes stráží pouze betonovou stavbu za ním – pravděpodobně bývalou továrnu či ubikaci pro dělníky. Sedí přesně naproti ústí Nefritové zdi. „Původně tu byl úřad, lvi byli čtyři. Teď již zbyl jen jeden,“ osvětlil mi chlápek okusující cukrovou třtinu, jejíž sežvejkané kusy plival všude kolem. Kromě lva je tu ještě obrovský strom, který jako oktopus pohltil hromadu kamení, které původně tvořily jeho „květináč“. Podobné stromy rostou i ze zdejších městských hradeb, jejich kořeny pohlcují okolní cihly a vytvářejí tak neuvěřitelné obrazce. Do prava je druhá městská brána – východní "Brána ustavičného poklidu" (An-ting men). Já jsem se však vydal opačným směrem a po chvilce zahnul do prava do ulice „Horní strouha velké vody“ (Šang ta-šuej kou) k Sičchangské druhé střední škole (Er-čung).

Až narazíte na pestrobarevné a popsané, po okolí zběsile pobíhající bílé psy, došli jste na křižovatku s ulicí „Zadní ležení“ (Chou-jing). Směrem do prava je buddhistický klášter Tung-lin. Mnišky se tam rády smějí a rozdávají ovoce. Po cestě, v č. p. 88 je síň předků rodiny Čang. Místní rádi šlapou po jejich duších. Jak jinak si potom vysvětlit, že si z „kamenných bubnů“ udělali schody. Do leva se dojde do „Severní ulice“ (Bej-ťie), která, jak již název sám napovídá, navazuje na již několikrát zmíněnou mou oblíbenou „Jižní ulici“ (Nan-ťie). V severní části Severní ulice je poslední ze tří sičchangských městských bran, "Brána ustaveného míru" (Ťien-pching men). Čtvrtá – západní – byla stržena. Hned za ní pod č.p. 127 je jedno z mnoha místních doupat, iská „hospoda“, ve které to vždy vře bujarým řevem. Směrem na jih je po pravé straně temná a chladná studna rodiny Siao (Siao-ťia ťing). Čtvrtá studna nesoucí název „Květ slivoně“ (Mej-chua ťing) je od této třetí vzdálena pouhých několik bloků, vchod k ní je přímo z uličky Jen-lao-tchung-pu, ve které sídlí i učňák, který vychovává budoucí učitele přednášející v ištině. Když jsem se díval do jejího lůna, vzpomněl jsem si na Čang Siao-kangovu grafiku „Slivoň a dívka“. U každé s těchto studní je do nově udělané zdi zasazeno několik údajně původních cihel s dekory zvířat. Těžko říct, zda jsou původní, nebo zda jde o pouhé napodobeniny.

V Pej-ťie je několik starých dvorců. Za zmínku stojí především č.p. 53 a č.p. 45, jenž má dvouúrovňový vchod a před každým jsou čchingské cihly se zřetelnými a nádherně zachovanými dekory. Po pravé straně je pak vchod do křivolaké uličky Š'-pchaj-fang, ve které se potlouká spousta usmolených a usoplených dětí. Její název napovídá, že tu kdysi byla brána cudnosti. Tu ale bezpochyby nynější zhýralá společnost znásilnila, a tak už tu není. Vchod do č.p. 6 je nadsazen nad úroveň evidentně několikrát vyspraveného povrchu uličky a za ním se klene obrovský strom. Spolu s červenými čchun-lieny kolem dveří jde o zajímavou barevnou kombinaci. Ulička se vine jako splašený kořen pínie. U jejího ústí postarší paní mlátila kladivem do prkna a když jsem procházel kolem, věnovala mi zvědavě podezřívavý úšklebek. Směrem do leva je ulička rodu Žen a v ní je bezejmenná studna č. 5. Asi to tedy bude studna rodu Žen. Jejich potomci budou ale patrně lehce degenerovaní, jelikož kdosi z nich znečistil vodu přímo ve studni mýdlem či pracím prostředkem. Kolem černobílého graffiti a černých lampionů toto tenké střevo člověka vyloučí z podobných dvířek, jakými do této uličky vešel. Chtělo se mi to „točit“ jako to předváděl ten hipster na parketách ve svém prázdném bytě v tom Jarmuschově filmu zvaném „Permanent Vacations“. Můj pobyt v Si-čchangu totiž nekončící prázdniny vskutku připomíná.

Dominantou Skladištní ulice (Cchang ťie) je kostel. Ještě před několika lety byl v dezolátním stavu, nyní ale září do okolí jako halogenová žárovka. Dle počasí to v jeho okolí vypadá jako v mexické Guadalachachaře, jindy zase jako v Marquézově Macondu. Do leva (z pohledu ústí vrat uličky Š'-pchaj-fang) u č.p. 31 je studna rodu Chu, v pořadí tedy šestá. Vede k ní jeden ohyb, v jehož lokti se odděluje ulička k domu s nápisem „Bambusové poupě“ (Ču-pao). Odtud si mě pozorně prohlížel slepý muž s bílou páskou přes oko. Neustále si mě měřil pohledem a nakláněl hlavu směrem do prava. „Ještě donedávna to tu bylo zpustlé, támhle vzadu rostla zelenina, tady plevel, támhle vzadu ideály,“ říkala žena u kamenného stolku, kde její dcera den co den dělá úkoly, především však matematiku. „To je mingská studna,“ pravil hrdě starý pán a odešel zpět dovnitř motat svůj měděný drát.

Od mexického kostela do prava vede ulice „Převis kapající vody“ (Ti-šuej-jen). Průčelí č.p. 29 slouží jako cosi, co by se dalo nazvat „zdí demokracie“ (min-ču-čchiang). Na té jsou pak nalepeny vskutku surrealistické vzdechy a stížnosti směrem k celé společnosti, vládě a světu. Před zdí je jakýsi slepenec z betonu, plastikové trávy a pivní lahve. Je zde i vitrínka s artefakty a nad vším drží ochrannou ruku Buddhova podobizna, jenž ochraňuje útrpné duše. Molekuly této ochrany jsou do prostoru roznášeny stužkami dýminy vinoucí se z vonných tyčinek. O několik bloků výše je po pravé straně studna rodiny Wangů (Wang ťia ťing). Je sedmá. Tato je na navýšené terásce s důsledným kamenným prstencem okolo ústí. Naproti ústí „Převisu“ je č.p. 73/2, ve kterém se skrývá život v lenění...

Dále na východ po „Skladištní“ je po pravé straně ulička „Východní skladní“ (Tung-cchang). Po její pravé straně, asi dva bloky za lvíčkem nesoucí v ústech pohyblivou kouli, je poslední – osmá – studna, která je stroze pojmenována dle názvu ulice. Původně zde byly evidentně studny dvě, ale druhá, která původně měla mnohem větší ústa, byla umlčena přílivem betonu a cihel. Poslední zajímavostí v této části je Bílá pagoda (Paj-tcha), která se nachází v ulici „U kamenné pagody“ (Š'-tcha-ťie). Ta je rovnoběžná s „Převisem“ i s „Východním skladištěm“ Přístup k ní ale není možný, jelikož si to Lidová osvobozenecká armáda nepřeje. Ulice „U kamenné pagody“ pak vede směrem na jih k „Velké vodě“. To jaro... To je v Liang-šanu skutečně parné. Za to určitě může ocelárna v Ťing-ťiou.

O pár dní později, za značně ušmudlaného počasí, jsem na křižovatce nasedl do linky číslo 102 a vyrazil směrem k obci Jü-lung. Byl ohavný prosincový den a atmosféra uvnitř autobusu připomínala tulení vlhkost pražských tramvají stejného období. Akorát tady bylo ještě více těsno. Autobus má konečnou v místě zvaném Jou-ťün, kde je údajně jeden z mnoha památníků Dlouhého pochodu v Chladných horách. Mou destinací byla chuejská obec Jü-lung, konkrétně pak „třetí shluk“ vesnice „Dlouhá vesnice“ (Čchang-cchun cchun san-cu). Ten den měl být prvním dnem „svátku islámské kultury“, který se zde koná vždy kolem půlky prosince, nicméně po takovém svátku tu nebylo vidu ani slechu. Islám zastupovala pouze kachlíková mešita, která vypadala spíše jako masokombinát zpracovávající vepřové maso. Západní břeh řeky An-ning je též proslaven díky místnímu dialektu čínštiny che-si-chua, kterému kromě samotných mluvčích údajně nikdo jiný nerozumí. To budu muset ještě prověřit. Hledal jsem zbytek úřadu, který ve výše zmíněném úryvku vystupuje jako „Krotitelství barbarů z Che-si“.

Centrum Jü-lungu bylo typickou změtí betonu a čchingských mu-fangů. Po chvíli bloudění v mlze mě několik dobrých lidských bytostí nasměrovalo patřičným směrem, a tak jsem mohl kolem bůžka půdy v podivné betonové svatyni dorazit do vsi. Ihned jsem zjistil, že s hledáním ja-menu to nebude jen tak. Místní pochopitelně nemají topení, a tak venku plály ohně v kovových nádobách, kolem nichž se srocovali především starci. Prostě... Jako v Harlemu. Jeden z takových starých pánů ihned věděl, co hledám a za páďo se mi jal celý ten zázrak ukázat. „Dělám si srandu,“ vyhýkl, chraplavě se rozesmál, plácnul mě do ramena a už mě táhl do kopce kamsi mezi místní zástavbu. „Musíš se ptát nás – starých. Mladí o tomhle nemají ani páru,“ říkal pán, zatímco já za ním supěl do kopce. Hranice ja-menu už byly nezřetelné, vnitřní věž už stála jen silou vůle, patrně ne ale vlastní. Sedmdesátiletý muž lítal po okolí jako vystřelená bandaska a neustále opakoval „Tady to byl ja-men. A tohle byl také ja-men,“ a tak dále. Mžení nabývalo na intenzitě, a tak jsme se uchýlili pod blízký přístřešek jedné z rodin. K ohni. Pochopitelně. „To je ja-men rodu Šen, ouředník se jmenoval Šen Ming-čchiou,“ řekl starší muž v revolučním čepci, který neustále nořil své obrovské onehtěné ruce do kapes, odkud patrně z Hawkingových černých děr lovil nekonečné zásoby slunečnicových semínek. Nutno podotknout, že jméno úředníka mi musel zopakovat asi desetkrát. Stejně jsem jej nepochytil. Museli mi to tedy zapsat. „Támhle níže je ještě bývalý ja-men rodiny Ž'” říkal, zatímco já jsem dlel u ohně v kupě slunečnicových semen. Byl jsem poněkud zmaten, v tomto místě bylo evidentně přejamenováno. Ostatně, na přebujelou jamenizaci (ale politiky) si stěžoval i samotný Čankajšek. Popis ja-menu rodiny Šen seděl na popis v literatuře vystupujícího Krotitelství barbarů v Che-si, pod ním byly totiž pastviny. Ale byl to opravdu jeden a ten samý ja-men?

„A máte u vás také man-c'?” dotázal se slunečnicovo-semenný muž. Man-c' je rasistický výraz pro barbary a ten člověk tím myslel Ie z hor. Řikat někomu man-c' je, řekl bych, podobné, jako v USA nazývat afroameričany negry. A říkat Man-c' takhle nahlas v Liang-šanu, to je dost podobné jako si to štrádovat po Bronxu a každého člověka, jehož obličej oplývá jedním z více než padesáti odstínů hnědi nazývat negrem. Tím nechci místní tahat na naši úroveň politické korektnosti, zdejší historie soužití Iů a jiných národností je palčivá, mnoho předků zdejších obyvatel bylo ještě v průběhu první (a dokonce i počátku druhé) poloviny dvacátého století odvlečeno do hor jako otroci... Nicméně jak muž toto slovo vypustil z úst, vytanula mi na mysli historka, kterou mi vykládala má učitelka. Její kolegyně, vzdělaná Ika, jela hromadnou dopravou. Sedla si na místo, kde dříve seděl štiplístek. Ten ji posléze neomaleně vyzval, aby jej pustila sednout. Nikoliv požádal (byť třeba neomaleně), ale vyzval. Ona to odmítla s tím, že tam přece může sedět každý. Štiplístek pak tuto osobu nazval tcha-ma-te man-c' („zkurvený barbar“). Ta, ač nekonfliktní, prý v poklidu vstala, rozmáchla se na celou šíři uličky ve voze a štiplístkovi uštědřila tzv. „bitchslap“ (neznám český ekvivalent, proto jej zde vytvořím - „čubčí facan“). Ten se prý otočil dvakrát ve vzduchu jako na obrtlíku a do konce cesty už nepromluvil ani slovo, pohled měl zapíchnutý kamsi ke zvratkům vedle odpadpového koše.

„A máte tam u vás Chueje? Víš, oni nejedí vepřové, jelikož prasata jsou jejich předci,“ zopakovali populární a notně rozšířený kulturně-revoluční nesmysl místní a hlasitě se na celé kolo rozesmáli. „Ne, my jíme všechno,“ odvětil jsem. „No to my Chanové také jíme všechno, haha,“ následovala odpověď, která ovšem nemusela přijít, jelikož tato skutečnost je evidentní z každého rohu místních tržišť. Celý rozhovor byl zakončen historkou, že zde jednou viděli černocha. „Byl to učitel ve škole,“ říkali. „Jak ten byl černej... Tak, že ho ani nebylo vidět,“ nakládali rozjaření stařečci dál a dál a topili se v pohyblivých píscích blátivě hnědotemného smíchu. Chtěl jsem přidat vtip s Wu-tangama v tunelu, ale nakonec jsem od této myšlenky upustil. Slunný stařec s dlouhým nehtem mi vysypal další kilogram semen do dlaní, mému průvodci v okolí ja-menu však toto privilegium odmítl. „Jojo, 'von je hodnej k lao-wajům, ale na starý kamarády kašle,“ řekl na oko uraženě jamenář. „Co to kecáš, vždyť mě je pětasedmdesát a poprvé hovořím s cizákem,“ vrátil tento muž smeč zpět přes natrženou síť, načež ostatní již dostávali do svých abdomenů bolestivé křeče. Na znak přátelství všichni osahali mé oblečení na nohách. Prý je to místní tradice, neboco... A já jsem se mohl vydat do své promrzlé sičchangské díry, kde ani přikrývka z ovčí vlny nebyla dost a já se musel v embryotiké poloze svépomocí zahřívat ve spacáku.

Zima se sešla s jarem a mně na seznamu zbyl poslední místní úřad v okolí Si-čchangu, který jsem chtěl prozkoumat – úřad čchiungpuských Lingů. Počasí na začátku března přímo vybízelo k procházce po sičchangském venkově, a tak jsem naskočil do stoosmnáctky a nechal se dovézt do Li-čou, ve kterém jsem přesedl na chlebník do Jüe-chua - do obce, kde je první (a pokud vím, tak dosud jediné) muzeum poslání na převýchovu na venkov. Cestou mě málem pozvracelo dítě – samozřejmě za třaskavého veselí okolí. Cesta k vesnici „Nová hvězda“ (Sin-sing) vedla do leva z hlavní silnice, překvapivě málo kdo mi dokázal poradit. „Je to šíleně daleko, tak půl hodiny,“ zrazovala mě od mého plánu jedna paní zpoza maťiangového stolu a z hluboka mi hleděla do očí, jako by mě před smrtelnou výpravou na K2 v žabkách měla vidět naposledy. Neposlechl jsem ji. Vskutku - asi po půl hodině jsem dorazil k visutému mostu přes řeku An-ning. Řeku právě sjíždělí čínští sawyerovci na voru. I když byl most ukotven pevně a jeho povrch tvořily železné pláty, nebylo to zárukou toho, že je vše v pořádku. Ostatně – hned vedle tohoto mostu byly zbytky mostu starého. Začlenil jsem se tedy do čilého pěšího, motorkového i motorového provozu a přes most hrdinně přešel.

Najít ja-men bylo snadné. Zbyla z něj totiž jen jedna zeď – a ta taď tvoří jižní zeď zdejší základní školy. Ja-men byl, ostatně jako všechny ostatní, postaven na strategickém místě. V zádech hory, směrem dopředu širý rozhled. Tu si mě všiml pan Ni (倪) a přinesl mi lahev vody. Později mě odvedl do rodiny svého tibetského přítele, pana Süe (薛). „My jsme kdysi – před dávnými časy – měli jednu malou zemi. Jenže pak byl náš rod poražen a vytlačen,“ osvětloval pan Ni původ svého neobvyklého příjmení. „'Starý revolucionář' dnes není doma. Je na víkend v Si-čchangu. Ten tchu-s'ho pamatuje. Přijď někdy jindy,“ komentovali oba muži otce pana Süe, který byl dle fotografií skutečně zasloužilcem o vlast. A kde se tady vlastně vzali Tibeťané? „Už ani nevím, odkud jsme,“ říkal pan Süe, když jsme jedli tou-fu-žu - tofuová věc asi nejvíce připomínající mazlavý sýr, maso, chilli papričky, zelí a vše zapíjeli pivem a kořalkou. Později mě ještě vzali ukázat svým přátelům na několik míst – klasická čínská tradice. „Tady poblíž je ještě městys An-ning, tam byl taky tchu-s',“ pravil pan Ni poněkud tajemně.

Tak se mi zdá, že podobná bádání, jako je toto, stejně nikdy nevezmou konce... A něco mi také říká, že jaro a léto v Liang-šanu budou mít pořádné grády.

Diskuse k příspěvku

    V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.

Odpověď

*

(51099)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2024. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.