Šálek čaje generála Tuana

Ty dny v Bangkoku jsou vždycky strašně příjemné. Při cestování mám pořád pocit, že musím všechno fotograficky dokumetovat, všem bedlivě naslouchat a neustále si činit poznámky. Je to zničující deformace, které nejsem schopen se zbavit. Ale v Bangkoku dny vždycky plynou naprosto přirozeně. Procházení se oslizlými úzkými uličkami bez větších očekávání a stresu. Ten totiž plyne všude okolo mimo vás. S Marcem jsme se bavili o tom, že když má člověk partnerku, musí „upgradovat“ svůj život. A to se také muselo stát. Prostorný byt na skytrainu Phaya Thai s kuchyní a venkovním bazénem, jaká to změna oproti minulé návštěvě.

Jelikož jsem byl opět v exilu, po pár dnech jsem musel nastoupit na cestu zpět do Číny po zemi. A ta byla delší, než jsem původně očekával. Marc si sbalil své věci a odletěl zpět do USA dostudovat univerzitu a vytvořit si tak další dluh na školném, který bude několik příštích let splácet. Bylo štěstí, že jsme se vůbec mohli setkat. A já jsem tak naštěstí dokázal splnit svůj slib. Třetí den pozdě večer už jsem ovšem stál na vlakovém nádraží s lístkem do Chiang Mai.

O tomto místu jsem slyšel ze všech stran opravdu mnoho. Proto jsem byl připraven na nejhorší. Cesta vlakem se ukázala jako zdaleka nejlepší zážitek této části výletu. Do prkenné druhé třídy byly nainstalovány polohovatelné polstrované sedačky, celou třetí třídu okupovala mladá armáda, která na střídačku chodila kouřit mezi vozy. Doufal jsem, že se nejedou cvičit v zabíjení na nějakých uprchlících, případně na lidech z hor. Veškeré dveře, ať už mezi vagony či ty ven, byly neuchytitelné, a tak práskaly celou čtrnáctihodinovou jízdu. Všude bzučeli komáři a nedovřetelnými dělícími dveřmi mezi vagony fučel vítr, který do vlaku nasedal těmi bočními plápolajícími dveřmi. Čtyři sta a třicet jedna bahtů, to byly rozhodně dobře investované peníze. Jediným negativem byl fakt, že jsem seděl vedle více než šedesátileté Australanky, jejíž verbální povrch měl tendence přilnout snad ke všemu.

Cestovatelé se zde dělí na rozjívené mládí všeho druhu, spokojené důchodce a ztracené nešťastníky od třiceti let výše. Kde jsou ta sedmdesátá léta, kdy příručka Lonely Planet byla jen pro opravdové šílence, kteří byli schopní a svolní po svých dojít téměř kamkoliv. Dnešní tzv. „backpacker“ je podoben zhýčkané šlechtě čínského Období rozdrobení, kdy tito bělostní jedinci byli natolik líní byť jen na chvilku opustit palác, že polehávali v místnostech s namalovanou krajinou. Této praktice se říkalo wo-jou a přesně to drtivá většina dnešních baťůžkářů vyznává. A nejen to, zároveň jsou schopni nahrát za den stovky fotek na sociální sítě. Bez připojení k internetu (popř. s pomalým připojením) jsou bledí, znudění a posléze zmírají. S připojením si připadají výjimečně, takoví moderní Indiana Jonesové, zažívají iluzorní, neuvěřitelná dobrodružství a objevují svět pro své přátele, kteří musí otročit domácím establishmentům, popř. pro své přátele gaučáky, kteří jsou líní zvednout zadek a doplazí se tak maximálně k mobilu s Facebookem. Odtud pak nadšeně hýkají, čímž přivádějí novodobé pionýry do ještě iluzornějšího světa svých vlastních patetických dobrodružství. To pak vede k přehnanému narcismu. Tato pitomá backpackerská (ne)kultura má za následek to, že se s vámi chce každý spolucestovatel (popř. spolunešťastník) bavit jen proto, že máte na zádech také batoh. I třeba o poznání menší, protože nač tahat všechny ty krámy s sebou, žejo... Jste tak neustále unášeni do naprosto zbytečných, periodicky se opakujících konverzací, které nikam nevedou. Už po několika minutách jste vnitřně naprosto nepříčetní a zoufalí z toho, že protějšek naprosto nechápe vaše signály, kterými se jej snažíte odehnat. Pokud nedejbože bydlíte v tom samém hostelu, vše toto se cyklicky opakuje, kdykoliv se s tímto exemplářem potkáte. Neustále vás tahají do svého jakoby zajímavého, avšak v podstatě naprosto prázdného světa rádoby originálních, avšak naprosto běžných a ubíjejících bláboů, ze kterých vám místo informačního obohacení vyvstane maximálně tak exém, který jste na sobě viděli naposledy v době, kdy vám bylo osm let a byli jste alergičtí na jakékoliv chmýří letící kolem.

Jak se tomuto ubránit? Nezbyde vám než si sednout na ta nejnepříjemnější místa, kde tento „hmyz“ nevydrží. Podobně jako třeba komáři nemají rádi větráky, je dobré si sednout k zaplivanému stolku mezi dveřmi hostelu, který vede ladyboy. A to takový ladyboy, který po baráku pobíhá jen v tričku a kalhotkách a ostentativně má potřebu neustále chodit těsně před vámi do velmi příkrých schodů. Jako ten v hostelu Moatview. No, proč ne. Pořád lepší, než nuceně sdílet své zážitky s bandou téměř nesvéprávných „cestovatelů“. Když dodržíte tento postup, garantuji vám, že se od vás tito lidé odlepí a půjdou na pokoj sjíždět Facebook na těch svých světélkujících placičkách. A nejhorší na tom všem je, že tuhle celou debilitu, který tak vesele bují a rozkvétá, kopírují národy, jenž se teprve v poslední dekádě vydávají do světa za jiným účelem, než za tvrdou prací. Ti tak chtějí být stejně „cool“ jako nositelé těch vyčpělých baťůžkářských hodnot a tím pádem v podstatě nemají reálnou šanci zažít cokoliv mimo tu bublinu, která pokrývá podobně vyježděné kolonie bílých lidí.

Chiang Mai kdysi bezesporu bývalo klidným útočištěm pro ty, kteří se právě výše zmíněnému chtějí vyhnout. Město atmosférou trochu připomíná můj milovaný Si-čchang a jsem si téměř jist, že jednou Si-čchang bude zase na oplátku připomínat dnešní Chiang Mai. To je také obklopeno horami a lidmi všemožného etnického původu a vzezření. Bohužel, v současné době je to jedno ze srotišť zastánců masové individuální turistiky. Původně jsem se obával Číňanů, před kterými jsem ze smogem zamořeného Čcheng-tu prchl právě sem. Až tady mi došlo, že Čína je nakonec ta skutečná (byť dost se pýřící) exotika. Podivná, často lákavě i odpudivě odporná, ale exotika to rozhodně je.

Ale aby to nebylo vše jen negativní. Bez výše zmíněného je (by bylo) Chiang Mai skutečně pozoruhodné místo. Jsou zde snad tři stovky chrámů. Mnohé z nich jsou důležitou kulturní památkou, vystavují unikátní mix lannské, barmské, monské a dokonce srílanské architektury. Dominantou města je úžasná stavba Wat Chedi Luang, zábradlí kolem ní zdobí nápisy v čínštině „prosím nepořizujte zde svatební fotografie“. V roce 1545 město postihlo zemětřesení a chrám zničilo do soudobé podoby. Původní stavba se datuje do roku 1401. Tento chrám je též domovem „pilíře města“, totemu používaném ve starodávných thajských rituálech plodnosti. V Chiang Mai je také několik zapadlých pitoreskních uliček.

Několikrát jsem se k chrámu vetřel, především v podvečer, kdy už byl klid. Přes den si často připadám snad ještě víc mimo než Lee Scratch Perry. Myšlenky si musím zapisovat kde to jen jde a především co nejrychleji. Hrozí, že je dočasně zapomenu a ony se pak vynoří v naprosto nejnevhodnější moment. Po třech dnech zapisování a psaní v relativním klidu zapadlých podniků, ve kterých jsem dodělal několik významných restů, nastal čas realizovat výpravy, za kterými jsem sem do severního Thajska vlastně přijel.

Chiang Rai bylo mnohem lepší. Ospalé město s nulovým nočním životem bylo přesně to, co jsem potřeboval. Emeraldový Buddha v klášteře Wat Phra Kaew a nedaleko též klášter Wat Klong Wiang, který je skvělou ukázkou architektury království Lanna, jsou místa kde stojí za do zanechat karbonovou stopu. V tomto ohledu jsem později trochu litoval, že nezbyl čas na návštěvu místa zvaného Chiang Saen, což bylo úplně první město tohoto království.

Kapitolou samo o sobě bylo muzeum místních národnostních menšin. Bohužel, velmi kontrastuje s roztomilou náklonností Thajců k původním obyvatelům amerického kontinentu. Ač je Thajsko v porovnání s Čínou přece jen volnější stát, toto muzeum si s těmi čínskými nezadá naprosto v ničem. Nebo tedy... Zadá si naprosto ve všem. Nebo jak se to říká... A samozřejmě to myslím v negativním slova smyslu. Už jen to, že muzeum je v budově jen jedno patro nad „klinikou rodinného plánování“ (tj. např. sterilizace) vypovídá o mnohém. Půlka muzea hovoří o historii opia a úloze „lidí z hor“ v tomto celém procesu. Hned první papírek přilepený na stěně vedle mapy karenské vesnice Ban Ruammit mě uvedl do atmosféry. Nevěděl jsem, zda si mám ostentativně odfrknout na znamení nesouhlasu, nebo jenom v tichosti kroutit hlavou. Považte sami: „Mnozí turisté nechtějí jezdit na slonech, protože jim to připadá kruté. Pokud by na nich turisté nejezdili, mahuté by spolu se slony pravděpodobně opustili Chiang Rai a šli by žebrat, aby se nějak uživili. Ulice Bangkoku jsou pro slony velice nebezpečné a spousta z nich figurovala v nehodách, po kterých museli být utraceni. Takže si to přeberte. Možná zdejší jízda na slonech není až zase tak špatný nápad, že?“ Dobře, takže tedy ježdění na slonech tady na severu chrání Bangkok od neutěšené dopravní situace. Ani jsem se nestačil vyštrachat z údivu, ta věta byla napsaná jak pro malé děti. Nějaká jiná řešení problematiky Karenů a slonů? Patrně nikoliv...

S Čínou naprosto podobná „tanečková národnostní politika“ se skvěla v následujícím popisu neutěšeného stavu kultur lidí z hor: „Není neobvyklé být unešen z nádherných krojů lidí z hor (...). Mnozí však prodali své oblečení turistům. [Ručně dělané] látky a stříbrné ozdoby nejsou tak snadno k dostání. Dnes je mnohem pohodlnější pro lidi z hor si koupit oděvy z trhů, které je možno si okamžitě obléci. (...) Poté, co se tak zbaví [těchto] symbolů jejich mizejících kultur, je jen otázkou času, kdy ztratí tu esenci identity lidí z hor.“ Takže to v podstatě znamená, že největším etnickým ukazatelem těch lidí je jejich ošacení. A co jazyk? A co orální historie? O tomto v muzeu není ani zmínka.

Všemu nasadila korunu závěrečná malá vybledlá fotografie hrajících si dětí, která byla nalepena na průhledné vitrínce obsahující na první pohled opravdu starý manuskript napsaný v jedné verzi shanského písma, na které však chyběl popisek: „Když jste chudí, tak to neznamená, že si neužijete svou porci legrace. Tyto děti možná nemají Playstation 2, ale i ony si mohou užít své dětství. Děti lidí z hor si často hrají se vším, co jim přijde pod ruku, např. s chlupatými housenkami či brouky. Tyto děti jsou velmi schopné uspokojit svou touhu po hraní si i bez přístupu k AA bateriím.“

Následoval popis jednotlivých skupin, kde mě nejvíce zaujala lisuská píseň pro „nově zemřelé“: „Dnes umíráš... Wu-sa (stvořitel) určil tento den jako datum tvé smrti. To on přikázal nebesům, aby si vzala tvou sílu a zemi, aby převzala tvé kosti. Wu-sa určil tento den pro tvou smrt. A teď ti od něho přišel dopis. Dnešek je dnem, kdy tě jeho dopis zastihl. Vždy zůstaň při Wu-sovi a dělej vše, oč žádá. Pokud chce potraviny, obstaráš mu je. Obstarávej Wu-sovi vodu a potraviny. Wu-sa napsal tento dopis pro tebe, abys zemřel. Jeho dopis je zde a ty musíš jít tam nahoru.“ Není divu, že spousta Lisuů konvertovalo ke křesťanství. Jejich víra je evidentně v mnohém kompatibilní s učením Bible. Naproti tomu, u Yiů není kompatibilní téměř nic, snad jen ta představa Zzyzzypuvu jakožto ráje.

Celá krátká prohlídka byla uzavřena prodejní výstavou krojů (?!) a vágním konstatováním, že lidé z hor nejsou thajskými občany a tudíž jim není povoleno cestovat mezi provinciemi. Nemají tak přístup ani k základní zdravotní péči, kterou si ze svých příjmů pochopitelně nemohou dovolit. Často se musejí zadlužit. Když pak nemají na splátky, občas prodají své děti, které končí v nevěstincích či u misionářů. Žel bohu, v některých případech jde o jedno a to samé.

Jsou to tedy vlastně uprchlíci, především z Myanmaru a Laosu. Thajská vláda se bojí, že udělení občanství by přilákalo mnoho dalších tzv. „ekonomických migrantů“. Tento výraz je tak nejen v Evropě povýšen téměř na úroveň sprostého slova. Stejná vnitřní situace panuje i v Číně, kde jsou vnitřními uprchlíky sezónní dělníci, kteří mají své chu-kchou (jakési vnitročínské „občanství“) často na druhé straně země. Celý svět je tak zmítán uprchlickou krizí, jen Evropa z toho v současné době vyšiluje jakoby se jí stěhování národů stalo vůbec poprvé v jejím krátkém životě. Marc mi též povídal, jak rasističtí a xenofobní Thajci umějí být. V televizi mají estrády, kde otevřeně ponižují Laosany a Barmánce. Žádná „rainbow nation“ se tedy nekoná. Nechci nikomu radit, jak má spravovat vlastní stát. Thajci by si ale mohli uvědomit, že i jejich předkové – Taiové – byli migranty. Na přelomu letopočtu prošli západním Sečuánem a po rozpadu režimu Nan-čao byli vytlačeni stále jižněji, kde po cestě zakládali království jako např. Sipsongpanna (čín. Si-šuang-pan-na) či právě zmiňovaná Lanna. I oni museli vykonat tu příšernou pouť přes jedovaté džungle a najít si svůj malý kus světa k přežití.

Po zhlédnutí těchto více či méně hodnotných památek byl čas na krátký poznávací okruh Zlatým trojúhelníkem. Pronajal jsem si plně manuální skútr (200 THB/den) a po čtyřproudé dálnici vyrazil směrem na sever. Po cestě jsem se zastavil v „Černém domě“, protože to bylo zadarmo. Tam jsem narazil na Brazilce Lea, který žije v Koreji a po chvíli konverzace neuvěřitelně přesně definoval problém, se kterým se potýkám také, ale na jeho takto přesnou definici jsem byl krátký: „Korea is a land of smalltalks. You know... You have struggled to learn a hard and complicated language, absorbing all that sophisticated vocabulary along this arduous journey. And to end up with what? To have hours-long series of talks about food.“ Totéž v bledě modrém platí i pro Čínu. Leo mi dále představil brazilského antropologa Darcyho Rigeira a jeho rozřazení národů Latinské Ameriky na „New People“, „Transplanted People“ a „Testimony People“. Hovořil taktéž o tom, že Brazilci nemají modelovou tvář, protože z rasového hlediska v té části jihoamerického kontinentu bydlí snad celý svět. Panenka Marie je černá a jeden z afrických okultních rituálů je zde státním svátkem. To, že člověk není Brazilec, se pozná až v momentě, kdy neumí mluvit brazilskou portugalštinou. To vše jsme probírali nad pořádnou sbírkou ztopořených dřevěných penisů, želvích krunýřů a buvolích lebek, které celé, velmi zdařilé muzeum naplňovaly. Společnost nám dělala početná skupina turistů z ČLR, kteří se však chovali až překvapivě slušně.

Odbočil jsem z dálnice na menší cestu a poté na ještě užší vyasfaltovanou stezku, která odbočovala směrem do hor. Tam se začaly střídat úchvatné výhledy do okolí, připadal jsem si skoro jako v Alpách (až na tu džungli a thajské chrámky), občas zase jako kdybych frčel na alpě. Po několika hodinách džungle přešla v plantáže a svahy začaly protkávat úhledné řádky čajovníků. Brzy jsem se ocitl v mlze, který se převalovala mezi kopci. A z ní vystoupala obec zvaná Santikhiri a hrobka jakéhosi generála Tuana.

Santikhiri se dříve jmenovalo Mae Salong a bývalo srdcem Zlatého trojúhelníku. Kde dříve rostlo opium, tam jsou dnes čajové plantáže s třešněmi, které v příhodný čas divoce rozkvetou. Ne nadarmo se tomu zde říká „Malé Švýcarsko“. Dříve to ale takový ráj rozhodně nebyl. Po prohře v občanské válce se některé oddíly odmítly vzdát, konkrétně 3. a 5. regiment 93. divize vedené generálem Li Wen-chuanem a Tuan Š'-wenem (též znám jako Chiwan Khamlue). Ti nejprve chtěli z dnešního města Ťing-chung učinit svou základnu. Zdejší lidé (Tai Lue) byli totiž odjakživa nakloněni Kuomintangu. Dříve než tak Kuomintangci učinili, postup komunistů je zahnal dále, museli do barmské džungle.

Usadili se tedy v Möng Hsatu v Šanském státě. Poté, co Barmánci zvěděli, že na jejich území (resp. na území jimi okupovaného Šanského státu) je usazena armáda cizího státu, spustili ofenzivu. Boje trvaly dlouhých 12 let, během nichž byla část armády evakuována na Tchaj-wan. V průběhu Korejské války Spojené státy dychtily po zpravodajství ohledně Číny. Někteří nacionalisté souhlasili, že infiltrují armády komunistů. Za odměnu byli jejich spolubojovníci vyzbrojováni ze strany USA. Mezi léty 1950 a 1952 se sedmkrát neúspěšně pokusili dobýt zpět Jün-nan, vždy byli nuceni se stáhnout zpět. To ovšem zdaleka nebyl konec. Protikomunistické guerilly byly za přispění Spojených států a Tchaj-wanu financovány pomocí výnosů z prodeje drog.

V roce 1961 dovedl generál Tuan čtyři tisíce zdecimovaných vojáků do severního Thajska. Thajská vláda souhlasila s tím, že mohou zůstat v příhraničí, museli ale thajské vládě pomáhat potírat vlastní domácí komunistické "narušitele", jak je tehdy označovali. Generál Li se se svými lidmi usadil v Tham Ngob severozápadně od Chiang Mai, generál Tuan zde v Mae Salongu. Tyto frakce armády byly později přejmenovány na „Čínské nepravidelné zálohy“ s kódovým označením 04 a přímo podléhaly rozkazům ze strany Bangkoku. Komunistická Čína se následně dohodla s Thajskem, že ono převezme správu nad těmito oddíly. Pryath Samanmit byl převelen jako guvernér do Chiang Rai, ale ještě dříve než dorazil do úřadu, byl zabit komunistickými narušiteli. Krvavé bitvy v horách byly svedeny především v místech Doi Laung, Doi Yaw, Doi Phamon a Mae Aabb a komunistické povstání bylo potlačeno. Nejhorší z těchto operací byla zahájena 10. prosince 1970 a trvala pět let, během nichž přišlo o život přes tisíc vojáků, mnoho z nich v důsledku našátrání miny jejich vlastním chodidlem.

Až v roce 1982 udělila thajská vláda téměř všem kuomintangským vojákům občanství. Ovšem i přes snahy o začlenění vojáků do thajského národa, především obyvatelé Mae Salongu stále upřednostňovali obchod s opiem po boku warlorda Khun Saa z Šanské spojenecké armády. V r. 1967 se generál Tuan vyjádřil pro britského novináře: „Musíme vytrvat v bojích proti komunistickému zlu. K boji potřebujeme armádu, armáda potřebuje zbraně a abyste si mohl koupit zbraně, potřebujete peníze. V těchto horách je jedinými penězi opium. “ V sedmdesátých letech tak byl Mae Salong jednou z největších heroinových rafinérií v Jihovýchodní Asii. V 80. letech se povedlo vytlačit Khun Saa do Barmy (typické „řešení“ problému – Barma tak postupně začala přebírat roli heroinového centra), poté začala reogranizace oblasti. Místo bylo přejmenováno na Santikhiri („Kopec míru“), opium nahradil čaj (kvalitní vysokohorský oolong, jsou zde ideální podmínky), místní se usadili, vzali si jünnanské ženy, které přeběhly hranici poté, co boje ustaly. Mnoho z nich si však vzalo i místní Thajky či některé z žen lidí z hor. To je v kraji viditelné dodnes.

V oblasti je Památník mučedníků s dřevěnými tabulkami, který byl postaven podle vzoru Svatyně nacionalistických mučedníků v Tchaj-peji. Vojáci a jejich potomci, kteří žijí v Santikhri, se mají dobře, totéž se však nedá říci o odlehlé komunitě generála Liho. Santikhiri je dnes turistickou destinací, ti z Tham Ngob však žijí velmi skromně. Zdejší mají mnoho příbuzných v Jün-nanu, především v okresech Pao-šan, Tcheng-čchung, Te-chung, Lan-cchang, Jung-te, Čeng-kchang, ale také ve městech jako Ťing-chung či v provinciálním hlavním městě Kchun-mingu. Zavření hraničních přechodů mezi Myanmarem a Čínou značně zkomplikovalo místním návštěvy těchto příbuzných, byly zrušeny i mnohé mezinárodní lety. Nejbližší cesta tak vede lodí po řece Mekong, což si ale ne všichni mohou dovolit. Druhou možností je zdlouhavá cesta přes laoské hraniční přechody a jižní část Tajské autonomní prefektury Si-šuang-pan-na.

V Mae Salongu skutečně vládnou Číňané. Patrně kvůli turistům v době sklizně vyženou na plantáže lidi z hor v jejich barevných krojích. Ti (především pak Akha) jsou tu ale tak zpovykaní, že pohled na ně a jejich chování je spíše smutný. Pokud je potkáte s fotoaparátem v ruce, okamžitě po vás chtějí dvacet bahtů za fotku. Popřípadě vám prodají seschlé buráky za bankovku, kterou jim zrovna strčíte do ruky. Peter Goullart to vyjádřil v knize Forgottem Kingdom, týkající se zlatého období nasiského Li-ťiangu, poměrně trefně: „Při mých dlouhých cestách a pobytech mezi kmeny na pohraničí Číny a Tibetu, v Turkestánu či na Sibiři, v Indočíně a Thajsku, ale i v dalších oblastech Jihovýchodní Asie, jsem došel k závěru, že všechny stále existující horské kmeny se dělí do dvou značně odlišných kategorií – odcházející a přetrvávající. Tou první kategorií mám na mysli ty, kteří vypadají, že přežili svůj zenit zde na Zemi a ztratili jakoukoliv vitalitu.“ Když jsem se s nimi setkal, v hlavě mi okamžitě vytanula tato Goullartova věta. Můžou si za to sami, ale i thajská vláda (což je doložitelné např. návštěvou výše popsaného muzea) a my – turisté. Doteď nechápu, proč by musel člověk z hor povinně nosit kroj. Stačí přece, aby mluvil svým jazykem a ctil jisté vybrané důležité svátky, zvyky a tradice.

V Mae Salongu jsem narazil na potomky vojáků generála Tuana. Svůj podnik měli u cesty, jak se sluší a patří na podnikavé Číňany. Vyprávěli mi o návaznosti na Tchaj-wan a i na to, že vysokohorský oolong sem jezdí pěstovat samotní čajohospodáři až z dalekého Tchaj-wanu. Postarší manželský pár tvořil muž s nepříliš dobře vyspravenými zuby, který se již v tomto místě narodil. Jeho manželkou byla Jünnanka z Barmy, která se v době, kdy jí bylo osmnáct let, ocitla v této oblasti a ze setkání vyústila svatba. „Nikdy jsem v Číně nebyl. Nějaké příbuzné tam stále máme, ale doma jsme prostě tady,“ uzavřel krátký rozhovor. Bylo v tom něco odstupu i smíření.

Večer jsem dorazil do malého města jménem Thaton v blízkosti barmské hranice, kterým protéká řeka Kok. V ospalém městě jsem se ubytoval u jedné rodiny, která mi pravidelně nosila banány, papáju, pomeranče a různé druhy melounů. V kavárně „Sluneční záře“ jsem si po týdnech dal plněnou bagetu a potkal Willema, který jezdí po světě a pozoruje ptáky. Nefotí je, vede si ale deníček, kde podrobně popisuje své úlovky. Ten pak sdílí s lidmi podobného zaměření. Na první pohled šlo o snílka, takováto činnost má rozhodně své kouzlo. „Mám vystudovaný environmentální management, ale stejně nejraději pracuji rukama v továrně. Ti lidé jsou tam totiž opravdoví, mají opravdové problémy a vědí, jak může být život tvrdý. Pak jsou mnohem odolnější. Lidé ze škol a tzv. 'vyšších vrstev' žijí povětšinou v bublině. Přijde mi neuvěřitelné, že ti shora nevědí zhola nic o těch 'dole'.” Domluvil, rozloučil se a šel si po svých. Nutno podoknout, že mé zkušenosti z podzimní práce v továrně přímo souzněly s těmito slovy. A pak se divím, že si někteří z mých známých myslí, že obdivuji socialismus a Čína je jen mou přestupní stanicí do Severní Koreje.

I v horkém Thajsku může být zima. Přes ropný Fang a chrám s teakovým Buddhou, vyřezaným z jednoho velkého kusu tohoto dřeva, který místní vylovili z řeky, jsem se bohužel vydal do hor do poměrně vzdáleného Doi Angkhangu. Cesta vedla přes ledovou mlžnou horu do malé pánvičky sevřené ze dvou stran Myanmarem. Značně starý skútr úpěl a já s ním, jinovatka se kondenzovala na mých vousech, chlupech i hledí helmy. V cíli mého snažení jsem našel pouze otrávené a promrzlé místní. Pozřel jsem jejich nudle a vydal se zpět.

Poslední den jsem se tak rozloučil a vydal se přes proslulé údolí Wawi směrem zpět do Chiang Rai. Přes vesnici Huai Chomphu, kde jsem poobědval bílou ředkev s chilli papričkami a krustami říčních krabů, jsem minul ceduli odkazující k usedlosti rodiny Lu a vesnici rodiny Jang. Tam jsem uviděl tu druhou stránku kuomintangského exilu. Domy byly spíše dřevěné, od ostatních je odlišoval fakt, že ty čínské měly po stranách vchodu „novoroční párové nápisy“ čchun-lien. Některé z nich byly nové, jiné zase vybledlé, bílé dávaly najevo, že minulý rok v tomto domě někdo zemřel, žluté označovaly druhý rok období truchlení. Čajové plantáže byly vskutku skromné, cesta místy pouze prašná, popřípadě pokrytá rozpraskanými panely.

Cesta dál vedla úchvatnou krajinou, kterou skutečně jen sporadicky okořenily nějaké vesnice. Většina z nich byla v kopcích ve viditelné vzdálenosti. Ten den jsem bohužel neměl čas, abych navštívil největší sestěhovanou komunitu Lahuů v Thajsku, nicméně s problémy jsem dorazil do nejstarší usedlosti zdejších Lisuů, jejichž údolí bylo obsypáno pro změnu kávovými plantážemi. Naštěstí zde měli i benzínovou stanici, stroj totiž začal škytat, jak jeho omšelý motor začal polykat vzduchové bubliny. Minul jsem lisuský kostel, vedle něho měli domek poměrně civilizovaní Akhajci, ani to jim však nebránilo mít zuby naprosto rozežrané od betele. O kousek výše byla kavárna jedné akhajské ženy, která vystudovala čínštinu v Chiang Rai a za manžela měla jednoho z Kuomintangců. To byl kromě spěšné návštěvy "Bílého domu" poslední článek této cesty.

Už za den jsem seděl v autobuse do Chiang Khongu, města u Mekongu s hraničním přechodem do Laosu. Autobusák po cestě kynul na všechny strany jako papež František, směrem k veselícím se svatebčanům a kroutícím se hudebníkům na malých pódiích, kterých jsme minuli asi pět. V hostelu, který vlastnila thajská socioložka s diplomem z Chiang Mai a diplomovou prací na téma migrujících dělníků, jsem strávil i mrakodrapologickou konferenci a potažmo i celou noc.

Když jsem si později dal dohromady život lidí z hor v Thajsku, Laosu a Číně, nemohl jsem se ubránit pocitu, který jsem vždycky odmítal. Přišlo mi, že přes všechny ty křivdy a problémy se národnostní menšiny z jihozápadní části ČLR mají z celého regionu v průměru nejlépe. Někteří jsou i schopni se postavit za svou mnohdy vysmívanou identitu a v těch úzkých stavidlech s ní proplouvat směrem k přece jen o něco lepší budoucnosti. Jsou schopni svou kulturou do jisté míry žít, mít se relativně dobře a ne ji jen prodávat těm okolo. Takové Thajsko a jeho skanzeny připomínající lidskou ZOO však byly dostatečnou zkušeností. Nezbylo mi než doufat, že se situace v regionu zlepší – a to i přesto, že tamní situaci se celosvětová média po hříchu věnují mnohem méně, než té v komunistické Číně. O Laosu, v současné době jednou z nejrychleji rostoucích ekonomik světa, ani nemluvě.

Diskuse k příspěvku

    V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.

Odpověď

*

(37338)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2017. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.