"Bludný Holanďan" a jeho klid

Longbu 隆布 je hipík, ačkoliv to sám vehementně popírá. Na ruce má růženec vytvořený z lidkých kostí. Když měl ještě peníze, koupil ho v přepočtu za cca 48 tisíc korun. V okolí jeho úžasného "hotelu", který buhvíproč pojmenoval "Rwanda", se nachází jediné místo, kde si můžete bez problému zaplavat v jezeře. "Policajty mám vošéfovaný... Kdyby něco, pošli je za mnou." Je členem komunistické strany - má dokonce legitimaci. Ale vládu rád nemá. Stejně jako nemá rád "mamonáře z Pekingu", kterým jde jenom o prachy a "lakotné Šanghajce", kteří ani cigaretu nenabídnou. Japonci mu zabili tatínka, Korejci jsou divní. Rád pije kvalitní čaj a několik pokojů má přecpáno knihami. Vystudoval sinologii.

Je ze sychravého severovýchodu - z města Shenyang (mandžusky Mukden). A je na to patřičně hrdý. Taky má rád lidi z Chongqingu - stejně jako všichni Číňani, se kterými jsem o tomto městě mluvil. Jakožto Mandžu je jednou z národnostních menšin, nicméně na ty, které jej obklopují (Tibeťané, Naxiové, Mosuové...) má vcelku podivný, trochu "čínský" názor. Podle něj jsou hloupí, zaostalí, někteří nemají ani vlastní písmo. Ale dá se říct, že je má rád. Teda kromě Yiů, které evidentně nemá rád nikdo. Prý hodně kradou... No co... Naxiové zas ve velkém hulej trávu - na poli za vesnicí jí roste snad půl tuny...

Potkal jej vcelku tragický osud. Před devíti lety mu zemřela žena na rakovinu, potom jeho matka, mezitím se stačil nepohodnout se svým jediným synem. Vzal auto, vzal peníze a dva roky cestoval po Číně. Od Xinjiangu až po Fujian. U jezera Lugu vyhodil kotvu. Všechno prodal a splácí cca 180 tis. korun ročně za poměrně velkou, roztomile chátrající usedlost. V průčelí pěstuje výtečnou vinnou révu, ze které chce příští rok zkusit udělat v Číně nyní tolik populární alkohol. Réva ani víno mu ale nechutná. "Příliš trpké," prej... Má rád blues, jazz i mongolskou tradiční hudbu. Umí skvěle zazpívat ruskou Katuschu v čínštině. Při jedné takové party jsem se naučil pár slov mosujsky: "řwy'čy" - na zdraví. A "hoen tzaa" - nápadně podobně znějící jako moje křestní jméno - to znamená "jíst". A taky „matrami“ - něco na způsob tibetského „tashi delek“.

Našli jsme ho docela náhodou. Z turistického Lige 里格 jsme se vydali prozkoumat okolní vesnice. Dorazili jsme do Dazui 达嘴, která je starobylým sídlem místních Naxiů. Žijí tu i další národnosti, ale Naxiové dominují (mají poměrně krásně zdeformovanou čínštinu, protože prohazují "l" a "n" - sami si tak říkají "Laxiové"). Najednou jsem uviděl chlapa v plavkách a koupací čepici, jak na mě zuřivě mává a ukazuje směrem na vodu. Popili jsme čaj, pokouřili něco odporných čínských
cigaret a hned druhý den jsem s ním plaval na posvátný ostrov, vzdálený asi 300 metrů od břehu. Hned po opětovného dosažení břehu vystrojil hostinu, u které zasedla i jeho jediná zaměstnankyně - Mosujka "Ma'tra".
Musel jsem okoštovat i psí maso, protože jak sám říkal: "Neudělám nic, jsem ze severu, tam je zima. Kdybych nejedl psi, zmrznu!" Na můj dotaz, zda je mu letní parno u jezera málo, se jen šibalsky usmál. Své roztomilé štěně ale prý nesní, udělá z něj hlídače. Však se o něj taky hezky stará. Dal mu zkřoupat ty psí kosti, které předtím sám labužnicky ocucal. Nejen na Papue žijí kanibalové...

Klidnou atmosféru dní pak dotvářela lehce naivní Američanka, která se z ničeho nic objevila u rwandské hranice. Strašně hltala knihu "Leaving the Mother Lake" od Yang Erche Namu, patrně nejslavnější Mosujky, která to dotáhla až do Los Angeles. Když se dozvěděla, že její bratr pořád u jezera žije, mohla se štěstím uvýskat. Oblékla černou sukni a na půl dne zmizela. Jak byla překvapená, když ji podařený bratříček chtěl za temné noční jízdy dodávkou zpět k nám pořádně naložit... Se zájmem vyslechla Nořinu lekci na téma "jak nepůsobit vyzývavě na pracovišti".

Zato Ningzi, u jezera odpočívající obyvatelka Pekingu - to je mladá dáma s grácií. Je taky trochu hipík, s Longbuem by se k sobě náramně hodili. Má ale přítele, který pracuje na ambasádě v Paříži. "Je v tý Francii, ne tady," říká jakoby žárlivě Longbu. Ningzi dělala v Pekingu na burze. To jí natolik vyčerpalo, že u jezera dlí už přes dva měsíce. Její budoucnost? Chce učit malé děti. Je chytrá a má velmi světlé charisma, skvěle vaří. Naučila dělat Noru vegetariánské baozi, což je opravdová čínská rarita! Když si o něco takového řeknete v restauraci, jste za blázny. Nakonec vám baozi přinesou, ale stejně přetékají prasetem. Udělala i skvělou "houbovici" - smíchala pálenku baijiu, do níž hodila čerstvé rozřezané houby, které rostou tady všude v okolních horách. Jsou pěkně drahé, Japonci prý platí za kilo i 500 RMB... "Pitomci," řekne Longbu a potáhne z cigarety.
Pro Ningzi jsem si vymyslel speciální otázku: "Prosimtě, proč v Litangu - víš, tam nahoře v západním Sichuanu - mají na hlavní třídě ty obrovské umělohmotné palmy?" Přidal jsem i "to je ale divný, co..." výraz. Ona se na mě zcela vážně podívala a řekla: "No přece protože živé se tam pěstovat nedají..." Solidní odpověď, rozvíjet otázku není potřeba. Ningzi je prostě taky Číňanka.

V horách za vesnicí začíná ta pravá divočina. Prašná cesta naznačuje cestu do Yadingu - přes horské hřbety a soutěsky. Prý trvá 7 dní, dlouhá je 200 km. Před třemi leti ji zdolali kamarádi. Na to bohužel nebyl čas, ale pnutí vás donutí aspoň trochu ochutnat. Ve vesnici se k vám jistě připojí velmi sympatický a spolehlivý průvodce. Malý ratlík, rasa pravděpodobně pekinéz. Zezačátku jsem si myslel, že má vzteklinu, ale ne. On nás měl rád z čisté lásky - celou cestu nás chránil.
Pohádkovou krajinou jsme vystoupali až pod svatou horu Mosuů, kterou jsme nezdolali. Počasí to nedovolilo. A tak jsme alespoň vzali za vděk přístřeškem, který nám poskytnul ten největší hipík a anarchista ze všech. Žil tam v dřevěné chýši se stádem koz, jednou slepicí, psem (který málem pokousal Noru) a s asi stovkou lahví pálenky. Nemyl se odhadem tak nikdy. Do pečlivě sterilizované mističky mi nalil lampu tohoto kultovního chlastu, sám jej ucucával ze skleněné termosky. Noře z ruky vyvěštil, že bude mít tři syny a dvě dcery. Nabídnul mi i houbu opečenou v ohni. Na delší konverzaci nebyl čas ani slovní zásoba. Jeho čínština byla poznamenána velmi nesrozumitelným přízvukem...

Byl čas se rozloučit. S jezerem, s naším hostitelem. Ještě se určitě uvidíme. U jezera, nebo na cestě. Teď sedím v Chengdu na hotelovém pokoji a stýská se mi... Po klidu a přátelství. Longbu nikdy nebude mít hodně hostů ze své vlastní země. Nemá v tom svém království karaoke bary, falešné tanečnice ani jiná růžová pozlátka, bez kterých zdejší turisté nemohou dýchat... Evidentně mu to ale moc nevadí. Má svůj klid a psa v mrazáku.

Diskuse k příspěvku

  1. DadAN

    03.09.2009, 15:32

    Krasne foto, obvzslat ta posledna, enjoy! :-)

Odpověď

*

(17228)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2024. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.