Nevím, jestli ty atmosféru dotvářející babky do podobných lokací záměrně umisťuje vláda. Evidentně na to musí mít nějaký zvláštní program, ale na rudých "záclonách" po žádné propagandistické výzvě ani stopy. A je tohle ještě vůbec Čína?
Tohle všechno se mi honilo hlavou, když jsem se procházel setmělým přístavem Beihai 北海. Stará koloniální čtvrť má totiž koule jak slon. Bezpočet nádherně zatuchlých uliček, polorozpadlých baráků po „těch ze západu, kteří rádi žerou žáby“ a puch rybiny. To vše dotváří čínský přímořský kolorit Zhuangské autonomní oblasti Guangxi 广西. Není nad to si koupit flašku zdejšího odporného piva, sednout si na rantl a zaposlouchat se do dialektu standardní čínštiny, který je notně řízlý kantonštinou. Nebo se prostě nechat vcucnout mezi drolící se cihlové zdi a pozorovat lidi, jak hrají majiang, karty, nebo prostě jen tak sedí a klábosí. Tričko s krátkým rukávem, kraťasy, na nohou sandály. Teplota se pohybuje mezi 20ti a 30ti stupni, chudáci mrznoucí a zdeptaní spolužáci v Chengdu, kdyby jen tak věděli... A komu by byla přesto zima, tak psí a kočičí maso je k dostání na každém rohu... Cizinci tady moc v kurzu nejsou, reference v průvodcích je od návštěvy odrazují. Hurá!
Je to podivná Čína tady na jihu... A bude ještě podivnější. Ostrov Weizhou 涠洲岛 je 27 kilometrů čtverečních veliký kus vyvřelé lávy, hodinku cesty rychlolodí z pevniny. Není nad to, když takové místo někdo šikovný objeví na Google Maps. Obývá ho asi 16 tisíc lidí, kteří si říkají „rodiny návštěvníků“ (čín. „Kejia“ 客家, jejich jazykem „Hakka“). Mají rádi čínské turisty, protože kromě nich se tady jako zdroj příjmu uplatní už jenom banány. A taky rádi jezdí po moři na kusu polystyrénu, nejlépe v saku!
Všechny suroviny se musejí dovážet z pevniny, a proto je tu poměrně draho. Jíst se vyplatí přímo na nádherných plážích, kde se dají přímo od rybářů pořídit rozličné mořské potvory. Za další drobné vám je i ožíhají na grilu. Návštěva restaurace je vzhedem k ceně jídel na lístku frustrujícím zážitkem.
Když se zatnutými zuby projdete nejvíce provařenými oblastmi, kde je možno spatřit Hany, kterak v kozačkách a polobotkách korzují po písečné pláži, naivně kloužou po slizských skaliscích a s pištěním utíkají před slaboučkým mořským „příbojem“, je ostrov nádherné a turisty vpodstatě neobjevené místo. Infrastruktura nic moc, což je jedině dobře. Na druhou stranu... Bez pořádné továrny by to nešlo! Je jí dobré se vyhnout, neostřílené jedince by totiž mohl z jejího umístění v jednom z nejhezčích míst ostrova trefit šlak, mě už to ani trochu nepřekvapilo. Čímž ale samozřejmě nechci říct, že mě to nenasralo k nepříčetnosti...
Jedna věc mi ale nejde do hlavy... Obrovská katedrála postavená jezuity (před cca 160ti lety) v samém centru ostrova. Údajně je jedna z největších v Číně. A asi i splnila účel. Obrátila na víru cca 100 obyvatel přilehlé vesnice. Bravo, tomu říkám efektivita!
Skály lemující břehy ostrova jsou potěchou pro srdce geologa. Vrásy a zlomy hrají všemožnými barvami, jejich „architektura“ připomíná umělecké dílo, Norman Foster se červená. Znám lidi, kteří by na to vydrželi civět celé dny. Bohužel tolik času nemám...
Ospalé „hlavní město“ ostrova je příjemnou zašívárnou. Architektura vykazuje návaznost na beihaiskou koloniální kulturu. Trh překypuje živými i sušenými rybami, ovocem a zajímavými obličeji. „Hele, Amerika přijela,“ křičí děcka a motají se okolo. Z bočních ulic na vás semtam štěkne olezlý pes. Zdejší lékárna nabízí tradiční čínskou medicínu v podobě drcených korálů, perel a sumýších penisů.
Když už je řeč o korálech, tak ostrov obklopuje veliký útes. Nicméně na něm po hříchu moc života nezbylo. „Vždyť je to úplně chcíplý,“ glosuje Číňan z Pekingu pohled do překvapivě čisté vody skrz prosklené dno lodi. Paralela se současným stavem čínské kultury je nasnadě, v duši se směju a pláču zárověň. „Zatracení mořští ježci, všechno zabijou a sežerou,“ brblá si pod fousy, nebo aspoň pod to chmýří, co mu raší kolem otylých úst. Ježci jsou žel bohu tím posledním, kdo by měl tohle na svědomí. Ale jestli mělo jít o metaforu, tak se asi povedla.
Kéž by... Kéž by se sem nedostaly pracky tleskajících individuí vyobrazených na obrovském billboardu v centru Nanningu 南宁, hlavním městě provincie Guangxi. Tleskají vratkým mrakodrapům a plastikové kultuře. „Snad to všechno nezbourají a nepostaví tu Miami Beach,“ napsala mi máma e-mailem. Chtěl bych tomu věřit. Ale spíš si myslím, že rozjetý proces už se nedá zastavit. Ach jo...
Diskuse k příspěvku