Jak už víme z minulých přednášek – příslušníci národnostních menšin se usmívají, rádi tancují, jsou krásní a barevní. Ale taky chlastají jak prokopnutí, berou drogy, mají AIDS a vedou mizerný život pod hranicí chudoby. Není divu, skok z pravěku rovnou do mao-marxismu by zamával s každým. Zdejší masivní propaganda odrazováním od drog počínaje a apely o nutnosti používat kondomy konče se míjí účinkem.
Vše začíná v Jinhongu, správním městě čínského turistického ráje jménem Xishuangbanna 西双版纳, který kulturně a geograficky spíše zapadá do JV Asie, leží totiž u hranic s Myanmarským svazem. V zapadlé uličce mě tahá bába za rukáv a jasnými gesty mi nabízí služby některé z mladých nebohých vesničanek, výloha jejího „holičství“ svítí červeně. Vše pozorují s nefritem kšeftující Barmánci, kteří mají celou hubu rozežranou od betele a pokřikují na mě „hey bro“. Je nad slunce jasné, že z prodeje nefritu nežijí, jejich obchody zejí prázdnotou, asi jako kdysi čínské prádelny v San Franciscu. Jednomu z nich divně těkají oči, pokouší se o křečovitý úsměv a z palice mu kape gel. Vše nasvědčuje tomu, že je načase zmizet z tohohle místa pryč...
Okolní vesnice se dělí na „potěmkinovy“ pro turisty a na „normální“, kde dokonce i žijí lidé. V mnoha „normálních“ jsou znatelné následky čínského ekonomického zázraku. Dřevo nahrazuje beton, slámové došky barevný plech. Důležitější osoby ve vesnici svou rezidenci ovinou zlatým zábradlím, někdy přidají i „krásné“ cimbuří, Ohrobec u Prahy hadr. „Předseda Hu 胡锦涛 je vůči rolníkům velmi štědrý,“ vykládá mi jedna daiská 傣族 slečna, mezitím co mi dolévá čaj. „Podívej se na tohohle chlápka. Ještě před pěti lety sbíral odpadky, teď je z něj šéf,“ ukazuje na člověka v saku a botama se špičkou, který vlastní kamenný obchod za rohem. Podle většiny zdejších obyvatel je rozvoj důležitější než kultura a tradice. Nás arogantní zápaďáky, kteří jednou za čas vyrazí do podobných míst setřepat ze své mysli civilizaci, to pochopitelně sere k nepříčetnosti. Na druhou stranu, kde je ta správná míra? Mou otázku, zda rozvoj, kultura a tradice nemohou jít ruku v ruce, místní většinou nechápou... Jenže co je sakra lepší? Lidé stejné etnicity na druhé straně hranice žijí v děsivých hygienických podmínkách, děti od deseti let nosí přes rameno pušku a všichni houfně pěstují makovice. Od dvanácti mohou sloužit v armádě. Plat – 5 yuanů na den.
Je zrovna Štědrý den. Měl bych se někde tetelit u stromku, místo toho se ale drápu strmým svahem na čajovou plantáž a po cestě míjím zlatou pagodu v barmském stylu. Slouží místním Daiům, kteří vyznávají theravádový buddhismus a jsou předkové dnešních Thajců. Jejich písmo a jazyk se ale liší, podobá se spíše barmštině. Jazyková a etnografická situace je tu prostě zamotaná. Po chvíli přelezu kopec a ocitám se v jiném světě. Na úhledných teráskách raší čaj, tuny čaje. Zdejší puer 普洱茶 je známý na celém světě, lít do sebe „opičí pavilon“ je dnes docela v módě. Lidé, u kterých jsem povečeřel, mi ho nacpali skoro půl kila darem.
Čím dále od betonové cesty, tím více alkoholu a chudoby – to je logické. Autobusem duní barmské techno a indická bhangra, cestující do sebe lijí jednu láhev pálenky za druhou a kouří zdejší populární „Rudou řeku“, v Číně vyhlášené yunnanské cigarety. Řidič je blázen. Má na sobě šusťákovou soupravu Manchester United, předjíždí do zatáček a evidentně by si taky rád přihnul. „My jsme všichni Wa 佤族, ale tohle je Američan,“ povídá smějící se kluk holdující ohnivé vodě a ukazuje na kamaráda stejné národnosti, který má vlasy zbarvené do rudé a světle zelené barvy. Co je na tom amerického nevím, ale musím si uvědomit, že jsem v Číně. Informační kanály určující vkus a představy zdejších lidí o jiných zemích a kulturách jsou značně limitovány a zkreslovány hned několika proudy vlivů. Hlavním zdrojem je televize, internet je většinou na hraní on-line stříleček a chatování. Jeden večer dávali Ramba 4, pro tuto oblast obzvláště pikantní snímek. Hlavní hrdina totiž střílí do příslušníků barmské junty, aby osvobodil své americké kamarády. Hned po filmu následují zprávy, shodou okolností právě ze spřáteleného Myanmaru, který má Čína ráda kvůli obrovským zásobám zemního plynu a asi taky proto, že jeho vládnoucí generály už nikdo jiný na světě rád nemá... No kdo by z toho nebyl zmatenej, že...
Současná čínská kultura je sama o sobě pořádně zacyklená. Kopíruje úplně všechno včetně sebe samotné. Spoustu chrámů, které si sami Číňané zničili za Kulturní revoluce, nahradily repliky. Celé tohleto umělohmotné kulturní a společenské prázdno se přenáší i do těchto odlehlých oblastí. Kromě televize to s sebou přinášejí i přistěhovalci (spousta z nich je ze Sichuanu), kteří do těchto míst jdou dělat byznys a pomáhat „rozvojové spolupráci“. Zdejší lidé nekladou odpor. Tento celý slepenec pak vyvolává značné kulturní kontrasty. Kde jinde najdete chýši, internetovou kavárnu, růžový hrad, pagodu s chrámem, zelené hlavy a graffiti na jedné hromadě.
Prašnou cestou směrem dále na severozápad leží autonomní okres Menglian 孟连. Je pod správou čtyř národnostních menšin. Ve vesnicích najdete běžně lidi mluvící čtyřmi místními jazyky, ale také potkáte vesničany, kteří vůbec neumějí čínsky. Zdejší krajina svou formou připomíná čínský bastl, ale spíše v dobrém slova smyslu. Najdete tu banyany, banánovníky a další tropické rostliny na jedné straně, na druhé zase břízy, smrky a vejmutovky. Mezi tím vším roste čaj a rýže, na druhé straně hranice opium. Lidé jsou děsivě stydliví (dokonce i psi se mě báli), ale když se trochu otrkají, jsou úžasně vřelí. Hanská hulvátská masa by se od nich mohla učit způsobům slušného chování. „Oni jsou strašně zaostalí....chrrrrrchhhh...flus...plesk,“ baví se se mnou jeden hanský přistěhovalec ze severu. Měl by si napřed zamést před vlastním prahem...
S jedním Daiem srkám čaj v chrámu a on mi vypráví, jak jeho manželka s dětma utekla do Bangkoku a po roce se s ním rozvedla. Celé ruce má potetované písmem daiského jazyka, jsou to motlitby k Buddhovi. Probíráme místní drogovou situaci. „Je tu toho strašně moc, hranice nejsou dost dobře kontrolovány – z Myanmaru se toho sem přenášejí tuny. Z Kunmingu se to pak rozváží do celého světa. Kdo by místo makovic pěstoval cukrovou třtinu,“ trochu útrpně se usměje a zapálí si cigaretu. Ve vedlejší místnosti právě řvou, chlastají a hodují pohraničníci. „Hlavně ti barmští tu šikanujou prosté lidi,“ říká mi potichu. Dost dobře nechápu čínsko-myanmarské přátelství... V červenci došlo v myanmarském svazovém státu Shan k útoku na dvě továrny, kde pracovali hlavně „myanmarští Číňané“, přes 30 tisíc jich uteklo sem do Yunnanu. Nikde jsem se nebyl schopen dočíst, jak to vlády obou stran zažehlily... Většina uprchlíků byli čínští Daiové a Lahuové 拉祜族, čili příslušníci národnostních menšin, takže... Lahuové, legendární lovci tygrů, platí dokonce v sousedním Thajsku za nelegální přistěhovalce, i když historicky je území, na kterém se nacházejí, jejich. Thajská vláda je tvrdě diskriminuje. Podobně jsou na tom příslušníci minority Akha, v Číně ovšem podskupina národnosti Hani 哈尼族. Zamotané a na hovno, že...
Je to zvláštní kraj plný kontrastů... Krásná krajina, útrpný život. „Chlastáš?“ zeptal se mě starší chlápek se zdreadovatělými vlasy. Odmítnul jsem, a tak si za pár drobných koupil misku rýže a zalil ji půllitrem nekvalitní pálenky. Misku za pět minut vyjedl do sucha. Kolem prošel žebrák a tenhle chlápek mu hodil do hrnečku jeden yuan. Fantastický výjev! Když ale říkám starší chlápek, nemůžu si být jist, že je to pravdivá informace. Jsou tu lidé, kterým je třicet pět, a vypadají na sedmdesát. Může za to tuhá celodenní robota na poli a bezpochyby i jiné útrapy a alkohol.
Po dvanácti hodinách jízdy po kozí stezce dorážím do okresu Cangyuan 沧源. Nedaleko správního města se nachází vesnice Wengding 翁丁, ve které žije původní kmen minority Wa. Leží v kraji, jehož vysoké vápencové hory jsou plné jeskyní a zdi zdobí více než tři tisíce let staré nástěnné malby. K mému upřímnému údivu z toho Číňané neudělali druhý Lijiang (rozuměj příšerně přeturistované místo postrádající lidskost a atmosféru), ale vcelku inteligentní muzeum/skanzen. Ve vesnici se nedá přespat a žijí tam lidé normálním životem, nejsou zkažení turismem. Asi vždy záleží na přístupu místních orgánů. Lidé mě zvou popít hořký čaj, pálenku a přežrat se k prasknutí. Za odměnu si od nich koupím pytel výborného čaje. Tady vypadají alespoň trošku spokojeně. Což se ale bohužel nedá říct o mé spřátelené rodině ve vesnici Yonghe 永和. „Věčná harmonie“, což v překladu její název znamená, je spíš tvrdou ironií. Celé vesnici vládne osmadvacetiletý „nadějný“ kádr, který vychodil pět tříd základky a umí patnáct slov anglicky. Čili asi průměrně o pět tříd a patnáct slov více, než zbytek jejích obyvatel, kteří k němu obdivně vzhlížejí. Má nejlepší barák, čisté oblečení a dennodenně je ožralý jako to prase, chová se povýšeně. Už z toho ksichtu je poznat, že je to křivák. A bohužel je to navíc sinizovaný Wa. „Dva roky jsem pracoval v Barmě pro Američany, likvidoval jsem herákový plantáže,“ chlubí se. Spíš asi kecá. Po půlhodinové přednášce o tom, jak je důležitý socialismus, se mě zeptá, jak se mají mladí nadějní komunisté v Americe. Ani nestačím odpovědět a on už mě přemlouvá, ať se 5. 1. zúčastním schůze, a že mám místním udělat přednášku o marxismu. Nevěřím svým uším. Ten červený šátek kolem krku jsem si dnes na sebe holt brát neměl. Poté, co mu řeknu, že nejsem Američan, je značně zklamaný, ale za pět minut ho to přejde, přecejenom jsem aspoň běloch. Když mu ale poté řeknu, že mě politika absolutně nezajímá, že si chci povídat o běžných věcech s běžnými lidmi, tak upadne do katatonické deprese. Poté, co jsem se vrátil do hotelu, přepadla deprese mě. Je to cenná zkušenost, aspoň na vlastní kůži vím, jak se mohli cítit lidé v době ruda u nás... Vesnice „Věčná láska“ leží hned za kopcem. Kurva...
S rodinou Baových jsem se seznámil před třemi lety. Tehdy jsem neuměl čínsky, ale jejich sedmnáctiletý syn Bao Long 鲍龙 uměl dost dobře anglicky. Rodiče byli strašně překvapení a asi i šťastní, když jsem se po letech zase objevil v jejich dveřích. Najít je nebylo lehké, měl jsem jenom jejich fotku a do jejich domu jsem se musel doslova propít a projíst. Dobrou zprávou je, že Bao Long se dostal v Kunmingu na práva (zajímavý obor z čínského pohledu). Školné činí 10 tis. yuanů na rok. Na první dva semestry mu tak rodiče dali všechny svoje úspory, na další tři roky si bude muset půjčit, což bude mít díky svému původu asi opravdu těžké. „Ještě před třiceti lety byla moje vesnice v Barmě, ale pak se posunula hranice a je ze mne Číňan,“ říká mi Bao Long trochu pobaveně poté, co jsme se setkali v Kunmingu. „Sekáš rád hlavy,“ ptám se a v nadsázce navazuju na nedávnou historii etnika Wa. Ještě před šedesáti lety žili v „době kamenné“, byli zarputilými válečníky. Znepřáteleným kmenům usekávali hlavy a věšeli je na stromy. Proto jsou i dnes přezdívání „lovci lebek“. Teď mají mobily a internet. „Já ne, ale potkal jsi doma mojí babičku? Ta jich pár usekla,“ odpoví mi naprosto vážně. Vzpomínám na milou devadesátiletou agilní stařenku v Yonghe, která mi vřele potřásla pravicí. Zvláštní pocit, vážně... Došla řeč i na vesnického kádra. „Jak se k vám chová,“ ptám se. Bao Long chvíli přemýšlí a tiše odvětí s pohledem upřeným do strany: „Just so-so“. Můj radar se opět nemýlil. Rodiče mu po mně poslali pár věcí a kladli mi na srdce, ať mu řeknu, že se má dobře učit, nepít a nekoukat po holkách. A mám se prý vrátit na Waský „svátek šílenství“ zvaný Monihei 摸你黑. Tenhle rok ne, ale příští... trochu vyhýbavě slibuji, nevím totiž, co bude za dva roky. Ale teď už mám alespoň telefon a adresu.
Na rozloučenou mě zavedli k blízkému kostelu (misionáři uspěli, jsou to křesťané), kde se právě odehrávala tancovačka s atmosférou velmi podobnou závěrečné scéně Coppolovy Apokalypsy Now. Spousta perkusních nástrojů, staří lidé seděli od tancujících mladých opodál u ohně, bafali z fajfky tabák a klábosili o úrodě. Vypadalo to jako za starých časů.
„Proč jseš tak umolousanej,“ ptá se voják s kvérem přes rameno u příhraničního checkpointu a jeho pozornost směřuje hlavně k mým zaprášeným a roztrhaným, nicméně zaručeně originálním (hehe) „najkům“. Po dalších všetečných otázkách, kontrole mého pasu, studentské karty a prošacování batohu mě pouštějí zpět směrem k té „civilizovanější civilizaci“. Stylové rozloučení s místním krajem. Krajem, který jsem si zamiloval, a do kterého se určitě ještě podívám. Nasrat na hlavu soudruhům a vyžírkám, kteří kradou zdejším lidem mysl. Možná by občas nebylo od věci vrátit se k tradici Waů...
Dřív jsem se jezdil do takových míst bavit, stejně jako drtivá většina cestovatelů/turistů. Od té doby, co mohu mluvit s místními, se situace změnila. Nedá se říct, že by moje výprava nebyla zábavná. Spíš jde o to, že zábava už nebyla tím hlavním, proč jsem sem jel. Bylo to poučné a pořádně psychicky a fyzicky vyčerpávající. Dá se tedy říct, že můj letošní bojkot vánoc se vydařil.
Je pravda, že jsem situaci vylíčil značně depresivně, ale mám pocit, že je to potřeba. Ty převážně „hezké zážitky“ jsou k nahlédnutí ve fotogalerii, myslím, že nepotřebují komentář... Dobrou zprávou na závěr je, že veškerá etnika spolu žijí v relativní symbióze (narozdíl od sousedního Myanmaru), ovlivňují se po jazykové i kulturní stránce. A hlavně – neteče krev...
Diskuse k příspěvku