Je to už docela dlouho, co jsem přestal holdovat virtuálním světům a zjistil jsem, že realita taky opravdu existuje. Možná že to bylo tehdy, když mi pár nablýskaných plešatých hlav dalo pocítit, že zrovna teď nehraju počítačovou hru, a že si nemůžu "loudnout" uloženou pozici, když mi dojde stamina.
Sedím tady u kompu a mám takovej pocit, jako bych dneska oslavoval nespecifikovaný výročí nespecifikovanýho jubilea. Je to asi nějaký šestý smysl, nebo něco na způsob hacknutých biologických hodin.
Od sedmi (kdy jsem začal podstatněji vnímat všechno co se kolem mě děje) až do šestnácti jsem nepřečetl jedinou knihu. Seděl jsem pořád jenom u počítače a hltal hry. Takový ty "hry ve vlastní roli". Prostě erpégéčka a danžny - plno bájných nestvůr, mraky různých více či méně humanoidních ras a plnej pytel tajemna. Přišlo mi to mnohem zábavnější než skutečnost.
Od šestnácti do třiadvaceti jsem nepřečetl jedinou knihu. Ale už z úplně jinejch důvodů. Lidi se mi zdáli zábavnější než knihy i než počítačový hry. Dali se "číst" a zároveň člověk mohl dělat spoustu jinejch (často zbytečnejch) věcí, nemusel se moc soustředit. Byla to HODNĚ líná doba.
Od třiadvaceti doteď jsem přečetl asi 200 knih a vlastně vůbec nevim proč. Někdo poté co zjistí, že se vydal špatnym směrem začne fetovat, někdo skočí z mostu, já jsem začal číst. Čím víc čtu, tím častěji zapomínám na počítač. Na dobře placenou práci. Na nuly a jedničky. Je to dobře? Fakt nevím. Víte to někdo?
Na konečnou odpověď, kterou doufám jednou sám sobě dám si asi budu muset ještě počkat... Dneska jsem si vzpomněl na trilogii Ishar. Zároveň držím v ruce knihu o minoritě Yi. Paralela je jasná. Ten člověk, kterej znásilnil moji praprapraprapra(...)předkyni tehdy, když se Mongolové prohnali východní Moravou byl asi z hor - z totálně mystickýho světa. Jinak si to nedokážu vysvětlit. Genetický vazby se holt nezapřou, i když jsou jenom tušený. A člověk si směr, kterým se vydá vybírá asi jen zdánlivě. Vypadá to, že instrukce jsou už dávno předtím uložený v databázi DNA departmentu. A různý zdánlivě nesouvisející akce mají mezi sebou krutou návaznost (a souvislost...ehm...). Jen si říkám, jestli jsem musel prosedět více jak 18 let u počítače, abych tohle pocítil právě teď na vlastní kůži.
Docela rád se mrknu na to, jak bude tenhle příběh pokračovat, jen nevím, kam jsem zašantročil dálkový ovladač. Chtělo by to trochu přidat zvuk a doostřit obraz... Zatím tu sedím s hromadou nepřečtenejch knih (což mě deptá), obalem od starý počítačový hry a nejasnou představou... Mám trochu strach, že když teď vezmu toho pavouka, co mi skáče po displeji a vyhodím jej pootevřeným oknem do světlíku, tak souostroví Tokelau přijde o svůj výsostný atol Fakaofo. Chápete co tím myslím, žejo... Ne, já jsem ale opravdu naprosto střízlivej. Hledáte moudro nebo pointu? Dostal jsem vás!
Diskuse k příspěvku