31.01.2015, 09:05 | Zobrazovat výběr fotek Čína  Mohei  Wenlong  Jinggu  Jingdong  Kongqueping  Ning'er  Yunnan  Pu'er  

Čajová stezka

„Ve Siao-wanu a An-tingu, tam na ně můžeš narazit,“ říkal chlápek s brýlemi. Ráno jsem slezl k silnici a mávnul na první autobus s konečnou stanicí Ťing-tung. Po několika desítkách minut jsme proletěli An-tingem, kde bylo blízko poledni skutečně mrtvo. Všiml jsem si jen dvou starších žen s pestrobarevným šátkem na hlavě – zdejším poznávacím znamením Iů. Za městem si řidič na chvíli odběhl pro hořkou tykev. Klíčky nechal v zapalování a motor monotónně bublal. Monotónní byla i okolní krajina, vše pokrývala zdánlivě neprostupná zeleň, z níž se tu a tam vynořila nějaká ta vesnice. Po nějaké době jsme dorazili do Wen-lungu, druhého většího sídla severní části Iského samosprávného okresu Ťing-tung. Tam to žilo o poznání více, jarmark se ten den konal právě zde. Váhal jsem, zda vystoupit. Hlouček Iů skloněný nad lahvemi piva u zdejšího obchodu mě přesvědčil. „Takže ty nejedeš do okresního města?“ ptal se udiveně řidič. „Později,“ odpověděl jsem současně s tím, když jsem mu podával desetijüanovou bankovku.

Najít někoho mluvícího zdejším dialektem ištiny zase tak jednoduché nebylo. Hlouček pánů a dam v šátcích popíjející zdejší odporný patok, který kdosi vydává za pivo, byl tak opilý, že nezvládl ani základní komunikaci. Ženy isky vůbec neuměly, muži mluvit nechtěli. To, že má někdo růžovo-zelený lajntuch na hlavě ještě neznamená, že se ztotožňuje s tradicemi své menšiny. To by měl každopádně někdo vysvětlit čínským etnologům, potažmo antropologům. Chvíli jsem tak bloumal po trhu žhnoucím tvrdým byznysem a z kdejakého kouta musel vyposlechnout posměch vůči mým chlupatým končetinám, vysokému nosu a velkým očím. Tu vyčpělý děd prodával tabák, támhle zase babka kuřecí pařáty nakládané v chilli. Okolo tabákového cechu bylo nejvíce živo, hromadili se tam mužové se zčernalými ústy a v nich něčím, co by se s dávkou velké nadsázky dalo nazvat zuby. I tento problém se dal pochopitelně vyřešit na místě, na trhu operovali nejméně tři zubaři. „Tvoje zuby mě nepotřebují, jen ten přední je asi mrtvý, co...“ zkušeně zhodnotil můj chrup muž v saku provoněném desinfekcí a anestetiky. To, co mě ale uvrhlo téměř na mé chlupaté hýždě pečlivě skryté pod kalhotami, byl zjev v nejzapadlejším koutě trhu, kde jedna žena prodávala jarní cibulku. Vedle ní totiž seděla žena s ovázanými nohami – tzv. „zlatými liliemi“. Na hlavě měla černý hedvábný turban, na sobě černé kalhoty, černou vestu, tmavě modrou košili, okolo krku výrazný šperk. Malé, od dětství zlámané nožičky byly vtěsnané do fialových botek s růžovými květy. V puse měla jeden až dva zuby, jen co mě zahlédla, ukázala mi je v širokém úsměvu. „Ona je Ika?“ zeptal jsem se její potenciální pravnučky. „Ne, Chanka,“ následovala očekávaná odpověď. Zlaté lilie byly totiž výsadou chanských žen za dynastie Čching. Prý to bylo sexy. Spíš to ale bylo praktické opatření... S takovouto úpravou chodidel žena neměla šanci přes pole utéci. Chtěl jsem si s paní popovídat, ale moc to nešlo. Její pravnučka byla zaměstnána obchodem. „Je jí osmdesát šest,“ odvětila stranou od smlouvání o trs zboží. Osmdesát šest... To bude mé babičce příští rok. V ten moment jsem si ani neuvědomil, jak vzácný tento okamžik byl. Spatření žen s ovázanými nohami se téměř rovná zahlédnutí jednorožce ve volné přírodě – a to bez alkoholu či jiných omamných látek v krvi. Vrtalo mi ale hlavou, jak je možné, že tento zvyk vydržel ještě téměř dvě dekády po pádu poslední císařské dynastie. „Ta musela mít nějaké ultratradicionalistické rodiče – monarchisty,“ mínil Ondra V., když jsem mu fotku poslal po sociální síti. Asi to také bylo dáno odlehlostí tohoto regionu. Čas zde určitě plynul pomalu, mnohem pomaleji než na východním pobřeží.

Rozhodl jsem se odkorzovat ještě jeden okruh trhem. A bylo to správné rozhodnutí. U stolu před jedním z obchodů seděla žena, patrně něco kolem šedesáti let. A uměla isky. Nejdříve se otázce nahrávání vzpouzela, prý její hlas zní hrozně. Nakonec ale svolila, u jednotlivých slov neudržela smích. „Nesmějte se,“ koordinoval jeden z přísedících rurálních akademiků celou akci, kvůli níž se srotil zvědavý, senzacechtivý dav. Žena použila k označení sebe sama výraz „Lolo“, který je považován za hanlivý. Za celou proceduru jsem jí uctivě poděkoval. „A vyfoť si mě ještě, chci být v té vaší laowajské televizi,“ žertovala při loučení. Byl to zase tak trochu osud, který mě zavedl k těmto zážitkům. Cestou do okresního města jsem v dodávce potkal mladičkou, šestnáctiletou Iku. Svůj jazyk neuměla, zato uměla nadstandardně anglicky. Na svůj věk působila vyzrále, nicméně po ukončení prvního stupně střední školy se rozhodla nepokračovat ve studiu, ale jet někam „do světa“ (tj. do jiné provincie) na „brigádu ta-kung“. Další zmařený talent, kolik jich ještě musí být? To už jsme ale přijeli do okresního města, kde jsem se jen mihl... Ale i při tom mihnutí jsem si stačil všimnout, že nápisy jsou v tomto iském samosprávném okrese, který již patří pod prefekturu Pchu-er, dvojjazyčně pouze na fasádách vládních institucí. Zdejší písmo se značně lišilo od toho liangšanského.



Už za pár okamžiků jsem seděl v autobuse do jižního okresu Ťing-ku. Projeli jsme Čen-jüanem, který se se všemi okolními okresy výrazně podílí na produkci toho čaje, který páchne jako zemina, v horším případě jako opičí pavilon. A podle něj se pak také jmenuje celá prefektura. Nebo je to naopak? Hodiny v autobuse neustále ukazovaly 4:28, charakter krajiny se ani trochu nezměnil. Je tohle místo, kde i v zimě panuje dvacet stupňů, snad zamrzlé v čase? Stejně jako ta babka se zlatými liliemi na jarmarku ve Wen-lungu? Celých sedm hodin v autobuse jsem hloubal nad podobnými věcmi. Jsou zde žijící Iové skutečně ještě Iové? Nejen zdejší pohoří Wu-liang a Jüan-lao, ale tolik dalších horských hřebenů, údolí a všemožných planin je dělilo od pohoří Wu-meng - jejich mýtického rodiště. Najednou jsem pocítil stejné vjemy jako v Řecku, prudce následované raně letní atmosférou soutoku Sázavy a Vltavy. Tu mi ve vteřině bleskla před očima masitá, vysvalená ruka řidičky protijedoucího kamionu. Ve vteřině visící v prostoru nad našimi hlavami se na chvíli zachytil i její bujarý smích se zakloněnou hlavou – připomněla mi Avarku jedoucí na koni v té písni od Vypsané fixy. Blížil se večer, na horizont pokrytý bujnou vegetací se začalo snášet šero. Už za chvíli na svazích zdejších džunglí obalených kopců visela menší města a vesnice. Podobně jako lampiony zavěšené na stromech zářila tato sídla k indigově modrému nebi, jež se co nevidět změnilo na temnou, černočernou mořskou hlubinu. Tu se z pralesa vynořily dva světélkující mrakodrapy – to bylo Ťing-ku.

Poté, kdy mě předchozího večera vyhodili z již zaplaceného hotelu s napůl nedojezeným chuejským muslimským barbecue, jsem se ráno probudil velmi pozdě. Vydral jsem se tedy z hotelu, který vlastnili Sečuánci z Kuang-anu a vydal se hledat spoj do Ning-eru – karavanního centra na „Starobylé cestě čaje a koní“, historického centra produkce čaje Pchu-er, které bylo v roce 2007 naprosto srovnáno se zemí ničivým zemětřesením. Po příjezdu jsem se rozhodoval, do které bývalé karavanní stanice vyrazit... Jako první se nabízela Na-kche-li, nacházející se jižně od Ning-eru, ale ta vypadala až příliš turisticky. Turisticky v čínském slova smyslu. Však víte, domy s dlaždičkami přilepenými lepící páskou a podobně... Rozhodnutí tedy padlo na zvláštně znějící místo Mo-chej, asi 25 kilometrů severně od okresního města. Po příjezdu, kdy řidič veřejné dopravy odmítl převzít osm jüanů za odvoz, mě přivítalo malé městečko se čtvrtí s opravenými karavanními dřevěnými domky. Celé místo jakoby ještě stále vonělo koňskými i pchuerovými koláči. Zastávka v dobách své největší slávy byla schopna pojmout prý až tři tisíce koní. Dvě zkřížené autentické uličky s rozpadajícími se dřevo-hliněnými domky jsem uzřel zastrčené pod hlavním náměstím nesoucí název na počest saniské (tj. jiho-východo-jünnansko-iské) hrdinky jménem A-š'-ma... Chtěl jsem se ubytovat ve stylovém zájezdním hostinci Wej-min, který vedl jeden z potomků zdejších provozovatelů hostinců a dohledu nad karavanami ve vojenském kabátci a s nápadnou škvírou mezi zuby. Pokoj, který vypadal jako vystřižený z nějakého starého evropského filmu – s postelí s růžovým baldachýnem – stál dvacet jüanů. To byla první z mnoha zvláštností karavanní stanice Mo-chej. Nejprve jsem ale sám sebe musel pozvat na čaj na policejní stanici. Tam celá nepříjemná procedura přeplněná strnulými, podezřívavými obličeji v uniformách a patrně upřímným údivem, co v tomto zapadákově vůbec dělám, proběhla naštěstí poměrně rychle. Ihned poté jsem byl pozván na svatbu, kterou jsem ještě proložil ručním praním svých neobyčejně špinavých svršků i spodků. Pozvání nešlo odmítnout, vše probíhalo klasicky, jen tu chyběl zvonivý smích Natálie M. Na svatbě byli všichni přáteli všech, nehledě na etnický či třídní původ. Byli až tak spřátelení, že ani ta nejstarší babka prodávající buráky na zdejším trhu neuměla ani isky, ani chanisky. Míra sinizace byla až neuvěřitelná...

Ráno jsem se probral poněkud intoxikován tekutou dobrou náladou předchozího večera. Ne, nešlo tomu až tak moc zabránit... Parta dětí, které se toho večera spřátelily s „panem učitelem s příjmením Kche“, a které jej neustále žadonily o hlt piva, který se jim jejich neobvykle zodpovědní rodiče rozhodli odepřít, mě s nadšením doprovodila k výchozímu bodu více než deset kilometrů dlouhé původní karavanní cesty, dodnes vydlážděné kameny. Slunce žhnulo a já jsem hasil žízeň odhodláním stezku zdolat. Celé to bylo jakoby ve snu, stejně tak i dům zplácaný z překližek a cihel, jehož zdi zdobily rozmáchlým stětcem psané citáty z buddhistického kánonu i z lekcí o synovské a jiné oddanosti. Děti se mnou ještě chvíli poseděly a poklábosily „o světu tam venku“, načež se musely vrátit domů, jelikož jejich žaludky začal trýznit patrně nesnesitelný pan hlad. Já jsem se vydal směrem vzhůru. Cestou mi přišla komická představa Asiata, kterak drží hladovku. Neznám na jídle závislejší lidi než jsou obyvatelé Dálného východu. Joshua Wong to vydržel snad sedmnáct hodin, pak byl na pokraji zkroucení a musel si dát nášup životazachraňující dávky dim sum. Chechtal jsem se jim i sám sobě, zatímco mi nohy podkluzovaly na dlaždicovitých kamenech, okopaných od koňských podkov. Každý takový zářez do povrchu těchto pamětníků byl v podstatě historickým, ba přímo kronikářským záznamem, možná svébytným podpisem daného karavaníka a jeho zvířete. Napadalo mě, co všechno se na této cestě muselo za ty stovky let přihodit... Co musí ležet okolo ní? Vždyť tu spousta lidí musela poztrácet spoustu věcí... Kolik pokladů tu musí být zakopaných? Kolik identických příběhů si tu muselo vyprávět tolik odlišných lidí..

Cestu necitlivě lemovala nová silnice – zatím tedy pouze prašná cesta. Kameny tu a tam zpod prachu vyplouvaly na vzduch. Velmi pomalým tempem plným představ a vnitřních prožitků jsem došel do Kchung-čchüe-pchingu, další z karavanních zastávek a rodiště pána z hostince Wej-min. V celé vesnici byli pouze Chanové. Tehdy mému zpomalenému mozku došlo, že právě toto v obchodu zručné nejlidnatější etnikum na světě si pochopitelně i v minulosti vybudovalo monopol na místa, kde právě obchod vzkvétal. A že to musely být tehdy obraty... Přes stydlivé pohledy kchunčchüepchingských se má karavana v počtu jednoho neukotveného, více než třicetiletého muže bez koně rozhodla zakoupit dvě lahve čisté, pramenité vody celkem za tři jüany. Pokrmy byly až v příliš velkém objemu, proto zůstalo pouze u životadárné tekutiny... Možná chyba, možná záměr. Chvíli jsem skákal po zdejších kostkách za vzdáleného pohledu místních potomků karavanářů a hostinských. Dřevěné domky s výrazně žlutými kukuřičnými klasy zavěšenými pod krovy i pod střechou, spolu se zvláštně pokroucenými kaligrafiemi na futrech dveří toho pamatují mnoho. Stejně jako i patky sloupů s dekorativními vzory podepírající celé to historické dědictví. Vzadu u prasečince jsem objevil dvě hrobky z období éry vlády Tao-kuang (1821-1851), v níž ležel člověk pamatující vládu čchingského císaře Čchien-lunga. Hrobky jako by chtěly promluvit, měly napůl otevřená ústa. U jedné z nich po stranách rostly dva čajovníky, kolem nich se líně plazila páchnoucí močůvka.

Cesta vedla dále za vesnici, obkružovala kopeček s úhlednými řádky čaje, na jehož vrcholu se vyjímal jako král více než stoletý pchuerový čajový strom. V jeho ladných tvarech jsem se rozhodl nakonec chvíli spočinout. Přišlo mi vtipné, že v termosce, kterou jsem nechal ve svém stylovém ubytování v nížině, se louhoval pchu-er, který jsem zakoupil před dvěma měsíci v čchengtuském Carrefouru. Mohutné rozpínavé kořeny stromu byly zapuštěny do kopce v poloměru odpovídajícímu zhruba deseti metrům. Celé to vypadalo, jako by tento stařešina celý čajový kopec živil.

Rozhodl jsem se vydat dále po cestě - směrem do zelené střapaté hlavy zdejší nevysoké hory. Cesta zpočátku vypadala celkem schůdně, ale po čase ubývala na zřetelnosti. Shluky bambusových kmenů vydávaly ve větru zvuk podobný africkým perkusím. Papírové pláty opadané z jejich kmenů mi křupaly pod nohama. V ten moment mě napadlo, že v každém místě na světě bezpochyby existuje zvuk, který je návštěvníkovi nezámý. V prvním momentě mě dutý a melodický zvuk o sebe se třících bambusových kmenů rozhodil natolik, že jsem překvapením málem spadl do stráně. Šlahouny spuštěně odkudsi shora mi neustále sundávaly čepici z hlavy – jako by naznačovaly, že nemám dost pokory. Ztrouchnivělé kmeny tu a tam cestu přehradily. Ta pokračovala po svazích stržených deštěm, jakožto i zdánlivě otevřenými prostory jakýchsi mýtin. Ty však byly z horní části zastřešeny neprostupnou změtí větví a listí, mezi nimiž si jen s obtížemi dral cestu sluneční svit. Celé toto dobrodružství, během kterého mou hladem zmámenou myslí probíhaly obrazy a stíny četných karavan a srdcem chvělo utrpení podkoních a pachtýřů, trvalo ještě asi čtyři kilometry. Po cestě jsem narazil na hadí hnízdo se všemi jeho obyvateli. „Kolik lidí asi na této cestě hadi uštkli?“ proběhlo mi v pikosekundě hlavou těsně před tím, než se mi leknutím stáhy hýždě takovým způsobem, že i kdybych se chtěl podělat strachy, nešlo by to. Zá pár set metrů se cesta rozplynula v houští. Pokoušel jsem se ještě několik metrů prorazit, i bez mačety... Uvízl jsem však v tenatech ostnatých šlahounů. Tato zelená chobotnice se svými drápy zachytila snad za všechno oblečení, které jsem měl na sobě. Frustrován, hlubokým hlasem jsem několikrát vyvolal kosočtvercovitý piktogram. Bezprostředně poté následovala magická formulka v podobě vulgárního označení povolání osoby ženského pohlaví, která pomocí deschematizovaného tohoto piktogramu vydělává na své živobytí. Jsem si téměř jist, že v téměř dvoutisícileté historii této cesty jsem byl dozajista první, kdo tak učinil ve své rodné mateřštině právě na tomto úseku čcha-ma ku-tao. Tento těžce vydřený primát už mi nikdo nevezme.

Boční vyšlapanou cestou jsem sešel k zčistajasna se objevivší cestě prašné. To už jsem byl v zelené pustině, která nesla jméno Pa-pien. Kde nic tu nic... Opět jen zeleň a do ní vykouslý hnědý půlkruh znázorňující těžbu dřeva. Nikde žádné vesnice, povedlo se mi jen vyděsit chaniského rolníka s mačetou, který vykazoval značnou dávku údivu následovanou upřímnou starostí, že se cestou zpět dolů ztratím. Nezbylo než se vrátit po svých šlépějích zpět. „Tahle cesta nikam nevede,“ potvrdil mi ještě chlápek, který se zde z ničeho nic objevil spolu se svou motorkou a spolujezdcem. Je to tak... Tato cesta v současné době skutečně vede odnikud nikam. Asi tak, jako život každého z nás – i když spousta lidí si to není schopna připustit. Anebo si to nepřipouští ráda. Koneckonců... I tento text je tak trochu obdobný případ.

Cesta v opačném směru vypadala jinak. Úplně jinak... Dokonce jsem i chvíli pochyboval, zda jdu skutečně tím samým koridorem. Jako se nechtěl přelomit horizont při cestě směrem vzhůru, tak úplně stejně se, nepřímou úměrou, začal lámat čas. Po opětovném průchodu Kchung-čchüe-pchingem jsem snad zaslech zvonce koní přicházející z dávné minulosti. Skutečnost však byla mnohem prostší, zvonci cinkali dva oslíci v přilehlé ohradě. Třeba tedy místo koňů na této cestě chodili právě osli... Je to možné? To by prokázal jen nějaký odborný výzkum, kterému by bylo potřeba zasvětit nejméně osm let a několik grantů.

Když jsem ten den v halucinacích slezl zpět do Mo-chej, začaly se v tomto zvláštním místě dít podivné věci. Mo-chej je malé město, skoro takové čínské Twin Peaks. Tancující králíček sice zůstal doma, ale z ničeho nic se ve městě objevila dodávka s pojízdným kung-fu cirkusem. Patrně jednu z rodin těchto kung-fu nomádů jsem potkal v jediné otevřené restauraci toho večera, kdy jsem si hlavu ládoval lilkem. Byli oděni do sametových tradičních čínských oděvů (včetně malého syna) a zvědavě si prohlíželi ledničku se zpruchřele vyhlížejícím masem. Nakonec se na patě otočili a odlétli někam směrem k prohnutým prejzovým střechám.

Mo-chej má výtečného obecního trhana. Jeho kudrnaté vlasy splývají s černým obličejem, oči v temné tváři září jako zuby vysmátých členů Wu-tang Clanu v tunelu. Jeho břicho bylo nafouklé... Nikoliv však hladem, ale patrně přejídáním ze zdejších štědrých odpadkových košů... Z jeho pat by se dal strouhat parmazán na špagety. „Buhehe, lao-waj!“ To byla jediná věta, kterou jsme orámovali naše tiché přátelství. V Mo-chej přebývá i náramný obecní blázen. Patrně jde o němého člověka, který ovšem nemá v puse blánu, která by mu zabránila pít alkohol. Vždy když jsem procházel okolo domu jeho rodiny, začal vydávat neartikulované zuby a na svou dlaň prstem kreslit jakýsi znak... Nikdy jsem nerozluštil o co šlo... Na závěr dne, kolem starého člověka, který si na křižovatce u domu s výraznými plaňkami balkónového žbrlení umně lehal na zem, jsem dorazil zpět k hostinci Wej-min. Jelikož sympatický a vznešeně stárnoucí pár, jehož všechny tři děti mají vystudovanou vysokou školu, se ještě nevrátil z návštěvy, vzal jsem za vděk nabídnutou štokrlí v kořeny a hlízami provoněné lékarně tradiční čínské medicíny. Pan lékárník právě zdatně ošetřoval odseklý polštářek na prstu jednoho ze zdejších dělníků. Pán, který záhy přišel, se dal se mnou i s lékárníkem, jeho ženou a pacientem do řeči. Vysvětloval mi, že Korejky a Japonky jsou oproti Číňankám lepší volbou, že Mao Ce-tung byl bídák a až současný předseda za něco stojí. Ocenil vůli pana lékárníka, který se nejen svému řemeslu, ale i všemu ostatnímu co umí v životě naučil sám a také pana z hostince Wej-min, jehož charakter je prý ve srovnání se zdejším starostou vzrostlý do závratných výšin. Neustále ovšem opěvoval mě... Říkal, že toho vím o Číně více než samotní Číňané. Neustále se jakoby sebeponižoval, bezpochyby šlo o společenský rituál... Naší konverzaci neustále rušila dodávka kung-fu cirkusáků, která se snažila se otočit ve zdejší úzké uličce. „Ti sem přikočovali až z Che-nanu,“ zasvětil mě do situace výřečný muž bez spodních zubů. „Pardon, asi mi moc nerozumíš, když je nemám,“ opět se omlouval. Ten večer byla noc naplněna podivnými šorochy. Jakoby blázen s trhanem uspořádali večirek.

Diskuse k příspěvku

    V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.

Odpověď

*

(67786)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2024. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.