Ležel jsem v hotelové místnosti v Jüan-mou, která svým zjevem připomínala ošuntělé newyorské hotely z 60. let. S tím rozdílem, že okenní tabulka byla z půlky vysklená a venku na drátech vedení posedávala hejna ucvrlikaných ptáků, kteří neustále ve velkých chumlech přelétávali sem a tam. Ta díra ve skle nebyla vůbec na škodu, uvnitř totiž panovalo tropické vedro, které vetchý a vrzavý stropní větrák neměl sebemenší šanci rozehnat. V tomto místě jsem byl nucen strávit noc, jelikož jediný spoj zpět do Sečuánu vedl přes město Pchan-č'-chua, mou tuze „oblíbenou“ výkladní skříň čínské environmentální senility a demence.
Dorazil jsem tam kolem poledne druhého dne. Vůbec nic se nezměnilo. Město posazené na dvou březích překvapivě stále ještě čisté řeky Ťin-ša, které se táhlo jako slimák po nějakých dvacet kilometrů, stále zdobila legendární černouhelná halda situovaná kousek od jeho centra. Až dadaisticky nevzhledné budovy čínského pseudofunkcionalismu jedenadvacátého století hyzdily i ten zbytek zdejšího kraje, který by se dal považovat za krásný. Někdo mi kdysi vyprávěl, že Pchan-č'-chua vděčí za tento rozvoj přistěhovalcům z čínského severovýchodu, kde v poslední době padl rekord v měření hmotných částic ve vzduchu pomocí indexu PM 2.5. Zatímco standard je 25 a při dvojnásobku se v Ostravě zavírají okna a nikdo nevychází ven, v Si-čchangu je průměr okolo devadesáti, což je zde považováno ještě za přijatelné, jelikož je vidět modré nebe. V Tung-peji, severovýchodní Číně – jednom velkém černouhelném dole -, naměřili 1400. Obrázky odtamtud připomínaly yperitový útok z dob první světové války. Číňané skutečně umějí trpět a snesou cokoliv. Ale tohle již bylo na některé z nich moc a na sociálních sítích vyjadřovali svou nespokojenost... Zvláštní bylo, že ve stejnou chvíli přestaly fungovat veškeré aplikace měřící kvalitu ovzduší.
Příchod přistěhovalců do Pchan-č'-chua způsobil kromě rozvoje důlního průmyslu a oceláren ještě výrazné etnické třenice, které podle místních vyvrcholily tím, že armáda musela pomocí tanků ostřelovat opevněná iská sídla. Tuto zprávu jsem neměl možnost nijak ověřit, přišla mi přehnaná. Na druhou stranu, po těch letech v různých čínských končinách jsem se ujistil, že v této zemi neomezených možností je možné opravdu úplně všechno. Kromě těchto neduhů město s názvem odkazujícímu k bavlníku vlnovci pětimužnému v letních měsících navíc sužuje doslova pekelná výheň. Vyběhl jsem z nádraží pozřít misku nudlí a urychleně zaběhl zpět do klimatizované haly. Recirkulovaná špína byla lepší než zhoubné ultrafialové paprsky, odrážející se od mikroskopických částeček ve vzduchu poletujícího černého uhlí. Spoj do Chuej-li naštěstí odjížděl již za několik minut.
Cesta do tohoto místa byla nesmírně klikatá, už z charakteru krajiny a zdejší vegetace bylo jasné, že jde opět o svébytný region v rámci nesmírně rozmanitých Chladných hor. V minulosti bylo Chuej-li důležitou obchodní zastávkou při cestě do Jün-nanu, mnoho dobrodruhů ze západu tudy prošlo a ve svých zápiscích hovoří o čilém obchodním ruchu v úzkých uličkách starého města, avšak také o jisté divokosti oblasti a nepohodlnosti zdejších hostinců. Celý okres oplývá výraznou přítomností Chanů, pěstuje se zde mj. tabák a také fíkovníky. Vůně linoucí se z jejich zrajících plodů mě opět přenesla do minulosti na řecké ostrovy. Vzpomněl jsem si na sladkou, masitou strukturu plodu s drobnými zrníčky, na zvuk cikád a panenský olivový olej. Má učitelka se mi později svěřila se svými obavami o své soukmenovce. „V okresech jako Pu-tchuo jsou líní, posedávají na zemi, nic nedělají. Všude je špína – i v jejich domech. Jednou jsme jeli do Chuej-li ke vzdáleným příbuzným do okolí obce Tchaj-pching. Jejich vesnice byla doslova napíchlá na jednom z horských špicholáků. Po cestě autem jsme museli ještě dlouho pokračovat pěšky. Fascinovalo mě, že ač měli poměrně těžký přístup k vodě, jejich obydlí byla čistá, ze země by se téměř dalo i jíst...“ popisovala, když mě jednou vezla kolem Náměstí pochodní blízko centra Si-čchangu.
Podobný pocit jsem měl i z okresního města, kde jsem strávil několik hodin při čekání na autobus do Chuej-tungu, částečného cíle této části cesty. Při courání starým městem, při kterém jsem prošel kolem bubnové věže a maoistického sloganu, jenž se vyjímal na obrovském kamenném plátně na konci jedné z pěších ulic, jsem na jejím opačném konci objevil uličku jménem Siao-siang. Při vstupu byly dvě časem ohlodané stély z jedenáctého roku éry Kuang-sü (1885) a oltářík, na kterém ovšem chyběla soška bůžka štěstí, čímž působil poněkud opuštěně a vypadal spíše jako polička opředená letitými pavučinami. O několik kroků směrem vpřed byla dřevěná brána s nápisem „Si-čcheng“, alternativním názvem této kdysi slavné obchodní uličky, kolem ní pobíhaly iské děti a na jedné z kamenných laviček posedávala stará žena se sněhobílými vlasy. Matka dětí s pestrobarevným šátkem na hlavě si mě se zkřiveným výrazem ve tváři měřila od hlavy až k patě.
Byla to trhová ulice už za Mingů, ale v roce 1867 byla zúžena v důsledku bojů okolo okresního města a vyspravena modrými dlaždicemi. Od té doby se tedy jmenuje Siao-siang - „Malá ulička“. Cechovní centra zde měli obchodníci až z dalekých provincií Chu-nan, Chu-pej a Ťiang-si. Byli zde tkalci, barvíři, papírny a petardárny patřily k nejlepším v kraji. Musel zde tedy panovat čilý obchodní ruch, teď tu ale byl na první pohled ničím nerušený klid, jen z hlavní ulice sem doléhal vzdálený tlumený hluk z čajoven a obchodů.
V uličce bylo mnoho původních dřevěných domů i nízký podchod s trámovím pod kamenným opevněním. V jedné čajovně ovšem bylo živo, seděly tam desítky postarších až starých lidí, bodrá paní čajovnice mezi nimi neustále rotovala s velkou kovovou konvicí a dolévala horkou vodu do náhodně položených šálků, misek a termosek. Právě probíhalo něco jako rapový „battle“, akorát šlo o tradiční tuej-čchang - zpěvný dialog v antifonním stylu – mezi vybranou dvojicí tvořenou vždy ženou a mužem. Šlo o čistokrevný „freestyle“, kdy první z dvojice zpěvně nahodil repliku a druhý reagoval. Vše probíhalo v místní sečuánštině, tudíž má úroveň porozumění nebyla kdovíjaká. Výbuchy smíchu či sborové uznalé mručení ale naznačovaly, že šlo místy jistě o lascivní, popřípadě velmi formálně promyšlený a vybroušený obsah. Posadil jsem se hned na kraj ke dveřím a za několik vteřin mi na stole přistál čaj – v půllitru a úplně stejným způsobem, jako ve starých dobrých českých vesnických hospodách – bez ptaní. Stál asi pět mao a útratu zatáhl pán ve slušivém obleku a s pečlivě upravenými vlasy. Staří lidé v čajovně byli evidentně rádi, že si mezi ně sedl mladý lao-waj a tato skutečnost je jistě vyhecovala k ještě lepšímu výkonu. Čaj tekl proudem. Muž s dlouhým vousem a nasazenými černými brýlemi, prošívaným tradičním bílým šatem se zdobnými vzory a masivní, hýčkanou dýmkou, dlouze pokuřoval a zvědavě si mě prohlížel. Lidé ochotně pózovali mému objektivu a já jsem jim na oplátku slíbil, že fotky vyvolám a odešlu na adresu čajovny: Siao-siang č.p. 33. Jelikož jsem si nezjistil jméno majitelky, nadepsal jsem později po návratu do Si-čchangu obálku jako „Čcha-kuan te lao-pan“ (tj. „Šéfová čajovny“) a hodil do schránky. Odpověď jsem neobdržel, nicméně ani obálka se nevrátila na adresu odesílatele, jako to v případě nedoručení v Číně bývá. Patrně tedy našla svou adresátku, čipernou paní s věčným úsměvem na tváři, zlatými kruhovými náušnicemi a velkým kusem nefritu na krku. Byla to příjemná hodinka, kterou jsem proseděl ve společnosti těchto lidí. „Jsme v penzi, nemáme co dělat, a tak se takto dennodenně bavíme,“ neustále opakovalo osazenstvo a cpalo mi do dlaní slunečnicová semínka a dolévalo vodu do mé sklenice. Z a do dveří čajovny neustále proudily řetězy lidí a všichni měli neuvěřitelně pozitivní náladu – až jsem si říkal, co že se to tady v Chuej-li vpíjí do podzemních vod.
Odjezd do Chuej-tungu se přiblížil. Ráz krajiny se nezměnil, přetrvávala zelená listnatá pole a modrá obloha s hutnými bílými mraky. V krajině byly zajímavé výhledy, hned za Chuej-li nám na cestu mávaly dva totemy, pravděpodobně strážci dobré úrody, jejichž výrazné postavy byly vidět i při značné rychlosti autobusu. V Ťiang-čou jsme minuli starý most se čtyřmi kamennými bubny u každého konce oblouku podpěry. Cestou nás vítaly patníky, na nichž bylo černou na bílém napsáno „Soudruzi turisté, tvrdě jste se sem propracovávali!“ Ve vzpomínce na četné pekingské vojenské přehlídky se mi chtělo zvolat „Sloužíme lidu!“, nicméně Pavlovův reflex zapůsobil jen v myšlenkové rovině a já jsem zůstal zticha. Po obstojné silnici jsme tak v pozdním odpoledni dojeli do Chuej-tungu, jehož centrum paradoxně tvořila neuvěřitelně rozbahněná hliněná cesta plná děr, a než jsme se z jednoho konce města dostali na nádraží, nějakou dobu to zabralo. Ubytoval jsem se v jednom z hotelů, které lemovaly tuto cestu a v místní, prachem zavalené krčmě jsme pojedl jedno z nejlepších kuřecích kung-pao ve svém životě. Konečnou stanicí této cesty byla ves Če-pao u obce Ma-lung, kde měla stát ruina jednoho z posledních liangšanských ja-menů místních vládců, které jsem ještě neprozkoumal.
Budova úřadu byla ještě nějaký kus cesty za obcí Ma-lung. Druhý den jsem se domluvil s řidičem, že mě vysadí až tam. Dokonce mi poradil, že mám vystoupit ve vesnici Pan-pien-ťie a dát se malou cestou směrem doprava. Překvapivě téměř každý o ja-menu věděl. Když jsme stáli u sesuvu svahu a čekali, až nám bagry prorazí cestu, jeden z místních mi pověděl, že zde nedávno byla televize točit o místě reportáž. Poslechl jsem radu řidiče a po chvíli jsem vstoupil do dveří zdejší krajiny, v dohledu byla vesnice s hliněnými domy. Na rozdíl od některých jiných ja-menů, najít tento nebyl žádný problém, stačilo se zeptat. Za chvíli jsem stanul na schodech, které strážili dva kamenní lvi. Seděl na nich stařec v revoluční čepici a věnoval mi klasický prvotní udivený pohled. Okolo bylo množství kamenů s nádhernými plastikami, byly však požírány rozpínavým břečťanem a jím přinášenou vlhkostí, což pískovcovému kameni příliš nesvědčilo. Po zdokumentování mi shluknuvší se místní poradili, že naproti ještě býval obranný val s dalšími plastikami. Kameny pokrývaly výjevy tohoto menšího paláce a také mýtická zvířata. Když jsem vystoupal nahoru na schody, zjistil jsem, že většina staré zástavby je již nahrazena novou. Jen v zadní části stála původní stavba s dřevěnými sloupy a kamennými patkami s jednoduchými zdobnými prvky. Před domem seděl na slunci stařec a četl si. Jeden z místních mě doprovodil a vyložil starci důvod, proč jsem tady. Ten tomu nechtěl věřit a stále si mě velmi podezíravě prohlížel, načež vyřknul teorii, že jsem agent. To ve zdejších krajích rozhodně nebylo nic nového. Podle centrální vládou vydaných směrnic, jak rozpoznat zahraničního agenta, jsem až na jednu položku splňoval vše, jen jsem prostě neoplýval množstvím hmotných statků. Do těchto rozpaků mi muž, který mě doprovázel, ve stručnosti vyložil historii tohoto místa:
Ve čtyřicátém devátém roce Kchang-siho vlády (1710) se jistý I jménem Lu A-ke podvolil císaři a obdržel od něho úřad. V osmém roce Jung-čengovy vlády (1730) došlo k povstání wutungských barbarů a syn Lu A-keho jménem Lu Ťing-jao měl zásluhy při jeho potlačení. Jung-čeng ale hodlal vytáhnout oproti místním vládcům. Ve čtvrtém roce Čchien-lungovy vlády (1739) však požádal o setrvání v úřadě na základě svých zásluh a dostal úřad kentarchy se všemi náležitostmi. Další vývoj byl nejasný... Stejně jako celý region, i tento místní vládce musel být velmi sinizovaný a oddaný dvoru. Místní mi pak pověděli, že se později držitel úřadu z některé z dalších generací stáhl do kuejčouského okresu Wej-ning, kde dožil.
Rozhodně šlo o nejzachovalejší původní iský ja-men v oblasti Chladných hor, pokud nepočítám ten znovu postavený úřad Nuan-taj-mi v okrese Kan-luo. Je jen škoda, že se o místním vládci nedochovalo více informací... I tak jsem ale byl s výsledkem této malé expedice spokojen a po krátké konverzaci jsem se mohl vydat na dlouhou cestu zpět do Si-čchangu. Do Chuej-tungu mě odvezl řidič, kterému se v serpentinách udělalo nevolno a musel na deset minut zastavit, aby se s ním přestal točit celý svět. Pravda, tento incident mému pocitu bezpečí rozhodně nepřidal. Vůbec jsem netušil, že je něco takového možné.
Z Chuej-li jsem se pak svezl posledním autobusem toho dne, který odjížděl do správního sídla Chladných hor. V serpentinách, kdy se sjíždělo k dálnici, se ozvala ohlušující rána a z podvozku upadla velká kovová součástka. Chlapec, který vybíral jízdné, otráveně vystoupil ze stojícího autobusu, železnou radlici suše sebral ze země, naložil ji do kufru a k mému úžasu se bez jakékoliv opravy jelo dál. Liangšanské autobusy jsou patrně známé přebytkem velikých, železných a zároveň málo důležitých součástek.
Cestou zpět jsme ještě za rudé záře nad celým Si-čchangem projeli okolo té neslavné ohromné a odporné ocelárny v obci Ťing-ťiou. V závěru cesty na mě padl podivný pocit, snad to bylo únavou. Velmi bytostně jsem si totiž uvědomil, že se můj roční pobyt v Chladných horách chýlí ke konci. Najednou jsem si začal vážit každého dne, kdy jsem se mohl procházet po okolí či z okna autobusu sledovat ruch ulic kolem domů, které k ní byly přilehlé. Bylo mi jasné, že ten rok zde strávený byl naprosto jedinečný a už se v podobné formě nikdy nebude opakovat. I kdybych sebevíc chtěl, nebylo by to možné. Přijel jsem do Si-čchangu, poměrně vyčerpán usilovným přemýšlením. Najednou jsem se cítil sám. Nezbylo mi tedy než zavolat Hxabbuovi, který byl téměř vždy jako na zavolanou součástí nějaké veselice. Tu jsem v dané situaci potřeboval nejvíce.
Diskuse k příspěvku
V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.