Plovdiv

Ano, i strojvedoucí může zaspat. „Proboha, promiňte. Já jsem na vás úplně zapomněl,“ kál se mašinfíra spolu s jeho přísluhou, když jsme stáli uprostřed nádraží v bulharské Sofii. Problém byl v tom, že jsme měli být o tří hodiny dříve v podobně toporné pozici na nádraží v Plovdivu. No nic, lístek zpět stojí jen sedm euro. Na nádraží visí na typické socialistické fresce štít McDonaldu. Na náměstí je pomník Rudé armádě, který později, 21.8.2013 přebarvil na růžovo a opatřil nápisem „Bulharsko se omlouvá!!!“. V pozadí svítí Johnny a pod ním nápis „Keep Walking“. Katedrála Sv. Alexandra Něvského vypadá jako trochu zašlejší Hagia Sofia, ale zato je bez vstupného a bez turistů. Archeologické muzeum, turecké lázně, mešita a před ní reklama na Chupa Chups, která jakoby vypadla z reklamy z šedesátých let někde v Kalifornii. Kdepak, Sofia vůbec není nezajímavá. S lahví piva Zagorka se rozhodně dá procourat a je na co se dívat. Ale pozor. Jak říkal taxikář na nádraží, ano se vyjadřuje vrcením hlavou a ne kýváním. To je ta nejzásadnější informace, které se poutníkovi může dostat.

Cililink! Z rekapitulace myšlenkových kartinek při nedávné, půldenní návštěvě po příletu z Vídně, mě katapultovalo cuknutí vlaku. Přes město Pazardžik, na kterém výjev kníratého muže v klobouku opřeného o své prolezlé kolo současnost vrátil do stopařských let mého otce, se posprejovaná souprava dolopotila do Plovdivu, jednoho z vůbec nejstarších měst na světě.

Hned kousek od nádraží byla banka, která měla jako logo . Ano, jak příznačné. Mnohem příznačnější by to ale bylo v období krize. Plovdiv je ale skutečně krásný. O fotogenická zákoutí není nouze – především o ta zašlá s pořádnou vinětací. Římský amfiteátr ze sněhobílého mramoru byl rekonstruován a je v něm možno zhlédnout různá představení. K tomu odkazovala červená židle, která ostře kontrastovala s bílým pozadím. Centrum současného města tvořil stadion a antické fórum s odeonem. Jeho části je stále možno vidět pod úrovní chodníku. Z hlavní třídy lze vejít do obchodního centra či do banky. V jejich podzemních prostorách jsou veřejnosti přístupné zachovalé části.

Stará čtvrť vás nepochybně alespoň na chvíli vezme zpět do dob římské Thrákie. Poblíž archeologických vykopávek jednoho z vrcholů Trimontia, jak staří Římané město nazývali, je restaurace s místními pokrmy – grilovaná paprika, gyros, osvěžující půllitr piva. Musím především, jako vždy, vyzdvihnout etnografické muzeum, ležící snad poblíž brány Chisar kapia, které je zpracováno velmi mile a nenásilně – v jednom ze starých domů. I zde je uprostřed města mešita s minaretem, ze kterého se v pravidelných intervalech ozývá hulákání muezína. Mohl jsem jen litovat, že nezbyl čas zavítat do přilehlých hor a prozkoumat tamní kláštery. Snad tedy příště...