Ten večer jsme opět bendili v kavárně. Duane zrovna hrál jednu z písních, kterou sám složil a jejímž prostřednictvím opěvoval ženskou sexualitu. „Dnes ani zítra není vhodný den na dobrodružství, zpropadený lao-waji,“ neustále opakoval Hxabbu, kroutil a pohazoval hlavou, přičemž cucal své zteplalé belgické pivo a koLuřil k tomu jednu cigaretu za druhou. „Stane se mi něco zlého? Myslím tím... Hodně zlého?“ zeptal jsem se ctěného muže z hor. „Nikoliv, lao-waji. Jen malé problémy... Malé, titěrné nepříjemnosti,“ odpověděl, típnul asi dvanáctého špačka a odebral se doplňovat Duaneho produkci bušením do afrického bubnu.
Přesně čtyřicátou první minutu po půlnoci se dal vlak do pohybu. V potemnělé uličce lehátkového vozu se to občas mihlo siluetami cestujících, kteří si šli zalít instantní nudle, popřípadě tytéž stíny seděly u sklopitelných stolků a jen tak přemítaly, popřípadě si hrály s telefonem. Totéž činil i můj kolega z prostřední pryčny, který si dokázal svítit telefonem do obličeje a u toho spát a hlasitě chrápat s otevřenýma očima. Jestli tyto zvířecí zvuky byly těmi drobnými nepříjemnostmi, o kterých bimo hovořil, pak mě potkaly ještě dříve, než k tomu dostaly pořádnou příležitost.
Už v šest hodin ráno jsem se celý rozlámaný vypotácel na nádraží v Jüan-mou. Stará známá značka „zákaz vjezdu koňských povozů“ byla stále na tom samém místě, jak ji zdejší chcíplý pes zanechal před pěti lety. Chlebníkem jsem se bleskově přemístil z vlakového na autobusové nádraží, které bylo poblíž hotelu, kde jsem tehdy bydlel. Zakoupil jsem tedy lístek do dvě hodiny vzdáleného Wu-tingu a stihl ještě pozřít misku nepříliš povedených nudlí. Jüan-mou mělo atmosféru typického zdejšího okresního maloměsta – široké bulváry a rozestavěné panelové bytovky na předměstí, všude prach, prázdno a vtíravé nepříjemno. Centrum bylo živé, kontrastem byly statné palmy vprostředku hlavní třídy.
Cestou autobusem jsem klimbal a můj mozek si dělal, co uznal za vhodné. Ve stavu napůl bdělém, smíseném s omamným spánkem, který se neustále dral do světa příčetnosti, se mi před zavřenýma očima vyjevovaly barvité nesmysly, které člověk chápe, popř. má pocit, že je chápe, jen několik minut po procitnutí, než je nadobro zapomene. Pak jen může litovat, že si je nestačil zaznamenat. Kdyby se však k zápiskům vrátil později, seznal by nejspíše, že nejde o nijak světoborné myšlenky hodné tesání do kamene, avšak spíše o dadaisticko-surrealistické polonesmysly a nutně by je zavrhl.
Wu-ting se atmosférou příliš nelišil od předcházejícího města. Všiml jsem si jen pestré národnostní směsky v jeho ulicích. Především na trhu byly k vidění miaoské ženy prodávající nejrůznější tovary, před obchodem s mobilními telefony zase postával postarší muslim s dlouhým bílým vousem. Zezadu do mě strčil rolník s improvizovaným batohem vyrobeným z pytle od rýže a jakousi olezlou čapkou na hlavě, která připomínala časem sžíraný molitanový vnitřek helmy. To vše jsem seznal při hledání autobusu, který by mě odvezl do okresního města Yiského a Miaoského samosprávného okresu Lu-čchüan, jenž bylo od Wu-tingu vzdáleno pouhých devět kilometrů. Žádná taková linka pochopitelně neexistovala a tato situace dávala živnou půdu pro zapuštění kořenů a rozkvět šedé ekonomice. Ceny byly však nastaveny více než nepříznivě, a tak mi nezbylo než se poohlédnout po alternativním řešení.
Jakýsi autobus skutečně k mání byl, byl to ovšem příměstský courák, který v nestřeženém okamžiku zahnul na konečnou stanici ve skrytém parkovišti nad Lu-čchüanem, do cíle zbývala ještě zhruba třetina cesty. Nezbylo než se po krajnici zdejší nevábné vozovky vydat pěšky. Přede mnou se houpala panda – stylový huňatý batoh jedné z místních slečen, jejíž krásné rovné nohy mi dělaly společnost až k zastávce lučchüanské hromadné dopravy. Odtud jsem se musel ještě vydat k nové autobusové stanici, tam odrazit další, v šedé ekonomice působící řidiče a řidičky, z nichž jedna mi neustále říkala „mistře“ (nikoliv v uctivém, ale spíše v tom „manuálně-pracovním“ smyslu) a stopnout autobus jedoucí směrem do Tchuan-ťie. Jestli toto všechno byly ty malé nepříjemnosti, které Hxabbu zpoza oblaků dýmu věštil, pak měl tedy pravdu.
Podle mapy jsem vyskočil u přehrady s malou elektrárnou na druhém břehu. Po její hrázi šla přejít nepříliš rozvodněná řeka (resp. bylo tam opravdu skromné množství vody) a stanout tak u skalního útesu, od kterého člověka ještě dělil uměle vybudovaný vodní příkop. A přesně tam – na skále – se nacházel první z cílů mé výpravy. Zlatavým písmem byly na skále vyvedeny iské a chanské znaky. Ty iské však ani trochu nepřipomínaly písmo z Liang-šanu, ačkoliv ten byl vzdálen coby kamenem dohodil. Zde jsem však stál již v jünnanské prefektuře Čchu-siung a ta se jazykově i etnicky od sečuánských Chladných hor lišila. Vždycky mě fascinovala ta variabilita iských dialektů a písem, o které se téměř nikdo nezajímá. Nejméně, pohříchu, Iové samotní... Toto místo se jmenovalo „Útes tepaný zlatem“.
Zápis je kompilací tří textů, samotná rytina pochází z mingské éry Ťia-ťing, patrně z roku 1533. Prvním z nich, nazvaný „Dědické role klanu Feng v úřadu místního správce vojensko-civilní prefektury Wu-ting“, je popis procesu předávání úřadu v linii od jisté místní úřednice Šang Šeng až po jejího pravnuka Feng Jinga. Text pochází z třináctého roku vlády éry Chung-č' (1500) a je plný údajů o komunikaci s centrálním dvorem – předávání čapek a jiných rituálních předmětů v období rozpětí cca 130 let. Druhým textem je „Epitaf k vrcholnému období kmene Luo-wu“, který vznikl ve dvaadvacátém roce éry Ťia-ťing (1533), který popisuje vzestup rodu Feng od r. 1174, kdy zde vládl náčelník černých kostí jménem A-er, až po Feng Čaa, který úřad zastával až do výše zmíněného data. Ze stejného roku je i třetí – poslední text nazvaný prostě „Genealogické záznamy úřednického rodu Feng“, který popisuje sedmnáct předání úřadu během čtrnácti generací v rozmezí let 1174 až 1533. Popisuje ekonomiku, vojenské záležitosti a tak podobně. Tento text se jako jediný ze tří zmiňovaných nedochoval v původní podobě. Na tomto textu je pozoruhodné, že pravidlo o iské generaci, jejíž rozpětí je stanoveno zhruba na 25 let, se potvrzuje až na pár let naprosto přesně. Snažil jsem se vcítit do kůže těch, kteří to sem psali. Co u toho asi pociťovali? Byla to jen tvář či potřeba uchovat zprávu o rodu Feng i pro budoucí generace? Mělo to ten samý účel, jako když dnešní Číňané vztyčují stély ke každé nové stavbě – třeba i o pozemní komunikaci? Popřípadě když vztyčují stély o jiných, starších stélách?
Po prozkoumání obsahu sdělení předků bylo stále teprve krátce po poledni. Po stejné trajektorii jsem se vrátil do Wu-tingu. Jelikož jsem byl na nohou již od brzkých ranních hodin, připadalo mi, že již musí být alespoň čtyři odpoledne. Byl tak stále čas vydat se k ja-menu rodu Feng, který se skrýval někde v kopcích a lesích přesně na hranici obou okresů, které jsem ten den navštívil. Alespoň podle velmi přibližné mapy to tak vypadalo. Po návratu jsem tedy nasedl do autobusu jedoucího přibližně tím směrem a trpělivě vyčkal na jeho odjezd. Z dlouhé chvíle jsem pozřel asi nejlahodnější liang-feny ve svém dosavadním životě - z prostého stánku na kraji chodníku, který byl živobytím jedné sympatické paní.
V autobuse jsem se zeptal místních na ja-men. Ani jeden z nich na tom místě nikdy nebyl, ale téměř všichni k mému velkému překvapení věděli, oč jde. Poradili mi, abych vystoupil až na konečné – v Ku-po – odkud budu muset dále po svých. V místním krámku jsem tedy doplnil zásoby a vyrazil po vyasfaltované cestě vstříc místu Feng-ťia-čcheng. Po chvíli jsem spatřil starce, kterak slézá boční cestou ze svahu. „Tudy můžeš taky,“ řekl a ukázal na cestu vlnící se kamsi do lesa. Poslechl jsem tedy jeho rady a za chvíli vystoupal na malý hřebínek.
Další cesta šla pořád rovně. V jednu chvíli jsem skrze houští zahlédl postavu v barevném kroji. Své dlouhé vlasy měla svázány do ruličky upoutané nad čelem, v ruce držela čerstvě utrhnutou větvičku, na které byly ještě malé zelené lístky. Byla to postarší pastýřka koz z národnosti Miao, kterou můj příchod lehce vyvedl z míry, ale po chvíli se rysy její tváře vrátily do původní polohy lehkého úsměvu. Cesta vedla kolem chanských hrobek pořád dál. Hlouček dětí na můj dotaz, zda jdu správně, nedokázal najít odpověď. „Budete se muset zeptat někoho staršího,“ řekly a vrátily se ke své hře.
Pěšina vedla hustým lesem a občas po úbočí kopců, kde se dalo poměrně dobře orientovat podle rázu krajiny. V dálce jsem zahlédl vesnici a zapochyboval, zda jde o místo zvané Mi-ta-la, které mělo být poblíž onoho starého ja-menu. Zatímco jsem neustále dumal, co že je to vlastně za ves, cesta se několikrát rozdvojila. Pokaždé jsem uhnul směrem doleva, jak mi velela intuice. Po dvou hodinách chůze jsem dorazil ke stavení, u něhož byl sad a také pes. Jeho nervózní a hlasité rytmické štěkání upoutalo pozornost majitele. „Tam! Tam nahoru,“ ukázal na zarostlý svah. „Určitě?“ zeptal jsem se. Pán stavení odpověděl pouze gestem – nataženou rukou s vystrčeným ukazovákem neustále naznačoval stále ten samý směr. Poslechl jsem ho tedy a začal se drápat pálivými bylinami, klečí a borovicemi směrem vzhůru. Když už jsem začal pochybovat, narazil jsem na cestu, která byla jakoby vkrojena do oblého vrchu hřebene a směřovala vzhůru.
Po další půlhodině jsem stanul už asi u sedmého rozcestí, ke kterému vedla cesta po příkrém svahu, do kterého byla vulkanickou činností zasazena skála. Tentokrát jsem se vydal doprava, což se po dvaceti minutách ukázalo jako špatná volba. Cesta se totiž začala stáčet směrem dolů. Vrátil jsem se tedy na původní místo a pokračoval opět doleva. Došel jsem k dalšímu rozcestí, kde jsem si již nevěděl rady. Vyndal jsem tedy z batohu lahev s vodou a něco k jídlu, posadil se a chvíli odpočíval. Vtom se z místa pode mnou ozval zvuk motoru a kol hrabajících ve štěrkovém povrchu. Zahodil jsem vše, co jsem držel v ruce a rozběhl se k odjíždějícímu autu. „Už je to dobrých dvacet let, kdy jsem tam byl naposled. Byl jsem ještě dítě. Ale jsem si téměř jist, že místo, které hledáš, leží za támhletou horou,“ poradil mi řidič a ukázal na poměrně strmý svah v mém původním směru.
Po chvíli začala cesta strmě stoupat. Po pravé straně byl mohutný převis, pod kterým někdo vyskládal dřevo a bylo tam i ohniště. Po chvíli cesta přešla v rozpadající se kamenné schody, které mizely v lese. Na jednom z nich seděla pastýřka v revoluční čepici a maskáčových keckách, která mi trochu vyděšeně potvrdila správnost mého směru. Z lesa se najednou vynořila skála a do ní byly vytesány dvě velké sochy. Už jsem nepochyboval, že tato hora se jmenuje San-tchaj-pcho…
Sochy pocházely z období režimu zvaného Daliské království, které nahradilo Temnými barbary ovládaný režim Nan-čao po jeho pádu zkraje desátého století. Existovalo souběžně s čínskou dynastií Sung a zničili jej až Mongolové v roce 1253. Sochy byly perfektně zachovalé, patrně neobjevené rudými gardami, před nimiž byly dobře schovány v místní vegetaci. Jedna ze soch byla vyobrazením Vaišravany, nejdůležitější ze Čtyř nebeských králů („ten, který slyší vše“) a vládce severního kvadrantu a druhá Mahákály, „ochránce Dharmy“. Obě sochy jsou výrazně spjaty s buddhismem, v této oblasti především s tibetským, avšak obě vyobrazení zlidověla a stala se součástí mnoha místních povídaček. Daliské království bylo jistě ovlivněno tibetským buddhismem i směry z oblasti jihovýchodní Asie a nepochybně dodalo i místní specifika, jak bylo možno vidět už i na skalních malbách Po-šen-wa-chej v liangšanském okrese Čao-ťüe. Výrazy obou soch byly zkřiveny do hrůzostrašného šklebu, v rukou držely kopí. Obě božstva byla bezpochyby strážci toho, co se nacházelo nad nimi. Vypadalo to, že mám vyhráno. Ovšem brzy se ukázalo, že to všechno není jen tak.
Hned nad sochami byla mýtina a na ní lesem prorostlá kamenná stavba. Zdálo se, že jde o ja-men, nicméně nenašel jsem žádné kameny s vyrytými dekory, které tam měly být. Důkladně jsem prolezl celé okolí. Stavba byla vyvedena z kamenných cihel podobné šířky i délky a působila poněkud moderně. Byl jsem si jistý, že nejsem na správném místě. To potvrdil i zasmušilý muž v kabátu, který zrovna procházel okolo. „Tam – o kus dál,“ pověděl stroze a spěšně pokračoval za svými povinnostmi. Kameny vydlážděná pěšina dále vedla skrze pozoruhodně zvrásněná skaliska až skončila u dvou hrobek, kde se roztrojovala. Dláždění zmizelo.
Postupoval jsem tedy systematicky – nejprve zleva. Po dvaceti minutách, kdy jsem šplhal po skaliskách neustále dál a po levé straně se objevil další sráz s převisem vhodným pro případné nocování pod širákem a výhledem do okolí, jsem se rozhodl se vrátit. Všude byly samé hrobky. Když jsem narazil na první, myslel jsem si, že by mohlo jít o hrob místního vládce. Hrobka byla honosná, přesto trochu zašlá a neudržovaná. Pak se ale z různých míst krajiny vynořovaly další a další – skromnější i tradičními čínskými motivy oplývající místa posledního odpočinku. U naprosté většiny z nich bylo jasné, že příbuzní k nim chodí patrně jen jednou ročně – při Svátku vymetání hrobek. Prostřední cesta vedla lesem kolem kamenných rezervoárů na vodu – patrně připravených pro případ lesního požáru – a kolem železné, v odpoledním slunci matně se lesknoucí cisterny, jednom z mála důkazů přítomnosti lidí. Ani tato cesta však nikam nevedla. Musela to být tedy ta z mého pohledu nejnepravděpodobnější – třetí pěšina.
Ta se po chvilce začala zužovat a splývat s okolním lesem. Když již byla takřka neznatelná, podíval jsem se doleva nad sebe. Svah zde připomínal posázavský Medník. Kameny a suť byly prorostlé mechem a různými druhy rostlin, přívětivé, pozdně odpolední světlo dopadalo mezi kmeny vzrostlých stromů a tu a tam přecházelo v kužel, v jehož prostředku bylo vidět polétavé lesní chmýří, které s sebou nosil lehký vánek v kapse. Po balvanech jsem se vydrápal nahoru a stanul na jedné z rozbořených zdí ja-menu kdysi mocného rodu Feng.
Úřad údajně též pocházel z období Daliského království a stál až do období středních Mingů, kdy jej v éře Wan-li (období Tchien-čchi) pohltily plameny rozžehlé nepokoji, které vyvolal jistý proradný A-taj. Nutno podotknout, že i po tak dlouhé době tohle všechno spolu s vůní podvečerního lesa stále viselo ve vzduchu. Odložil jsem batoh do křoví a šel se porozhlédnout po okolí. Základy stavby byly velmi dobře zachovalé, celý úřad opět působil jako hrad. Byl na vyvýšeném místě a jeho zdi byly zapuštěny do svahu a znesnadňovaly tak přístup z kterékoliv strany. Už při svém příchodu jsem si všiml kamenného bubnu čnícího z prostředka louky, tedy z místa, kde kdysi stála hlavní hala ja-menu.
Prodral jsem se několika křovisky a přebalancoval neprostupný úsek po hraně zborcené zdi. Na jejím druhém konci mě překvapilo stádo koz a já jsem jistě neméně překvapil jejich lisuskou pastýřku, která si mě nejprve udiveně prohlížela, než se rozhodla odpovědět na můj pozdrav. Měl bych na ni mnoho otázek týkajících se Lisuů, národnostní menšiny historicky i jazykově příbuzné Nuosuům, ale tato potenciální informantka byla ještě plašší, než zdejší divá zvěř. Po chvíli se ona i se svou khaki armádní čepicí ztratila v hlubinách lesa i se svým stádem. Po tomto náhodném setkání jsem dospěl do místa, kde byl nejspíš dříve vchod do celého komplexu. Po zemi se povalovaly jistě více než pět set let staré sloupky s ornamenty, včetně horních horizontálních částí, které se běžně kladou nad vstupní dveře. Po sestupu do místa, kde v jedné z bočních základových zdí zela díra – asi práce místních hledačů pokladů –, jsem objevil zase kamenné patky původně dřevěných podpěrných sloupků. Podobných artefaktů se v tomto zapomenutém místě povalovaly desítky a mně trvalo drahnou dobu, než jsem je všechny řádně zdokumentoval.
Vrátil jsem se zpátky do místa, kde jsem se zde objevil poprvé, vyprostil batoh a jal se stavět dočasné obydlí a vařit večeři. Slunce jsem měl v zádech a to tak promítlo siluetu mé hlavy přesně na střed kamenného bubnu. Jako by to byla předzvěst následujících podivností, které se tu noc udály. Bimo měl asi pravdu a ty „malé problémy“, o kterých mluvil, už spřádaly plány tam někde dole v těch temných, podivnými zvuky oplývajících, čím dál tím potemnělejších houštinách...
Byl jsem vyčerpaný a to asi jistě také sehrálo roli, v určitých chvílích toho večera jsem totiž přestal být pánem své často až příliš bohaté představivosti, která mě provází už od raného dětství. Místo bylo opuštěné, ti, kteří sem chodili pást svá stáda, už byli dávno zpět v údolí, odkud sem nahoru stoupaly vlnité nitky kouře z komínů jejich obydlí. Bylo po osmé hodině večerní, ještě ne úplná tma, kdy jsem se zachumlal do spacáku. Oproti očekávání jsem poměrně rychle upadl do stavu přesně mezi vědomím a spánkem. Po chvíli jsem z dálky uslyšel šelest nohou kmitajících skrze vzrostlou trávu a mlází, sám jsem ale neměl sílu se zvednout. Nemohl jsem se prostě odpoutat od země, ke které jsem byl jako by přikovaný, byl jsem tak paralyzovaný, že jsem se zvedat nechtěl. Byl to asi stav podobný kómatu, kdy je člověk uvězněn ve vlastním těle – vnímá, co se děje a kdo na něj mluví, sám ale není schopen překonat tu jednu vrstvu vědomí, která je nad ním, a do které je třeba se dostat, aby byl schopen ovládat své tělo. Kroky se blížily a já jsem si uvědomil, že v okruhu několika kilometrů patrně není nikdo než já a majitelé končetin nesoucích těla a hlavy těch, pro které jsem zde patrně vetřelcem.
Vchod od mého stanu byl stále otevřený a já jsem ležel tak, že jsem částečně viděl krajinu a pohasínající oblohu. Do té najednou vstoupily dvě ženy. I přes šero jsem viděl jejich výrazné, jako dvě tůně hluboké černé oči, leskle tmavou pleť a poměrně dlouhý krk. Na hlavě měly látkové pokrývky se zdobnými ornamenty, oblečeny byly snad jako šlechtičny, každá měla jiný kroj, každý z nich ale hrál výraznými barvami, které prosvětlovaly potemnělý les. Obě se sklonily těsně nade mě a promluvily... Ten jazyk jsem neznal, ale měl jsem pocit, že je hodně starý a téměř jistě vyhynulý. Sice jsem nerozuměl, ale měl jsem pocit, že vím, co odpovědět. Nicméně i přesto jsem nemohl rozhýbat své rty. Jedna z postav se mě chtěla dotknout, ale ta druhá jí v tom zabránila tím, že ji chytla za ruku. Ty dvě duše začaly o něčem vzrušeně debatovat a já jsem začal upadat do hlubšího spánku... Ještě před tím, než jsem opustil svět bdění, jsem zpozoroval, jak obě krasavice vstaly a vydaly se na odchod. Slyšel jsem ještě jejich vzdalující se pohyb, výrazný smích a stále tu podivnou řeč...
Probudil jsem se kolem půlnoci s ostrou bolestí v pravém podžebří. Jakoby se odněkud vynořil malý panáček, jehož celé tělo pokrývaly jehly a ležérně se mi prošel po jaterní oblasti. Ten pocit mě vystřelil do naprosté bdělosti. Posadil jsem se a trochu bázlivě vylezl před stan. Všude bylo mokro... Nejpodivnější ovšem bylo, že ty kapky rosy do nohou výrazně hřály. V lese se zablesklo. Nevím, zda to bylo přímo v lese, anebo na obloze nad lesem. Byl to rychlý, ani ne setinu vteřiny dlouhý moment, který neprovázel žádný zvuk. Rychle jsem se vymočil u křoví a zalezl zpátky. Teď už nebylo vůbec jednoduché usnout. Z lesa jako by občas zazněla brumle... Kdo by na ni tady ale v tuto hodinu hrál? Zbytek noci jsem pendloval mezi bdělostí a polospánkem. Les jakoby imitoval zvuky lidské civilizace. Měl jsem pocit, že poblíž jezdí auto. Zvuk se zdál být vzdálen maximálně několik desítek metrů, nicméně kromě něj nic nenasvědčovalo tomu, že by tu skutečně nějaké vozidlo mělo být... Občas zaznělo praštění větví a také něco jako výkřik. Bylo toho tolik, že už jsem se nad tím ani moc nepozastavoval. Ano, bál jsem se, ale úprk libovolným směrem by byl daleko větší nerozum, a tak jsem se rozhodl všechno přetrpět do svítání. Nad ránem se mi dokonce povedlo na půl hodiny usnout.
Probudil jsem se a připadal si jako jeden velký, těžký a tupý střep. Posnídal jsem sušenky a čaj, s námahou vše sbalil a přemýšlel, jak se přes ten labyrint pěšin vrátit zpět. Přepadla mě také obava, zda jsem toto místo nějakým způsobem neznesvětil. Zda všechny ty podivnosti předešlé noci nebyly varováním. Vyndal jsem z batohu igelitovou tašku a posbíral veškeré plastové lahve, které jsem v prostoru ja-menu našel. Snad jsem se alespoň tímto způsobem zavděčil případným duším, kterými jsem zde z jakéhokoliv důvodu nebyl vítán.
Cesta zpět byla dle očekávání složitá, neboť už asi u třetího rozcestí jsem si nebyl jist správností svého směru a šel tak více méně na náhodu. Pěšina mě zavedla k dolu, pak k vesnici. Po cestě jsem sebral tolik plastových lahví, kolik se do tašky vešlo. Po dvou hodinách jsem skončil na vrcholu hory, ze které bylo vidět až na Ku-po, stezka však končila na vrcholu. Jedna nezřetelná cesta vedla úbočím, ta mě však zavedla na ostrý svah, který pokrýval les a labyrint dalších cestiček. Se znatelnými problémy jsem slezl dolů na silnici a mávl na autobus, který zrovna projížděl okolo a směřoval do Wu-tingu. Ten se posléze zaplnil rolníky do posledního volného místečka.
“Tys spal tam nahoře? To by si nikdo z nás netroufl... To místo je prý zakleté,” říkal jeden stařec se slaměným kloboukem a maskáčovou bundou. Ruce měl sedřené od celoživotní dřiny, patrně neznal nic jiného. Vzpomněl jsem si na Hxabbua... “Vidíš, já jsem ti to říkal. Ale přežil jsi, ne?” říkal se smíchem po mém návratu. “Nepřinesl jsem s sebou něco, co mělo zůstat tam? Jakože ve svém těle nebo duši, jestli mi rozumíš,” ptal jsem se dobrého přítele. “Neboj, všechno je v pořádku. Všechno je tak, jak má být,” odvětil, zahodil dokouřenou krabičku cigaret, ze své tašky vytáhl další, otevřel ji a se slastným výrazem pokuřoval dále...
Za několik měsíců jsem vyvolal film, který jsem na místě vyfotil. Na jedné z fotografií bylo cosi zvláštního – jakoby v místech, kde stál můj stan, byl obrys lidské postavy tvořený párou. Patrně šlo o chybu při vyvolávání negativu. Přesto jsem snímek i negativ v hrůze zničil a popravdě řečeno – už na něj ani nechci příliš myslet.
Diskuse k příspěvku
V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.