Potomci Čingischána z Chladných hor

Při odbočování z dálnice do okresu Jen-jüan náš autobus minul osamělou mešitu stojící uprostřed vyprahlých polí. Stála tam jako prorok v blízkovýchodní poušti, zírající na horu. Po chvíli už se cesta vlnila jako chladnokrevný plaz směrem vzhůru. Po nějaké době jsme po mostě přejeli zkrocenou řeku Ta-ťin a za několik minut vpluli do městysu Pching-čchuan . Na místě činu jsem stanul po třech měsících... Tehdy v zimě Ssynuoa nepustila dál zamrzlá cesta. Ale jelikož Chladné hory už od začátku března žhnuly jako dobře roztopená pec, pravděpodobnost přítomnosti ledového příkrovu, svírajícího chatrnou pozemní komunikaci, se jevila jako teoretická. Pchingčchuanští korzovali v těch několika ulicích, které sídlo tvoří, v tradičních nuosuských oděvech, trh žil a dýchal místními artikly a udivené pohledy se neustále vkrádaly až do morku mého vědomí. Kdo by to byl řekl, že nad jejich hlavami – za několika hřebeny hor – dlí potomci divokých kočovníků z toho nejsevernějšího severu historické Číny.

Počasí sice bylo hřejivé, avšak místní dopravci zůstávali poněkud chladní. Na první pohled to vypadlo, že mě potkalo podobné štěstí, jako tehdy v zimě. Tudíž – ani jedno ze dvou aut nemělo v úmyslu jet do odlehlé obce Jou-suo. Jedno z nich sice stálo v ohybu příslušné odbočky, ale zákazníků se nedostávalo. Řidič tak usoudil, že bude lepší, když zůstane přes noc v Pching-čchuanu. Najmutí auta stálo standardních 400 jüanů, což byla s přihlédnutím ke kvalitě vozovky standardní cena, nicméně samotnému „levnému bastardovi“ z Čech se ji pochopitelně platit nechtělo. Cena za motorku byla přívětivější – 150 jüanů – avšak prý mnohem nebezpečnější. „Buď budeš mít dnes štěstí, anebo půjdeš pěšky,“ říkali řidiči, smáli se a klepali při tom na můj skořepinový batoh.

Jelikož nebylo zbytí, dal jsem si smaženou rýži (čchao-fan) v jedné z místních špeluní. Ještě než jsem ji stačil pohltit, klučina starající se o chod restaurace svých rodičů vykřikl: „Támhleten jede do Jou-suo. Znám ho!“ Ukazoval na nákladní vozidlo, které se hotovilo každou chvíli odjet. Spěšně jsem zaplatil, popadl batoh a napasoval se řidiči auta do okénka. Ten se napřed zdráhal, ale nakonec souhlasil s tím, že mě do Jou-suo vezme.

Cesta zpočátku nevypadala tak zle. Za Kchuang-šanem (Důlní hora), odporným důlním komplexem, se však zhoršila. Z Pching-čchuanu do Jou-suo je to téměř padesát kilometrů, z Kchuang-šanu ještě nejméně pětatřicet. Nahoře nad průsmykem začaly padat kroupy, jev, který poněkud rozboural mou teorii o dobrém počasí. Cestu dlážděnou ostrými kameny, které každou chvíli zkoušely odolnost pneumatik řidičova vozu, zanedlouho pohltil místy dost poničený a vykácený prales, ve kterém postupně začínaly kvést Azaley (čín. suo-ma-chua). Tento květ mimo dalších je symbolem zdejších hor. Vtom jsme minuli buddhistickou stúpu v předepsaném směru. Nečekal jsem ji zde – v této pustině. Leccos ale naznačovala. Po ukrutných pěti hodinách jsme konečně dorazili do Jou-suo. Řidič mě nezapomněl natáhnout. Zatímco ostatní platili padesát, já jsem to měl za osmdesát.

V Jou-suo je jen jeden hostinec, zdejší nemocnice disponuje bezdrátovou sítí. A to je vše. K mému překvapení zde nebyli žádní Iové – kromě jedné rodiny, která se přistěhovala za obchodem. Většinu zdejších obyvatel tvořili Mongolové – potomci Kublajchánova tažení směrem na jih, které se odehrálo ve třináctém století – a v menší míře také Chanové. Diaspora kočovníků tak zde přebývá již více než sedm set let. Takový je okres Jen-jüan – velmi historicky i etnicky spletitý. Místní dokonce mluví mongolsky – tedy alespoň ti staří. Kdybych uměl mongolsky, bylo by zajímavé vyzkoumat, zda jejich řeč ustrnula v nějaké jiné podobě, než mluva jejich příbuzných ze severu... Mladší generace (tj. lidé kolem 30-50 let) mongolsky již neumí, ale zato velké procento z nich vyslalo své potomky na studia do Vnitřního Mongolska, mimo jiné studovat svůj zapomenutý mateřský jazyk. Ten večer jsem snědl instantní nudle doplněné o pečené maso, na které mě paní domácí pozvala. Čas jsem si zkrátil pozorováním karbaníků v dřevěné šopě, oni zase ve chvílích, kdy nebyli utopeni ve hře, pozorovali mě. Povídali mi o svých každodenních rolnických povinnostech... Prý pěstují hlavně zelené papriky, sečuánský pepř a ořechy – ty jsou hitem posledních let a velkou ekonomickou podporou lidí v Jen-jüanu. Roste tu i pohanka. Na praktický průzkum jsem se vydal až druhý den.

S přišedším rozbřeskem mi byl za iniciativy paní domácí přidělen průvodce – statný Mongol jménem A-fu-kchang, který dopoledne zrovna neměl nic na práci. Večer předtím mi ještě hostinská vyprávěla ukrutné příběhy z let minulých, avšak ne příliš vzdálených. Tam, kde teď stojí nemocnice, tyčil se prý dříve chrám, ve kterém dlely zlaté artefakty. Zlato bylo i ve zdejších hrobech. Avšak za Kulturní revoluce i po ní lidé prý vše rozkradli. V té době byl údajně starostou jakýsi prohnilý I... Všiml jsem si další pozoruhodné věci. Ač zde nežijí Iové a místní k nim mají vyložený odpor, používají iské nádobí, iské lžíce a v řeči místo čínského povzdechu a-ja říkají iské Abbebbe . Jsou tedy svým způsobem iizovaní.... Ja-men mongolského místního vládce rodu Pa – budova, kvůli které jsem sem přijel především – je prý přímo v obci. A-fu-kchang mě tam prý zavede. A nejen tam...

Nejprve jsem vstoupil do A-fu-kchangova domu. Bylo to dřevěné a částečně hliněné i betonové tradiční stavení, uvnitř byly evidentní dvě patra, ohniště, postele, televize... Vchod byl opentlen tibetskými modlitebními praporky. Na mongolském oltáři předků se skvěly pytlíky s bylinami, z váz trčely větve zimního jasmínu obsypané drobnými, avšak sytě žlutými květy. V přítmí visel na zdi časem trochu ztrápený portrét velkého předka – Čingischána. Celé to na mě působilo velice mysticky a překvapivě. Ačkoliv jsem věděl o mongolské přítomnosti v těchto končinách, věděl jsem, že jenjüanští místní vládci byli Mongolové, přesto mě to celé naplňovalo prazvláštním pocitem... Jako bych se dotýkal něčeho neznámého, skrytého a tajemného. Po chvilce jsem z pocitů vystřízlivěl, A-fu-kchang na pohovce dokouřil svou cigaretu a mohli jsme vyrazit na obhlídku.

V ja-menu zrána nikdo nebyl, jeho vlastník byl kdesi na poli v hloubi hor. Už na první pohled to byl nejzachovalejší úřad, na jaký jsem zatím v Liang-šanu narazil. A-fu-kchang zavolal jeho majiteli... Mám prý přijít mezi čtvrtou a pátou. „To ale nebudu mít čas,“ pravil omluvně můj průvodce, který je dle svých slov velmi známý v Si-čchangu, jelikož tam jednu dobu provozoval poměrně úspěšný bar. Nejspíše se ale propil až do extraligy, a tak živobytí zavřel a vrátil se sem domů. „To nevadí, zvládnu to sám,“ řekl jsem mu. To už jsme šli ale ke staré nemocnici. Celou tu dobu mi vrtalo hlavou, proč je zdejší místo tak vybavené – úřad, nemocnice... I přes to, že je to takový zapadákov. Pak mi došlo, že současné mapy vlastně matou. Soudil jsem toto místo na základě současných moderních map. Historie totiž překrývá a přerývá jak krajinu, tak i paměť. Vše jde ruku v ruce s bolestí a utrpením, které chtějí místní ze své paměti vytěsnit. Kdysi toto místo jménem Jou-suo nemuselo být tak odlehlé, alespoň tedy v chápání zdejších lidí..

Místo oplývalo historií. Nejen obrazně, ale i fakticky. Všude bylo obrovské množství pamětníků minulosti – kamenných stél všeho druhu, na kterých byly v klasické čínštině záznamy o zdejších událostech. Toto platilo především o staré nemocnici, ze které je teď dům jednoho z místních. K mému zděšení však místní tyto stély použili jako stavební kameny. Náhrobky jsou tedy prahy u vchodových dveří, po kterých dennodenně šlapou majitelé a jejich hosté. Schody k horní části nemocnice jsou všechny vydlážděny ze stél, které oplývají nádhernými dekory a patří tak spíše do muzea. Vedle současné nemocnice byla ulička plná plevelu a harampádí. A-fu-kchang se sehnul, odstranil zrezlé kabely a své mohutné paže ponořil do kopřiv. Následně vytáhl první polovinu přeražené kamenné stély, vzápětí následovala i druhá. „Tohle je šutr, na kterém je stručně popsána historie tohoto místa,“ řekl a otřel si pot z čela. Taková cennost... A ležela vedle zrezlého motoru traktoru a odpadků. A-fu-kchang ji následně okartáčoval a dal tak vyniknout nepříliš čitelným znakům... Celé dění se zájmem pozoroval chumel dětí – studentů zdejší základní školy. Na jejím dvoře bylo do země zabetonováno několik kamenných bubnů. „Tchu-s'ho sídlo bylo nejprve v oblasti školy. Ve čtyřicátých letech tudy procházela armáda jünnanského generála, tzv. tien-ťün . Po místních chtěli jen proviant. V důsledku jakéhosi nedorozumění však vypukla roztržka, kterou místní vládce Pa prohrál a byl nucen prchnout do hor. Armáda jeho původní místo spálila, nový ja-men si pak postavil o něco výše.“ Tak proto je tak zachovalý...

Následně jsme s A-fu-kchangem navštívili dům rodiny hned vedle hostince, kde jsem byl ubytován. Chystali veselku – svatbu –, na kterou jsem byl obratem pozván, nicméně z časových důvodů jsem se jí nemohl zúčastnit. Velká škoda – mongolská svatba v Chladných horách by byla jistě nevšedním zážitkem... „Máme tu takovou věc, o které nikdo neví, co to je,“ řekl A-fu-kchang, místní hlouček sborově přikývl a jeden z mužů se odebral na půdu tu „věc“ vyštrachat. „Nevíš, co by to mohlo být, když se tím zabýváš,“ řekl, natáhl ruku a do dlaně mi vložil zhruba kilovou pečeť místního vládce. Spolu s jednou dámou jsme ji totiž následně zvážili, měla téměř na chlup přesně dva ťiny. Na pečeti byly „designově“ vyvedeny tři do sebe zaklesnuté znaky: Pa Čchüan-čou. Toto jméno mohlo být „přepsáno“ čínskými znaky z mongolštiny, nápadně se totiž podobalo jménu posledního místního vládce Pa Čchüan-čunga. O několik měsíců později jsem se v jednom sičchangském vetešnictví bavil s vrchním vetešníkem. Před lety prý podobnou pečeť prodal za dvacet tisíc jüanů. „V současné době je však její cena minimálně pětinásobná,“ řekl. Takový poklad tedy skrývalo místní podkroví. Poklad, o němž nikdo nevěděl. Místním jsem řekl, že jde o pečeť tchu-s'ho, její cenu a především hodnotu jsem však nezmínil. Když jsem vše řekl po návratu Hxabbuovi, byl připraven ihned vyrazit do hor cenný artefakt odkoupit a věnovat muzeu, k čemuž však nakonec nedošlo...

Pa Čchüan-čung měl ještě dva mužské příbuzné – Pa Čcheng-ťiaa a Pa Čcheng-liho. První jmenovaný je již někde na nebeských pláních, ten druhý žije ve vesnici dvacet kilometrů odtud a je mu již přes sedmdesát let. Bohužel vzhledem k dopravní a časové situaci jsem tentokrát neměl možnost jej navštívit. Místní jej vydávali za syna místního vládce, z toho mě ale nakonec vyvedl Wu-lan Cha-ta, jehož jsem potkal v dodávce cestou zpět do Si-čchangu, a jehož příbuzným byl Pa Čchüan-čung. „Pa Čcheng-li není přímým potomkem místního vládce – jde o vedlejší linii. Pa Čchüan-čung měl totiž jen jednu dceru,“ říkal. Nebyl důvod mu nevěřit, ač narozen u jezera Lu-ku, o zdejších poměrech toho věděl mnohem více než sami místní.

Rodinu místního vládce vyhnali z Jou-suo komunisté... Hroby rodu už také nejsou rozpoznatelné, jelikož z náhrobků jsou v současné vydlážděny zdejší ulice. Bolestná minulost je latentně přítomná téměř všude. Manželka A-fu-kchanga je Chanka, jejíž děd dělal místnímu vládci šaška. „Prostě byl jako jeho loutka, v podstatě otrok. Kam si ho tchu-s' postavil, tam musel stát,“ říkala, zatímco mi servírovala večeři. Kromě místního vládce také vyjádřila standardní odpor vůči Iům. Vyslechl jsem si obvyklé věci, že Iové fetují, kradou a vůbec se jim nedá věřit, což bylo konec konců leitmotivem celého nadcházejícího večera.

Po obědě a potřebném šlofíku jsem se vydal ve smluvený čas k ja-menu. Dovnitř mě zavedl syn majitele. Celý ja-men byl pravděpodobně prvorepublikovou stavbou, avšak svým vzezřením pasoval do císařských dynastií. Wu-lan Cha-ta už předtím hovořil o tom, že ve světě místních vládců se v podstatě na stovky let zastavil čas. Toto architektonické dílo to jen potvrzovalo. Masivní dřevěné sloupy podepřené kamennými patkami s dekorem, vysoký strop, mnoho křídel a místností. Jako bych byl zpět v Jün-nanu v sídle místního vládce Na-lu. Ja-men měl i třípatrovou strážní věž. Při pohledu na komplex z pole nad ja-menem ji doplňoval vzrostlý cypřiš. Pořídil jsem několik snímků a zdárně vyplašil ženu v černém turbanu.

Chodbami prosvětlenými ostrými paprsky světla jsem došel k poklopu, který označoval vchod do prvního patra věže. Se skřípěním jsem jej otevřel. Kromě ptačího peří, trusu a sporadického světla, které dovnitř pronikalo úzkými střílnami, mě zaujaly noviny, jimiž byly vytapetovány stěny všech tří úrovní. Šlo o Sečuánský deník (S'-čchuan ž'-pao) z roku 1979 s výtečnými dobovými titulky . „Budovu jsem koupil v devadesátých letech za cca čtrnáct tisíc jüanů, v té době šlo o opuštěné stavení,“ vyložil mi její majitel, usadil se na pohovku a zapnul televizi. Vnitřek opět zdobil zimní jasmín spolu s patrně přítomným duchem místního krutovládce.

Nastal již zmiňovaný večer a jelikož se o mé přítomnosti dozvěděli místní potentáti, nešlo jinak, než i přes můj přirozený odpor k autoritám s nimi zasednout k jednomu stolu. Odmítal jsem paj-ťiou i nelidské přísuny jídla, usrkával jsem pivo a pozoroval cvrkot okolo. Šlo o klasické zdlouhavé kolotoče připíjení, které byly doplněny nezdravou dávkou prázdných slov a vět. Veškeré „velení“ zdejší obce bylo iské, předseda studoval na Jihozápadní univerzitě pro národnostní menšiny překladatelství iština – čínština. A pak že tyto obory k ničemu nejsou... Člověk se může skrze ně a příslušné kontakty dopracovat až k potentátství. Čím dál tím opilejší A-fu-kchang se naoko družil s místními vůdci. Když odcházel (velký eufemismus, spíše se potácel a snažil se neupadnout obličejem přímo na zem), tak mi říkal, že chce, abych šel taky. „Iové nikdy nemůžou být opravdovými přáteli ,“ žvatlal a rukou mě držel okolo ramen. „Nechoď zpět, nepij. Oni když se opijí, tak jsou vypočítaví,“ říkal, když jsem se s ním loučil a předával jej s omluvou do péče jeho manželce. Po návratu si mi ještě jeden učitel (I) stěžoval, že při svém výletu do Nan-ťingu k pomníku obětí nanťingského masakru si připadal jako cizinec ve své vlastní zemi. „Nikdo nevěděl, kdo jsou to Iové a kde leží Liang-šan,“ vykládal poněkud útrpně... To byl ale už čas se po laowajovsku vytratit a druhý den brzy ráno osedlat auto jedoucí zpět do údolí.

Po příjezdu jsem seznal, že mám choleru. Frekvence vody, která v pravidelných krátkých intervalech opouštěla mé útroby, to nemohlo být nic jiného. V mrákotách jsem zastavil černý taxík, ať mě urychleně odveze domů. Příjemný krátitel daní byl z Čchung-čchingu, načerno na pedály šlapal už několik mnoho let, za měsíc si prý přijde na osm tisíc jüanů čistého. „Alespoň můžu poslat děti studovat,“ říkal. „Jou-suo, jou-suo... Jo, to je velmi známé místo. Tam přece byly nedozírné opiové plantáže,“ řekl veprostřed našeho rozhovoru. Aha... Tak proto jünnanská armáda, proto tolik zájmu... Po tomto dobrodružství však jediným středobodem vesmíru byla malá místnost za pračkou v mém bytě, kde se nalézala posvátná díra do země, která člověka (alespoň na určitou dobu) zbavila všech starostí...

Diskuse k příspěvku

    V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.

Odpověď

*

(47337)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2024. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.