Sick in/of China

"Když u nás v Ekvádoru prezident zakázal vysílat Simpsonovy, tak jsme vyšli do ulic a začali řvát: 'Zkurvenej prezident, do hajzlu s ním!' Byly nás desetitisíce. No... A jemu pak nezbylo nic jinýho, než je do televizního programu vrátit," vyprávěl mi Diego a já nestačil valit bulvy. Trošku hořce jsem v tom momentě zavzpomínal na CzechTek 2005 a na celou tu policejní prasárnu. Jak tehdy nikdo za nic nenesl zodpovědnost...O pár týdnů později, když měl Korejec Zhenglong oslavu narozenin, se chudák Diego zpil jak toreador v důchodu. Nebyl zvyklý na korejskou pálenkovou smršť, kdy na stole prázdnou láhev střídala plná ve strojově pravidelném a hlavně nepřirozeně rychlém tempu. Byl to příšernej jed a Diego vypadal jak těžce postřelený voják. Ani pět lidí nebylo schopno unést jeho bezvládné tělo, on jen dokola opakoval "promiňte" a plakal z toho, jak mu bylo blbě.
Následující den mi všechno tak nějak došlo. Ano, mám ponorku! Jednou to přijít muselo. V té době jsem hodně času trávil v kampusu - s lidma z různých koutů světa. Bavili jsme se hlavně anglicky - a v tom byl ten hlavní problém... Jsem tu přece od toho, abych se učil čínsky! Cejtil jsem taky takovou tu změnu v atmosféře, kdy si všichni začali kupovat DVDčka a přes den se s nimi a notebookem zavírali v pokojích. Začali zatahovat záclony, utěsnili všechny otvory, kterými by do pokojů mohl proudit čínský vzduch a zapalovali si jedno cigáro od druhého.

Jojo, to je přesně ten čas, kdy je potřeba sbalit bágl s kramlema a vypadnout - alespoň na víkend. Upaloval jsem tedy na nádraží a koupil si lístek za pražským spolužákem Jakubem do Chongqingu 重庆, průmyslového "dynama" jihozápadní Číny. Kdo v Chengdu totiž něco znamená, ten je z Chongqingu. Chengdu je sice "nová investiční příležitost", ale Chongqing stojí jako šedá eminence v pozadí. Město kdysi proslulé špínou všeho druhu a válkami drogových gangů tak v posledním desetiletí prodělalo výraznou změnu. V několika telefonátech mi jej Kuba popsal jako "Batmanovo Gotham City" - a jelikož mám industriál rád, nemohl jsem se dočkat. Holga naládovaná černobílým svitkem, v pinglíku mlzevzdorná pláštěnka a už už nervózně poposedávám v supermoderním rychlovlaku a cucám zelený čaj z termosky.
Když jsem dorazil na místo, bylo mi okamžitě jasné, že legendy nelhaly. Město téměř permanentně halí vlhký, slizský a šedý závoj smogové královny. To znamená, že když jsem v jednu odpoledne dorazil na místo, vypadalo to, že se právě smráká. Po chvíli jsme se dohledali s Kubou a odjeli na jeho univerzitu, která je přes hodinu vzdálena busem od centra. Musím říct, že na mě udělala velmi pozitivní dojem. Nová, supermoderní, koleje jak ze škatulky. Oproti ní je naše stařičká punková Sichuan Daxue poněkud...jak to říct...prostě chátrající. Okolí univerzity obklopuje městečko s restauracemi a kluby, kde člověk najde vše, co potřebuje. Je to zvláštní - Chongqing je od Chengdu vzdálen méně než dvě hodiny rychlovlakem, ale "pocit" z města je úplně jiný. Takový "velkoměstský" a "vážný". Oproti tomu Chengdu je vyrelaxované, "easy-going", vesnicky-rodinné sídlo. Velkou roli také hraje členitost chongqingského terénu - ne nadarmo se mu přezdívá "horské město" (shancheng 山城). Za celý svůj pobyt jsem tak nepotkal jediného člověka na kole - v Číně poměrně zvláštní úkaz. Který blázen by se taky dral z kopce do kopce – Číňan jezdí jen po rovině. Do toho všeho je celé město překvapivě zelené – jedná se tedy o betonovou i rostlinnou džungli zároveň!

Po odpoledni u překvapivě čisté řeky a následném veselení se v jednom z univerzitních podniků jsem přespal u Kubovy kamarádky - totálně cáklé Číňanky jménem Ariel. Více nihilistickou a dekadentní osobu čínské národnosti v Sichuanu aby pohledal, Freud by se jistě vyřádil – a začal by už od jejího jména, odvozeného od stejnojmenné „Malé mořské víly“. Tím pádem byly rozhovory s ní velmi zajímavé – o jejím krachujícím manželství, o Tiananmenu atd... Byla „oupnmajndyd“ i plaše uzavřená zároveň. Tak či tak, na noc jsem si radši zamknul dveře, jeden nikdy neví...

Druhý den bylo na čase vyzkoušet ten pravý "ohnivý kotlík". Ten podle všeho vynalezli právě v Chongqingu a chmatáci z Chengdu jim patent ukradli a zpopularizovali. Jak vidno, autorská práva se v Číně porušují nejen na mezinárodní úrovni. Po srazu s Brunem, který se též nechal spolknout tímto městským monstrem (za účelem shledání se se svou družkou), jsme našli patřičně očouzenou restauraci a vydali se dovnitř. Veprostřed kotle s omáčkou plavala poměrně velká bílá kostka čehosi. "Heroin," zavtipkoval jsem. Ani jsem si neuvědomil, že nemusím být až tak daleko od pravdy. Jak jsme po chvíli zjistili, chongqingský hotpot je normální halucinogen. Je tak děsivě pálivý, že vás odstřelí do jiné dimenze. Já osobně jsem byl po dojezení všech ingrediencí asi 2 hodiny mimo, ostatní se cítili stejně. V tomto stavu jsme procházeli útrobami této jihozápadněčínské metropole, jezdili lanovkou nad Dlouhou řekou a navštívili impozantní buddhistický chrám, který byl vklíněn mezi skleněné mrakodrapy. To vše bylo spletené dohromady sítí uliček, které vedly strmě do kopce, nebo naopak střemhlav padaly do potemnělých míst místních rezidencí.

Celý výlet na mě udělal obrovský dojem. Přecejen, být v neoficiálně nejlidnatější městské oblasti na světě - to není jen tak. Zpět se mi moc nechtělo. Také proto, že na cestu zpět jsem měl lístek pouze na stání v pomalém vlaku. Ale nedalo se nic dělat – 想成都想家- Chengdu je mým domovem . Vlak měl nakonec pět hodin zpoždění a řetězec dalších nepěkných událostí mě docela solidně odrovnal. Vrcholem bylo, když jsem po příjezdu zjistil, že bankomaty mají v neděli večer padla a musel jsem vzbudit Robba, aby za mě zatáhnul tágo. To, že se rolníci ve vlaku smáli bílemu „bohatci“, že stojí v uličce, zatímco oni si hřejí prdel na polstrované sedačce – to ponechám stranou, na to jsem zvyklý. Stačí je po chvíli jejich rozhovoru uzemnit několika nevinnými čínskými větami a je pokoj.

Následující týden jsem přetrpěl ve škole a ve volném čase jsem zase nadával na čínské pokrytectví. Každý se s vámi chce děsně přátelit, ale nakonec z něj vypadne, že jenom hledá v Číně tolik populární guanxi 关系 - konexe, kontakty. Tím pádem se můj okruh čínských kamarádů po nově nabytých zkušenostech podstatně zredukoval.

Koncem týdne jsem měl naplánovaný další výlet - Peking. Tentokrát letadlem - čínská vnitrostátní linka - ach jo, doprdele... Cestou tam jsem zažil takovou turbulenci, že jsem si málem strachy nasral do krku. Po výlezu z letiště mě do plic říznul ten pravý podzimní vzduch a pod nohama mi zapraskalo spadané listí. Na chviličku jsem se cítil jako doma. V "Pekáči" jsem byl už před třemi a půl lety, ale to město jsem popravdě skoro nepoznal. Číňané si mákli a postavili vpravdě moderní metropoli. Pamatuju si, jak nám s Levákem v metru trhaly lístky na tuto činnost speciálně najaté báby. V dnešní moderní době báby nahradily čipové turnikety. A to není všechno. Ulice, bulváry - všechno se leskne čistotou, všude jsou stromy, ano – STROMY! Z ošklivého káčátka vyrostla Naomi Cambellová - klobouk dolů!

Pobyt jsem strávil hlavně s Ondrou a Ivou, přáteli, kteří mě navštívili o prázdninách v Sichuanu. Oba studují na velmi příjemné univerzitce jménem "Minzu University of China", čili "Univerzita pro národnostní menšiny". Zase jiný typ univerzity, než na který jsem byl zvyklý. Malý kampus, téměř rodinné prostředí a v okolí milión restaurací - od téměř každé národnostní menšiny alespoň jedna. Takový multikulturní mikrosvět v jinak rušné čínské metropoli. Samozřejmě došlo na návštěvu povinných míst - Zakázaného města a Letního paláce. Ani jedno ve mně nezanechalo nějaký prazvláštní dojem. Čepované pivo za 5 junáků ve zdejší pizzerii byla větší bomba! Po třech měsících pivo z půllitru a ne z panákovky či hrdla lahve – bože ANO!
Největší atrakce jinak skvělého pobytu přišla poslední den a přišla nečekaně. Ráno, když jsem po probuzení rozhrnul záclony, tak jsem našel na parapetu patnáct čísel prašanu. "A doprdele, moje letadlo," bylo první, co mě napadlo. A skutečně. Večer po příjezdu na letiště se mi naskytl vpravdě apokalyptický pohled. Desetitisíce lidí seděly na svých zavazadlech, někteří spali, plakali, jiní zase demolovali vybavení informační služby, která nebyla schopna poskytnout požadované časy odletu a náhradní letadla. Veškerý personál byl vyděšený a unavený, informační terminály svítily černě, neměly cestujícím co říct. Po chvíli oťukávání situace jsem hodil bágl k jednomu z pilířů, opřel si o něj hlavu a usnul - za zvuku břinkotu rozbité obrazovky monitoru, kterým za vyděšených zraků bezpečnostní služby mrštila o zem jedna droboučká Číňanka ve středních letech. Později jsem ještě zažil rvačku o deky při čekání u brány, trojnásobnou výměnu palubních lístků a stařenku, kterak lomcuje zavřenými dveřmi do letadla, aby se o chvilku později zhroutila na své kolečkové křeslo. Vět typu „tohle není problém počasí, ale tohohle zasraného letiště“ jsem ten večer slyšel asi tak jeden rovný milión. Rétorika vyvrcholila scénkou, když jsem bránil nešťastnou drobnou letušku nesoucí pár deček před rozzuřeným davem. Jeden Číňan mi s naběhlou žílou na čele i na krku začal vysvětlovat, že „Číňané jsou zvířata a tak s nimi také musí být zacházeno“. Asi následek dehydratace, zimy a nervového vyčerpání. A samozřejmě – troška surrealismu ještě nikoho nezabila, že...
Výsledkem celé této činohry bylo, že můj let byl opožděn (naštěstí ne zrušen) vzhledem k okolnostem o přijatelných 12 hodin. Mé protičínské nálady ještě jitřili jedinci, kteří si v této situaci se mnou chtěli procvičovat angličtinu na témata typu "ve které ruce se v naší zemi drží vidlička" ap. Zabít! Po příjezdu mě naprosto dorazily zprávy o tom, že tento sníh byl uměle vyvolaný čínskou vládou. To bylo už i na běžně vládě oddané Číňany moc a někteří bez skrupulí sepsuli místní orgány.

Následující týden jsem hodně spal, byl jsem nezvykle unavenej. A pak přišlo asi nevyhnutelné - zchvátila mě chřipka. Těžko říci jaká, v nemocnici se o to moc nestarali. Během jedné minuty mi udělali krevní testy, předepsali kupu léků včetně antibiotik a poslali zpět na kolej. Po dvou dnech a nocích plných děsivých horeček a ještě strašnějších halucinací už ale bylo dobře. Líp je i psychicky, ponorka byla torpédována. Vypadá to, že ta lékařská "atomová bomba" vyzabíjela nejen bakterie (poslední pilulku jsem spolknul dneska). Takže v pondělí opět hurá do školy. Dohnat resty - včetně zkoušek... Držte palce!

Diskuse k příspěvku

  1. karosh

    18.01.2010, 04:31

    ahoj mistre lei! diky za komentare. rekl bych, ze podobne pocity postihnou uplne vsechny, kteri jedou studovat do ciny a je uplne jedno kam. na tom, zda je to "mimo hlavni metropole" podle me moc nezalezi... ohledne pekingu - samozrejme je to tak, jak pises - je to podle me obecne znama vec, kterou neni treba zminovat. jen pojmu "prijemna ctvrt" v souvislosti s (jakymikoliv) cinskymi mesty nechapu :-))). nicmene ten chongqing, to je - receno mluvou dnesni mladeze - poradnej hárdkór... preji pevne zdravi!

  2. Mistr Lei

    17.01.2010, 23:09

    Jo jo, už trochu míň aktuální, ale tohle si asi pamatujeme skoro všichni, hlavně my studovavší mimo hlavní metropole, ale co tak vím, potká to i pekingské krysy, jak v Šanghaji, to nevím, tam nikdo normální studovat nejede. Anebo jo? Akorát to s tím Pekingem je mírně mimo, ale to se při takovémto výletě těžko posuzuje. Třeba člověku uniknou takové detaily, že už soudruzi stihli srovnat se zemí 3/4 starého města, památka nepamátka, a že kilometry čtvereční příjemných čtvrtí mimo centrum, hlavně teda na sever, kde byly tisíce jídelen atp., přeměnili na betonovou poušť.

  3. Vářa

    17.12.2009, 17:17

    Káro, piš si...štoudev...大桶 a příště se nenech zahanbit! ;-)

  4. Löwaak

    15.12.2009, 17:50

    Koukam, ze si sve rozladeni a proticinske nalady rozmelnujes literarnimi pociny. Dobre jsi mne timto clankem pobavil! Doufam, ze ses uz naucil, jak se cinsky rekne stoudev... Bal jsem se, ze Te nezklati zadna poradna choroba, nastesti je vse zalite sluncem, i timto krestem jsi prosel, gratuluji :-))

  5. kuba

    18.11.2009, 19:13

    pripojeni na wifinu jmenem chenhuanzu mi umoznuje si procist tvoje romany a odpovedet :) husty voe, drz se, asi zijes ve vetsim buranove nez ja, ale o valencii sem si taky myslel lichotivejsi veci..

  6. Vářa

    15.11.2009, 19:21

    加油, vole! ;-)

Odpověď

*

(13907)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2024. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.