Zašlá sláva Asy Lazziho toulce

Čpavkovitý puch moči mě nutil ronit vodu. Ten haptický smrad by nešlo vyvětrat ani větrnou elektrárnou. Neuvěřitelně špinavý autobus si razil cestu rozbláceným kaňonem, ten pocit byl až téměř klaustrofobický. Netrpělivě jsem vyhlížel cíl naší cesty. A v momentě, kdy jsem začal mít pochybnosti, realita vše převážila do beznaděje. Jen co jsem uviděl tu obrovskou horu, na jejímž úpatí ležela obec Liou-chung… V mžiku slzícího oka mi bylo jasné, že můj sen se rozplynul. Jsem sice v určitých ohledech sobecký hajzl a neohlížím se na jiné, když si jdu za svým. Toto platí obzvláště v případě, když mám někam dojít, došplhat, případně se tam dodrápat. Otočil jsem se na Sunim. Pod jejími velkými brýlemi se ukrývaly oči plné strachu. Snažila se ho ukrýt, aby mě nenaštvala. A bylo to poznat. Podíval jsem se znovu k vrcholu a na rozblácenou cestu, která vedla do Liou-chungu. Podíval jsem se na strmé úbočí, jež protkávaly pěšiny, které byly zvlhlé deštěm a samy o sobě tak tvořily na několika místech smrtelnou past. Podíval jsem se znova na Sunim. Na její boty. Věděl jsem, že nemáme výbavu na podobnou výpravu... Ani spacák, ani stan. Nic. Sen se rozplynul. Ač nerad, houknul jsem na průvodčího, že si dokupujeme lístky až do Mej-ku. Ten nás tehdy ještě ke konci cesty nehezky natáhl o dobrých padesát jüanů, za což pak v důsledku draze zaplatil. Nikdo si se slečnou Choi nebude takto nestydatě zahrávat. Zbytek dne se mnou nebyla řeč, choval jsem se jako malé uražené dítě... Jako průměrná čínská holka. Dodnes si to pamatuji. Choval jsem se tak tehdy skoro pořád, když se stalo něco podobného... Jojo, tohle bylo v létě, kdy na konci čísla letopočtu svítily dvě jedničky. Chudák Sunim. Jenom rok předtím jsem v Liang-šanu zničil i jinou ženu. Poté, co se Suej opálila tak, že vypadala jako klasická rolnice, se její maminka po návratu dcery domů šokem rozplakala.

Teď jsem měl vedle sebe jen Ch. a jeho šílený nápad... Nápad, o kterém jsem věděl, že jej půjde jen velmi těžko uskutečnit. Když jsme dorazili zpět do okresního města Mej-ku, naše kroky nejprve zamířily na půdu místní vlády. Hned u vchodu nás přivítal člověk, který Ch. učil být bimem poté, co otec mého přítele skonal. Poměrně vysoký, vychrtlý muž s vpadlýma očima a v kožené bundě vymrštil svou ruku na pozdrav. V místnosti, jejíž dveře se náhle rozletěly dokořán, jsem spatřil bima, kterého jsme předešlého dne potkali na „velbloudím hrbu“. V místnosti bylo srocení lidí, dva kohouti se svázanými pařáty a jeden statný beran, který se v době mého příchodu právě pomočil na papundeklem vystlanou podlahu. Asi chudák věděl, co ho čeká. Celé toto dění na okresní vládě pod dohledem komunistické strany jsem pozoroval jak u vytržení. Ch. mezitím venku u stolku hovořil s místními zmocněnci o skalních rytinách v křehkém pískovci... Těžko říci, jak moc úspěšný ve vyjednávání o nápravě této situace byl. Zdejší iští pohlaváři se téměř všichni rekrutují z řad bývalé aristokracie „černých kostí“. Zároveň všichni mají na „tapetách“ svých chytrých telefonů Velkého kormidelníka. Je to kompromis? Nebo je to prostě ideologická infiltrace? Těžko říct a ještě těžší jakkoliv soudit...

Ohledně odlehlé obce Wa-ku jsme museli navštívit člověka z výzkumného střediska bimoské kultury. Ch. proto mávnul na taxi. „Jseš nějakej línej, vždyť je to za rohem,“ utahoval jsem si z něj. „Čas,“ odpověděl stručně, když se uveleboval na předním sedadle... Za chvíli jsme se tedy sešli se dvěma lidmi. Oba na mě hleděli s velikou nedůvěrou. „A co tam chce dělat?“ zaslechl jsem dotaz v ištině, které zatím téměř vůbec nevládnu. Ch. měl pro mě samé špatné zprávy. „Prý to odtud trvá tři dny,“ řekl mi s ustaraným výrazem. „A možná ještě déle...“ „Navíc s tebou nemůžu, musím bratrovi vyřídit průkaz invalidy,“ řekl a dal vzpomenout na nešťastníka, který visí v Čcheng-tu na umělé ledvině. „Výměna krve mě stojí tisíc jüanů týdně,“ řekl. „A co bude, až ti dojdou peníze?“ odpověděl jsem poněkud řečnickou otázkou. Vysloužil jsem si pouze ohrnutý ret, pokrčená ramena a do stran rozhozené ruce. Pochopil jsem, dále nebylo potřeba celou věc rozpitvávat.

Jeden z těch dvou se po chvíli uvolil utroustit radu. „Ať jede nejdřív do La-ma. Tam je most do obce Er-čchi. No a odtamtud vede prašná cesta nahoru. Až dojde do Wa-ku, nechť se místních zeptá na cestu do Wa-i-a-mo. Nad Wa-i-a-mo je Ťi-ťüe-pi-lu – a tam je to, co hledá... Resp. bylo, teď už tam nic není... Vážně nechápu, co tam uvidí,“ glosoval muž, který byl otočen obličejem k Ch. a mé maličkosti nevěnoval jediný pohled. „Zvládneš to sám?“ zeptal se Ch. „Jasně,“ odpověděl jsem s úlevou. Konečně se bude něco dít. Konečně... Po třech letech čekání.

„Už je pozdě, nahoru už asi žádné auto nepojede,“ dělal si starosti Ch. Ujistil jsem ho, že tam klidně dojdu pěšky. Mám vybavení na to, abych přespal venku. „Dobře,“ řekl a mávnul na auto, z jehož okna vykoukla sličná řidička. „To je příbuzná, všechno bude v cajku,“ řekl Ch. a naložil mě do auta. „Neříkals' ale včera, že s ženskou, která řídí, bys do auta v těchhle končinách nevlezl?“ zeptal jsem se poněkud ironicky. Ch. se usmál, plácnul mě do ramene a dal ženě pokyn k odjezdu.

Dole u Velkého mostu (Ta-čchiao) jsem musel přesednout. Přechodným společníkem se stal učitel matematiky z místní základní školy, který mi neustále vnucoval svou angličtinu. „Hele... A ty vaše ženský tam... Ty jsou takový otevřený, co...“ došlo na obvyklé téma. „Jak to jako myslíš, otevřený,“ zeptal jsem se, abych ho vyprovokoval k odpovědi. „No... Jakože když ji řekneš, že jí chceš šukat, tak ti dá,“ odpověděl. „Když jí to takhle řekneš, dá ti akorát do držky,“ zasmečoval jsem zpátky. „Teda pokud bys to neřekl prostitutce, ale to bys musel zaplatit,“ dodal jsem a nechtěl se s ním dále bavit. Nevím proč nás všichni tihle lidé mají za nějaké zvrhlíky, sexuální maniaky a „naše“ ženy za prachobyčejné kurvy. Je to úplně naopak. Oni, pokud mají vyšší postavení, musí mít tomu úměrný počet milenek... Jinak nemají tvář. Tohle čínské sexuální tabu je jedno z největších pokrytectví na tomto široširém světě. V žádné jiné zemi na světě není tolik mužů, kteří dle nepsaných pravidel MUSEJÍ podvádět své ženy. Zároveň nikde není tolik žen, jejichž dolní končetiny připomínají zpoplatněný turniket... Zkrátka a dobře, v Číně je prostě spousta lidí...

Už když jsem šel přes betonový most na druhý břeh řeky, věděl jsem, že počátek cesty bude nudný. Ještě na začátku tohoto roku zde žádná cesta nebyla... Nicméně všechno se mění a spěje kupředu, a tak i obec Wa-ku se dočkala své pozemní komunikace. Začal jsem stoupat a okolo se začaly dít věci – krajina ožila nepřeberným množstvím vjemů. Pamatuji si, že jsme tehdy se Sunim jeli hlubokým kaňonem s více než zajímavým geologickým profilem. Teď jsem kaňon uviděl seshora. Okolí vypadalo jako zeměplocha, do které jsou vyryté brázdy. Kamenné desky byly položeny jedna přes druhou a tvořily vrstevnatý sendvič, který byl proložen puklinami. Z některých z nich prýštila voda, která v jednom případě tvořila desítky metrů vysoký vodopád. Na horních plochách těchto desek dlely vesničky a rozlehlá pole, která zdobily pečlivě sešněrované stohy pohanky. Ticho bylo jen tu a tam přerušeno závany větru. V jeden moment bych přísahal, že se mezi jeho ševel vměstnal i zvuk mořských vln, kterak se tříští o členitý břeh. Tento dokumentární film s úhlopříčkou třistašedesát stupňů ve všech směrech, které na světě jsou, jsem na chvíli zapauzoval v momentě, kdy jsem na stromě zahlédnul obětovanou kozu. Muselo jít o rituál většího charakteru. Její tělo bylo napasováno do větví ve výšce cca čtyř metrů, okolo něj byla klasická sláma a kus oblečení. Když jsem se chystal pokračovat dál, zakopnul jsem o syrový achát, který vydala zdejší rozdrolená skála. „Je to šmejd, tohle nikdo nekoupí,“ okomentoval později můj úlovek Ch., když jej zkušeným okem prohlédl a potěžkal. O to mi ale pochopitelně v ten moment nešlo...

Asi za hodinu a půl rychlé chůze jsem dorazil k místu, kde se cesta stáčela ostře doleva. Na tomto rohu se mi naskytl neobyčejný pohled. Průrva pohlcující silnici se otevřela a přede mnou se objevila masivní hora s tupým, obloukovitým vrcholem. Ano, byla to ta samá hora, na kterou jsem tehdy pohlížel ze dna kaňonu. Na ohybu cesty dul silný vítr, který jako by sváděl k tomu, aby člověk došel až na okraj převisu a nechal se jím odnést... Květiny žluté barvy se zběsile třepetaly a jejich květy vrážely jeden do druhého. Celý ten pohled byl tak dokonalý, že připomínal miniaturní plastický model krajiny.

Sednul jsem si na okraj, avšak do bezpečné vzdálenosti od bodu zlomu. A v ten moment se stala pro někoho možná fádní, pro mě však neuvěřitelná věc. Z prostoru pod mýma nohama, tam, kde byl svislý převis, za jehož okraj jsem ze své pozice neviděl, najednou vylétl obrovský orel. Alespoň mně se zdálo, že je obrovský... Rozpětí křídel mohlo přesahovat sto padesát centimetrů. Jeho stín přerval paprsky slunce mířící do mých očí a proběhnul se mi po hrudi a obličeji. Cuklo to se mnou takovým způsobem, že jsem se zády vyválel v prachu cesty ležící za mnou. Když jsem po chvíli zavřel pusu, do které se mi vkrádal poletující prach, postavil jsem se na nohy. K tomuto jedinci přibylo zhruba dalších dvacet exemplářů a spolu se pak nechali unášet větrnnými proudy sem a tam u protější skály – tam, kam sklo mého objektivu bezpečně nedosáhlo. Byly asi čtyři hodiny odpoledne a měkké sluneční světlo dávalo konturám okolních kopců a hor tu správnou ostrost. Pozoroval jsem tohle divadlo, tenhle tanec náhodně poskládaných malých příběhů ještě dobrých patnáct minut... Celé to představení mě zahřálo u srdce. Hřálo mě to vlastně celou cestu tam i zpět a jeho ozvěny cítím doteď. Hlavně mi ale dalo energii na další pokračování. Za rohem jsem na protějším svahu zahlédl stavení obce Wa-ku.

„Někde tam je vesnice, kde mají všichni lepru. Je v takovém uzavřeném údolí,“ říkal Ch. „Každý okres má takovou vesnici. Dříve se jí říkalo ma-feng-cchun. Ale tenhle název zněl příliš diskriminačně. A tak se teď podobná místa jmenují kchang-fu-cchun,“ říkala mi učitelka. Vskutku, Wa-gu poměrně drsně reprezentuje krutou liangšanskou realitu. Bylo to donedávna místo, kam se dalo dostat jen po horské pěšině. V centru obce je charitativní škola (aj-sin süe-siao). Na nejděsivější výjev jsem ovšem narazil před jedním stavením. Mezi uschlými kukuřičnými klasy, blátem a prasaty se plazila lidská bytost a vydávala neartikulované zvuky. Na hlavě měla krvavé stopy – jako by někdo uchopil chomáč jejích vlasů a najednou jej vytrhnul. V bezprostředním okolí nikdo nebyl, jen on či ona. Samozřejmě, v zdejším kraji je značný počet postižených dětí. Ať už je to vlivem alkoholu či drog v těhotenství, nebo prostě nedostatečná výživa, zpackaný porod, popřípadě mozková obrna. Každý pak od těchto stvoření odvrací zrak, je to tak pohodlnější... Chvíli jsem tam vytřeštěně zíral na celou tuto situaci, která ostře kontrastovala s romantikou okolní krajiny. Když jsem procitl z opojení frustrací, usoudil jsem, že zde nic nezmůžu a rozhodl se pokračovat dál.

Byl čas opustit silnici, která se odvlnila přes údolíčko do protějších kopců – opačným směrem než jsem se hodlal vydat já. „Tak do tří hodin tam jsi. Ale neznáš to tady, bojím se, že se ztratíš. Můžu ti jenom ukázat směr, zbytek se doptáš těch, na které narazíš po cestě,“ vyložil mi jeden mladík, kterého jsem se optal na cestu do Wa-i-a-mo. Vydal jsem se tedy směrem, kterým ukazoval jeho prst. Cesta byla velmi rozmanitá – tu po vyprahlém podkladu ve stínu hor, tu v lese se ševelícími listnáči, kde se cvrkot podvečerního ptactva prolínal se zurčením průzračné bystřiny. V té dosud chyběly „medúzy čínské“. „Jo, rovně – támhle,“ ukázal další člověk. „Musíš projít soutěskou, pak kolem achátového dolu a následně pořád dál,“ hulákal za mnou z lesa, načež jeho výpověď přešla v táhlý a tklivý zpěv, kterým si krátil svou cestu opačným směrem. Před achátovým dolem bylo potřeba přebrodit říčku, načež mě pohltil hrozen šesti značně opilých mladíků. Jeden z nich mě pevně chytil za předloktí a řekl „Let's go!“ Co nejslušněji jsem se mu vysmekl, odvětil, že nemám čas a pokračoval dál. Cesta se zdála nekonečná, táhlo na sedmou večerní – tj. na hodinu, kdy ve zdejších krajích padne tma neprostupná jak inkoust krakatice.

Za toho nejšeřejšího šera, které ještě není tmou, jsem došel k dalšímu brodu. Ocitl jsem se v údolí, ze kterého byly vidět dvě vesnice. „Alespoň jedna musí být Wa-i-a-mo,“ doufal jsem nahlas. Najednou mě oslnil kužel světla a chroptění motoru ponořeného do vody. Vytřeštěný chlap, který jel v dodávce po této cestě necestě, se nejprve nezmohl na slovo. „Je tohle Wa-i-a-mo,“ zeptal jsem se a doufal, že umí čínsky. Výslovnost místních jmen v čínštině se totiž podobá iským místním názvům jen vzdáleně. Asi např. jako „Kyrgyzstán“ a „Ťi-er-ťi-s'-s'-tchan“... Člověk přikývnul. „A Ťi-ťüe-pi-lu je kde? Víte?“ „Jasně, to je támhle nahoře, asi hodinu cesty po téhle pěšině,“ řekl muž, když trochu polevilo jeho nahromaděné překvapení. „Máš co jíst?“ otázal se uprostřed rozhovoru. I přes to, že jsem trval na tom, že mám co jíst, vnutil mi půlku trsu banánů. Pozvání k němu domů jsem zdvořile odmítl s tím, že budu spát venku. „Spát venku,“ řekl muž a trochu nechápavě se pousmál. Pak kopnul do vrtule a zmizel za kopcem. V posledních zbytcích světla jsem ještě stihnul najít místo pro stan, jenž jsem pak za naprosté tmy a mocného proudu nadávek, které pohltil okolní porost, nakonec postavil. Měl jsem sice dohodu s měsícem, že si vyjdeme vstříc, až padne tma, ale asi se někde zdržel...

Po noci prosáklé vytím a skuhráním potulných psů, popř. jiné zvěře, jsem procitl poměrně brzy ráno. Jídlo jsem předchozího večera zavěsil na nedaleký keř a stan si dokola območil. Ano, může to znít směšně, avšak Ssynuo je přesvědčen, že obojí mělo smysl. Kvapně jsem sbalil věci a zanořil se do ranní mlhy, která byla přilepená k místním kopcům. Po několika desítkách minut chůze se z ní vynořilo první stavení. Dívka, která na poli sklízela kukuřici, pustila vše co měla v rukou a utekla. Tohoto jsem se přesně bál. Druhá osoba, které jsem položil otázku ohledně místa, jež hledám, jen neustále kroutila hlavou. Ovanula mě beznaděj...

Až po chvíli se u jednoho stavení vyskytly dvě uchechtané dívky. Když jsem udělal krok směrem k nim, ony udělaly krok zpět. „Asy Lazzi... Asy Lazzi teyy...“ říkal jsem lámanou ištinou. „Nerozumím, co říkáš,“ následovala odpověď v lámané čínštině doprovázená salvou smíchu. Ach jo... Vtom se u jednoho stavení objevila stará bezzubá žena s kovovou dýmkou v ústech. „Kam jdeš?“ zeptala se isky a změřila si mě velmi, velmi nedůvěřivým pohledem. Ten na drahnou dobu uvízl na mých chlupatých pažích. „Asy Lazzi... teyy...“ opakoval jsem pořád dokola. „Asy Lazziho knihy... Knihy!“ „Asy Lazzi vytu!“ řekla osoba náhle se znatelnou úlevou. „Jo... Jasně! Toulec!“ nadskočil jsem samým vzrušením. „Tak to už tu dávno není,“ řekla sečuánštinou s tvrdým iským přízvukem. „Já vím... Vím to. Ale kde je to místo, kde byl?“ zeptal jsem se. „Nahoře,“ následovala odpověď. To už okolo stálo lidí několik. „Kde nahoře? Kde?“ ptal jsem se pořád dokola. „Támhle,“ řekly děti a ukázaly na pěšinu. Mezi mnou a hloučkem lidí byl odstup, který si místní hodlali udržet. Děti šly za mnou v uctivé vzdálenosti až na okraj vesnice, kde se zasekly. „Kde to je?“ ptal jsem se neúnavně. Chlapec naznačil pohybem ruky, že ještě dál. Cesta se stočila okolo potoka a přešla na druhou stranu údolí. Lidé mě posunky na dálku dobré stovky metrů neustále pobízeli, ať jdu dál. Pobízeli mě až do okamžiku, kdy jsem je ztratit z dohledu. U dalšího stavení jsem už věděl, že se nemám ptát na knihy, teyy, ale na toulec vytu. „To je támhle, už jsi blízko,“ řekl jeden vesničan, jehož hlavu kryl turban z ručníku a přes ramena měl přehozen kabátec vala

Vrchol kopce stále halila mlha. Najednou se odněkud vynořila spousta děvčat. „To je ono,“ ukázala jedna z nich na znatelný čtvercový půdorys v poli, obrátila se a šla zpět do vesnice. „Kam jdeš, počkej chvíli,“ zavolal jsem za ní. „Co je?“ zeptala se. „Co máš teď na práci?“ zněl můj dotaz. „Musím jít...“ odpověděla jednodušše. „Sklízet na pole?“ zeptal jsem se. „Ne, musím se dívat na televizi,“ řekla a se smíchem zmizela za rohem.

Tak tohle bylo to místo... Tady dřív stávala Asy Lazziho knihovna, která skrývala obrovské bohatství Nuosuů. Historické, astrologické, medicinské, věštěbné texty... Dohromady prý přes sto knih a šedesát sedm druhů rituálních nástrojů. Prý to byla stavba ze dřeva a dusané hlíny, kde Asy Lazziho potomci (počínaje jeho dcerou) uchovávali texty, který tento prapředek bimů zkompiloval, mj. v jeskyni na úbočí poměrně blízké hory jménem „Dračí hlava“ (Lung-tchou šan). Celý Liang-šan doslova prosakují legendy ohledně Asy Lazziho a jeho jediného potomka – dcery – jediné ženy, která kdy byla bimem. „Tady Asy Lazzi potkal hladového vlka a uvěznil jej svým dechem do skály... A tady... Tady zase potkal dvě ženy, které nesly vědra s vodou a nechtěly mu dát napít, jelikož nevěřily, že má nadpřirozené schopnosti,“ vykládal E., student magisterského programu „jazyk a literatura“ na Jihozápadní univerzitě pro národnostní menšiny v Čcheng-tu, kterého jsem potkal za dva týdny v sousedním okrese Jüe-si. Asy Lazzi je jedním z pojítek, který drží liangšanskou mytologii pohromadě. Je vláknem, které najdete ve všech složitě utkaných sítích klanových vazeb. Mezi klany mohou panovat neshody, ale všechny klany a rodiny respektují velkého Asy Lazziho.

Střecha již neexistující budovy prý připomínala čínský znak žen 人. Celé stavení bylo údajně „uzamčeno“ přítomností nadpozemských stvoření. Jen ten, který měl uloženo se o knihovnu starat, se k ní mohl přiblížit... Pokud do ní chtěl vstoupit, musel duchům obětovat bílou ovci. V okolí stavení byla (a dodnes jsou) pole, jejichž produkty tento člověk používal jako oběti předkům a též z nich kvasil alkohol. Správci pocházející z rodu Jjike a Tiejina žili ve stavení poblíž knihovny a v roce 1958 tvořili již třiadvacátou generaci těchto dohlížitelů. V době demokratických reforem (80. léta) potomci Jjike Shogu a Jjike Gipo žili v okrese Čao-ťüe, což znamená, že již nevykonávali své povolání. Důvod je prostý. V období 50. let, v rámci kampaně „proti čtyřem starým“ (pcho-s'-ťiou) se o knihovnu nikdo nestaral. Ta zchátrala a zřítila se, většina textů a nástrojů se ztratila. To, co zbylo, se nyní povaluje zaprášené v Pekingu, v „Paláci národností“ (Pej-ťing min-cu wen-chua kung)... Je mezi nimi údajně i Asy Lazziho rituální toulec vytu. Ten toulec, při vyřčení jehož jména všichni v tomto odlehlém místě věděli, po čem se pídím. Prý ho místní poté, co se věž zřítila ukryli do jeskyně, odkud ho pak udatní pracovníci zmíněné instituce vytáhli a prohlásili za památku jakési podružné kategorie. „To jsou ale hrozný kecy. Asy Lazziho toulec byl celý ze zlata. Prej je v jednom muzeu v Austrálii. To jen Chanové lžou,“ říkal Ch., celý se zalykal vztekem a odebral pro mě z mozaiky další dílek, který by mohl pomoci sestavit celý obraz, proč Asy Lazziho potomci postavili knihovnu zrovna v tak odlehlém místě a co se vlastně stalo s těmi všemi věcmi. Když jsem se rozhlédl okolo, přece jen to dávalo smysl. Ke knihovně přeci nikdo nesměl. Ťi-ťüe-pi-lu leží v místě, které je ze tří stran chráněno horami... Proč by stavěli knihovnu v přístupném místě, kam by mohl každý přijít a vzácné texty a nástroje ukrást? A třeba se lidé poté, kdy se knihovna zřítila, báli přistoupit blíže a dotknout se posvátných textů? Třeba to celé měli za vůli duchů?

No tak to mě teda poser,“ přerval tok mých myšlenek tlumený hlas, který vyšel z úst vlasatého mladého muže, „překvapivě“ nesoucího příjmení Jjike. „A to jsi sem šel kvůli tomuhle čtverci,“ říkal udiveně a ukazoval doprostřed tuřínového lánu. „No tak to mě poser dvakrát,“ řekl s důrazem na slovo „dvakrát“ a vstřebával překvapení. „Musíš mít hlad, pojď,“ chytil mě za ruku, odtáhl do svého stavení a kvapně rozdělal oheň. „Jsme přece příbuzní,“ zachechtal se, když si uvědomil, že mé iské příjmení je také Jjike. Podávaly se brambory a mouka s cukrem zalitá čerstvou vodou z nedalekého pramene. Neustále se mi omlouval, že nemá maso. V družném rozhovoru jsme setrvali něco málo přes půl hodiny, mladík nic moc o historii tohoto místa nevěděl. Anebo mi to nechtěl říct. Pak jsem se musel rozloučit i přesto, že můj hostitel trval na tom, ať u něj alespoň den zůstanu, a vydat se na cestu zpět do údolí... Cesta dolů trvala několik hodin, navíc Ch. měl se mnou na příští den ještě nějaké plány... Před zlomem horizontu jsme se rozloučili a vyměnili si telefonní čísla. „Až přijedeš do Si-čchangu, zavolej. Dlužím ti večeři,“ zavolal jsem na něj a rozloučil se. Cestou mé zmatené kroky usměrnil muž s koněm a odeslal mě dolů pěšinou, která kopírovala koryto zdejšího potoka. Ještě předtím ale vzal poprvé v životě do svých rukou digitální fotoaparát a pořídil Ssynuovi portrét. Když jsem se vyškrábal na protilehlé úbočí, z nebe sálala výrazně modrá barva. Jen kolem místa, kde dříve stála knihovna – toho místa, které ze současného pohledu kryl obrovský kamenný vztyčený ukazovák... Tak tam stále zelo mlžné hlubbu – pomyslný rituální klobouk velkého bima Asy Lazziho.

Diskuse k příspěvku

    V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.

Odpověď

*

(26131)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2024. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.