16.07.2007, 13:17 | Zobrazovat výběr fotek Huiové  Amdo  Gansu  Xiahe (Labrang)  Tibeťané  Čína  Hory  

Vzhuru do hor

Vstal jsem, rozloucil se se svymi americkymi prateli, kteri odjizdeli zpet do Lanzhou a pak domu. Nakoupil jsem nezbytny proviant, nazul pohorky a vyrazil podel vychodni zdi klastera Labrang na sever do hor, ktere obklopuji mestecko. Cesta me zavedla do mensi vesnice a za ni bylo mnoho moznosti, jak se oddat vysinam. Vybral jsem si hned tu prvni a vydrapal se na hreben. Odtud se mi naskytl siry rozhled po celem kraji a odkrylo nepreberne mnozstvi moznosti, jak pokracovat. Vybral jsem si horu vzdalenou asi hodinu chuze a sviznym krokem vyrazil.

Prvni vec, ktera me uchvatila byl fakt, ze tady neexistuji zadne pesiny. Proste jsem sel po louce, drapal se prez skaly, obcas i po ctyrech. Vybiral jsem si bezpecna mista, protoze jsem byl sam a nechtel jsem, aby se mi prihodila nejaka neprijemnost. Druha vec byla mene prijemna. Jednotlive pastviny jsou oddeleny ostnatym dratem, patrne kvuli tomu, aby se zver nezabehla moc daleko. Napred jsem si myslel, ze je to kvuli "nebeskym pohrebistim," kde tibetane rozsekaji macetou sve zesnule druhy na kousicky a nechaji ptaky, aby ohlodali jejich kosti. Tato mista jsou zapovezena nevericim, tim spise turistum. Nicmene pozdeji jsem zjistil, ze jina moznost, jak se dostat pres jednotlive hrebeny na dalsi vrcholy neexistuje.

Jelikoz nadmorska vyska se pohybovala mezi 3500-4000 metry (mozna mene, nevim presne), dost spatne se mi dychalo. S vedomim, ze neni kam spechat jsem se kazdou chvili zastavil a oddychoval. Pritom jsem pozoroval menici se krajinu, jednotliva udoli a stany pastevcu, ktere vykukovali coby bile tecky v dalce predemnou. Asi 3 hodiny jsem nepotkal nikoho, tim spise ne turisty. Cele hory trochu pripominaji rumunskou Rodnei, nicmene jsou ciste, bez pesin a prazdne. Prvni clovek, na ktereho jsem narazil, byla tibetska pastyrka a jeji mala dcerka. Vyjevene na me civeli, mavali a smali se. Kdyz jsem dorazil na vrchol, ktery jsem si vybral a na jehoz vrcholu vlaly tibetske modlitebni vlajecky, otevrel se mi pohled na dalsi udoli, tentokrat plne koni, koz, ovci a jaku. Krajinou se ozyvalo meceni, beceni, jaci rev a pobizeni pastyru, kteri se je na konich snazili zformovat do prijatelneho chumlu, ktery pak hnali pred sebou. Dalsi hodiny jsem pochodoval nahoru a dolu, po hrebenech, rozlehlych loukach a maval cim dal tim vykulenejsim pastevcum. Neustale jsem menil plan kudy pujdu. Slunce palilo jako cert a ackoliv jsem byl vybaven opalovacim kremem, stejne jsem drobnejsim spaleninam neuniknul.

Pak se nabizely dve moznosti. Jit ke vzdalenym stanum nomadu/pastevcu, nebo to otocit priblizne smerem ke Xiahe. Po zdravem uvazeni rizik, ktera mimojine souvisela s ubyvajici vodou v me lahvi, jsem se rozhodl pro navrat. A byla to spravna volba, protoze po chvili jsem zacal citit unavu. Slezl jsem z hrebenu a traverzoval po uboci hory, ktere me dovedlo k vyschlemu korytu reky, ktere v lete slouzi jako cesta. Po dalsi hodine jsem dorazil do mesta, ihned zamiril do obchodu, koupil si pomerancovy dzus a vyexoval ho. Celkove nadherny zazitek, sedmihodinove hikovani pustinou.

Po prichodu jsem si dal sprchu a dal vyprat pradlo - poprve od meho prijezdu do Ciny. Nicmene nevim, jestli to byl rozumny napad, protoze bude vyprane az zitra odpoledne, kdy uz jsem chtel odjet. Ale co, je tu krasne, klidne se zdrzim dalsi den.

Po sprse a slupnuti chleba s mistnim salamem jsem se vydal na obhlidku stare casti mesta, ktere vice a vice podleha cinske turisticke politice. Je na sever od hlavni silnice. Prvni veci, ktere jsem si vsimnul byla, ze odpad vede prostredkem ulice. Nicmene jsem zvykly na smrad, a tak jsem smele prekracoval potucky vody podivneho puvodu. Domky jsem drevene nebo zdene, plne zivota takhle k veceru. Po chvili jsem dorazil k mistni mesite, ktera je tak trochu ve stinu klastera Labrang. Ihned me obklopilo asi 20 malych muslimatek, kazdemu visely 2 a vice nudli u nosu. Tahali me za chlupy na rukou a na nohou a smali se. Jsem tady tak trochu chlupatej exot, tento proces podstupuji nekolikrat denne... :). Pak se chteli fotit pred mesitou. Po kazde fotce me malem uslapali, 3 z nich mi visely na objektivu, bylo to nekonecne. Porad chrchlali a prskali mi na displej :))). Doufam, ze meli minimalne priusnice... :D Zachranil me az samotny Allah, jehoz prostrednictvim mistni "ajatolah" svolal veskere zdejsi muslimy k modlitbe revem ze skromneho, v cinskem stylu vyvedeneho minaretu. Zustaly se mnou tak 3 holcicky, ktere chtely pokracovat k foceni a delaly kreace, jak z francouzskeho casopisu Elle. Po chvili jsem musel odejit, protoze jinak bych tam zustal do zitra. Rozloucil jsem se a odpochodoval k hostelu.

Den byl dost narocny, jsem dost zdrchanej. Dam si veceri a pujdu asi spat. Zitra zjistim, v jakych intervalech odtud jezdi autobusy, nicmene rozhodujicim faktorem bude me vyprane a uschle obleceni...

Diskuse k příspěvku

    V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.

Odpověď

*

(81619)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2024. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.