Stará láska ke Krásné dívce

Něco mě drželo za krkem a vláčelo po celé místnosti. Připadal jsem si jako ten nešťastník v dillíské zoo, kterému to samé udělal tygr, do jehož výběhu spadl. Ten chlapec to prý měl hned za sebou, šelma mu v mžiku čelistmi rozdrtila vaz. Já jsem ale byl v tento moment nesmrtelný. Z tváří mi dralo kůži každé zrnko písku, které se válelo na podlaze, do hlavy a dalších částí těla jsem se musel udeřit o každý ostrý roh. Úlomky mých zubů chutnaly úplně stejně, jako tenkrát po olíznutí baseballové pálky. Ta věc, která se mnou takhle úděsně zacházela, mě pokaždé odhodila zpátky na postel potaženou růžovým povlečením... A pak to celé začalo znova. Začalo to tak, že na mě cosi sedělo a tlačilo můj trup oproti cedrové zdi. Cítil jsem tu tíhu, byla značná. A pokud jde o ty zdi, tak alespoň mysím, že obklady byly z cedrového dřeva... Celé tohle dění mi přišlo svým způsobem normální, jen chvílemi mi okraji vědomí probleskovaly pocity, že se děje asi něco zlého...

Vydrápat se ze spletitých, neprobádaných hlubin svého vlastního povědomí a vystoupat skrze jednotlivé hladiny spánku, mezi kterými je pokaždé třeba se řádně nadechnout, (nebo nedýchat vůbec, kdo ví), jsem nedokázal. Těžko říct, jak dlouho bych takto tančil v tom podivném prostoru, kam se nedá koupit jízdenka a ani tam nelze dojít po svých, kdyby mě nevysvobodil ostrý výkřik z naprosté tmy. Ten ostrý zvuk však překvapivě nevyšel z mého hrdla, které mě nechalo temným silám napospas... To se jen probudil můj hostitel, pán domu, a svým hlasovým projevem dal celému domu najevo, že je načase vstávat. Bylo pět hodin ráno a Jjike Ssynuo byl osvobozen, avšak zcela vyčerpán. Vzpomněl si na útržky rozhovoru, který měl kdysi s Ninou K. „V Liang-šanu se za tmy dějí divné věci. Takové, kterým by ani ten největší károšhlíd nevěřil...“

Iové neradi sní. Nejradši mají noci, kdy se nejprve uspí pochodeň, knot či žárovka a následně nekonečné černo zahalí i prostor pod jejich očními víčky. Pokud se jim zdají sny, považují to za neblahé znamení. Pokud by se jim přihodilo něco podobného, jako tu noc mně, patrně by museli vyhledat pomoc bima a objednat si u něj menší rituál, který by rozbo(u)řený vnitřní svět jedince opět učesal do těch správných tvarů a barev... Mezi těmi jistojistě hrají stěžejní roli odstíny těch, kterými vládne plamen... Ale co čung-kuo-meng? Dokázal by bimo interpretovat i tento? A mají Iové možnosti jej vůbec snít?

Za Krásnou dívkou jsem se opět vracel po třech letech. A je nutno podotknout, že po cestě jsem měl strach, že ji už nepoznám. Tolik se toho změnilo. Celý okres Čao-ťüe byl rozkopán. Úřady se rozhodly, že rozšíří silnici – tak, aby se do srdce Liang-šanu dalo dostat za hodinu místo obvyklých pěti. Jak to chtějí udělat, to nevím... V nově postavných úsecích už zejí díry velikosti kamionu, kterým je třeba se roztřesenými, zvratky zvlhlými autobusy vyhnout velkým obloukem. Stěny bahnem neuvěřitelně zcákaných budov silnici lemujících vesnic zdobí příznačné moderní čínské socialisticko-kapitalistické graffiti – rudý znak čchaj, ze všech stran pečlivě hýčkaný stejnobarevným kroužkem. Spíš je to ale tag, který nese zprávu: „Byl jsem tady a zase přijdu! Váš ťing-ťi fa-čan [s čínskými rysy].” Projekt „Nový venkov“ prostupuje Liang-šanem rychlostí wehrmachtu Lichtenštejnskem za druhé světové války. V tomto plánu se klade důraz na hygienu. Plán „učí“ místní obyvatele, aby nesdíleli prostor se zemědělskými zvířaty a aby se myli. Obzvláště druhý bod je jistě chvályhodný. Iové totiž příliš osobní hygieně tradičně neholdují. Podle mnohých byl odjakživa ve vysokých horách špatný přístup k vodě. Tomu se ovšem pří pohledu na vlasoví zurčících bystřin, které hladí zdejší krajinu v jejích intimních záhybech minimálně již od triasu, zdráhám uvěřit. Podle jiných je zde na mytí zase moc chladno. Já si ale myslím, že Iové se, podobně jako ostatní (polo)kočovné národy, prostě jen neradi myjí...

Ač se to nezdá, právě důraz na hygienu, v tomto případě nejen myšlenkovou, ale i tělesnou, je tím největším zabijákem místní nuosuské kultury. Důvod je na první pohled vskutku banální. V novém domě se nepočítá s přítomností gaku, tj. ohniště. Tedy alespoň v případě, že jej majitel domu vyloženě nevyžaduje. Iské domy nemají komíny, mají ale lehce nadzvedlé krovy, z pod kterých kouř vychází ven. Vnitřek tradičního domu je vždy silně cítit kouřem, na stropě a okolních stěnách spočívá utemovaná vrstva sazí. Nové domy tolik nadzvedlé krovy nemají, tudíž vnitřek domu není odvětráván. Ohniště tak nahradí plynová bomba v kuchyni. A to je kardinální průšvih! Gaku je srdcem domu, středem všeho dění a především velmi výrazným symbolem kultury Nuosuů. Okolo gaku platí přísný zasedací pořádek pro pány domu a hosty. Na gaku se připravují tradiční pokrmy tradičním způsobem. U gaku se scházejí lidé všech generací a vyprávějí si příběhy – pravda, v současné době pouze v případě, kdy vypadne proud a nejde televize... „Jeden Holanďan dělal ve vesnicích projekt – chtěl udělat ekologické gaku – na bioplyn. Nakonec se mu projekt povedlo dokončit, avšak chyběla motivace s tímto plánem cokoliv udělat,“ vyprávěla mi moje učitelka. „Když se popis projektu dostal do rukou mému učiteli, téměř se rozplakal dojetím a zároveň velkým smutkem. Před ním stál vysoký bílý muž, který se o jeden z nejstarších symbolů jeho vlastního národa zajímal více, než kterýkoliv z jeho krajanů,“ pokračovala. „Ti lidé, kteří podobné plány vytvářejí... Ti koukají jen na fa-čan, ne na kulturu a tradice. Já sama už v domě gaku nemám, náš nádherný starý dům jsme prodali... Ale když děláme doma rituál, pozveme bima a ohniště si 'nasimulujeme',“ sdělila mi. „A bude vaše dítě vůbec vědět, co je to gaku a bimo?“ zeptal jsem tradiční rýpavou otázkou... „Velmi pravděpodobně ne,“ řekla smutně. „Chodí do chanské školky, isky rozumí, ale nemluví... Uprostřed takto masivní a rozpínavé [chanské] kultury ta naše musí bojovat o holé přežití každý den... A rozhodně to není rovný boj.“

Tyhle myšlenky a reminiscence rozhodně nebyly batrflájem, milý Márdi. Držely se mě jako nacucané klíště, které stále nemá dost. A i kdyby mu měla prasknout ta odporná našedlá prdel, přesto nepřestane sát. S úzkou dušičkou, úzkou tak akorát, aby se vtěsnala do zdejšího hlubokého údolí, jsem společně s R., jejíž vzhled bájné uhrančivé Medusy z antických dějin budil v našem bezprostředním okolí značný poprask a měnil lidi v sochy, dorazil do Mej-ku. Číňané sice toto místo pojmenovali jako „Krásná dívka“, údajně prý z toho důvodu, že je zde mnoho lepých, byť sluncem značně osmahlých děv, které jsou však velmi stydlivé a zdejší implantované každoroční soutěže krásy se zúčastní jen za deset měřic rýže... Ve skutečnosti však místní jméno, jak už bylo řečeno, znamená spíše „Střed“ (Moggu), popř. „Výsostné území Liliho“ (Limu Moggu) – dle legendárního místního vládce. Ač chanské pojmenování, podobně jako v nepřeberném množství dalších případů, nestydatě páchne kýčem a tudíž i děsivou nudou, překvapivě v mém srdci vyvolává souznění. Tuhle „Krásnou dívku“ si Ssynuo zamiloval už před lety a rád se sem vrací. Především v období, kdy byl od ní vzdálen půl zeměkoule kilometrů... tak teprve tehdy skrzevá neustálé snění časem pochopil, co to ta opravdová láska vlastně je. Ne taková, která prýští ze všech televizních obrazovek v podobě unylých písní a srdceryvných, uměle vytvořených příběhů emocionálně vetchých bytostí... Ne ta, která dlí jako zhoubný virus v srdcích zdánlivě šťastných chlapců a dívek a připravuje tak půdu pro budoucí bolestivý střet s realitou ve smyslu přímé úměry „čím větší výška, tím větší je po dopadu flek“. Ne, pro Ssynuoa je tahle krasavice něžnou, drsnou, průzračnou i kalnou láskou zároveň – takovou, jaká má podle něho opravdu být...

Ten večer byl vůbec velmi poučný. V ulicích malého okresního města byly davy lidí, byl první večer Zlatého týdne. Na schodech před zemědělskou bankou se srotili bimové, naproti nim pouliční řezník právě boural prase. Výrazné zvuky praštění kostí umocněné tupým sekáčkem se odrážely do stísněné ulice - od průčelí plísní pohlcených betonových budov. Veškeré hotely byly plné, popřípadě jejich obsluha nebyla ochotná se třeba jen probudit a reagovat na mluvené slovo. Setkání se starým známým z bimoského klanu, který též vlastnil jeden z hotelů, bylo více než příjemným překvapením. Bohužel neměl jediný pokoj... Ve městě toho dne vůbec dlelo mnoho povědomých tváří.

Vzali jsme tedy za vděk dírou páchnoucí po moči, ve druhém patře nad kulečníkovými stoly. Třískání slonovinových koulí o sebe tak podbarvovalo každý ze dvou večerů, jenž jsme trávili uvnitř tohoto hotelu s velmi příjemnou a zvědavou obsluhou. Při jedné z partií místní formy biliáru, kdy bílou koulí se musí zasáhnout nejprve nikoliv správná barva, ale správné číslo, se k nám přitočil mladý chlapec a během dalších dvou her nás vytrestal svými letitými zkušenostmi se zdejším povrchem a náklonem stolů. Za to, že jsme tak pěkně prohráli, nás pozval na čaj a „liangšanské man-tchou“, jak několik lidí říkalo zdejším jang-jü - bramborám. Tyto plody matičky země jsou zde zásadní součástí každodenního jídelníčku. Ogrilované s chilli, bylinami a solí, popřípadě vařené „na loupačku“ (ovšem bez másla či smetany) či ve slupce prostě přiložené do ohně... V mysli mi pokaždé ožijí vzpomínky na davelské táboráky, vůni dědečkových cigaret a jeho nadšení pro každou kravinu, kterou jsem si jako malý kluk vymyslel.

Pravda, čekal jsem, že po příjezdu do Mej-ku budu eksovat pětilitrové vědro piva, jak mě upozorňoval Ch. „Ty vole, to jsi měl vidět. Můj kamarád je tlustý jako vepř. Poté, co do něj zapadly tak dva litry, poblil se jak fontána,“ chechtal se onehdá, když jsme venku popíjeli při jídle a on mi líčil, jak se jeho kamarád před příjezdem do Mej-ku chvástal, že zvládne pokořit kopce piv. „Tak na to ti seru, nikam s tebou nejedu,“ odpověděl jsem mu a zamítnul jsem sdílet podobný osud s tímto člověkem při případné návštěvě tohoto okresu. Teď jsem ovšem seděl v poměrně vymazleném podniku zvaném „New face“ (Niou-fej-s'), všude okolo ševelil místní zpěvný dialekt nuosuštiny zvaný yynuo a já jsem tlustým brčkem nasával tapiokové kuličky usazené na dně sklenice, jejíž horký obsah vzdáleně připomínal chuť manga.

„Moc jsem nestudoval, spíš jsem se tím studiem bavil,“ šibalsky odpovídá na mou otázku jeden z jinochů, proč nepřečte ani jeden ze znaků písma svého mateřského jazyka i přesto, že navštěvoval třídu speciálně pro národnostní menšiny (min-cu pan) s rozšířenou výukou nuosuštiny. Moje učitelka, paní M., mi vykládala o těchto třídách. „Tenhle projekt je pořád ještě v plenkách. Ti, kteří vystudují v těchto třídách, pak nemají prakticky žádnou šanci na solidní uplatnění,“ vykládá. Sama vychodila „dvoumodulovou“ školu, tedy jak s výukou nuosuštiny (1x týdně!), tak i čínštiny (ten zbytek). Své dítě však pošle do chanské školy. Není se co divit, v tomto případě náklonnost k vlastní kultuře a jazyku, který ovšem je a vždy bude pod patronátem chanské většiny, nemá smysl násilně projektovat do vlastního potomka – velký kus práce tam M. musí udělat doma. Nejdůležitější je přežít, pokud možno bez větších útrap. Pokud Nuosuové chtějí udržet vlastní kulturu, musejí to dělat guerrilově, takříkajíc na koleni, jelikož veškeré oficiální cesty hrají proti nim. Právě na nich samotných záleží jejich vlastní osud, nikdo jiný jim nepomůže.

„Dělám řidiče a proto skoro vůbec nepiju, odpovídá netradiční iský abstinent. Jezdím do Čcheng-tu a zpět. Občas jsou peníze, občas ne. Když nemáme co dělat, tak se bavíme,“ popisuje svůj zdánlivě bezstarostný život. Jeho bratr je úředník, jeho sestra zdravotnice. Na sobě má tričko, na kterém září červená stužka jako symbol boje proti viru HIV. Řeč se stočila na bimy. „Nevěříme těm, kteří posedávají po trzích, máme vlastního,“ vysvětluje, že když má jeho rodina potřebu, povolají osvědčeného matadora z hor. „Jak? No zavoláme mu na mobil,“ říká. „Zároveň je nám to vždycky tak trochu blbé... Víš co, že ho otravujeme... Takže mu přispějeme na cestu a i od cesty mu dáme něco na přilepšenou.“

Po odchodu z centra místní zábavy mě najednou za ruku chytil blonďatý Polák Tomek. Zjevil se jako pára nad hrncem spolu s svou přítelkyní – podobně, jak to v různých koutech světa dělávají Češi. Přijel na kole ze střední Asie. Podíval jsem se na srocený dav několika lidí, kteří nevypadali úplně přátelsky naladěni. Jen hodinu předtím se mi čelem, se zaťatými pěstmi a rukama spuštěnýma podél těla, postavil jeden přiopilý Nuosu tam nahoře – u výzkumného střediska kultury bimů. Stál tam a hleděl mi s vypnutou hrudí zpříma do očí, než jej jeho střízlivější kamarádi odtáhli stranou. „Odkud jsou?“ zeptal se mě chlapec, kterého jsem už předtím potkal na náměstí, když jsem prohrál pět jüanů ve hře o cigarety. „Z Polska,“ odpověděl jsem. „Uf, tak to je dobře. Myslel jsem, že jsou z Anglie,“ odvětil mladík s viditelnou úlevou. Jedinému kusu výpovědi cizinců, konkrétně Tomkovy přítelkyně Anny, které dav rozuměl, bylo „English“ - a to se týkalo jazyka, nikoliv země původu. Tento hoch měl evidentně velkou představivost. „Jsem živoucí mapa Liang-šanu,“ pořád opakoval a vymýšlel, kam nás všude vezme. Pochopitelně, nic z toho se neuskutečnilo. Když jsem se dotázal, co to mělo být s tou Anglií, odvětil: „No, víš... My nenávidíme Angličany. Za to opium tehdy a tak... Kdo ublížil mým předkům, ublížil i mně... Na prvním místě Japonci, na druhém Angličani. Ti lidi venku si je chtěli pořádně podat,“ vykládal a já jsem nevycházel z úžasu, co z tohoto dítěte hor padá za moudra. „A co kdybych byl já Angličan... Bavil by ses se mnou?“ zeptal jsem se. „Ne,“ následovala rychlá odpověď. „A 'vyřešil' bys mě?“ „Nevím...“ Zíral jsem na něj s otevřenou pusou. „Ale prosím tě. Kdybys řekl, že jsi Angličan, řekli by ti, že nenávidí Američany,“ glosoval tuto situaci Velšan Paul, můj spolužák, když jsem mu celou situaci za týden vylíčil. I přesto mě tato zkušenost profackovala. Ani chlupaté opice a velké nosy nejsou v těchto horách v bezpečí... „Jo, je to tak, někteří lidé tak skutečně přemýšlejí,“ říkal později Ch. „Ale já? Vždyť ti lidé z 19. století jsou už dávno mrtví. Stejně tak ti, kteří při nankingském masakru párali bajonetem břicha těhotným ženám. Co to má společného s lidmi dneška? Nic. Mám je nenávidět za minulost? Vždyť je to úplná píčovina,“ dodal viditelně pohoršeně Ch. „Jestli se tam nahoře do tebe někdo sere, napiš. Já pošlu někoho, kdo je postaví do latě,“ napsal mi Ch. ještě v reálném čase během rozhovoru s mladým Baronem Prášilem na Wej-sin. „Prostě vezme kudlu a výchovně ho píchne.“ Takto tedy zmizel v temnotě zapadlých sluncí další den, příliš horoucí démanty noci také postupně vychladly. Bar jménem „Když nejsi vožralej, domů se nevracej“ (Pu-cuej-pu-kuej) zel prázdnotou. Návštěva Mej-ku nemohla začít zajímavěji.

Dusivý dým z hořící skládky zahaloval půvabnou scenérii okolí městysu Pa-pchu a tlející, nesnesitelně páchnoucí, asi metr a půl dlouhý had zavěšený na jednom ze stromů, které lemovaly prašnou cestu, představoval jakési varování, že zdejší kraj by se neměl brát na lehkou váhu. Spolu s hadem, který již nadobro dosyčel, dělaly pomyslné „bu bu bu“ i další objekty na stromech – podobizny démonů (kuej, jak zjednodušeně říkal Ch.) v nuosuštině zvané bbu. Některé byly změtí kusů oblečení, smotaných travin, slepičího peří, symbolického luku s tětivou a šípů, které mířily vždy přísně stanoveným směrem. Některé připomínaly panenky – podobné haitskému voodoo. Samozřejmě, že tyto objekty (zvané tchi-tchi, jelikož „simulují“ tělo někoho jiného - díky Jakube O.) má na svědomí bimo a jeho rituály. Pomáhají vypudit zlé duchy, popřípadě seslat kletbu. „Pokud ti někdo na poli ukradne kukuřici, lze ho proklít,“ vysvětluje paní M. „Pole se jednoduše 'uzamkne' - toho, kdo se opováží opět krást, pak stihne hrůzný úděl.“ „A funguje to i do minulosti? Tj. stihne kletba i toho, kdo na poli kradl ještě před rituálem,“ ptám se. „Ano,“ zní odpověď. Bimoské kletby nehrají tak stěžejní roli v celém systému těchto animistických praktik, jako v případě haitského voodoo. Bimové se k nim uchylují opravdu jen výjimečně... Přesto mezi dvěma vzdálenými kulturami lze najít několik styčných bodů. „No bodejť, vždyť my Iové jsme se před tisíci let dostali úplně všude, byli jsme až v Kazachstánu,“ říká Ch. a ukazuje opačný pól interpretace uspořádání světa a historie lidské rasy. Chanové mají sinocentrický pohled na Dálný východ (popř. na celý svět), Nuosuové zase nuosucentrický. Mnoho Iů shodně tvrdí, že jejich kultura je stará přes osm tisíc let, středoamerickým Májům podobné vykopávky v San-sing-tuej považují za své národní bohatství a svůj systém písma za nejstarší na světě, popř. jeden z nejstarších. Je pravda, že v omezené míře na těchto legendách něco pravdy může být, avšak scházejí důkazy. Nina K. mi nedávno poslala fotografie z výstavy části exponátů vykopávek z chunanské hrobky Ma-wang-tuej, na kterou náhodou narazila v Řimě. Lakované nádobí a lžíce nápadně připomínaly ty iské tradiční... Podobných spekulací ale existuje celá řada. Faktem zůstává, že značně nacionalistický a etnocentrický nuosuský pohled, kdy někteří přední představitelé výzkumu iské kultury dokonce hovoří o Liang-šanu jako o „I-cu kuo-ťia“ (byť patrně napůl v žertu) – Státu Iů – nenachází odezvu u stejně etnocentrického a kulturalistického chanského světonázoru. Chanové pochopitelně vyhrávají, jelikož je jich více... Přiznáním výrazého podílu dnešních Iů na historii celého regionu by mohli sami sobě do hnízda nasadit kukaččí vejce. A tak, věrni svému způsobu uvažování a vyjadřování, okolo tohoto problému zdatně kličkují... Když nad tím stále více přemýšlím, přijde mi, že s příchodem antropologů zemřel svět. Naše potřeba kategorizace a systematizace nás de facto všechny ničí a poštvává proti sobě. Národy ani národnosti v přírodě neexistují, státy také ne. Naše snaha všechno utřídit do škatulek nás všechny jednou zabije.

Tok myšlenek Ssynuoa s R. zanesl až do vesnice Ťi-wej, kam se vrátil po třech letech. Tehdy mu masivní dřevěná vrata zdejší dominanty - strážní věže se střílnami tiao-lou -, která především v dřívějších krušných dobách chránila obyvatele domu obehnaného poměrně vysokou zdí, zůstaly zamčené. Stejná situace nastala i nyní – kolem petlice byl omotán řetěz a vše bylo sepnuto robustním zámkem... To znamenalo jediné – pán domu je někde venku, patrně na poli. Po chvíli ometání se okolo stavení se z houštiny vynořil muž s nůší plnou kukuřičných klasů. Kdysi jsem jej viděl na fotce a k mému vnitřnímu údivu jsem si jeho nevýrazné rysy pamatoval dodnes. Hned jsem tedy věděl, že to je on... Velmi ochotně nás pozval dovnitř a po chvíli odemknul i třípatrovou věž, jejíž vnitřní prostory působily poněkud stísněně. „Před lety jsem od okresu dostal dva tisíce jüanů na její opravu,“ začal výklad, když stál na žebříku mezi druhým a třetím patrem. Úzké střílny zůstaly ucpány kusy látky, strážní věž v posledních letech sloužila především jako skladiště, v jejím přízemím byla postel, kde se dalo přespat – ovšem v prostoru, za který by se nestyděla ani japonská města či Hongkong. Jestli měla místnost 6 metrů čtverečných, bylo to moc.

„Pojďte dál,“ říkal po prohlídce domu. V tu dobu již z pole přišla i jeho žena, která si nás zvědavě prohlížela. V domě byl nepořádek a spousta much. Muž zalovil mezi papírovými krabicemi a vytáhnul lahev piva, bylo jedenáct dopoledne. Mezitím Ssynuo ještě obdivoval nádherně vyvedené dřevěné krovy podpírající střechu a neméně zajímavé rytiny na galu – třech kamenech, které podpírají hrnec nad ohněm. Do toho všeho padaly paprsky téměř poledního slunce, které se do tradičně potemnělého nuosuského domu draly skrze škvíry ve střeše, popřípadě skrze k tomu speciálně uzpůsobené skleněné střešní tašky, kterých bylo všehovšudy asi pět.

Posadili jsme se na špinavý rantl před dveřním prahem, ucucávali pivo a muž sám od sebe začal vyprávět. Je potomkem dříve významného klanu Anre, který se v historii řadí k těm vůbec nejmocnějším rodinám aristokratických „černých kosti“ (u Nuosuů rozhoduje o příslušnosti k aristokracii barva páteře). „Když mi bylo devět, to bylo kolem roku padesát... To komunisté přišli osvobodit Chladné hory,“ říkal a pivo do něj padalo podobně, jakoby dýchal vzduch. „Tehdy s nimi náš rod svedl bitvu. Pamatuji si, jak jsme běželi přes támhleto údolí,“ zvedl se a ukázal před sebe směrem k příjezdové cestě, „až do protějších hor. Schovat se, samozřejmě... Našich padlo asi dvacet, komunistů dvakrát tolik. To právě z této věže do nich můj otec spolu s dědem a dalšími stříleli,“ řekl a zase se nadechnul piva. „Potom přišel Velký skok, při kterém mi hlady zemřeli matka i otec. Zůstal jsem úplně sám, byla to zlá doba,“ tlačil přes rozpraskané rty svá slova a na chvíli se odmlčel. „Pak tu byly ty kantýny na kupony a tak... Když tohle všechno vyprávím svým dětem, nevěří mi. A ani to nechtějí poslouchat,“ prohlásil trochu rezignovaně. „Dříve jsme měli všechno – půdu i moc. Teď jsme chudí a staří,“ řekl naopak poněkud smířeně a dorazil lahev, v té mé, kterou jsem sdílel s R., zbyla ještě alespoň polovina. Po chvilce mlčení jsem mu také vyložil něco z historie naší rodiny... Návštěvy gestapa za druhé světové války, bombardování a smrt několika mých předků. To je vždycky pro místní citlivé téma. Pak následovalo něco výjimečného. Příslušník rodu Azhe mě spontánně vzal za ruku a soucitně pohladil její hřbet. Nebylo to zdvořilostní gesto, bylo evidentní, že to, co jsem mu velmi zkratkovitě pověděl, u něj vyvolalo skutečné emoce. Asi i podpořené tím, že o podobných věcech si nemá s kým popovídat. Tu ale vrzly dveře a manželka se strhaným výrazem v obličeji přinesla již druhou nůši, zatímco její muž popíjel se dvěma podivnými cizinci. Kvapně jsme se tedy rozloučili a vydali se zpět do okresního města.

Tato historka ostře rezonovala s jinými příběhy, které mi vyjevila několik dní po návratu do Si-čchangu má učitelka. Když byla malá, také původně žila ve strážní věži, která shlížela na jejich stavení. Od svých předků slýchávala u ohniště hrůzostrašné historky. Její prapradědeček, „bílý Nuosu“, tj. nikoliv příslušník šlechty, v hádce, kterou vyvrcholily dlouhodobé spory dvou rodů, připravil o život jednu černou páteř. V ten den se prý všichni muži utekli schovat do hor před mocnou zlobou jeho blízkých i vzdálených příbuzných, ve vesnici zůstaly jen ženy (tento bod zůstal bez vysvětlení). Nakonec se pachatel jal řešit nastálý spor tradiční cestou – vzal tři sta stříbrných ingotů, ve vesnici našel prostředníka (byl jím známý generál Teng Siou-tching, který byl původně otrokem v iské rodině, později jej Kuomintang pověřil správou zdejší oblasti), aby reparaci předal zástupci postiženého rodu. Než se stříbro k určeným lidem dostalo, zbylo ingotů šedesát, každý si po cestě totiž přisvojil nějaký ten liang... Tento způsob vykoupení se z viny v drtivé většině případů zabral, postižený rod dokonce převzal nad pachateli ochranu. Následně, ještě před osvobozením na konci čtyřicátých let, pradědeček prodal půdu jednomu Chanovi. Toto se nakonec ukázalo jako prozíravý tah, protože následně byl tento Chan a nikoliv praděda označen za kulaka (ta ti-ču). Otec matky pak následně vzal veškeré bohatství, kterým vládnul (tj. stříbro a opium) a zakopal jej na určené místo. Paní M. říkala, že nic z toho se doteď nenašlo. Praděda byl následně označen za „bohatšího rolníka“ (fu-jü nung-min), takže z následujícího složitého období padesátých a šedesátých let vyvázl ještě vcelku dobře. Jeho babička navíc byla sirotek, což situaci paradoxně ještě trochu usnadnilo. To se ovšem nedá říct o rodině jeho mladší sestry, která byla rovněž shledána kulaky, rodina mladšího bratra pak menšími kulaky (siao ti-ču) - a těm se v tomto období vůbec nevedlo dobře...

Slunce žhnulo poledním žárem... Po vydatném obědě, který tvořily pohankové placky, tofu se zelím na liangšanský způsob a v mém případě i čtvrt kila pálivého tchuo-tchuo-žou s poctivou vrstvou špeku, jsme se vypravili naslepo do hor, které už desítky či stovky let stráží okresní sídlo Mej-ku. Vybrali jsme si jeden z těch pevnějších provazových mostů, jehož podlaha nesestávala z obvyklých, drátem smotaných větví, ale tvořila ji úhledně poskládaná prkna. U úpatí kopce jsme se převalili přes několik vytřeštěných pohledů místních a vyškrábali se hlouběji do svahu, na kterém byla v alespoň trochu rovných místech zavěšena obydlí místních... Otevřel se nám tak nádherný pohled na celé údolí s řekou, odlesky jejíž divoce proudící hladiny létaly až k vrcholkům zdejších hor. V jeden moment jsme minuli kámen, do kterého bylo nuosusky vyryto upozornění, že se nacházíme na území Liliho, již několikrát zmíněného mocného místního vládce. Všiml jsem si, že mnoho zdejších vesnic má ve svém názvu „Limu“, slovo označující právě správní přináležitost ke klanu slavného liangšanského nzymoa.

V jednom momentě, kdy cesta neustále stoupala neúprosně vzhůru, se nám otevřela malá planina s výhledem - vhodné místo k odpočinku a také k rozhodnutí, že z časových důvodů už to výše nepůjde a je tedy radno se vydat dolů. Jeden z místních, který vedl svého koně zpět ke svému hliněnému stavení, nám poradil, že se nemusíme nutně vracet stejnou cestou, ale stačí se vydat zhruba jeho směrem přes blízkou vesnici, skrze kterou teče potok. Podél potoka se následně dalo dostat k vratkému mostku, který spojoval tento svah s břehem, po kterém běžela silnice.

Ve vesnici nás v mžiku obestoupil dav složený s žen, dětí a mladíků. Někteří se drželi v uctivé vzdálenosti a se zájmem si prohlíželi R.iny dready... Ledy rázně prolomil až téměř na mol opilý, osamělý stařík. Když nás z kopce uviděl, briskně přiběhl a začal bezprostředně vyjadřovat údiv – nejdříve nad mým „vysokým nosem“, což dával najevo tak, že si hranu dlaně přikládal na ten svůj. Mezitím si neustále mnul oči, vydával hýkavé euforické zvuky a všemožně poskakoval okolo, případě tlačil své čelo k mému na znamení přátelství. Na jeho temeni tančil pramen černých vlasů, zbytek měl oholen. To vše byl ale teprve začátek... Poté, co mi vyhrnul rukáv, vytřeštil oči na mé zlatavé chlupy a jeho údiv se umocnil na třetí. Ač jsem se snažil vzdorovat seč to šlo, nedokázal jsem odmítnout pozvání k posezení v jeho skromném obydlí. Po chvíli mazlení se s mými chlupy na všech čtyřech končetinách uchopil mou ruku, zvrátil ji do nepřirozené polohy a takto mě vedl na návštěvu. Rozesmátá R. vše pečlivě dokumentovala. Po cestě mi jeden z mladých chlapců do ruky vrazil lahev od piva, jejímž obsahem nebyl zlatavý mok, božská to mana mého národa, nicméně průzračná tekutina. Začalo mi být jasné, která bije. Viděl jsem mnohokrát, jak si Iové do lahve od piva přilévají pálenku.

Po chvíli se uvítací průvod zastavil před jedním z hliněných domů. Uvnitř byla tradiční tma, nepořádek a obrovská televize. „Čch'-ťiou,“ neustále mě vybízel svérázným dialektickým obratem hostitel, abych si přihnul z lahve s „pivem“. V ten moment mým vědomím probleskla minulost – mlhavá vzpomínka stará několik let. Z lesa se tehdy najednou vyřítil muž v polobotkách a brašnou, zpíval nuosuskou lidovku a ve víčku od plastové lahve nesl symbolický přípitek. Tentokrát jsem se zdráhal poněkud více než tehdá, ale tuto pohostinnost lze z rituálního hlediska jen velmi těžko odmítnout. Ukazovákem a palcem jsem tedy pevně a hygienicky obepnul hrdlo, které můj hostitel právě před chvílí vytáhl ze své pusy a mocně si přihnul. Má ústa zalila pálivá chuť poctivé, dvakrát prohnané pálenky, před očima se mi udělaly mžitky. Tento akt se shledal se všeobecným veselím a večírek mohl pokračovat. Hostitel se neustále freneticky chytal za hlavu, aby dal průchod své nahromaděné radosti střídané s údivem a neustále mocně třel mé končetiny. Připadalo mi, že by si mě tu nejraději nechal jako domácího mazlíčka, bílou Pandu z Čech... Mělo to k mé velké rozpačitosti téměř až sexuální podtext, což ale přilévalo olej do výhně smíchu R. Hostitel své končetiny neustále porovnával s mými. Ohnutým ukazovákem ťukal na své kosti a vykřikoval „brrr-tchou“, slovo „kost“. V jeden moment byla tato boží bytost podoba Menciovu člověku ze státu Sung, který popotahoval výhonky ve snaze urychlit jejich růst. Snažil se co nejněžněji vytrhnout mé chlupy a „zasadit“ je do svých končetin. „Pozítří začnou růst,“ pravil jsem mezi epizodami hysterického smíchu, který zachvátil nejen mou bránici, ale i celou místnost. Tato informace hostitele naprosto uspokojila.

Přes všechny tyto radovánky byl čas jít, velká žlutá koule se už zakousla do kopce nad vesnicí, kterou pomalu, ale jistě pohltil chladný stín. Ani Iové ani lao-wajové nechodí rádi po horských stezkách za tmy. Vesnická omladina trochu usměrnila našeho nového kamaráda, který se nám jal hotovit jídlo. „Je osamělý, dcera už dávno žije jinde, je vdaná,“ říkali. Z celé té situace bylo Ssynuoovi trochu smutno, ale nedalo se nic dělat. Kolem budovy, u jejíchž dveří seděla rozesmátá paní, která zručně roztáčela svou ovčí přízi namotávající „káču“ o lať, již měla opřenou o nohu, jsme sešli k vrbovému plotu, který ohraničoval území této usedlosti. Na kopci se srotili všichni, kteří s námi prožili právě minulé chvíle, a mávali na pozdrav. Z dálky jsem ještě zahlédl bujarého starce, kterak se chce davu vysmeknout a doprovodit nás až do okresního sídla.

Když jsem druhý den procitl ze spánku, bylo už poměrně pozdě a Chou-po-naj-tchuo se jevilo být daleko. Ch. den předtím volal, že se pokusí přijet, ale nakonec to nedokázal. Jeho starší bratr musel být převezen ze sičchangské nemocnice do Čcheng-tu. Selhaly mu ledviny a byl tedy odkázán pouze na přístroj. Stačil mi ale říci, že ta podivná stéla, o které hovořil, leží na západním svahu tamního údolí – v místě zvaném Pa-čchien. Počasí se tvářílo všelijak, nicméně po strastiplném příjezdu na místo určení se obloha rozesmála do výraznějších barev, než je ocelově šedá... Celé místo tvořilo jakousi misku. Po průjezdu poměrně stísněným údolím se najednou celý prostor otevřel, dalo se tak dohlédnout až na vrcholky zdejších kopců. Na jednom z nich seděl mohutný strom.

Hned první lidé věděli o stéle – byla skutečně jen trochu výše ve svahu po pravé straně. Problém byl, že okres okolo ní dal postavil domek, aby tuto mělkou stopu dávnověku ochránil. Pohled skrze mříže moc neodhalil, jen tři velké znaky: Po-čou jing. Starší z dvojice našich průvodců se odporoučel s omluvou, že má ještě nějaké záležitosti k vyřizování, zůstal s námi jen chlapec s náušnicí. Blesklo mi hlavou, že ty dveře vylomím, abych se ke stéle dostal. Nicméně v tu samou vteřinu, co mě tento nesmysl napadl, jsem jej zavrhl. Nevím, zda se toto dalo považovat za původce dobré karmy, spíš bych měl dostat pořádnou facku... Podle buddhistů je karma v současném hektickém světě úměrně zrychlená a projevuje se téměř okamžitě. „Můj dědeček toto místo spravuje, určitě má klíč,“ řekl najednou sám od sebe mladík. Původně jsem myslel, že klíč má starosta, který byl ovšem dle druhého muže toho času na cestách.

Vydali jsme se tedy směrem k obydlí správce této stély. Byl jím starý muž v saku, který při našem příchodu seděl na zemi před svým tchu-fangem. V puse měl jen velmi málo zdravých zubů, které ale hrdě vycenil při podání ruky. Čínsky neuměl ani slovo. Psa, který muže bránil, zahnal Jjike Munyo, jak se chlapec jmenoval, pomocí latě zpět do boudy. S klíčem to ale nebylo jen tak, pán jej u sebe neměl. Pověřil tak Munyoa, aby pro něj zašel k jeho dceři. Ten tuto povinnost delegoval na své mladší „sestry“, které to zjevně příliš nepotěšilo. S kletbou na rtech odešly a za chvíli se vrátily... „Klíč není?“ zeptal jsem se Munyoa. „Vydrž,“ řekl a zadíval se směrem k lesíku severím směrem. „V minulosti tady žil lev, který jedl ovce i lidi,“ řekl po chvíli. „A ten strom tam nahoře, to je zdejší největší strom.“ Po chvilce se z pole vynořila žena, třímala svazek klíčů. Z něj pak odpojila jeden maličký a podala jej chlapci. „Pojďme,“ řekl a vedl nás zpět k budce. „Jak to, že mluvíš tak dobře čínsky?“ zeptala se ho R. „To proto, že jsem ve třídě nejlepší,“ odpověděl Munyo sebevědomě, zatímco vykračoval vpředu. Za ním jsme šli my, za námi pak všichni kromě dědečka.

Klič cvaknul v zámku a do prostoru se vlilo denní světlo. Na stéle, na jejíchž okrajích bylo vyryto i několik neurčitých iských znaků, byl následující text:

“皇明万历十六年戊子岁春三月,播州宣慰使司宣慰使骠骑将军杨,督统万兵,奉行天罚,囤营于此,俘歼贼倮,扫穴犁庭,刻石为记。”

„V šestnáctém roce éry Wan-li, pětadvacátého roku šedesátkového cyklu [1588], ve třetím měsíci na jaře, pacifikační komisař 1. úrovně, vysokými tituly ověnčený generál Jang [Jing-lung] zformoval armádu o deseti tisících mužích, aby vykonal trest z vůle nebes. Utábořil se v tomto místě, [aby] pochytal a zardousil luoluoské [tj. iské] zločince, vymetl všechny zdejší Augiášovy chlévy a srovnal se zemí jejich obydlí. Tato stéla je zde proto, aby na tyto události upomínala.“

Došlo mi, že zdejší Iové tedy chrání záznam o porážce svých předků císařskými armádami... Jak paradoxní. Po chvíli zkoumání stély Ssynuo zdvořile poděkoval a s většiou výpravy se spolu s R. rozloučili. Munyo odmítnul kapesné za jím poskytnuté služby, Ssynuo z něj tedy alespoň vydřel jméno, které hodlá zveřejnit v článku pro časopis „Liangshan Travel“. Cestou zpět nás odchytil rozumně opilý muž a vnutil nám dvě lahve burákového mléka. Prý jsme vážili dlouhou cestu, tak aby nám ji alespoň takto symbolicky ulehčil...

Ten večer ale měl mít ještě další zajímavou zápletku. V Mej-ku jsme se seznámili s A., která nás neustále zvala k sobě na návštěvu. „Náš dům je ale chudý, vesnice jakbysmet,“ neustále zdůrazňovala. Toto sídlo bylo po cestě a čínsky se jmenuje Chou-ku-mo… Jelikož už bylo poměrně pozdě, nabízela se jen jediná možnost, jak se do tohoto místa dopravit – v dodávce s dvěma zakulacenými chanskými obchodníky z Jün-nanu. „Hmmm, proteiny,“ zadíval se mlsně jeden z nich, obklopen zavazadly, na strom na druhém břehu řeky, jehož korunu zdobilo obří vosí hnízdo. Stroj si razil cestu po nezpevněné cestě a zanedlouho nás vysypal před choukumoskou radnicí. Nastal problém pro současnou dobu poměrně nezvyklý... Okolní hory odstínily datový přenos. Signál sice ukazoval plnou dávku, avšak číslo na A. jsme si tehdy nevzali. Nezbývalo než využít mnou už několikrát ozkoušeného způsobu - naštěstí jsme měli (nejen) pro tento účel v mobilu uloženou společnou fotku. Na třetí pokus A. na potemnělém displeji někdo rozpoznal... „Její sestra bydlí támhle,“ ukázala majitelka maličkého obchodu se smíšeným zbožím na blátem zmořené stavení...

Starší sestra A. právě spala a náš příchod ji poněkud rozhodil... S údivem vytáhla dvě stoličky, na které nás usadila, zapálila si cigaretu a začala ze země sklízet kukuřici, která se až doteď vysoušela na slunci. „Pro prasata,“ řekla. A. s naším příjezdem patrně také moc nepočítala, byla za svou kamarádkou právě v Chou-po-naj-tchuo. Celá ta situace byla poněkud rozpačitá. Její sestra si poté, co dokončila veškeré povinnosti, rychle umyla hlavu a vedla nás do obydlí jejich rodičů. Bahnitou cestu osvěžila vůně vlasového oleje.

Rodiče pěti dívek a jednoho chlapce, který je nejmladší a táhne mu teprve na patnáct, byli neméně překvapení. Svůj údiv ovšem přetavili v až nezdravou dávku pohostinnosti – takovou, která prozařuje celý Liang-šan nejen napříč, ale dokonce i po jeho stranách a vlastně tedy úplně všude. Spolu s pohostinností jsou ovšem spjata přísná pravidla pro hosty i hostitele. Když jsem o nich mluvil se svou učitelkou, pravidelně mě polévaly gejzíry studeného potu. „Jednou naše rodina pozvala dva Chany, aby nám opravili dům. Rodiče je pak z vděčnosti pozvali domů. Oni ale vůbec nerozuměli našim způsobům, navíc byli silně opilí... Můj otec byl schopen zachovat chladou hlavu a nedat najevo, jak moc v něm žhne oheň zloby, u kterého v duchu seděl se svými předky. Moje matka ale vypadala jako puma, která každou chvíli vybuchne a všechny kolem s sebou vezme do Zzyzzypuvu.“ Podobné rozpravy mi vždycky akorát vyplaví adrenalin do krve, když pak slyším Chany v ulicích Si-čchangu, že Iové „nemají žádné způsoby“ (pu ťiang li-mao). Takoví lidé samozřejmě mají na mysli chanské způsoby, o těch iských pak nevědí zhola nic.

Téměř nic jsme tehdy nevěděli ani my. Ale pokud si vzpomínám, ostudu jsme lao-wajům snad neudělali. Snad, řídili jsme se přesně instrukcemi hostitele. Z mé pozdější analýzy pak vyplynulo, že všechno bylo obráceně než mělo být. Vysvětlení může být dvojí. Buď rodina zasedací pořádek nedodržovala, nebo nám přenechala svá místa, což se děje jen ve výjimečných případech – pokud je host dostatečně vážený a přichází z obzvláště velké dálky. Běžný zasedací pořádek vypadá následovně: Jak už bylo zmíněno, středem všeho je gaku – ohniště. Místo, kde u ohniště sedí pán domu, se jmenuje nyimo (většinou naproti dveřím v prostoru, kam by host jít neměl – do tohoto prostoru jsme přesně byli usazeni), pro hosta je vyhrazeno gala - prostor nalevo od ohniště (pokud se díváme ze dveří dovnitř místnosti). Je také možné, že celé toto schéma bylo pootočené zhruba o pětačtyřicet stupňů po směru hodinových ručiček... A je dost dobře možné, že předkům se to všechno nezdálo správné, a tak mě v noci patřičně vytrestali. I když... Pokud jde o spaní, bylo již vše v pořádku. Hostitelé spali v haku (nad ohništěm), já v gapa (v pravém horním rohu od ohniště) a R. spolu s A. ve vedlejším stavení. Skladovací prostor yilo, kde eventuálně host také může strávit noc, nebyl v případě tohoto stavení k přenocování uzpůsoben.

Po chvíli se zjevila A., která za námi přispěchala z Chou-po-naj-tchuo. Po tradičních zdvořilostních omluvách, jak je tento dům chudý a vážených hostů nehodných, se podávala večeře. Bylo jí čerstvě zaříznuté kuře. Této povinnosti se musel chopit nejstarší syn, tedy téměř patnáctiletý jediný mužský potomek. Kuře plavalo v zelné polévce s bramborami, zelím a chilli, přílohou byla rýže – plodina, kterou sice Iové tradičně sami nepěstují, avšak mohou se po ní umlátit. V podřepu jsme tak zkonzumovali část nám přidělené porce. Opět velkou zdvořilostí byl fakt, že já a R. jsme dostali půlku druhdy po dvorku pobíhající kořisti, zatímco celá rodina se vrhla na tu druhou. R. se rozhodla obětovat své vegetariánské přesvědčení na oltář dobrých mravů a pozřít kuřecí vývar. Pomocí ichy, tradičích iských lžící, jsme pojedli tolik, abychom zasitili hladové žaludky a zároveň nesnědli úplně vše. „Nikdy nesmíš dojíst to, co ti tam v horách dají. Ztratili by tvář - mysleli by si, že ti dali málo. Když dojíš, pomoz jim symbolicky po jídle sklidit nádobí. Třeba jim jen podej misku,“ říkala mi ex-post paní M. Oba tyto úkoly jsme ten večer nevědomky splnili.

Později večer střechou prolétly úlomky ostrého světla téměř v mžiku následované mocným zahřměním. Za několik vteřin začaly na střechu bubnovat objemné kapky deště a o několik chvil později za ironického cvaknutí vypadla elektřína. „To je tak vždycky, když prší,“ řekla A. Televize v rohu místnosti se odmlčela, byl čas na staré dobré vyprávění. Středobodem všeho se stala moje učebnice ištiny, kterou jsem před odjezdem neopomněl přibalit do batohu. „Nikdy jsem nechodila do školy. Odmalička jsem byla na poli. Všechno, co umím, jsem se musela naučit sama,“ říkala sestra A. a potahovala z cigarety značky „Hrdost“. K mému údivu vzala učebnici a přečetla několik vět v iském písmu. „Uměla jsem více, ale zapomněla jsem... Nepoužíváme to, je nám to v tomto světě k ničemu,“ řekla poněkud pesimisticky. Když jsem jí říkal, že je to obdivuhodné – že ač nejsou z rodu bimů, umějí jejich písmo – bylo i ve tmě vidět, jak se červená. Samozřejmě veškerou mou chválu odhodila na stranu jednou větou, která ostatně neustále zněla celým tímto údolím: „Jsme jen chudí, nic víc...“ V ten moment jí zapípal mobil. Na zprávu vyťukala několik čínských znaků v odpověď... Po chvíli nastal čas ulehnout. Rodiče A. nad celým procesem pečlivě dozorovali, až jsem je musel sám zdvořile poslat spát. Nebýt toho, určitě by nad mým lůžkem stáli až do ranního kuropění, ke kterému se Ssynuo propracoval nikoliv zadarmo...

„Dnes je čtvrtého, v Niou-niou-pa je velký jarmark, bude tam spousta lidí z hor,“ řekla A. poté, co jsem procitl z mnohovrstevnatých mrákot. Ano, ten jarmark, který se vždy pořádá čtvrtý, čtrnáctý a čtyřiadvacátý den v měsíci – pravidelně a pečlivě dle předem určeného koloběhu. Ostatní dny jsou vyhrazeny pro jiné obce v okrese. Ten jarmark, který mi už na různých místech okresu Mej-ku dvakrát těsně unikl.

K pozdní snídani, kterou Iové nazývají obědem (sami totiž nesnídají, jedí jen 2x denně), se podávala kuřecí polévka z předchozího večera, tchuo-tchuo-žou, brambory a výtečné napařované dýně. Pak už byl čas vypravit se na okraj silnice a čekat... Po chvíli přijela s dodávkou šaramantní mladá žena s rudou pašmínou okolo krku a zlatými náušnicemi. Její něžný vzhled vůbec nesouzněl se suverénním způsobem, jakým se vypořádala s místní cestou a vervou, s jakou vtrhla se svou károu do nezvykle přelidněné Niou-niou-pa. Je pravda, že tomuto místu jsem se vždycky spíše snažil vyhnout. Už několikrát jsem přes něj jel a nikdy to nebyl moc pěkný zážitek. Okoralé, monotónní baráky a v obličejích místních taková ta zoufalá nuda, která dokáže pohltit lidské životy a během dlouhého a bolestivého soužení je obzvláště brutálně zardousit. V jejich očích se tu a tam zablesklo, ale to bylo jen díky lahvím alkoholů, popřípadě jiným návykovým látkám... Těla bez duše.

Tento den to tady ale žilo úplně jinou energií. Pokud jde o duše bez těl, tak o ty se starali bimové, sunyiové a munyi, jejichž stanoviště bylo hned zkraje mostu. A duší i těl zde skutečně bylo mnoho, jarmark byl jeden obrovský, huňatý chuchvalec vjemů. Troubení projíždějících vozů narušovalo zvuk zvonku biju a rituálního bubnu. Urchraptěné reproduktory nahrazující lidský hlas se překřikovaly se zákazníky, kteří přišli smlouvat o ceně. Uprostřed ulice trůnil pouliční zubař, u kterého si nechali spravit chrup oba rodiče A., krev crčící z dásní plivali pod sebe, ta se vsakovala do rozbředlé zeminy. Cinkání pivních lahví doprovázelo rozšafné rozhovory lidí z různých koutů zdejších hor a údolí. Dlouhý proud aut, do kterého neustále přibývaly další a další stroje všech velikostí a výkonů, ucpával zdejší ulici a proudy lidí tak byly nuceny neustále kličkovat z jedné strany ulice na druhou. Tam na rohu houbonajtchuoské a hlavní ulice stály ženy, které chřestily šperky, které měly navlečené po celé délce svých rukou. „Kup jednu pro nějakou svou milou,“ říkala mi jedna z nich a ukázala mi tradiční, z korálů vyrobené dlouhé „záušnice“. „Nejlevnější za tisíc, nejlepší za desetkrát tolik. Mám tu i plast za pár šupů,“ pokračovala. „Deset tisíc jüanů? Kdo si to v tomto místě může dovolit?“ říkal jsem si v duchu. To už jsme ale došli do rozbahněného lesíka, ve kterém se prodávaly koně a dobytek. Statná jalovice stála tolik, co nejlepší „záušnice“, koník (poněkud zakrslý) potom několik tisícovek, průměrně šest.

Došlo mi, že v tomto místě určitě existují lidé, kteří peníze mají. Ale těžko mezi ně patří ti, jejichž roční příjem jen o málo přesáhne dva tisíce jüanů... Ale kdo jsou tito lidé a odkud pocházejí? To jsem měl zjistit až za několik dní... A vlastně to průběžně zjišťuji každý den. Ani jedno z těchto zjištění není moc příjemné... Láska je někdy bolestivá, zvláště pokud ji chováte ke Krásné dívce, která je svým způsobem takovou Divou bárou. Její tělo, to je živoucí mapa rozkoše. V její duši, která je měňavá jako hejno ryb, se ukrývá nemálo temných míst plných zmaru, některá její tajemství nepochopíte, ani kdyby vám je sdělila a vysvětlila tisíckrát. Občas jí zmítá čiré šílenství, které by měl problém ukočírovat i samotný Asy Lazzi. Ale taková holt láska ke Krásné dívce už prostě bývá... Nejde se od ní odtrhnout – a to i přes všechny průšvihy, které spolu sdílíte. Naopak, tahle síla vás žene neustále vpřed. Je to víc než jen zvědavost, chao-čchi-sing. Je to srdeční záležitost, která vám nedá vydechnout, dokud nepochopíte i nepochopitelné. Vtip je v tom, že to se, pochopitelně, nikdy nemůže stát, proto jde o věčně rotující, vzájemně se vyživující kruh protikladů. Snaha uchopit neuchopitelné je jedním z motorů všeho, jinak by se svět už dávno přestal točit. Co se ale nepřestalo točit, to byla kola „chlebníku“. Tedy až do chvíle, než nás vysadil ve správním sídle sousedního okresu Čao-ťüe...

Diskuse k příspěvku

    V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.

Odpověď

*

(86453)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2024. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.