Pestré vzory Rudé řeky

Vytratit se z Mo-chej nebylo úplně bez nervozity. Město se probouzelo před sedmou ráno k životu jen postupně. Jen trhovci si baterkami svítili na své zboží rozložené na cárech z kartonových krabic... Nakonec se dodávka po hodině čekání skutečně naplnila požadovaným počtem sedmi lidí, ke kterým přibyli i dva až tři ptáci v klecích a v ležérním tempu jsme dorazili zpět do okresního města. Odtud už jsem mohl pod vedením řidiče s odhaleným masivním pupkem, stříbrným prstenem a beatnickými vousy dorazit do svého oblíbeného Š'-pchingu. Na grilované tofu jsem se těšil celý tento výlet. Proud mých slin byl ovšem poněkud zablokován přehradou ze štěrku, kterou vystavěli místní silničáři v tu nejméně vhodnou chvíli na jediném spoji mezi Š'-pchingem a Chung-che, na kterém se už tak obrovský a nemotorný autobus často jen stěží vytáčel s protijedoucími kamiony...

Večer ale už orgie mohly propuknout naplno. Po rychlém obhlédnutí staré š'pchingské čtvrti mi nezbylo než konstatovat, že mnohé se ve srovnání s časem před čtyřmi roky nezměnilo. Naštěstí. Bizarně, mezi novou zástavbou naštorc umístěný starý dům, uvnitř něhož majitel provozoval opravnu kol, se nepohnul ani o píď. Stejně tak téměř upadlý dům s podobně nahnutými dveřmi v ulici Si-čeng, na jehož střeše, stejně jako na dalších střechách v okresech Š'-pching a Ťien-šuej, se daří jednomu specifickému druhu rostlin. Novinkou byl opravený starý ja-men... V uličce, která byla naproti jeho branám, jsem konečně zasedl k rožni. Sličná nisuská Ika vyskládala dva pláty na gril a přinesla mi smaženou rýži. Obrovským štěstím bylo, že uměla isky – a hned dva místní dialekty, a tak jsem ji hned vyzpovídal. Byla velmi ochotná, neustále mi ukazovala své krásné bílé zuby v sympatickém úsměvu, na krku se jí houpal zlatý přívěšek a kolem pobíhal její syn. Byl to moc pěkný večer k završení celého strastiplného dne. Kvalitního odpočinku se mi pak dostalo v pozoruhodném hotelu, jehož jméno Ssynuo bohužel zapomněl. Pokoj byl prostorný, s vysokými stropy a zlatým polstrováním na zdi. Pocitově jsem se přesunul do Ameriky šedesátých či sedmdesátých let. Polstrování však nebylo natolik silné, aby utlumilo jinak velmi kvalitní pištivou čínskou operu od vedle. Mé pocity přetavil ve skutečnost poklop na světlo v koupelně, na němž hrdě tlumil světlo snad ironický nápis „Made in U.S.A.“



Sice se s tím vším „food pornem“ začínám místním stále více podobat, ale jenom kvůli tofu jsem do Š-pchingu nepřijel. Při své poslední návštěvě jsem opomněl navštívit svatyni Luo-se, kterou zdobí fresky z roku 1846, byly tedy vytvořeny za opiových válek. Na freskách je vyobrazen zdejší iský vůdce Ma Chej-nu („Černý otrok Ma“), kterak vede svou armádu v povstání proti dynastii Ming. Couravou chůzí jsem se tak vydal okolo parku Chuan-wen se vztyčenou pagodou k jezeru I-lung. V současné době by se již slušelo říci „k mokřině“. Jezero je prorostlé rákosy, jeho velká část padla za oběť velkému suchu, které postihlo provincii Jün-nan před pár lety. Došel jsem do vesnice Tou-ti-wan, na krajích jejího půlměsícovitého tvaru se tyčil kopec osázený čajovníky. Na vrcholu kopce se ve stínu stromů a keřů schovávala hledaná stavba.

Za ty téměř čtyři roky uplynula spousta nocí v prostorách svatyně Luo-se. Na její zdi zcela jistě nespočetněkrát narazil poryv větru. Nic ale neuškodilo freskám uvnitř více, než nehašené vápno, kterým byly přetřeny – asi nějaký uvědomělec z období Velké kulturní revoluce. Chrám ležel ladem, petlici nedělal společnost zámek. V některých z bočních síní bylo uskladněno seno. Celá svatyně, soudě i dle zarostlé příchodové cesty, byla opuštěná. Okolo vyobrazeni Ma Chej-nua na koni byl tunel z červených tkanin popsaných šťastnými formulkami. Zpod vápna vykukovala skutečné krásná vyobrazení. Byly to vlastně jen jejich části, které tak nahrávaly představivosti. Co asi může být třeba pod támhletím kusem? Tak jsem to tedy našel... Tehdy jsem byl značně rozladěn, teď nalezla má duše v této záležitosti konečně pokoj... Chvíli jsem pobyl v jednotlivých síních a na schodech před nimi. Napsal jsem e-mail mámě. Cestou zpět jsem přešel napříč rákosovou mokřinu, z jejíž úrodné půdy si místní stále blíže k jejímu středu dělají pole, do vesnice Siao-žuej-čcheng. Tam, na vyvýšeném místě, v jehož spodní části byly seřazeny jednotlivé domy, byl altán Mo-tung-tao - s krásnými dřevořezbami a spoustou vícepatrových síní, v nichž byly sochy a sošky nejen taoistické a buddhistické, ale i ty všechny ostatní... V jednom z rohů tohoto stavení zrovna hodovala skupina starších lidí, kteří zde byli na nedělním výletě z okresního města. Jejich dobré duše mě opět vtáhly ke stolu, v mých ústech se zanedlouho snoubila chuť burských oříšků, nudlí, máty, jidášova ucha a sušeného uzeného hovězího masa.

Kolem vesnice Tchuan-šan, do které se platí vstupné, a kde je možno shlédnout místní lidovou architekturu údajně v té nejčistší podobě, jsem projel do nepříliš vzdáleného města Ťien-šuej. Přece jen, v poslední době bylo lidové architektury různých tvarů až moc. A proto bylo následně třeba začít hledat ja-men náčelnictví Na-lu usazený kdesi v horách prefektury Chung-che. Pochopitelně, úřad oplýval nezměrným lidově-architektonickým bohatstvím a pyšní se přídomkem „nejlépe zachovalý iský ja-men v Číně“. Ihned jsem tedy vyměnil dopravní prostředek, kterým v Ťien-šuej šéfují hlavně muslimští Chuejové. Ženy s šátkem na hlavě a v několika případech i v burce vybírají jízdné, jejich manželé většinou autobusy řídí. Na zrcátku se houpe přívěšek s arabským písmem, muezín odkudsi huláká modlitbu. To poslední ale znělo jen v mé hlavě. Když jsem se vzpamatoval ze snění za bílého dne, už jsem seděl v autobuse do Pcho-tchou... Počasí na rozdíl od minulých dní nezářilo. Seděl jsem vepředu, „ilegálně“ na bedně s motorem zády k čelnímu sklu a doufal, že tudy nepřiletí do uličky osobní vozidlo, popřípadě kamion. Když jsem byl vysazen v Pcho-tchou, pochopil jsem, proč název tohoto místa zní „Konec srázu“. Silnice se klikatila bambusovou džunglí cestou sem i na druhou stranu. Po chvíli zmateného pobíhání a doptávání se, kde že to je vesnice Chuej-sin, místo, kde měl ja-men stát, mi jedna chuejsinská zpoza pultu svého živobytí poradila, že nejprve musím několik kilometrů dolů k Chuang-cchao-pa a tam je odbočka na blátivou, šestnáctikilometrovou cestu. K odbočce mě svezl dobrosrdečný stavbyvedoucí z kuejčouského An-šunu. Křižovatka tady opravdu byla, blátivá byla taktéž. Bylo půl třetí odpoledne a vyrážet na cestu v tuto dobu, navíc při neznalosti cesty, za proměnlivého počasí a s nejistotou ubytování, nebyl nejlepší nápad. A tak jsem v obchůdku na rozcestí nakoupil pár medových cihel, pití a pálivé pařáty, přezul se do pohorek a vyrazil na cestu.

Ta zpočátku vedla mlhou. V jednu chvíli se její satén zvedl a odhalil moře mraků, nad nímž seděly hory, bambusy a vesnice. Byl to úžasný pohled, připadal jsem si jako Xixao. Jen jsem neměl s sebou skleněnou lahev. Čas sice tlačil více než štěrk v ponožkách, ale nedalo se občas nezastavit a nekochat se pohledem. Mnoho záporů to nemělo. Za místem zvaném Lu-c'-čching mě na chvíli nabral náklaďák a odvezl k rozcestí, kde jsem se poprvé ztratil. Cvičně jsem si tak vyšel a zase sešel horu, pod jejímž vrcholem bylo podivné turisticky vyhlížející sídlo. Když jsem se zdánlivě ztratil už asi po třetí a má GPS ukazovala, že jdu v tom prázdnu jaksi opačným směrem, vzpomněl jsem si na šlahouny a opět začal vyvolávat kosočtverec. Ten se ale nakonec ukázal být dobrým kompasem. Postupem času jsem takto došel do místa zvaného San-ťia, odkud to do Chuej-sinu byly už jen tři kilometry a spolu se zapadajícím sluncem jsem se uklidnil. Když jsem minul patník s číslem 16, už jsem byl dost utrmácený. Po chvíli se zpoza zatáčky vynořilo sídlo sedící v jemném bílém oparu. Asi za padesát metrů jsem uzřel ceduli „Chuej-sin“. Malá duše uvnitř mého zpoceného těla, která se již smířila s tím, že obojí bude nocovat někde pod útesem, se o trošku více přifoukla.

Vesnice Chuej-sin je vlastně bývalým opevněním. Honosný ja-men se rozprostírá na jejím nejvyšším místě, z místa měl místní vládce perfektní přehled o okolí. Lze dohlédnout až do koryta toku Rudé řeky. Dle místních byla vesnice ještě před Velkou kulturní revolucí obehnána zdí, ve které byly čtyři brány. Ja-men je skutečně úžasný – i když zcela prázdný. Veškerý nábytek už byl dávno rozebrán. Bohatě zdobené krovy, okna, podpěry sloupů s dekorativními vzory – to tu všechno zůstalo. Celý komplex je velký a mnohaúrovňový. Konečně, po troskách, které jsem nacházel dříve, jsem si mohl celý ja-men pořádně projít a prohlédnout. Získat představu, jak takové stavby mohly vypadat... Téměř všechny ja-meny, až na ty v Kan-luo a Jüe-si, dvou okresech Chladných hor, byly na těžko dostupných místech. Přemýšlel jsem, jak asi musela vypadat na mapě tehdejší infrastruktura... Došlo mi, že to, že tato místa jsou odlehlá, je vlastně dílem moderních map, které člověka vedou k představám, že pozemní komunikace byly takto položeny odjakživa. Je to pravda jen částečně. Ja-meny některých místních vládců skutečně byly postaveny v odlehlejších místech, aby jejich strážci mohli odrážet případné útoky nepřátel. Tomu koneckonců byl uzpůsoben i tento ja-men, vedle oken i vstupních dveří jsou všude střílny. Ja-meny ale v minulosti určitě nebyly na takové periferii jako nyní – v době jejich zašlé slávy. Přece jen – šlo o obdobu našich obecních úřadů, kde se řešily všechny možné společenské a právní záležitosti. I když – jak známo, čínské právo minulosti bylo především právem trestním.

Už při příchodu jsem si domluvil bydlení v místním úřadě. Jedna postel – to bylo všechno, co jsem chtěl. A bylo mi vyhověno přímo královsky. Ten večer byla ve vsi obří přednovoroční hostina, na které se nezřízeně jedlo a alkohol tekl proudem. Zúčastnil jsem se jen na chvíli – ze zdvořilosti. Poznal jsem, že jünnanský dialekt je mi skutečně špatně srozumitelný. Zdejší Iové a Cha-niové, byť bylo místo hodně odlehlé, svůj jazyk příliš neovládali. Když jsem se optal na potomky místního vládce, bylo mi sděleno, že žijí na Tchaj-wanu, v Hongkongu a také v Thajsku...

Druhý den ráno se u brány vesnického úřadu vynořil mrtvý pes. Místní jej právě zbavovali chlupů a odřezávali mu spodní čelist. „A to se také jí?“ zeptal jsem se při pohledu na chlápka, kterak nožem čistí psí packu. „Ano, je to výtečné,“ dostalo se mi odpovědi od mladého starosty, který právě vysával cigaretu za bublání bambusové vodní dýmky. Byl to moc milý a příjemný chlapík. Jen jedna věc mi nedocházela. Proč, když jsou všichni ve vesnici tak chudí, mají tito lidé mezi tou vší špínou jablkové telefony a terénní auta evropských a japonských značek. Je evidentně velký rozdíl mezi přebýváním pod vlajkou s pěti hvězdami a dlení „v podhradí“ ja-menu. Místní nesnídají. Při brzkém obědě jsem misky s psím masem nechal ležet ladem. Místní soudruzi se nacpali k prasknutí, zapili to třemi deckami tvrdého alkoholu a odebrali se na schůzi. Takhle to tu holt chodí, nemohl jsem mít nikomu nic za zlé... Tím spíše, když mě jeden z místních později vyzvedl na cestě a přes krátkou zastávku v Chuej-jüanu, vesnici nad terasovitými poli, dovezl zpět do Ťien-šuej.

Toto okresní město je neuvěřitelně kulturně bohaté. Specialitou je ťienšuejské grilované tofu, které se na rozdíl od velkých plátů toho š'pchingského griluje po malých kostičkách. Chutná též jinak. V Ťien-šuej je spousta chrámů – konfuciánský, kam se platí otřesné vstupné a jde spíše o zábavní park a mnohem hezčí taoistický (Tchien-ťün s') s krásnými dřevořezbami, který je zadarmo. Dále jsou tu asi všechny původní městské brány, spousta staré architektury a především velké množství studní plných zlatých ryb. Místní tam proudí bez přestání s vahadly pro vodu. Ťienšuejská voda, která se konec konců vyskytuje i v názvu města (šuej), je údajně vyhlášená svou čistotou. Za studnou byl napůl utajený chrám, ve kterém zrovna probíhala nějaká sešlost. Úžasná byla též výstava nazvětšovaných skleněných diapozitivů francouzského vyslance Auguste Françoise z let 1900-1904, jehož tato sbírka byla v roce 1985 nalezena ve sklepě jednoho venkovského francouzského domu. Je na nich vyobrazeno vše – od Chanů a národnostních menšin a jejich zvyků (pohřby, svatby, svátky plodnosti s obnaženými ňadry žen atd.), přes stavbu železnice za dohledu francouzských inženýrů, poprav povstalců, cvičení „Nové yunnanské armády“ a podobně. Výstava probíhala ve východní bráně Čchao-jang a je zpracována velice poutavě, řekl bych, že je až dechberoucí. Skleněné diapozitivy a práva na jejich použití v roce 1997 odkoupil „jünnanský patriot“, pan Jin Siao-ťün. O trochu ranější historii mi pak vyprávěla postarší vilná Cha-nika. Když jí bylo sedmnáct, jela pracovat do Kuang-tungu. Tam ji málem unesli a prodali do otroctví, popřípadě někomu za manželku. Nakonec se jí podařilo uprchonut. Její dvě kamarádky takové štěstí prý neměly. Doteď neví, co se s nimi stalo. Tvrdá realita v Číně číhá za každým rohem – především pro místní bez zdánlivé perspektivy. Žena z odlehlého okresu Lü-čchün byla v Ťien-šuej kvůli mladšímu muži, do kterého se zahleděla. Když o něm mluvila, pořád obracela oči v sloup. A neustále pokukovala po mladičkém kadeřníkovi odnaproti, o kterém říkala, že vypadá jakoby byl z Myanmaru. Prostě klasická mu-lao-chu.

Tu noc se mi zdál zvláštní sen o dvou mých já. Každé z nich obcházelo budovu z jiné strany a tak nějak navzájem o sobě tušila. Pohled z vlastní perspektivy se po chvilkách přepínal mezi jednotlivými „mnoumi“. Cítil jsem, že se moje obě já bojí navzájem spatřit, protože nevědí, co by následovalo potom. Možná i proto jsem se následující těžký den cítil nějak rozpolcen a ani trochu sám sebou... Anebo ve mně naopak bylo víc, než můj skafandr z kůže snesl...

Poslední zastávkou mělo být Mi-le, okres jihovýchodně od Kchun-mingu, ve kterém žije velké množství podskupin Iů – ať už jsou to A-siové, A-čeové či Sa-niové. Jejich jazyk patří do skupiny jihovýchodních dialektů nisoidních jazyků a já jsem si přál alespoň jeden z nich odchytit. Cesta ovšem nebyla snadná. Chuejští pokoutní prodavači vstupenek k silničním koridorům s nimi šmelili tak úděsně, že do Mi-le se téměř nedalo dostat přímo. Musel jsem tedy nejprve přetrpět cestu do Kchaj-jüanu s četnými zastávkami při nabírání a vykládání lidí. S mou neutuchjící fascinací, jak se na zmatené autobusové zastávce jsou schopni cestující naskládat do toho správného autobusu, jsme opustili Ťien-šuej. Na přední sklo byla izolepou připevněna malá cedulka s citátem z koránu. Těsně před Kchaj-jüanem nastal výjev doslova jako z jiného světa. V místě zvaném Ša-tien, jehož dominantou byla obrovská mešita s jak párátka úzkými vysokými minarety, se to jen hemžilo šátky, nikáby a hidžáby. Ve městě obývaném asi čtrnácti tisíci obyvateli bylo devět mešit a přes devadesát procent zdejších obyvatel tvořili Chuejové. Většinoví Chanové byli národnostní menšinou, jejich restaurace nesly, podobně jako v oblastech s Chanskou většinou restaurace národnostních menšin, ve svém názvu příslušné etnonymum - "chanská restaurace", popřípadě "chanský hostinec". Tento úkaz jsem viděl v Číně poprvé v životě. Ulicemi zaprášeného, dráty prorostlého města se občas zablýsklo luxusní vozidlo s nízkým podvozkem, na sedadle spolujezdce seděla zahalená žena a za volantem její muž - občas s muslimskou pokrývkou hlavy, ale většinou bez. Všudyřítomní policisté, kteří měli počínaje únorem velké rejdy v oblasti dopravy, postávali na všech rozích s nasazenými černými brýlemi, v nichž se odráželo ostré slunce, a tvářili se jako američtí herci. Dvě velké směrové cedule ve městě byly v čínštině, pchin-jinu a pod nimi v arabštině. Ano, skutečně v arabské arabštině! To jsem viděl v Číně také poprvé. Pes rozježděný na kaši veprostřed ulice byl jediným čínským specifikem, jinak by si člověk řekl, že je někde poblíž Perského zálivu.

První, čeho jsem si v Kchaj-jüanu všiml bylo, že je zde nezvykle velké procento řidiček - ať už šlo o taxíky, nebo o autobusy místní MHD. "No co, ženy také musí vydělávat, žejo," pravil rozložitý taxikář, když mě vezl z jižního autobusového nádraží na severní. Na cedule a směrovky se k čínštině vrátila chaniština a iština. Řidič v našem krátkém setkání vykládal, že zde žije poměrně velká komunita Vietnamců, které sem přilákal obchod. Někteří prý umějí i jazyky národnostních menšin. Autobusové nádraží jakoby vypadlo z učebnice socialistické atmosféry křížené s islámem. Plastové sedačky, na nichž seděli nervózní a unavení hosté, světlo proceděné skrze podstřešní okna dopadalo na jejich šíje. V kuželech světla byl rozpoznatelný vířící prach. Za stoly úřadovaly ženy v šátcích. Prostor byl zbytečně velký, každé slovo se v něm rozléhalo od stropu až po podlahu a jeho význm tak unikal, ale vlastně většinu času bylo ticho. To přerušil až řidič, který zvolal: "Ty jseš ze Sin-ťiangu, žejo... To jsi tedy vážil dlouhou cestu!"

Tahle část Jün-nanu, alespoň tedy vozovka z Ťien-šuej do Mi-le a pak dále přes Š'-lin nahoru do Čchü-ťingu, jako by byla památníkem jünnanské chudoby. Provincie, která se díky turistickému ruchu nebývale vzmohla - což platí především pro její severní část -, ukázala svoji běžným turistům částečně skrytou tvář. Cesta do Mi-le měla probíhat po dálnici, ale chuejský řidič jel raději po okresce a vydělával peníze na nelegálním přetěžování vozidla pasažéry. Na křižovatce před hosticem "U starého brance" zela v zemi obrovská díra. Byla to past na kamiony vezoucí uhlí vytvořená přirozenou erozí asfaltu. U silnice seděl chlápek s lopatkou a trpělivě číhal na každý kus černého bohatství, který spadne z korby na zem. To pak proutěným smetákem vpravil do uhláku, který po naplnění odnesl k sobě domů. V pozadí toho všeho muž v bílé sametové košili přehazoval lopatou hliněné cihly. Můj spolucestující jakoby zapadl do celkové atmosféry a vzorců tohoto kraje. Byl to etnický Chan, který před lety strávil poměrně dlouhý čas v Saúdské Arábii při stavbě metra. Takhle si tehdy dle svých slov přišel na slušné peníze, až deset tisíc jüanů měsíčně. Teď dře v Kchaj-jüanu sedm dní v týdnu za méně... Říkal také, jak se kamarádil s bývalými žoldáky Talibanu, kteří v ropném království na Arabském poloostrově byli též na brigádě.

Po příjezdu do Mi-le jsem naznal, že místo je složité. Už na první pohled se tak jevilo - změť prachu, restaurací, kabelů a jeden špinavý hotel. Tedy, alespoň předměstí bylo takové... Koupil jsem tedy lístek na poslední spoj do Čchü-ťingu, metropole severovýchodního Jün-nanu a šel sníst men-žou-mien - nudle vařené v krytém hrnci. Trochu jsem ztrácel motivaci hledat v tom betonu a prachu osobu mluvící jihovýchodním dialektem ištiny. Po chvíli okounění okolo autobusového nádraží v naději, že někdo takový přijde, jsem se podél autoservisů, truhlářů a obchodů zpracovávající různé typy kovů vypravil do ulice, kterou jsem cestou sem zahlédl. Prodávaly se v ní zemědělské produkty. Tam bylo potenciálních respondentů spousta, ale nikdo z nich nebyl v té správné poloze - tudíž v sedě a nejlépe lelkující. Všichni ale vypadali uspěchaně, nervózně a v nákupní horečce. Čas se krátil. V tom jsem narazil na rozložitou dámu z větve A-siů, která prodávala tabák. Obepínalo ji klubko kuřáků, kteří z přistavených vodních dýmek pobafávali dávky této rostliny a následně si třeba i nějaký ten ťin koupili k sobě domů. Když mě paní jako první kontaktovala úsměvem, nebylo co řešit. V mžiku se srotil dav a spolu s ní překládal jednotlivé mnou zvolené výrazy. "Deset kchuajů," řekla posléze paní jednomu z kuřáků. "To je moc, dám osm," řekl. "No dobře dobře, ty škrte," odvětila rozverně patrně starému známému asiská žena, které jsem mnohokrát poděkoval a spěchal na autobus.



Do Čchü-ťingu jsem se dostal nadvakrát, autobus nebyl naplněn ani ze třetiny. V takových případech řidiči počkají na plnější spoj a cestující do něj přeskládají. Kolem kamenného lesa š'linského a obce Hlučná voda jsme vjeli z tepla do mrazů severního Jün-nanu. Vše najednou bylo šedé, jen v jeden moment asi na vteřinu vedle dálnice zazářil pestrobarevný šátek jünnanských iských žen. Bylo to asi naposledy. Při večeři v Čchü-ťingu mě asi šestiletý chlapec chtěl nejprve zabít, protože jsem prý cizinec. Když ale zjistil, že nejsem Japonec, rozmyslel si to. Ale kdybych byl Japonec, tak by podle svých vlastních slov se mnou neměl žádné slitování. Přežil jsem. A tak jsem se druhý den mohl vydat za iskými stélami pohozenými v krajině, kde ani tři mu půdy nejsou rovinou.