Duzie

Už jednou jsem v Chladných horách tento důležitý iský svátek zmeškal a letos jsem to zklamání nechtěl zažít znovu. Tehdy jsem musel vzít za vděk poměrně hodně turistickýmu Slavnostmi ohně v městysu Luo-ťi-šan, který leží pod stejnojmennou horou. Tentokrát jsem neponechal nic náhodě a už měsíc dopředu se všemožně doptával, kdy že je to „duzie“ u obce Tchuo-ťüe v okrese Pu-tchuo. Každý mi pochopitelně tvrdil něco jiného, popř. tvrdil, že nemá tušení. Tchuo-ťüe má být místem, kde tato slavnost před mnoha staletími vznikla. Souvisí s cyklem sklizní a přemnožením hmyzu, který by mohl úrodu poškodit. Nedávno se ovšem objevily spekulace, že Svátek ohně nevznikl v Chladných horách, jsou totiž oblasti, (např. Mej-ku), kde se neslaví. Další lidé tvrdili, že to nejlepší duzie je možné zažít v okrese Pchu-ke, od kterého byl okres Pu-tchuo administrativně oddělen. Slavnosti se měly konat v místě zvaném Si-luo, popřípadě někde na vrcholu kopce, o kterém dotyčný nevěděl, jak se jmenuje. Nakonec jsem se definitivní potvrzení dozvěděl až z internetu – ze stránek okresu poté, co už jsme s JL absolvovali již notoricky otravnou, rozkopanou cestu do Čao-ťüe.

Po našem dobrodružství v Muli se museli oddělit Anja a Jakub, JL zůstal, a tak jsme týden rozdýchávali zážitky z hor v Si-čchangu. Mimo jiné jsme pili piva, především ta laoská, jedli spoustu BBQ, obkroužili jezero Čchiung-chaj na kole a pomohli Papuánci Duanemu koupit televizi. Pohled na naší trojici budil zájem kdekoliv, kde jsme se objevili. Duane pak hrdě vykračoval z obchodního domu s igelitovou taškou plnou cinkajících lahví rumu, na jehož etiketě byl vyobrazen pirát s páskou přes oko opřený jednou nohou o bečku. Jeho dva bílí otroci se motali několik kroků za ním a táhli televizi až do šestého patra. Daň za otroctví i kolonie musí být splácena všemožnými způsoby.

Po tomto odpočinkovém úseku ale byl čas vrátit se zpět na cestu. Na nádraží jsem se, jak je mým dobrým zvykem, málem popral s řidičem, který nás nestydatě obíral o peníze ve stylu „cesta je to mnohem horší, ale zato je to mnohem dál“. Za řízení po rozkopané cestě si k lístku, za zády pokladních, řekl od každého cestujícího deset jüanů. My jsme částku zaplatili, ale revolucionáři na zadním pětisedadle nikoliv. Spustila se nevídaná hádka, do které postupně vstupovali lidi se smířlivým obličejem a postojem ze strany zlodějů se to snažili cestujícím rozmluvit. Odcházeli pak s pěnou u pusy a s nervy rozdrcenými na padrť. Když jsem vše začal filmovat, řidič mě napadl. To začalo filmovat zase osazenstvo vně i venku autobusu. Stáhl jsem ruku muže ze své, a kdyby mě JL nechytil zezadu za flígr, asi bych vylezl okénkem a uštědřil řidiči, o kterém jsem v té době netušil, že je řidičem našeho autobusu, několik neumělých plácanců. Těžko předvídat, jak by to dopadlo, nejsem zběhlý v pouličních bitkách. Je však dobře, že se to nestalo. Pětice zůstala neoblomná, autobus stále vězel na nádraží. Šel jsem tedy vše statečně napráskat prodavačům lístků. To zafungovalo, hrdinové dosáhli svého, zločinci se zalekli tvrdé ruky zákona a my jsme mohli vyrazit. Asi za deset minut mi zazvonil telefon, byl to Hxabbu. „Co děláš, je tě plný internet,“ vyvaleně vyhrkl do mikrofonu. „Proč jsi mi nezavolal?“ S pocitem, že jsem konečně dokázal něco, díky čemuž jsem slavný, jsme tak opustili Si-čchang.

Cesta byla, jak již bylo zmíněno, standardní. V jeden moment jsme minuli ukřižovaného sysla. Vzpomněl jsem si, že jsem kdesi četl, jak se ukřižováním psa a postavením jeho takto upravené mršiny někam k cestě vyjadřuje nenávist a kletba vůči úhlavnímu nepříteli. Byl tedy tím syslem pes? Před lety jsem v obci Chej-ču-kou, čínském údolí smrti v Malých Chladných horách, zahlédl dvojici podříznutých psů. Bylo to prapodivné, především proto, že Iové psy dle svých vlastních slov nejedí. Mohlo tedy jít o propriety k podobnému rituálu. Bimo a ostatní mi ale zase tvrdili, že proklínání bylo módou v minulosti a dnes je poměrně málo vídané. Ať už to bylo jakkoliv, ukřižovaný syslopes dodal výpravě několik tajemných otazníků.

Do hor jsme vyrazili s dvoudenním předstihem – to v případě, že by slavnosti začaly z nějakého důvodu dříve. Ty dva dny jsme strávili potloukáním se po okresech Čao-ťüe a Mej-ku, kde jsem kupoval tradiční oblečení – bílý přehoz vala a mejkuský tradiční kroj. V předvečer svátku jsme dorazili do okresního města Pu-tchuo. V jediném hotelu, který v minulosti nepožadoval registraci, nás přivítali kusem mastného tlustého vepřového bez chuti. Briskně, s úsměvem na tváři, nám sdělili desetinásobnou cenu oproti běžným dnům. Hotel byl prázdný, ale při duzie je takovýto nekřesťanský nárůst cen zcela běžný. Poděkovali jsme za prase, uctivě se rozloučili, nakoupili piva a vydali se za město hledat místo ke kempování. Po cestě jsme minuli několik hliněných figurek, které bimové umístili na patníky ohraničující silnici. Okolo postaviček byl stále nerozfoukaný popel. Figurky jsou, pochopitelně, prostředkem při všemožných rituálech zdejších černokněžníků. Najít místo pro stan nebylo nic složitého, v lesíku hned vedle prokletého pole bylo naprosto ideálně rovné místo. Původně patrně šlo o něčí stavení, plocha byla podezřele upravená a terasovitá. Piva se tam ovšem pila skvěle a otravné komáry jsme odradili ohněm. Přítomnost všemožných duchů a přírodních sil opět vyvolala u JL puzení všeho druhu, kterého se zbavil až po opětovném příjezdu do Si-čchangu.

Druhý den brzy ráno jsme se svezli nacpanou linkou do Tchuo-ťüe. Několik stovek metrů před kolbištěm již zavládl dopravní kolaps, museli jsme tedy po svých. Za několik minut jsme v doprovodu stříbrem cinkajících mužů a žen dospěli na impozantní prostranství. Aréna byla jakoby zasazená do kopce, připomínala vybuchlou sopku. Po všech stranách byly svahy, na kterých se postupně usazovalo a občas nevídaně tísnilo obecenstvo. To se mísilo s účastníky slavností, kteří drželi na provazech své býky, berany a koně. Na svazích se sešla vskutku různorodá společnost. Horalé se zaknutlenými vlasy do rohů hrdiny, kteří snad dolů scházejí jen výjimečně, bimové s klobouky, svraštělými tvářemi a navzdory vedru odění v přehozech z koňských ocasů. Davem proudily i krásky s vysokými čepicemi a v nádherných krojích zdejšího iského kmene Adur, vše měly pečlivě otepané kočičím stříbrem a často se chránily před sluncem žlutými deštníky. Pozadu nezůstávali ani zdejší krasavci. I oni měli chuchvalce stříbra pověšené u zapínání svých tradičních oděvů.

Chvíli trvalo, než se celá akce dala do pohybu. Obcházeli jsme tedy jednotlivé části závodiště. Byli jsme snad větší atrakcí pro chanské a iské fotografy, než samotný svátek. Na místě natáčela regionální televize, která mě hned odchytla na rozhovor. Slunce pálilo až běda. S jedním stánkařem jsme se domluvili, že si pod jeho pult ukryjeme batohy, abychom měli volnější ruce. Nakonec jsme u jeho lednice s vychlazenými pivy, v příjemné společnosti několika lidí, trávili více času, než ve vřícím kotli nelítostných soubojů. V těsné blízkosti ledničky byl stín a též dostatek fritovaných párků s tofu, které tak tvořily základ naší denní stravy.

Dole bylo často nebezpečno. Vše začalo zápasy býků. JL hleděl na statná hovada s respektem jemu vlastním. Cestou do Mej-ku mi vysvětloval, jak nesnáší slepice. V současném světě karma funguje neuvěřitelně rychle. Za několik minut nabral řidič u cesty postávající ženu, která měla plnou nůši kvokajících a značně vystresovaných kohoutů. Tu položila do kufru tak, že jejich kokrhely byly vzdáleny jen několik decimetrů od hlavy JL. Býci se však naštěstí soustředili na boje mezi sebou, nás nechali na pokoji.

Odpoledne jsme se šli podívat do obce. Všude panoval neuvěřitelný vzruch, po zemi se povalovaly snad celé vesmíry plastu, zakopli jsme i o několik injekčních stříkaček. Okres Pu-tchuo tak dostál své nevalné pověsti. Před místní kampeličkou bujel nekompromisní hazard. Bystřejší obyvatelé sem dovlekli své analogové forbesy a nechali v nich utápět peníze úplně všechny – od dětí (ty hlavně) až po dospělé. Po cestě jsme narazili na plastikovou, kámen napodobující bustu zasmušilého a kníratého gruzína Džugašviliho s rudým šátkem obřadně visícím okolo jeho krku. I sem, do zapadlého Tchuo-ťüe, dolehl věhlas tohoto významného idiota lidských dějin. Byl to signál k návratu na horkou půdu.

Mezitím ustaly zápasy býků. Nejzábavnější část nastává ve chvíli, kdy se mohutné zvíře splaší a dá se na úprk vstříc davu. To pak celé vypadá jako severokorejská spartakiáda, barevné proudy ječících lidí se řinou do výše položených míst za záchranou holého bytí. Býkům často trvá velice dlouho, než si mezi sebou vyřídí účty, popřípadě než se jedno ze zvířat rozhodne souboj vzdát a dát se na ztřeštěný cval do těsných davů dobře se bavících diváků. Teď už ale nastal čas pro ducání beranů. Je to moje oblíbená disciplína, jejich zápasy mají mnohem větší spád. Zápasí několik zvířat najednou. Když je jeden souboj nudný, dá se upřít pozornost na jiný. Vše, od býků až k beranům, jsme komentovali od hrdla lahve. Přírodní koloseum mělo skvělou akustiku, narážení lebek na sebe tak vždycky doprovázel výrazně dutý zvuk, po kterém následovaly extatické výkřiky přihlížejících. Některé berany bylo nutno do souboje nutit, někteří se do sebe pustili s nefalšovanou zvířecí zběsilostí. V očích diváků i pánů zvířat to jiskřilo napětím i vzrušením z každé kapky krve, která dopadla na vyprahlou rozpraskanou půdu.

Několikahodinový vyřazovací pavouk dospěl do finále. K tomu sestoupili do spodní části arény téměř všichni zbylí diváci a často byl kolem bojujících zvířat kruh lidí tak těsný, že jej strážci pořádku museli ostrými pokyny rozšiřovat. Místní policisté byli vybaveni tonfami a slzným plynem, mnoho z nich však mělo přes oficiální košili strážců zákona oblečen i tradiční adurský kroj. Dávali tak najevo, že i oni jsou součástí zdejší kultury. Finále jsem sledoval z vrchu příkrého svahu. Zaklíněn o strom jsem pořídil několik fotografií, zatímco vedle mě sedící horal co chvíli dával najevo svou euforii tím, že se smál, až se za břicho popadal. Při salvách svého smíchu dával nahlédnout do svých téměř bezzubých úst.

Takto skončil první den výjimečně dvoudenního svátku. Po krátké konverzaci s hloučkem zvědavců středoškolského věku jsme vykoupili zbytek piv a zmizeli v lesíku nad kolbištěm, kde jsme našli místo ke stanování. Opět jsme rozplápolali oheň, pojedli jsme něco instantních nudlí a před spánkem zhodnotili události dne.

Ráno vše začalo ještě pomaleji, než předešlého dne. Lidí zde bylo o poznání méně. Začalo se stíhačkou koní, některých zvířat vzrůstem spíše poníků. Jelikož trať byla poměrně úzká, oba závodníci začali na přesně opačné straně hipodromu a ten, který dohnal svého soupeře nejdříve, byl vítězem. Algoritmus nasazování koňů do závodu jsem nebyl schopen ani tentokrát rozklíčovat. Přišlo mi dost nefér, že kůň, který dozávodil před několika minutami, musel nastoupit do závodu s čerstvým protivníkem. Nikdo ale neprotestoval, kromě samotných zvířat. Ta se občas splašila ještě před startem, nebyla schopna závodit a byla tím pádem diskvalifikována. To nesli nelibě především jezdci, kteří jim v takovém případě nezřídka z frustrace uštědřili několik švihanců bičem.

Odpoledne měla být na programu i soutěž v lezení na kůl a především pak iský zápas. Obě soutěže začaly, ale byly téměř vzápětí ovlivněny deštěm a bouří, obojí naznačovalo výrazně dusné počasí již několik hodin předem. Slavnosti tedy symbolicky ukončil samotný přírodní živel. Zpět do obce nás odvezl policejní anton, ve kterém jsme si druhý den s laskavým svolením jeho správců nechali batohy. Večer měla slavnost vypuknout i v okresním městě. Mnoho místních nás však odrazovalo, že tamní veselice nemá žádnou tradici, že jde pouze o jakési divadlo. Za těch pět dní tady nahoře už jsme toho měli vcelku plné zuby. JL trápily střevní obtíže, já jsem musel za několik dní na Mauricius. Vzali jsme tedy zavděk dodávkou a přispěli jejímu šoférovi na cestu do Si-čchangu. Po cestě jsem ještě přispěl svou peněženkou na odstranění chudoby z Chladných hor. Naštěstí jsem si z ní vyndal předešlého večera veškerý důležitý obsah, škody byly tedy minimální. I tak jsem vydržel zakaboněný alespoň půldruhé hodiny. JL říkal, že bych s tím ksichtem mohl z fleku jít dělat klauna na dětskou onkologii.

Bylo to protentokrát posledních několik dní z mého roku téměř nepřetržitě stráveného v Chladných horách. V posledních měsících jsem cítil, že se můj pobyt chýlí ke konci, a bylo mi z toho smutno. Na podzim mě čekala práce v továrně v odporné, chemikáliemi ve vodě i v ovzduší zamořené deltě Dlouhé řeky. Ta v místě svého styku s mořem připomíná obrovskou, nechutnou stoku. Tady v Chladných horách jsou její vody průzračné a modré jako zdejší nádherná obloha, kterou téměř každý večer pokryjí chuchvalce neslyšně bzučících, neuvěřitelně světlých hvězd.

Poslední den jsem tak pozval své nejlepší přátele na horký kotlík do své oblíbené restaurace. Byl to krásný večer. „Dobrou chuť! Jezte, co hrdlo ráčí, dneska to neplatíme,“ odstartoval bimo Hxabbu všeobecné veselí. Na náš sraz dorazila i I-luo, má iská kamarádka, která žila v Chladných horách snad úplně všude, proto zná veškeré zdejší dialekty. V rukou držela dvě knihy, které připomínaly vysokoškolská skripta. Když jsem se do nich podíval, ustrnul jsem v němém úžasu. Byly to ty knihy, které jsem před pěti lety viděl v domě bima u mejkuské obce E-čchü-ku. Prvního bima, kterého jsem kdy poznal. Pátral jsem po nich celou věčnost, nakonec si mě tak prostřednictvím I-luo našly samy. Byl jsem z toho úplně u vytržení, tím spíš, že obě knihy napsal její otec. Po večeři část z nás musela jít za svými povinnostmi, zbytek však následoval moji kamarádku na návštěvu její rodiny. Ačkoliv jsme zdvořile protestovali, nedalo se odmítnout. Tam následoval další přísun iských specialit, zpěv a konverzace o světě tady i tam. Rodina se sešla u příležitosti úmrtí jednoho z jejích členů, který před několika dny zesnul v čaoťüeské obci S'-kchaj. Místa, kde jsem patrně předchozího dne vytrousil svou peněženku. Část rodiny tak druhý den ještě před rozbřeskem vyrážela autem zase tam nahoru, aby uctila nebožtíkovu památku. Ten večer ovšem nebyla příležitost pro smutek žádného druhu. Všudy proudilo jen čiré veselí.

Diskuse k příspěvku

    V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.

Odpověď

*

(49722)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2024. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.