Je to jako mikrosvět moderní Číny, ta stará čtvrť v městysu Pcheng-čen. Nebo tedy čtvrť... On je to takový čtverec dřevěných domků uprostřed moderní, ohyzdné panelovo-betonové zástavby. Ta ulice se jmenuje "U bódhisattvova pavilonku". Takový tu opravdu stával, není však jasné odkdy. Asi před sto lety celý Pcheng-čen lehl popelem... Tedy až na tuto stavbu. Místní tak podle pavilonku pojmenovali celou ulici. Samozřejmě z pověrčivosti, jméno mělo ochránit město před podobnými katastrofami. Za Republiky byl pavilonek využíván jako čajovna. A tak je tomu dodnes.
V okrese Šuang-liou, součásti dnešní sečuánské megalopole Čcheng-tu, se ukrývá toto symbolické místo. Když si přivstanete, brzy ráno začnou paprsky světla dopadat přesně do středu čajovny. Na stůl s hrnky a kaj-wany, na termosky obalené ratanem a připravené pojmout vroucí vodu, na zvrásněnou podlahu z udusané hlíny. Paprsky začnou štípat do očí ty, kteří dennodenně vstávají velmi brzy, aby "Pavilonek bódhisattvy" rutinně uvedli do provozu. U kamen si začnou kočky nahřívat své hřbety, hrbáč jako kdyby z oka vypadl tomu od Matky Boží si nabrousí nůžky a břitvu, živobytím mu je štokrle a prasklé závěsné zrcátko pod venkovním přístřeškem, všude okolo se povalují chomáče vlasů. S úderem osmé ranní se začnou trousit první nedospavci. Ti místní mají celodenní šálek čaje za jeden jüan, ti odjinud za deset. Nepravidelné návštěvy se tedy finančně nevyplácejí. Je to pochopitelně trochu levárna, ale natolik upřímná, že ani tolik nevadí.
V republikánské čajovně se to hemží vzpomínkami. Ty z černobílých obrázků a fotografií, z porcelánových nádob a starých mincí, volají po nostalgii. "Na věčné časy", křičí každá z prkenných zdí, zpod čepice všechny pozoruje velkokulak Mao. Nikdo si ho nevšímá, ale každý ví, že tady všude je. Nikdo se na něj nedívá, ale on vidí vše – i je. Kolem deváté shluk slunečních jehlic začne bodat do srdce prosklenou hvězdu v průčelí protilehlého krovu. Kdysi byla rudá, barva však vyčpěla, sloupala se a symbol pýchy působí sklesle. Pořád tam ale je a ještě dlouho bude.
Spousta míst v Číně ztrácí paměť, ale ne toto. Jde jen o to, o které z vrstev paměti tvořící tlustý sediment lidských životů a nezvratných událostí se bavíme. Čína má jiný kabát, ale stále stejné podvlíkačky. Když se zaposloucháte do rozhovorů v momentě, kdy přichází místní narcistický elegán s dlouhým plnovousem a rozprostře před sebe na stůl svou plejádu dýmek, tak zjistíte, že lidé se v této republikánské čajovně od rudých symbolů stále nemohou odtrhnout. Asi se bojí, že prožitá léta by ztratila smysl a do těch přicházejících by už nebylo možné se nasoukat. Je až neuvěřitelné, možná i děsivé, kolik lidí nemá tušení, co se zde, ale i jinde vlastně děje. Je strašné, že to ani zbla netuším já sám, když s těmito lidmi rozmlouvám. Život se tak odehrává v rozhovorech o jídle, v partičkách ma-ťiangu či v hrsti plné karet.
Na místo dorazil nevrlý fotograf a začal se na mě sápat. Pán čajovny, která je zároveň jeho ateliérem, se snaží situaci uklidnit, zdýmenému elegánovi vykouklo zpod plstěného kabátu tričko s logem punkové kapely, vedle se truchlí a v kvelbu naproti právě dokončili napařování naší dýně. V Sečuánu je mnoho čajoven, ale žádná není jako tato. Vlastně žádná není jako každá jiná. Ale typy lidí, které je naplňují, jsou si velmi podobné. Nikoliv z ekonomického rozvoje, ale právě z tohoto na mě padá úzkost a strach. Historie je jedno zašmodrchané klubko, se kterým si hraje kdejaké kotě. Nitky se ale vždy točí okolo středu. Kdyby jen Wen I-tuo věděl, že ten popěvek, který napsal někdy koncem třicátých let, bude tak palčivě aktuální i dnes. Nebo, asi, velmi pravděpodobně, možná... Wen I-tuova skladba "Čajovnický popěvek" (notičky) je patrně platná bez ustání od té doby, kdy se pod perem intelektuála původem z Chu-peje vpila v podobě černé tuše do bělostného papíru. Předpokládám, že dnes se nikdo neodváží ji veřejně deklamovat. Nehodí se tak ani do rámečku, který by se dal pověsit na jeden z mnoha zdejších sloupů. Místo ní tam na všechny mává nezvykle barevný Velký kormidelník.
Večerní vánek přivál suchý vzduch, Čajovna ve Východní je vpravdě samý vzruch, Všude plno, nahoře i dole, "Číšníku, horkou vodu!" hlas vysoký se ozve. Kaj-wany a talířky zní klap, cink, cink, klap, Pouzdra semínek plní zem a praskají, někteří se baví a jiní se zas hádají. Někteří strasti mají, jiní se zas smějí, další o záležitostech země debatují, jiní zase frustraci si vylévají. Jen čajovník na to nervy nemá, přitočí se a tichým hlasem sténá: "Pánové, prosím, čistě z hlediska mé živnosti, politické názory, ty si nechte od cesty. Při kritice politiky, rozzuřit se snadné jest, avšak vám i mně to může přinést trest. Můžete být odejiti jedním prstu lusknutím, a mou malou čajovničku, pečetí pak ozdobí. Ztratit místo, řeknu vám, to není to nejhorší, pozvánku do vězení vám bez zdráhání doručí. 'Dnes je venku ale hezky, chachachacha,' o podobných tématech bavit se je nejlepší. Bezstarostný spánek vás doma ukonejší. "Chachachacha, chachachacha..." zní snad od všech stolů, "To co šéfík mrmlá, toť snůška blábolů. Spánků spravedlivých, těch už bylo dost, čím víc totiž spíme, tím více jsme zmatení, čím víc spíme, tím větší máme zlost. Nejlíp je si vše vyříkat napřímo a jasně, a těm sviním co nás nutí mlčet, rozkrvácet dásně. (x2) | 晚風吹來天氣燥啊, 東街的茶館真熱鬧, 樓上樓下客滿座啊, 茶房開水叫聲高。 杯子、碟子叮叮噹當、叮叮噹當響呀, 瓜子殼兒噼裡啪啦,噼裡啪啦滿地拋啊。 有的談天有的吵, 有的苦惱有的笑。 有的在談國事啊, 有的在發牢騷。 只有那茶館的老闆膽子小, 走上前來細聲細語,細聲細語說得妙: “諸位先生,生意承關照, 國事的意見千萬少發表。 談起了國事容易發牢騷啊 惹起了麻煩你我都糟糕。 說不定一個命令你的差事就撤掉, 我這小小的茶館貼上大封條。 撤了你的差來不要緊啊, 還要請你坐監牢。 最好是‘今天天氣……哈哈哈哈’, 喝完了茶來回家去睡一個悶頭覺唔。” “哈哈哈哈,哈哈哈哈……”滿座大笑, “老闆說話太蹊蹺。 悶頭覺,睡夠了, 越睡越糊塗呀, 越睡越苦惱呀。 倒不如,乾脆大家痛痛快快談清楚, 把那些壓迫我們、剝削我們、不讓我們自由講話的混蛋, 從根鏟掉, 倒不如,乾脆大家痛痛快快談清楚, 把那些壓迫我們、剝削我們、不讓我們自由講話的混蛋, 從從根鏟掉。” |
Diskuse k příspěvku