Představte si, že žijete ve vesnici, která je zaseklá v příkrém údolí a všude kolem se tyčí hory. Váš dům je přilepený ke skále jenom kousek od divoce hučící říčky. Na vašem políčku roste něco málo kukuřice a zelí. Vtom se země otřese a na to málo, co máte začnou padat ne trakaře, ale kameny veliké jako kamión. Na vlastní oči vidíte, jak dům vedle vás během sekundy zmizí z povrchu zemského – a to samozřejmě včetně jeho obyvatel, po kterých zbyde tak maximálně mastný flek. Jdete se schovat dovnitř svého obydlí, které je postaveno z těch samých kamenů, které vám teď berou život. Sedíte uvnitř a i když nevěříte, tak se modlíte, aby vaše rodina byla ušetřena... Vítejte do drsné reality okresu Wenchuan 汶川, 12. května roku 2008... Jakoby se Velký Yu 大禹, legendární zakladatel čínské dynastie Xia 夏 a údajně rodák právě z této oblasti rozhněval na své potomky. Dokonce ani jeho chrám nebyl ušetřen. Nachází se na kopci nad městem, které se jmenuje stejně jako tento okres a je totálně v troskách. Starají se o něj dvě stařičké mnišky. „Žádné focení,“ říká jedna z nich. Pečlivě pečují o jedinou sochu Bódhisattvy, která po zemětřesení zůstala celá. „Je to náš zachránce,“ říkají...
Stojím veprostřed vesnice A'er 阿尔村, která se nachází v údolí Longxi 龙溪 a nevěřícně zírám na obří balvan, který trůní hned vedle školy. „Tenhle sem nespadnul v roce 2008, ale asi před sto lety. Moje babička mi to říkala,“ povídá mi můj bystrý jedenáctiletý „průvodce“ jménem Xiaozhu 小朱. Ke špičce balvanu je ukotven rudý propagandistický pruh hlásající něco o rozvoji. Je potrhaný větrem a celý od bláta – jakoby symbolizoval pomalé probouzení se zdejších lidí z noční můry. Celý okres je i po jednom a půl roce plný prachu a vrčících bagrů. Do vesnice A'er se ale těžká technika nedostane, a tak si lidé musí pomoci sami.
Zdejší obyvatelé náleží k národnostní menšině Qiang, která je údajně jednou z nejstarších národností v Číně. Jejich geny údajně kolují v krvi Tibeťanům a spoustě národnostních menšin na jihu. Qiangové byli tradiční nepřátelé prastarých čínských dynastií a záznamy o nich nalezneme už na věštebných kostech a želvích krunýřích. Jako většina „barbarů“, tak i Qiangové byli nakonec poraženi a vyhnáni do hor. V těch se usadili a příležitostně dělali problémy procházejícím císařským armádám, když bránili své území. Byli to údajně výteční a vytrvalí bojovníci, dodnes jsou velmi zručnými lovci a velmi dobře se orientují ve zdejším terénu. To mi ostatně bylo předvedeno jednou stařenkou v tradičním oblečení a pantoflích při stoupání do kopce po vratké pěšince. Během pár minut mi ukázala záda a zmizela v okolních lesích.
Tento den je ale důvod k radosti, protože ve vesnici se koná svatba. Hanský učitel matematiky, pan Chen 陈, si bere za ženu jednu z místních dívek. Když jsme s kamarádem Brunem procházeli okolo, tak nás samozřejmě donutili zasednout hned vedle ženicha a nevěsty a jíst a pít, co hrdlo ráčí. „Je to pro ně nesmírně šťastným znamením, že jste vy dva dnes přišli,“ říká nám otec nevěsty prastarou sečuánštinou. Bruno, jehož čínština je nesrovnatelně lepší než moje se postaví a pronese krátkou řeč o tom, že důležití nejsme my dva, ale svatebčané. Svým příchodem jsme totiž příliš strhli pozornost na sebe, až nám z toho nebylo dobře. Dočká se ovací a asi dvaceti přípitků. Poté jsme přemluveni k tomu, abychom zazpívali nejaké maďarské a české lidovky a pronesli přání v našich rodných jazycích (...a poté přeložili do čínštiny). Po několika dalších rituálech už je ale čas na spontánní rej. Moderna se mísí s tradicí – napřed se tancuje na moderní (resp. „příšernou“ a „komerční“) muziku. Poté se srazí stoly k sobě, na jedné straně zasednou muži a na druhé ženy. Jedna strana začne zpívat qiangskou lidovku a po chvíli přestane, druhá strana naváže. Celá tahle „přetahovaná“ trvá hodiny, mezitím se pije, kouří a jí ovoce a jiné plody okolních strání. Pomalu se s Brunem vytrácíme, abychom dále nenarušovali zábavu a jdeme spát do domu jednoho z místních.
Zdejší lidé berou smrt jako normální součást života. Tatínek našeho již zmíněného průvodce, kterého jsme potkali právě na svatbě a u jehož rodiny bydlíme, má rakovinu. Jeho žena mu třikrát denně vaří odvar z bylin, které sama sbírá v okolních kopcích. O nějaké lékařské péči tady nemůže být ani řeč, nejsou na ni prostředky. Ale po nějakém zmaru ani památky... „Co nám zemětřesení vzalo, to jsme si zase získali zpět pilnou prací a vzájemnou pomocí,“ vykládá nám Xiaozhuova babička... Na smutek holt není ta pravá chvíle. Klábosíme o všem možném dlouho do noci, Xiaozhu se neúnavně vyptává na každičký detail z Evropy. Jeho maminka se při pohledu na něj dme pýchou. Kéž by v budoucnu měl takové štěstí jako Bao Long a dostal se na výšku...
Druhý den brzy ráno musíme vyrazit zpět, abychom stihli autobus do Chengdu. Beru si adresu, chci poslat Xiaozhuovi nějaké učebnice, ke kterým nemá přístup. Bruno zase plánuje, že se sem vrátí na jaře a přiveze s sebou nějaké dárky... Ze slunečných hor plných čerstvého vzduchu zase zpět do „Gotham City“... Po příjezdu se dozvídám a tragédii na Haiti, vypadá to jako odporná ironie. V obou rok a půl od sebe vzdálených katastrofách lze najít spoustu paralel...
Hned po víkendu jsem vše probral se svou učitelkou, která má také qiangský původ. Neuvěřitelná náhoda chtěla tomu, že jsem z těch stovek malých vesnic roztroušených po upatích či vrcholcích skal dorazil právě do té její. Nebyla v ní od svých dvanácti let, a když jsem jí ukazoval fotky ze svého výletu, vhrkly jí slzy do očí...
Qiangové jsou v současné době nepříliš početný, ale stále hrdý a velmi silný národ. Jejich kulturu střeží neprostupné hory, kam se mnoha tlustým a upoceným kádrům nechce stoupat. A nejen kádrům, ale i fízlům podobným těm, kteří nás přišli buzerovat hned první večer do našeho hotelového pokoje ve Wenchuanu. Možná, že porážka Qiangů v dávné minulosti je vlastně do jisté míry jejich výhrou v současnosti. Samozřejmě záleží na mnoha úhlech různých pohledů. Ten můj je zápaďácký a pravděpodobně odlišný od místních obyvatel, kteří by si nejen pod vlivem současných čínských trendů asi přecejen přáli méně strastiplný život...
Diskuse k příspěvku