Nechávám za sebou překvapivě promrzlé Guangzhou a uháním po pobřežní dálnici vstříc slunečnému počasí. Tohle jihočínské monstrum ve mně tentokrát zanechalo o mnoho lepší pocit než před pěti lety. Měl jsem více času prolézt oslizlé rybí trhy a vysokohorskými stráněmi a hlubokými hvozdy provoněné obchůdky s tradiční čínskou medicínou, pečlivě skryté v jeho zdánlivě moderními mrakodrapy přesycených útrobách. Ale po třech dnech v mrazivém „hostelu“ (byt přestavěný na cosi jako hostel), ve společnosti z menších měst dorazivších a zoufale práci hledajících Číňanů, byl čas odjet. Byl to asi nejdražší autobus, do kterého jsem kdy v Číně nasednul. Ale jsme v Guangdongu, tradičně jedné z nejbohatších čínských provincií, která dlouhá desetiletí těžila a dosud těží z toho, že do Hongkongu je to jen coby kamenem dohodil. Alespoň tedy z její jižní části – z oblasti delty Perlové řeky... Teď ale jedu na úplně opačnou stranu, do města Chaozhou 潮州, které je důmyslně ukryté ve stínu mnohem většího a hlučnějšího Shantou 汕头. Po cestě vidím doslova na poli rostoucí betonová města, mezi kterými se nadále pachtí rolníci spolu s vodními bůvoly. A hele, kopec! A co... Co bylo tohle? Žeby čajová plantáž?
Příjezd do Chaozhou vůbec nenapovídá tomu, že by se toto místo mělo nějak lišit od šedé a betonové reality většiny čínských měst. Nedaleké Shantou je obrovské sroceniště továren a předměstí Chaozhou vypadá na první pohled stejně. „Kolik za pokoj,“ ptám se v oprýskané koloniální budově naproti nádraží. Na otázku, jaký je rozdíl mezi tím za 40 a za 50 yuanů, se mi dostane logické odpovědi: „No ten za čtyřicet je trochu špinavější, takový ušmudlaný,“ říká až nezvykle upřímně milá paní laobanová a zvědavě si mě prohlíží. Dobrá, za čtyřicet teda... Tímto začíná moje turné po tomuto podobných jihočínských hotelech. „Proč nejdeš to toho naproti, tam je to pro vás cizince dobrý,“ ptá se překvapeně jedna ze služebnic, která jde odemknout visací zámek od mé cimry. „Jsem student, zbytečně neutrácím, stačí mi postel a lavór,“ odvětím s úsměvem. Z pohledu té paní se lze lehko dočíst, že poněkud nechápe, jak laowai může nemít peníze.
Druhý den ráno, jen co jsem zakopnul o první budovu z dynastie Ming mi bylo jasné, že tady nebude všechno tak úplně v „normálu s čínskými rysy“. V následujících několika hodinách jsem byl pohlcen světem, který v Číně ve velké většině již odumřel. Odumřel asi tak jako strom, kterému se odsekají všechny kořeny a chce se po něm, aby ještě rozkvetl. V Chaozhou jsem našel malý střípek Číny, kterou jsem si vysnil před tím, než jsem do Číny před pěti lety poprvé přijel. Staré tradiční budovy, nad jejichž vchody se vyjímaly ying-yangové symboly a trigramy (náznak přítomnosti tradice – „pověr“, řečeno současnou čínskou rétorikou), v drtivé většině obydleny nikoliv obchody se suvenýry, ale „pravými lidmi“. V křivolakých uličkách ševelí směsice kantonských a minnanských dialektů, z atmosférou naplněných dvorků, balkónů a zahrádek na mě spolu s vůní místního čaje dotírají zvědavé pohledy místních, kterým ovšem, pokud mluví zdejší „chaozhouštinou“, nerozumím ani slovo. Dialekt "teochew" je údajně jedním z nejstarších čínských dialektů, který v sobě zachoval stopy řeči z poměrně dávných dob čínské historie. Naštěstí všichni, se kterými jsem mluvil, ovládali „jazyk země“, neboli guoyu 国语, což je zdejší zažitý výraz pro standardní čínštinu, který se používá hlavně na Taiwanu. Celý tenhle příjemný zážitek je dokreslen nevídaně hezkým počasím, na polovinu ledna skvělými dvaceti stupni nad nulou. A západní turisté? Nula! V průvodcích typu Lonely Planet a Rough Guide je tohle místo popsáno, většina lidí však kvůli jejich omezenému času vyhrazenému na cestování dá přednost „atraktivnějším“ lokalitám, především těm na jihozápadě země. Asi proto jsem byl také několikrát pozván na čaj a povídání o všem možném.
Chaozhou je v celé Číně známo svou svébytnou kulturou, ať se to týká jídla, čaje či místní proslulé chaozhouské opery. Jeho obyvatelé jsou na svůj původ údajně velmi hrdí a na své město nedají dopustit, dokonce si vymohli jeho správní odtržení od Shantou a založení vlastního okresu. Potomci obyvatel Chaozhou jsou pak k vystopování po celé Jihovýchodní Asii (hlavně Indonésie a Singapur, poté také Malajsie, Kambodža a Thajsko), kam jejich předkové často cestovali za obchodem. Po Hakka 客家 jsou v těchto diasporách často druhou nejpočetnější etnickou podskupinou Hanů.
Na ulici se dá koupit a sníst spousta nevšedních věcí. Chaozhou je kousek od moře, tudíž pod sladkým těstem se velmi často skrývá kdejaký mořský plod. Zní to dost nechutně, v chaozhouském podání (a s pořádně vyhladovělým žaludkem) to je vpravdě delikatesa... A navíc za pár šupů. Narazil jsem dokonce na něco, co chutí (už ne tak vzhledem) připomínalo české knedlíky plněné uzeným masem. To je důkaz toho, že jsme pravděpodobně všichni z této planety.
Čaj – to je kapitola sama pro sebe. Úplně každý má totiž před svým krámkem, ve svém dvoře na stolku či na dřevotřískové bedně ledabyle položené na chodníku vystavený svůj čajový servisík (mnohdy to nejde nazvat bez zdrobněliny), v jehož konvičkách se bez ustání louhuje čaj, který pochází z okolních kopců. Místní praktikují čajový obřad Gongfu 工夫茶道, kterému se na západě přezdívá "čínské čajové espresso" pro jeho důsledný nakopávací účinek, a jehož počátky se datují do dynastie Song. Při obřadu "ganghu" (jak se přepisuje gongfu v chaozhouštině) je neméně důležitý estetický účinek, čajové servisy jsou skutečně vypiplané do nejmenších detailů.
Právě chaozhouský pouliční frmol dotváří celkově velmi přátelskou atmosféru tohoto místa. Dálný východ je na rozdíl od „chladného“ Západu pulsující tepnou pouličního života, pro Chaozhou to ovšem platí dvojnásobně. I když „pouličního“ zubaře či gynekologa (na obojí upozorňovala cedule – 牙科 a 妇科) asi kromě zavilých místních patriotů překousne asi málokdo. Pro trochu klidu a ticha je vhodné zavítat do na čínské poměry nádherně rekonstruovaného, dlouhou historií se pyšnícího buddhistického kláštera Kaiyuan 开元寺, jednoho v nejvýznamnějších v celé jihovýchodní Číně.
Pokud je Chaozhou atmosférické ve dne, pak po setmění všichni milovníci zapadlých zákoutí, malých buddhistických svatyní a potemnělých uliček zákonitě musí každou chvíli hledat čelist někde kolem svých zaprášených bot. V Praze mimo lokality, které byly znásilněny obchody s ušankami a „tradičními českými matrjoškami“, se lze jistě dopátrat silnějších vizuálních zážitků, ale i přesto v tomto ohledu zaslouží Chaozhou velkou úctu. Fotky v galerii jsou jen slabým odrazem reality ve své plné parádě a celistvosti.
Opravdu se mi nechtělo tohle místo tak rychle opustit. Bál jsem se, že jinde v Číně už se s ničím podobným jen tak nesetkám. Hodně lidí mi říkalo, že Guangdong a Fujian nejsou v porovnání s těmi na jihozápadě tolik zajímavé. Číňané ze severu nemají moc rádi lidi pocházející z těchto končin. Proč? Jedí divné věci, jsou to potomci barbarů, nevědí co je to slušnost (jakoby byl současný sever výspou „tradiční čínské ctnosti“) a tak dále... Šeredná to chyba, tato tvrzení velmi brzy vzala za své! V Chaozhou, alespoň pro mě, to všechno teprve začalo...
Diskuse k příspěvku