CK Karosh a neřízená střela značky Mahomo

Rvu bábě lístky z ruky, obratem po ní házím usoplené bankovky a naskakuju do polorozjetého autobusu. „Ať tam nečeká moc dlouho, mohla by zase provést něco nepředvídatelného,“ blikne mi hlavou. Očima tlačím digitální displej, aby konečně zobrazil „Guilinské nádraží“. Konečně! „Kde jenom je,“ dumám. Jak se jen můžu sám sebe takhle blbě ptát? Vždyť ta její bílá bunda a přes rameno elegantně přehozená kabelka téže barvy září mezi tou vší černohnědou špínou, která nemilosrdně svírá hlavní guilinský dopravní uzel, na kilometry daleko. V ruce mobil, vedle postávající krasavec a cvrlikající ústa vydávající tolik populární „hihihi hahaha“. V tu chvíli ožije minulost. Během vteřiny mi hlavou proletí první díl epizody našeho soukromého seriálu „Nic než punk“: Muli – kabelka – rachotina – lepící páska – štěnice – tečka svatou knihou do hlavy – štěnice – štěnice – shopping v xichangských nóbl buticích. Zdá se to už jako věčnost, co jsme v říjnu loňského roku se slečnou profesorkou NM pomocí nepojízdných autobusů pokořili nesjízdné cesty západní části Yiské samosprávné prefektury Liangshan. V tento překvapivě vlahý únorový den cítím značné vyčerpání po téměř měsíc dlouhé cestě krajinami barbarskými, ale stoprocentně vím, co mě dostane zpět do formy! Blahodárný vliv neřízené jaderné hlavice značky Mahomo!

Jen co jsem odehnal vcelku milého minzáka a zakázal Natálii, aby si uložila jeho číslo do svého už tak přeplněného mobilu, již se béřeme do hotelu. Aby nebyl přechod z více než den dlouhé cesty „hard seatem“ (nejnižší třída ve vlaku Chengdu – Guilin, cca 27 hodin) pro Natálii tak bolestivý, vybral jsem po zralé úvaze hotel s betonovou postelí, kamenem místo polštáře a přikrývkou, ve které muselo být vetkáno olověné pletivo. Vy se teď možná smějete, ale při uléhání do postele jsme museli dávat pozor, abychom si o polštář nevyrazili zuby a duchnou nepřiškrtili životně důležité artérie. V kombinaci s trojicí zařazených piv se to ale dalo zvládnout. Natáliin návrh, že půjdeme na nákupy, byl brutálně zamítnut.

Časně ráno byl na řadě punk a pláč. Pláč Natálie, protože jsme vstávali už v sedm hodin. A punk? No však víte... Na sever, do hor. Do míst, o kterých vám každý Han řekne, že by tam nikdy nejel, protože je to nebezpečné. Prej protože tam bydlí divní lidé, kteří jedí divné věci. Prostě do exotických míst, kam dva exoti z Československa zapadnou jako prdel na hrnec.

V okrese Sanjiang 三江 to všechno začalo - u nevinné vstupní brány, kde bylo potřeba zaplatit vstupné. Po počátečních „pučovačkách“ se hopkání barevně oděných dongských děv za podávání co se obsahu alkoholu týče lehoučké rýžové pálenky vcelku dalo přežít. Tím spíš, že jsem snad poprvé v životě potkal zástupce většinového etnika Han, který neměl vůbec žádné předsudky vůči národnostním menšinám, právě naopak. Podle něj jsou to poslední „opravdoví“ lidé v Číně. Díky Liwene, zachránil jsi čest svého národa, projevil jsi názor, který se markantně liší od toho většinového. Následující den ale již bylo potřeba kopnout do vrtule a odrazit se do výše položených končin.

Jazyk Dongů 侗族 je příšerně umňoukaný a má 13-15 (!) tónů. Při důsledném přemýšlení nad tlustými svazky odborné literatury jsem pojal důvodné podezření, že etnonym minority Miao 苗族 (homofon s citoslovcem mňoukání „miao“ 喵) byl zaměněn s etnonymem Dong. Miaoština totiž vykazuje daleko menší míru umňoukanosti, než dongština. Je to zatím jen hypotéza, která musí být potvrzena výsledkem dlouholetého bádání. Zkusím požádat o grant na některé z předních evropských univerzit (třeba INALCO?). Nicméně, to jsme trošku umňoukli na jiné téma, které bude mít místo v jiném zápisu na tomto blogu. Tedy – zpět do reality!

Promňoukat se cca 70 kilometrů na sever se nám podařilo vcelku bez problémů - na třikrát. Po příjezdu do Dudongu 独峒, revizi mých pět dní nošených ponožek (ještě jeden den přežiji/í) a Natáliině koupeli ve džberu vedle perfektně fungující sprchy (asi nějaká východňárská tradice nebo co) byl čas na obhlídku okolí. Po dvouhodinové procházce strmou a kluzkou cestou skrz čajové plantáže a horu mi Natálie přišla trošku otravná tím, že tančíc ve svých „topánočkách“ mezi zrádnými rýžovými poli pučuje něco o tom, že už nemůže, a že jsem prý diktátor nebo co. No... A to byl pořád ještě začátek.

Třetí den bývá v horách krizový. A proto jsem se rozhodl připravit krizový plán, který jsem pracovně nazval „pochod smrti“. Šlo o to, že jsme s plnou polní vyrazili pěšky po silnici směrem z kopce, abychom více nasákli místní kulturou. Autobusem jezdí jenom másla, na jejichž krémovitém povrchu neulpí ani smítko zážitků, které se skrývají za zavřeným, ušmudlaným a poplivaným oknem. A jelikož to vše děláme pro vědu, musíme také obětovat něco ze svého komfortu. Po zahřívacích patnácti kilometrech vycházkového tempa se začalo ozývat nějaké to nesmělé kňourání, které ovšem bylo rázně utnuto lživým slibem, že už jsme blízko našeho cíle. Teď už mohu veřejně přiznat, že ve skutečnosti jsem neměl ani páru o tom, kde a kam ten večer ulehneme. Když se začalo trošku smrákat, nebe nás chtělo počůrat a v břušiskách nám kručelo, dorazili jsme do vesnice Mengzhai 孟寨. Po dlouhém škemrání se nám dostalo ubytování v místním dřevěném domě bez střechy, zato ale s pořádně tvrdou pryčnou. „No co no, jdeme do vesnice pro instantní nudle a při té příležitosti se porozhlédneme trochu kolem,“ řekli jsme si a opustili hotel Hilton předem přistavenou limuzínou.

Dvě hodiny ve vesnici jsme strávili především hazardem. Byl totiž čínský nový rok, nikdo nepracoval a podle místních je jejich jedinou radostí právě hra o peníze. Možností jak spolehlivě prohrát byla spousta. Jelikož jsme byli po dlouhé době jediní cizinci, kteří zavítali do tohoto bohem zapomenutého kraje, neměli jsme o pozornost místních nouzi. Ve hře podobné vrchcábům jsme v konečném součtu prohráli 2 yuany a 5 mao (Jan Levý by jistě omdlel). Když jsem chtěl vsadit Natálii s vidinou toho, že pokud vyhraji, bude mi přidělena jedna z místních krasavic 美女 (a Natálie si nebude muset vzít žádného místního borce 帅哥), byl jsem z neznámých důvodů profesorkou označen za puču. Nakonec tedy k tomuto úkonu nedošlo, byť výsledek, ať už by byl jakýkoliv, by jistě nepostrádal výjimečnost a obrovskou vědeckou hodnotu.

Ráno jsme se po protrpěné mrazivé noci a krátké schovávačce na záchodě po anglicku vytratili zadními dveřmi. Odchyceni jsme byli jen milou paní dole ve vesnici, která na důkaz přátelství uchopila mou pravou paži, ve které jsem právě svíral plechovku Spritu, a zatřásla jí tak mohutně, že jsem si konečně po několika dnech užil ten slastný pocit bublinkové koupele. Po krátké přednášce místního štramáka o tom, že Mao Zedong byl vlastně vědec, byl čas utéct. Problém byl, že Natáliin mobil neměl klávesnici a neukazoval datum a čas. Můj na tom byl podobně, až na to, že klávesnici měl. Takto zresetováni jsme se tedy vydali vstříc dalšímu dobrodružství – do provincie Guizhou.

O nějakých 200 kilometrů dále jsme narazili na našeho spolužáka z Belgie, který se v tomto nehostinném kraji, kde silnice postrádají asfaltový příkrov, vylodil v hubertusu a s kufříkem na kolečkách. Maminko moje, měla jsi pravdu, oni jsou fakt nějací divní! Větší problém ale působila Natáliiny záda, která byla od večera tohoto dne totálně zablokované. Následující dva dny tak byla nucena strávit v horské vesnici v promrzlé dřevěné boudě pod třemi přikrývkami. Po uplynutí mnou stanovené lhůty pro spontánní vyléčení a odborném konstatování, že odpočinku již bylo dost, nazrál čas vyhledat civilizaci. Po další zralé úvaze jsem stopnul traktor, nainstaloval do něj do pravého úhlu zahnutou Natálii a takto jsme odjeli vstříc okresnímu městu. Návrh na návštěvu nemocnice jsem zamítnul s tím, že zvolíme vyčkávací taktiku – je to přece kvůli vědě. Po dalším dni se naštěstí problémy přestěhovaly z bederní oblasti přímo do míst, kde má obyčejný člověk žaludek a střeva. Po tomto zvratu, který by nevymyslel ani Shakespeare, vyvstala z úst nositelky choroby zásadní otázka: „A hele, nemůže to být slepé črevo?!“. Poučen svým lehce hypochondrickým otcem, jak ověřit, zda se skutečně jedná o toto závažné onemocnění, jsem instruoval Natálii. „Pokrč nohy, zmáčkni to nalevo a rychle pusť,“ vyjevil jsem jí tajemství této v naší rodině z generace na generaci předávané metody. „Tak co, píchlo tě to tam napravo, nebo...“ zeptal jsem se poněkud nesměle a v očekávání. Následoval něco, co by se možná dalo přirovnat k úniku čpavku v Kralupech nad Vltavou, alespoň tedy co se týče zápachu. Třetí stupeň, prosím nevycházejte ven, nevětrejte. Ze zvukového hlediska to snad lze přirovnat jen ke špatně seřízené výkonné motorce značky Harley-Davidson. „Ne, ale udělalo to tohle,“ zněla stejně překvapená odpověď. Po patnácti minutách pláče a křečovitých bolestech v oblasti břicha, za což mohla nezdravá dávka smíchu, jsme si oba uvědomili, že problém je to sice nepříjemný, nicméně o život asi nepůjde. Ovšem náš vztah to hluboce poznamenalo. Od této doby ji již nepovažuji za svou sestru, alébrž definitivně za bratra.

Po dvou smradlavých dnech, kdy Natálii vcelku otrnulo a byla tak stoprocentně připravena absolvovat druhý, tentokrát „léčivý pochod smrti“ do vesnice minority Shui 水族, jsme sestavili papričkovou škálu právě zaregistrované cestovní agentury CK Karosh a jakožto její motto, vystihující zdravé utrpení nedočkavých klientů, jsme vymysleli „Beyond beyond yourself“:

1 – Eva a Vašek
2 - Chinaski
3 – Green Day
4 – Visací zámek
5 – Exploited / Sex Pistols
6 – Mumuland (Petr Kotvald)

Po sestavení této škály „punkovosti“, která metaforickou formou podle tvrdosti muziky jednotlivých interpertů (1 – dechovka, 6 – mozek odpalující punkový nářez) charakterizuje míru utrpení při cestování (se mnou), jsme přidali i pár bodů, které charakterizují náplň a poslání tohoto nového dravce na trhu turismu. Těžko říct, co na to Tomio Okamura. Tedy:

- zvracejte s Miao na svatbě po vypití kanystru rýžové pálenky
- skřípněte si nerv v zádech po pětadvaceti kilometrech pochodu smrti a serte 3 dny v kuse po místním jídle
- spěte v mrazech v hotelu bez střechy
- spolu s průvodcem nemějte ani zbla tušení, kde se právě nacházíte
- zažijte naprostý diskomfort: žádná sprcha – a když už, tak jen kýbl se studenou vodou
- nechte se trknout rozzuřeným bůvolem, místní mastičkář vše vyléčí
- zaplavte si s plnou polní v rýžovém poli
- prohrajte své veškeré finance, svou ženu či muže ve vesnickém hazardu
- cvrkněte si strachy na rozbahněných cestách v rezavém traktoru
- zažijte strach, hlad, bídu, nemoc – prostě peklo a punk
- vraťte se domů strhaní, zničení, špinaví, nemocní a o pět kil lehčí, ale zato s tunou nevšedních a neopakovatelných zážitků

Jelikož standard provincie Guizhou podle výše popsané stupnice osciloval mezi pětkou a šestkou, bylo nezbytné napsat domů o slova k „jediné české taneční skladbě v historii“ - ke Kotvaldovu Mumulandu. Ten se tak stal oficiální hymnou této náročné expedice a nové cestovní kanceláře.

Poslední „hajlajt“ této výpravy následoval v již zmíněné vesnici minority Shui. Bývalý a v dané chvíli naprosto opilý starosta nás donutil zavítat za práh svého domu. Natálie začala pokašlávat, což bylo dobré znamení – choroba se přesunula ze střev do plic a horních cest dýchacích, ze kterých už nemohla dál (jaký to šeredný omyl). Problémem bylo, že už za dvě hodiny odjížděl poslední autobus z městysu do okresního sídla, kde jsme bydleli, a kde nám byl odepřen vstup do muzea s tím, že jsme cizinci a pokud chceme skutečně muzeum navštívit, musíme na místní okresní vládu. Po desetiminutovém červím kroucení, že se omlouváme, ale že opravdu musíme jít, nás starosta na znamení toho, že se nic neděje, jemně a přátelsky kousnul do ruky (injekce proti vzteklině jsem zapomněl v hotelu). O chvíli později sebral uhlík z ohniště a... V tom se před dveřmi objevila dvojice lehce počmáraných psíků. Pestrobarevné tečky, které se vyjímaly na jejich srsti, byly pravděpodobně značkami, pomocí kterých starý pán rozeznal, kteří dunčové jsou jeho. V mé unavené hlavě ale sepnul naprosto absurdní obvod. Můj pohled nejprve padnul na uhlík ve starostově ruce a potom opět na psy. Naklonil jsem se k Natálii a trošku překvapeným, ale zároveň pevným hlasem jsem prohodil: „Ty vole, musíme běžet... Ale... Ty vole, on jde psát na psy! On jde normálně psát na psy!“ Tento myšlenkový klenot ztratil ve vážnosti celé situace a časové tísni svůj lesk. Naštěstí ale poté, co jsme dorazili do městysu Jiuqian 九阡 a ubytovali se v „přepychovém hotelu“ za 30 kuaiů, byl obrat „psát na psy“ pomocí hlubokých myšlenek opět vyšmátrán v podvědomí, patřičně vyleštěn a zařazen do nového slovníku spisovného jazyka československého.

Co dodat? Po setkání s místním „kung-fu pandou“, který trval na tom, že si ho musíme vyfotit, ale jen v oprýskaném altánku uprostřed náměstí, protože tam „je to hezké“, bylo načase vyrazit na cestu zpět. Poslední zastávkou byl Guiyang. Tam Natálie, která si díky svým předchozím výkonům vysloužila přezdívku „Kakula“ (a já, abych zachoval yinyangovou rovnováhu, jsem si začal říkat „Cikula“), chytla svou zatím poslední, ovšem neméně bizarní chorobu. Po důsledném vyšetření mi nezbylo než konstatovat, že se jedná o poměrně známou, neškodnou, avšak velmi špatně léčitelnou chorobu zvanou „palcovka čínská“. Projevuje se bolestí palců na všech čtyřech končetinách. Nic naplat, lék neexistuje, a tak jsme tomu nechali, stejně jako jejím ostatním chorobám, volný průběh.

„A co když nenajdu na ulici žádné ovčí barbecue,“ zeptala se Natálie poté, co jsme zařadili nějaká ta piva, dostali hlad a já ji gentlemansky pověřil, ať jde sehnat něco k jídlu, když je teda ten starší bratr. „No tak se nevracej,“ zněla má odpověď, uchopil jsem téměř dopitou pivní láhev, přes rty mi přeběhl lehký úsměv a mé nádherné hnědé oči se zahleděly do dáli na televizní obrazovku. Už je to tak, další úspěšná mise byla za námi. Pro vědu všechno, klidně za hranice lidských možností! :-)

.
.
.

Natálie, máš můj skutečný obdiv. Nikdy si na nic nestěžuješ, ať je ti sebehůř. A když už si stěžuješ, je to alespoň velká legrace. Za to ti patří nejvyšší ohodnocení cestovatelské sekty CK Karosh a doživotní permanentka na podobné zážitky zdarma. Do puče!

Diskuse k příspěvku

  1. johmen

    18.05.2011, 11:40

    skvěléé!!! :-)))) budu se ještě dlouho smát :-)

Odpověď

*

(60145)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2024. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.