Chladné hory, které hřejí u srdce dobrodruhy

Pečlivě upravený knírek a v koutku pusy věčně doutnající ocucané žváro. U pásku zavěšené klíčky na karabince, pečlivě nažehlené puky černých či tmavě modrých tesilek a kožené botky, nejlépe se špičkou. Obuv bývá důkladně vypucovaná až do doby, než se totálně zapatlá od bahna, často při snaze vyprostit zapadlý autobus. Často jsem myslel na své středoškolské učitele češtiny – pány Martina Horna a Vladimíra Nezkusila - a jejich vysvětlování literárního pojmu „typizace“. Jestli se vydáte do Chladných hor (Liangshan 凉山) můžete si být jisti, že na tento typ řidiče narazíte. Budete obdivovat jeho rutinérský způsob řízení na cestách, které nikdy nepoznaly a patrně ještě dlouho nepoznají polibek asfaltu. Flegmaticky bude řezat 180ti stupňové zákruty po nezpevněných okrajích vozovky se závratě přinášejícími pohledy do propasti. V jedné ruce mobil a cigáro, v druhé volant. V autobuse s dvaceti místy stojí, sedí, dřepí a leží přibližně čtyřicet lidí. Co na tom, že je to zakázané. Nedá se nic dělat, lidé – rolníci, mniši, učitelé, dělníci – se nějak dostat domů musí. Vítejte v Yiské samosprávné prefektuře Liangshan – úporně chudé, divoké a zároveň nádherné oblasti plné míst, která čekají na objevení. „Jak jako cizinci? Sem nejezdí ani návštěvníci ze Sichuanu,“ odpovídá mně a Sui učitel ze základní školy v okrese Meigu 美姑 na otázku, kolik sem za rok zavítá návštěvníků. Zhoubné spáry tvůrců Lonely Planetů, Rough Guidů a dalších cestovních příruček se sem ještě nedošmátraly. Prozatím...

„Do puče, to je punk,“ odfrkne tibetoložka Natália, když se na čtyřech kolech pomalu šouráme blátem směrem k našemu vytouženému cíli – klášteru sekty Gelugpa v okrese Muli 木里. Právě jsme pokořili stý kilometr cesty a digitálky ukazují o sedm hodin více, než v době prvního otočení klíčku v zapalování. I slavný Sid Vicious z legendárních Sex Pistols by si pořádně zapogoval, kdyby jeho zadnici sedm hodin v kuse masíroval rozpálený motor přikrytý jen plastovou skořepinou, která poskytuje improvizované sedátko/lehátko pro alespoň pět lidí. Navíc je tento důmyslný systém připlácnutý k čelnímu sklu, takže veškeré adrenalinové zákruty hltáte přímo z první ruky. Při bližším ohledání autobusu zjistíte, že téměř veškeré defekty jsou řešeny lepící páskou (!!!) a kousky drátu. Autobusová elektrotechnika je vyvedena mimo pozice, kde by se správně měla nacházet. Klakson tak není na volantu, ale přibližně v úrovni kolen řidiče v podobě roztomilého, červeného čudlíku. Asi takového, jaký byl stlačen při vypuštění rakety Chang‘e 2 嫦娥二号 z xichangského odpaliště zde v Liangshanu v době, kdy jsme se hrkotali do pustých barbarských krajin. Celou tuto všehochuť korunuje rozkošný plastikový dortík zatavený do madla řadící páky, což je možná ještě bizarnější výjev, než mastná kapsička na mobil na dveřích od hajzlu v rychlíku na trase Chengdu - Xichang. Mňam!

„Yiové jsou ze všech minzu nejvíce zaostalí. Když na ně promluvíš, nebudou ti rozumět,“ říká mi taxikář v Xichangu. Po kolikáté už podobnou větu slyším... Z pohledu Hana, zastánce své kultury, jazyka a překotného a necitlivého rozvoje má vpodstatě pravdu. Z pohledu Yiů, kteří mají svůj vlastní jazyk, své písmo, které nejeví žádný strukturální vliv čínských znaků (viz Nina Vozková a její diplomová práce „Hnewo Teyy – posvátná kniha Nuosuů“ z r. 2006) a dlouhou historii je ovšem tento výrok diskutabilní. „Mají AIDS, berou drogy, kradou věci... Mají prostě zvrácený charakter. Navíc jsou líní, proto jsou tak chudí,“ přidává se tibetský mnich v klášteře v okrese Muli. „Máme jedno pořekadlo: Yiové jsou vlci a Tibeťané tygři (彝族是狼,藏族是虎),“ snaží se definovat opravdu nepěkné vztahy mezi těmito dvěma minzu. Pamatuju si, že něco podobného mi říkali i Mosuové u jezera Lugu minulý rok. Yiové jsou navíc dost široká a vratká kategorie, která zahrnuje spoustu dalších podskupin ze Sichuanu, Yunnanu a Guizhou. Ti „nejyiovější“ Yiové ale žijí zde v Liangshanu. Sami sebe nenazývají „Yi“ (tento název vymysleli čínští etnologové v 50. letech 20. století, když potřebovali definovat a kategorizovat nečínské národy), ale Nuosu 诺苏. Tyto dva pojmy se pak v literatuře zastupují a překrývají. Jejich ústřední postavou je bimo 毕摩. Jedná se o postavu, kterou známý šamanolog Eliade definoval jako kněz-šaman. Kdo se chce stát bimem, musí dlouho studovat texty v klasické (staré) nuosuštině (/yištině?). Bimo zná astrologii, zabývá se věštěním, exorcismem, léčením (Vozková 2006), ale třeba i řešením mezilidských sporů. Post bima je velmi často dědičný. Současná mladá generace ale nejeví příliš zájem o zachování odkazu svých předků a zajímá se spíš o auta, mobily a diskotéky - asi přirozený vývoj. Co by na to řekl vážený bimo ze Xichangu, který se často vyskutuje na tamním „bimo plácku“ (jak jsem to nazval) u řeky a celý život důsledně dodržuje tradice? Prý byl před několika desítkami let i v USA. Neustále pohazuje svými více než dva metry dlouhými dready, občas si je úhledně ováže kolem hlavy. Slyšel jsem patrně jeho odpověď, akorát jsem jí nerozuměl... Při pohledu na něj mi ale bylo vše jasné... „Není bimo, nejsou Nuosuové,“ říká mi majitel hotelu v okrese Meigu, jádrové oblasti Nuosuské kultury. Sám pochází z rodiny bimů, ale zvolil cestu dobrovolné sinizace – aby mohl řádně zabezpečit rodinu. Ačkoliv nedochodil ani základní školu, ví toho o historii svých lidí dost. „Za sto let v Číně stejně bude jen jedna minzu,“ říká poněkud smířeně... Je to vidět odevšad. Městské zdi zdobí propaganda typu „Nebuď negramota, pilně studuj čínský jazyk“, „Devět let dřiny (tj. zákl. škola), zbytek života v radosti a harmonii“ a podobné. V jádrových oblastech Meigu, Zhaojue 昭觉a Butuo 布拖 demografickému složení dominují z více než devadesáti procent Yiové – a to včetně učitelů na základních a středních školách. Učebním jazykem je často nuosuština, čínština se vyučuje jako druhý (a přesto rovnocenný) jazyk... Většina lidí nad třicet či čtyřicet let, zvláště mimo větší města, skutečně mluví čínsky velmi špatně. Zato malým dětem z pusy často proudí naprosto předpisová standardní čínština.

Vždycky když cestuji Liangshanem, pouštím si do iPodu severoamerickou indiánskou skupinu Blackfire. Nevím proč, ale do Liangshanu se to prostě hodí – Nuosuové mi indiány skutečně připomínají. Čínsky píšící yiský básník Jidi Majia 吉狄马加 (jehož sbírku „Čas“ do češtiny [prý z čínštiny???] přeložil Jan Cimický) a jeho dvorní překladatel do angličtiny Denis Mair se vyjadřují v podobném duchu. Nuosuové ale nejsou zdaleka jedinou minzu ve zdejší oblasti. Zvláště tibetský samosprávný okres Muli v této Yiské samosprávné prefektuře (jednoduché, že?) je obzvláště „fucked up“, jak jsme to s Natálií trefně a v pozitivním slova smyslu nazvali.

Jak je identita Yiů - Nuosuů pevná a vpodstatě snadno definovatelná, tak identita ostatních minzu (včetně zdejších Tibeťanů) je značně zamlžená a složitá. Jedna minzu názvem Pumi 普米族 je velmi podobná Tibeťanům v otázce zvyků a rituálů, ne už tak jazyka. Pumiové sami sebe často titulují jako „Tibeťané“ (Zangzu 藏族), jejich obchody mají dvojjazyčné vývěsky - v čínštině a tibetštině. v tibetštině často s výraznými gramatickými chybami, protože jazyk Pumiů nemá písmo – jedná se tedy o jakýsi „chibetanský“ paskvil. Málokdo ze zdejších Tibeťanů jsou navíc gramotní ve svém vlastním psaném jazyce. Do toho všeho se motají Miaové 苗族, Mongolové 蒙古族 (v Yunnanu definovaní jako Mosuo 摩梭人 – podskupina Naxi 纳西族 – pekelně zapeklitá situace), Huiové, Naxiové, Hanové a buhví kdo ještě. Celý tenhle babylon tak nějak drží pohromadě – asi lepící páskou... Do tohoto všeho je ještě třeba ještě započítat potrhlou a zablešenou Siluofakezu 斯洛伐克族 Natálii, která svým nadšením pro tibetský buddhismus donutí i ateistického Čehůna skládat poklonu před desítkami soch, plazit se pod skříní přecpanou buddhistickým kánonem a nakonec dostat po hlavě (jakožto požehnání) od přibližně sta mnichů posvátnými texty a vínovými rouchy... Příběhy o potrhlém podivínovi z rozkvetlého domku, který se, žmoulaje „růženec východu“ mala, odmeditoval patrně již do osmačtyřicáté loukotě dharmy, vtipném hluchém lámovi, který zbožňuje focení, o mé čínské kamarádce Sui, která poprvé brodila řeku a dalších podivuhodných událostech a postavách už vám povědí fotky.

Když cestuji Liangshanem, vždycky si připadám jako "tourista" z minulých dob – neučený dobrodruh, který se vášnivě snaží zachytit vjemy na kus papíru. Chápu, proč odbornost Josepha Rocka, který tato místa od dvacátých let minulého století pravidelně navštěvoval, pendlovala mezi botanikou a etnologií. Fascinovaně čumím na místní dění, ve kterém jakoby se zastavil čas. Na každou kytku, rostlinu... Do obličejů divokých a nespoutaných lidí, kteří chodí po ulicích měst a vesnic, do nichž se pomalu ale neúprosně dere „vývoj s čínskými rysy“. Nutno podotknout, že v Liangshanu zatím prohrává. Nuosuové jsou svoji, málokdo s nimi dobře vychází. Nemají co jíst, ale stejně kupují svým ženám přívěšky z mořských korálů za tisíce yuanů. Úspěšně vzdorují vyšším autoritám a nadále praktikují zvyky a rituály, které by někteří už rádi vymazali z jejich vědomí (tancování v kruhu, zpívání a oblékání se do barevných kostýmů to rozhodně není). Budou (svoji) ještě za několik desítek let? Budou zdi xichangských základních škol i nadále zdobit obrázky nuosuských dívek v tradičním oblečení, jak vynášejí v obou rukách na oběžnou dráhu satelit? Jestli ne, zůstanou jen na mém harddisku a v chatrných vzpomínkách...

Diskuse k příspěvku

  1. Vářa

    17.10.2010, 17:54

    Fotky budou, někdy, někde, minimálně osobně, až se dovalíš ty sem, nebo já tam. ;-)

  2. karosh

    12.10.2010, 07:46

    vpodstate nic proti cernovlasemu narodu nemam, jen popisuju, jaka je reality a tak ji taky beru. vejkendovy cchuarovy grilovacky mi nahnaly sliny, asi si budu muset jeden dat... a vubec! kdy vyspulis fotky z guizhou? jsem natesenej jak malej! asi mi padnul myanmar (drahy plus kamos nemuze - je zaryglovanej v thajsku ve skole - prazdniny se nam nekrejou :(...), takze planuju celej cinskej jih... teda... vybrane lokality na cinskem jihu :). je nacase vyrazit vic na jihovychod...

  3. Vářa

    11.10.2010, 20:18

    Že ty máš něco proti černovlasému národu? ;-) Pořiď si Nuosusku, malý Nuosusátko a já k vám budu jezdit na vejkendy grilovat čchuáry. ;-) Prapodivná směsice závisti, že jsem tam nebyl a radosti, že jsem byl jinde. :-) Máš to pěkně sesmolený.

  4. pka

    24.09.2010, 13:56

    Moc dobrý! Jen ta pruhovaná baculka nevypadá moc Yiovsky a drsně :-) Podivuhodně ano, zejména jako prodavačka BBQ :D Very good! Only the striped sleek girl (hehehe) does not look very Yio-like :)

  5. suicek

    05.09.2010, 11:18

    nice photos! :))) it was a great trip, i love it! and of course...that pig...:) chro chro chro~

Odpověď

*

(97630)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2017. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.