Jihozápadní Čína - čínština a její dialekty, kultura, národnostní menšiny (původ, jazyk a zvyky) - především Yiové a perspektiva přežití tradiční čínské kultury - fotografie, lomo a holga

Měli konfuciáni slabost pro mladé chlapce?

Kdekdo tuto mou myšlenku bude považovat za kacířskou, všichni Číňané by se jistě cítili uraženi, kdyby si byli schopni tento krátký článek přečíst. Přesto všechno mi to nedá, abych si tuto velmi kontroverzní otázku sám nepoložil.

V nedávné minulosti jsme na hodině klasické čínštiny analyzovali tento text (omluvte prosím můj přibližný, tříminutový chatrný překlad, pokud chce někdo něco poopravit, prosím do diskuse):

孔子至齊郭門之外，遇一嬰兒挈一壺，相與俱行，其視精，其心正，其行端。孔子謂御曰：「趣驅之，趣驅之！韶樂方作。」孔子至彼聞韶，三月不知肉味。故樂非獨以自樂也，又以樂人；非獨以自正也，又以正人矣哉。於此樂者，不圖為樂至於此。

Když Konfucius přijel k branám hlavního města státu Qi, uviděl chlapce, kterak nese nádobu (konvici). A tak pokračoval (v jízdě) jeho směrem. Chlapcův pohled byl upřímný, mysl měl čistou a způsoby takové, jak se sluší a patří. Konfucius přikázal svému vozkovi: rychle za ním, rychleji, hudba Shao se hrála! Konfucius uslyšel hudbu Shao a již tři měsíce nepoznal chuť masa. Hudba přináší radost nejen jedinci, ale také ostatním. Umravňuje nejen jedince, ale je také schopna napravit chování jiných. Ó jak velká (mocná) je hudba! Netušil jsem, že to může zajít až takhle daleko.

Co stojí za výkřikem „hudba Shao se hrála“, za konstatováním, že Konfucius „již tři měsíce nepoznal chuť masa“ či co a kam mělo nebo nemělo zajít, o tom se můžeme jen dohadovat. Spektrum interpretací je velmi rozsáhlé.

Před čtyřmi týdny jsem náhodou dorazil do zapadlého jihosichuanského okresu Fushun 富顺. V centru okresního města stál úžasný konfuciánský chrám. Takové místo jsem si přál objevit těch posledních pět let, co cestuji po Číně. Na střeše jedné z hal, kterými poměrně rozsáhlý komplex oplýval, jsem zpozoroval velmi zvláštní úkaz. Po prozkoumání přistaveným dalekohledem a přelouskáním informační tabule vyšlo najevo, že přímo na hřbetě střechy je soška malého chlapce, který má sice oblečenou košili, ale kalhoty již ne. Jeho ztopořenému mužství byl pak obzvláště věnován důraz. Na zdi za dalekohledem bylo přilepených několik novinových článků, které se věnovaly této „záhadě nahatého chlapce“, tedy úkazu, který se v konfuciánských kruzích vyskytuje velmi zřídka. Žádný z nich však nedával žádnou odpověď, byl jen plný otázek.

V dávných dobách byly podobné praktiky poměrně běžné. Jak ve starém Římě, tak i v císařském Japonsku měli jistí vysoce postavení muži své „pomocníky“, kteří jim byli ochotni splnit všemožná přání. Ve studiích věnovaných starověké Číně jsem maximálně narazil na palácové eunuchy, kteří ovšem postrádali oproti běžným mužům několik podstatných funkcí (možná jsem se ale nedíval dost pozorně). Je tedy možné, že tyto dvě mnou zmíněné stopy jsou zábleskem něčeho podobného, o čem se dočteme jak v evropských, tak v jiných dálnovýchodních pramenech? Narazil jsem snad na nějaké tabu? Setkali jste se vy s něčím podobným? Diskuse pod článkem čeká na vaše názory!

Diskuse k příspěvku