Zuřivá řeka a „Osamělí draci“

„Táák, a teď všichni naráz! Tahéééjtééé. Uááááááh... Huéééééépffff!!! Skříp, bžuch, prask... Kurva néééé! Šplocht, střík....křach... A do-pr-de-le!“ Dav si strojově dřepnul na bobek a skoro každý si zapálil cigaretu. Místní šéfové stírali ze svých obleků a klasických kožených polobotek nánosy mazlavého bahna a přemýšleli, co dál. Já a Mike jsme celou tuhle věc zpovzdáli pozorovali. Místní si do ničeho nenechají kecat, tak jsme se radši drželi zpátky. Vyhlídky našeho autobusu, který na nezpevněné cestě uvízl v bahně a ještě se „opřel“ o vedle zaseknuvší se kamión, však nevypadaly zrovna nadějně. Ještěže Číňané jsou tak kolektivní národ. Mají automatickou potřebu louskat problémy v pokud možno co největším počtu přítomných „řešičů“. Tohle by se v Evropě asi stát nemohlo. Už vidím nějakého manažera, jak po kolena ve sračkách tahá z bláta cizí káru.

Je jen málo věcí, které jsou méně příjemné, než cestovat po severozápadě provincie Yunnan v období, kdy počasí zrovna ukazuje svou uplakanou tvář. Jedna z mála takových věcí je například být v Lijiangu na čínského valentýna (7. měsíc, 7. den lunárního kalendáře), což se mi nedopatřením přihodilo. Znamenalo to, že už tak přelidněný Lijiang pozřel další tisíce turistů, a zase o něco víc překročil svou kapacitu. Chodit ulicemi bylo prakticky nemožné. Pokaždé když vlezu do tohohle Disneylandu s hanskými rysy si slíbím, že je to naposled. A pokaždé se nějakým nedopatřením moje naplánovaná trasa překříží s touhle zrůdou. Rezignovaně pak sleduju bohaté Číňany, jak v pohorkách a s nejdražším trekkingovým vybavením na zádech „bruslí“ po ohlazených dlaždicích, kterými je tvořen zdejší chodník, a považují to za úžasné dobrodružství. Číňani a Číňanky všeho věku přijíždějí na víkend, aby si přiožrali držky a možná zakusili i něco náhodného sexu. V neděli se pak zase vracejí domů ke svým ustaraným životům. Nechápu, jak Lijang může být v organizaci UNESCO. Nechápu samotnou existenci této organizace, která má za úkol chránit světové památky a mizející kultury, místo toho však slepě přihlíží jejich drancování a znásilňování. Prahu její zástupci buzerují za to, že na jejím panoramatu vyroste jeden mrakodrap, ale že v Lijangu mizí původní kultura Naxiů, že původní obyvatelstvo bylo vytlačeno do okolních vesnic, a že uvnitř samotných historických domů jsou diskotéky, bary a bordely, to nikomu nevadí. Řekl bych, že nejeden bafuňář už se zadusil špinavejma penězma...

Poté, co se zázrakem podařilo vyprostit autobus, tak cestu neprodyšně ucpal další kamión, který by se kolem toho druhého neprosmýknul ani v těch nejoptimističtějších propočtech a věštbách. Navíc náš řidič je evidentně bezmezný altruista, takže místo toho, aby se na stupidního kamioňáka vykašlal, nacpal nás do busu a odjel, tak mu pomáhá vyprostit tu jeho vejtřasku. Ach jo, ty vole... Další diskuse, další ztracené hodiny, navíc zase začíná pršet.

Poté, co dorazíme do zapadlého města Weixi 维西 zjišťuji, že dál na sever cesta nevede. „Opravuje se,“ tvrdí jednohlasně místní řidiči. Můj sen o tom, že přelezu hřbet hor mezi Mekongem (čín. Lancang jiang 澜沧江) a Salweenou (čín. Nu jiang 怒江) se prozatím rozplynul. Loučím se s bratrancem a jeho kamarádem a nastupuji do autobusu. Příští tři dny budu čučet na hory tak akorát z okna rozhrkaného povozu za doprovodu symfonie zvracení, chrchlání a flusání. Obzvláště technika, kdy si člověk sáhne do pusy, mezi palec a ukazováček uchopí hlen a mrští jej uličkou směrem k řidiči, mi přijde jako důsledně vypečená. Ujguři (buhví, kde se v tomhle zapadlém koutu Číny vzali) nemají problém autobus napěchovat až po strop tou jejich chalvou či co to je. „10 yuanů za 1 liang,“ odpovídá zelenooký šéf tohohle byznysu zvědavému Číňanovi. „Hmmm, pěkně drahý,“ ucedí ten mezi zuby. „Ale taky dost dobrý,“ odpoví Ujgur, sedne si na obří pekáč s touhle sladkou krychlí, botu si otře o igelit, kterým je přikrytá. Chtěl jsem to původně ochutnat, ale takhle... Řidič startuje... Ještě nahodit decentní jihočínské techno do repráků a na obrazovku... Hurá - cirkus může vyrazit!

Večer trávím v plesnivém hotelu, v deset večer někdo klepe na dveře. „Co je,“ odpovídám podrážděně. „Mobilní telefon,“ ozve se muž za dveřmi a slyším ženský chichot. „Nepotřebuju, vypadněte, nechte mě bejt,“ odpovídám. Po chvíli mi ale dojde, že to byl pasák. „Poskytnout sexuální otrokyni“ se totiž v místním dialektu vysloví podobně jako „mobilní telefon“ (shouji 手机 / 收妓). No nic, stejně nechci...

Po několika dalších podobných zážitcích se mi konečně otevírá pohled do údolí Zuřivé řeky (hrubý překlad čín. názvu Nu jiang 怒江), její masivní tok budí respekt. Velmi milá (myšleno vážně) příhraniční kontrola mě vytáhne z busu. „Z České republiky,“ odpovídám na příslušný dotaz. „Jak se to píše...,“ říká nejistě drobná dívka v uniformě osvobozenecké armády. „Bože, no přece takhle,“ nervózně sykne její nadřízený, vytrhne jí pero z ruky a krasopisem vyplní kolonku. „Vše v pořádku, příjemnou cestu, dávejte na sebe pozor...“

Svahy údolí jsou posety vesnicemi, jejichž obyvatelé se dělí do přibližně deseti skupin podle jejich etnicity: Lisu 傈僳族, Pumi 普米族, Nu 怒族, Jinuo 基诺族, Yi 彝族, Bai 白族, Zang藏族 (Tibeťané), Dulong 独龙族... Právě posledně jmenovaní měli být hlavním cílem mé výpravy. Jsou jednou z nejzáhadnějších a nejmenších národnostních menšin v Číně. Jejich etnonym v hrubém překladu znamená „Osamělý drak“ a počet příslušníků této „minzu“ se pohybuje okolo čtyř tisíc. Drtivá většina jich přebývá v malinkatém a těžce přístupném údolí, které je sevřeno mezi hranicemi Myanmarského svazu, a čínských provincií Sichuan, Yunnan a Xizang. Staré ženy (cca přes osmdesát let) mají potetované obličeje. Je to údajně z dob, kdy Tibeťané pořádali nájezdy na jejich komunitu a unášeli obzvláště krásné a roztomilé dívenky, aby z nich pak udělaly otrokyně všeho druhu. Aby tomu zamezili, rodiče dívkám přibližně v pěti letech věku potetovali obličej. Těžko říci, co je na této historce pravdy, budu to muset ještě prozkoumat... Každopádně... Kvůli nepříznivým podmínkám jsem se do tohoto údolí nedostal. Pouze jednou jsem (z autobusu) zahlédnul potetovaný obličej, kterak u silnice prodává ořechy.

Je úžasné sledovat život v údolí. V pětidenních cyklech, jak je ostatně prakticky v celém Yunnanu zvykem, se pořádají trhy. Každé větší město v oblasti tak jedou za pět dní neuvěřitelně ožije. Divocí, i když už notně sinizovaní obyvatelé (tradiční kroje obléká mimo svátky málokdo), slezou ze svahů s nůší plnou zeleniny, kterou lopotně vypěstovali na svém políčku – čínské zelí, kukuřice atd. Jejich pole se mnohdy nacházejí v obrovských výškách (řeka je v nadm. výšce cca 1000-1900 m.n.m., okolní hory mají okolo 4000-5000 m.n.m.) a nejsou terasovitá, tudíž jsou „přišpendlená“ na příkrém svahu. Babky v levných a často rozedraných teniskách tak lítají po svazích a sbírají plody své dřiny, které následně v údolí přetaví v papírky s podobiznou Velkého kormidelníka.

Přes řeku vedou desítky mostů. Pokud most chybí, místní praktikují svébytný způsob přesunu nad rozbouřenou vládkyní tohoto kraje... To takhle sedím v autobuse a najednou... Cca 5 metrů nad jeho střechou proletí člověk. „A dopr...,“ vyhrknul jsem česky... Ani jsem to nestihnul doříct. Bleskově jsem otevřel okno a ohlédnul se za svou halucinací. „No ty vole,“ vypadla ze mě další perla, osazenstvo busu se podívalo mým směrem a sborově se uchichtlo. Dáma v tradičním kroji, s poloprázdnou nůší na zádech, si to sviští na druhý břeh. Je zavěšená na kladce v primitivním sedáku a po tlustém ocelovém laně, které znám ze sedačkových lanovek ve Špindlu, drandí... „Asi vařit večeři do osamělé chatky na druhé straně,“ mě tak napadlo. Kvůli jednomu obydlí se evidentně nevyplatí stavět most. Podle mého odhadu dosahuje létající babička rychlosti cca 30 km/h, což rozhodně není málo. V hlavně mi okamžitě blesklo rozjařené „jééé, to chci taky“. Po pár chvílích jsem se ale vzpamatoval, aktivoval pud sebezáchovy a řekl si, že tohle není zrovna nejlepší čas a místo na utonutí ve zdejších chladných a neklidných vodách. Možná jsou totiž lano a kladka dimenzovány na vetchá těla místních obyvatel a nikoliv na knedlíky vyžranou řiť bláznivých Evropanů...

Jeden faktor má obrovský, statisticky (a i meteorologicky) pravděpodobně nespočítatelný a nepředvídatelný vliv na celé údolí – počasí. V létě je vskutku náladové a velmi často „úchylné“ (biantai 变态), jak by řekli sami Číňané. Svahy jsou pokryty tropickou vegetací, nad kterou se neustále vznášejí oblaky páry, které dodávají místu vpravdě mystickou atmosféru. Přesně takovou, jako v úžasném filmu „The Bird People in China“ japonského režiséra Takeshi Miikeho, který byl shodou okolností natáčen právě v této lokalitě. Ne všechno je ale tak romantické a úžasné, jak by se mohlo zdát. Tam nahoře v horách číhá smrtelné nebezpečí. Stačí pár dní vydatných dešťů a hory dolů upustí něco bahna a kamení. A přesně to se stalo, když jsem se nacházel ve městě Fugong 福贡. Sesuv půdy pohřbil vesnici Puladi 普拉底, spolu s ní 100 jejích obyvatel a kompletně zasypal jedinou cestu, která údolím prochází.Vesnicí tekl zdánlivě neškodný potok, který se ale té noci proměnil v monstrum, které spolklo nic netušící a spící lidské duše. Už tak málo početná společnost Dulongů se pravděpodobně zase o něco smrskla. Hrůzný výjev... Armáda a záchranáři... Nad místem této odhavné katastrofy se vznášely nitky kouře z vonných tyčinek, které místní pietně zapalovali pro zemřelé. Do bláta dopadaly slzy pozůstalých, někteří z nich přišli až o osm členů rodiny. I přes obrovský smutek a žal však místní berou smrt mnohem více jako součást života. Zpráva údajně krátce proběhla i televizí v Čechách. Kvůli novému a stupidnímu nařízení čínské vlády – „na internet jen s čínskou občankou“ – jsem se ani nemohl ozvat domů (i když jsem byl v té době cca 250 kilometrů od sesuvu). Baterie v mobilu byla mrtvá a moje minimalistická nabíječka kompatibilní pouze s USB portem nenašla svou samičku...

Nepříjemné, nikoliv však nečekané překvapení na mě čekalo na opačném konci údolí, který se nacházel hluboko v horách okolo vesnice Bingzhongluo 丙中洛. „Platit, lístek,“ zaskřehotal Tibeťan a známým gestem ruky naznačoval, že mě hodlá odrat o 100 yuanů. Mé pololži, že do oblasti jedu dělat výzkum neuvěřil... A i kdyby ano, stejně bych musel vysolit. Holt za krásu se platí, a za tu přírodní v Číně obzvlášť...

I v takovýchhle odlehlých místech se nacházejí odkazy, které směřují k přehnaně rudé čínské minulosti – hlavně do období Velké kulturní revoluce. V průčelí nosného pilíře jednoho rozpadlého mostu se skvěl nápis 共产党万岁, čili „komunistická strana na věčné časy“. Pravý bonbónek se pak nachází v místě zvaném Zhiziluo 之子罗, které je usazeno poměrně vysoko v horách. Kdysi to bylo správní sídlo okresu, jenže sesuv půdy utnul jeho éru důležitosti a degradoval jej na prostou vesnici. V současné době je to město duchů v pravém slova smyslu, zachovalé artefakty berou dech... Obří malba Mao Zedonga na průčelí domu. Vyhlídková věž posetá citáty Předsedy. Dělnický klub (工人俱乐部) a zasedací místnost. Kalendář přibitý na jedné boudě zobrazující čínské kavalíry na koních, kterak s rudým sluncem v zádech cválají vstříc soumraku barbarů... Na oprýskané zdi je poměrně nový propagandistický nápis: „Poznat AIDS = předcházet AIDS.“ Mezitím se motá pár místních a provádějí cosi, co připomíná právě započatou revitalizaci tohoto místa. Na konci cesty se nachází katolický kostel popsaný bizarní abecedou lisuštiny. V celém údolí jsou vlastně mraky kostelů. Zase jedno místo, kde misionáři uspěli. V tomhle případě nemůžu říct, že to je špatně. V kostelech probíhá propaganda proti AIDS a proti nitrožilnímu užívání drog. „Drogy, to ne. To ti z Barmy,“ říká mi jeden mladý Lisu s pivem v ruce. Má právě dvacáté narozeniny. „Jeden den chůze a jsme v Barmě. Je tam legrace, hezký holky... Chceš jít?“ říká a ukazuje na obrovský horský masiv, který tvoří přirozenou hranici mezi oběma státy. Když se rozpovídá o AIDS, tak zjišťuji, že je mnohem více informovaný, než jeho čeští vrstevníci.

Aluo je Tibeťan - křesťan, na kterého jsem narazil v Bingzhongluo. Srkali jsme jačí čaj a probírali způsob, jakým místní vláčejí náklad na svých zádech. Popruh mají zapřený o čelo, takže používají především krční svaly a jejich bedra tím pádem netrpí. „Oni tohle moc nepoužívají,“ říká Aluo a ukazuje na „mozek“. „Takhle bys mluvit neměl, jsi přece jedním z nich,“ říkám mu. On sám je velmi inteligentní, v místních se horách vyzná jako nikdo... Zná každou stezku, každej šutr... Hledá učitele angličtiny, který by mu pomohl trochu přiživit jeho průvodcovský byznys. Probírali jsme, jaké období je nejvhodnější pro návštěvu místního okresu Gongshan 贡山, kde se nachází mj. již zmiňované údolí Dulongů. „No teď to určitě není,“ říká Aluo a rezignovaně se podívá k nebi, kde se formuje další černý mrak. Prý na Vánoce. Žádný déšť... Žádné sesuvy. Jen slunce a modrá klidná hladina jindy Zuřivé řeky, nad kterou se tyčí jak tibetské čchörteny, tak křesťanské kříže. Beru si jeho číslo na mobil... Uvidíme.

(fotky jsou v galerii)

Diskuse k příspěvku

  1. pka

    22.09.2010, 14:36

    Super! Ta lanovka je taky v Bird people ... ještě že jsi nejel :D

  2. Pheella

    09.09.2010, 00:08

    Mě jsi dostal s tou technikou vyndavání hlenů v dopravních prostředcích :-D Celkově super počteníčko :-)

  3. Aili

    08.09.2010, 14:12

    Tak s tou lanovkou jsi mě dostal :-) začínám ti závidět. měj se tam dobře. E

  4. kuba;

    06.09.2010, 14:09

    hodne zajimavy!! dik za pocteni..

Odpověď

*

(42631)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2017. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.