An-žen: Čínský turismus okolo Svátků jara

V Číně je v drtivé většině případů těžké se vracet na místa, která má či měl člověk rád. Některá z těchto míst totiž během několika let, v extrémním případě i měsíců, mohou naprosto změnit svou tvář, popřípadě zmizet úplně. V některých krajních případech nezbyde než kroutit hlavou, co jsou Číňané i po zkušenostech s Velkou proletářskou kulturní revolucí své historii udělat. Člověku pak dojde, že ty kecy o „více než pět tisíc let kontinuálně trvající historii“ jsou prostě jen prázdnou mantrou v ústech roztáčečů soukolí už tak skomírající a důvěru nebudící propagandy, a že samotní „obyčejní“ lidé vlastně nemají ani páru o tom, co to ta historie je a jak s ní zacházet.

No... A nebo je tu druhý protipól. A tím je starobylý městys An-žen, centrum velkostatkářského republikánského rodu generalů Lioů – takřka svrchovaných vládců tehdejší, dnes již zaniklé provincie Si-kchang. Liu Wen-cchajův bratr Liou Wen-chuej dokonce tíhnul k tibetskému buddhismu, což je patrné už jen z mantry zdobící naddveří jeho honosné rezidence... To je ale jen detail na okraj.

An-žen je typickým příkladem nepřirozeného, pro zisk částečně zrekonstruovaného, částečně znova postaveného ku-čenu. Výraz „ku-čen“ lze vykládat dvěma způsoby. Původně jde skutečně o místo s původní, téměř netknutou zástavbou, v současné době však spíše popisuje taková místa, jako je právě An-žen – městys překypující stavbami ve stylu „fang-ku“ - nápodobou starého. Reklamy vyzývající k návštěvě tohoto místa najdete jak na billboardech v čchengtuském metru, tak i na autobusových lítačkách. Za „rozvojem“ zdejšího ku-čenu, kde mmj. koupíte „velkostatkářské nudle“, „kulakovy bonbony“ i Hitlerův Mein Kampf, stojí velká developerská korporace, pro níž je toto místo výtečnou reklamou. Je to také příležitost podobnými unifikovanými estetickými vzorci místním vymýt mozek a přesvědčit je, že „toto je ta krása“. Pokud je tedy z mozku co vymýt, jelikož mám pocit, že většina Číňanů takto prostě neuvažuje. Do jejich uvažování tak prostě přijde tento článek a zacelí prázdné místo.

Výraz „ku-čen“ také velmi často označuje místa, která se prostě „musí navštívit“. Číňané zřídka navštěvují místa, která vidět „nemusí“. To má na jednu stranu tu výhodu, že Sečuán dosud oplývá skutečně nevídaným bohatstvím původní architektury, bohatstvím, o které se jen málokdo zajímá. A jelikož se o to nikdo nezajímá, může to v poklidu zůstat ve své přirozené podobě. Protože kdyby se o to zajímalo moc lidí, přirozeně by to přitáhlo investory a developery. Fotografie z An-ženu úmyslně spíše než toto místo ukazují povahu čínského novoročního turismu.

Mé až nerozumně iracionálně romantické duši přijde smutné, že v podstatě existuje jen málo kompromisů mezi totální „přerozvinutostí“ míst typu An-žen či Li-ťiang a chátrajícím, každou chvíli zkázou hrozícím místem typu Niou-fo a okolí, kde na opravu starých staveb už je pozdě a nezbývá než je strhnout (a případně postavit znova z betonu). Jakýsi záblesk naděje pokroku jsem registroval toto jaro v mém nejoblíbenějším „pravém“ ku-čenu v Číně – sičchangské staré čtvrti, kde místní úřady opravili vozovku, kanalizaci a elektrické rozvody, původní zástavbu nechali netknutou. Otázkou však zůstává, zda zdejší plánovaná sanace tímto skončí, nebo se vše přelije do liťiangovitého, popřípadě anženovitého marasmu. Si-čchang i po šesti letech od mé návštěvy – v době překotného ekonomického rozvoje – zůstává místem s pestrobarevnou a mnoha záhyby ozdobenou duší. Kombinuje bohatou a krásnou chanskou historii s tou iskou. Při pobytu v Si-čchangu jsem si uvědomil, že kdybych tu měl "objevovat" jen iskou kulturu, nebylo by to úplně ono... Iská je tak zajímavá i díky té konfrontační, tzv. „nepřátelské“ a „invazivní“ chanské. Možná právě toto je ta ingredience, která zdejší síly drží dodnes v rovnováze. Vydrží tato křehká symbióza mezi Chany a Ii, mezi starým a moderním, mezi překotným rozvojem a rozumem i nadále? To je těžká otázka, na kterou se nedá odpovědět. Jistě se odvíjí i od individualit, které mají právo o těchto věcech rozhodovat. Chce se mi ale věřit, že časem, až všechna ta vášeň z vidiny dohnání západu trošku uvadne a otupí, tak tu bude prostor pro sebereflexi.

Diskuse k příspěvku

    V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.

Odpověď

*

(58316)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2017. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.