Pokoření Muli a Gandalf Žlutý

Výletu do Muli z podzimu roku 2010 s kolegyní Natálií už toho léta narostl pořádný vous. Vzpomínal jsem na to, jak bylo složité se tehdy do oblasti vůbec dostat. Převrácená cisterna, zaseknutí se u osamělé, plačtivé a druhý den v důsledku alkoholové lázně do koše neustále zvracející premiské zbohatlice, chatrný větrák u stropu drncajícího autobusu houpající se jako Damoklův meč nad našimi hlavami a chutňoučký umělohmotný dortík zatavený do průhledného madla velmi neposlušné řadící páky, s níž si ozubená kola spojky prakticky dělala co chtěla. Tehdy jsme se během týdne zmohli na dosažení Velkého kláštera Muli, kde jsme pobyli několik dní ve společnosti tamního mnišstva a pak zase poslušně odtáhli z ideálního světa symbiozy hrstky uvědomělých lidí s neposkvrněnou přírodou zpět do smrduté a upocené civilizace. Od té doby mi vrtalo v hlavě několik věcí, nejvíce však podivnou přerušovanou čarou na mapě vyznačená silnice vedoucí z Dapby, okresu v sousední tibetské prefektuře Garzê, zadem do tibetského autonomního okresu Muli v jinak iských Chladných horách. Už několikrát jsem takřka stál ve dveřích se sbaleným batohem, že tuto svou zvědavost ukojím. Avšak vhodná chvíle nastala až ve chvíli, kdy za mnou poprvé v historii mých eskapád, odehrávajících se převážně na čínských periferiích, přijela až z Čech parta rozjívených přátel z Prahy a Saratova.

„Nazdár,“ uvítal jsem jako prvního Jakuba u autobusu. „Nenávidím to tady,“ byla první věta, kterou pronesl. „Vždyť se na to podívej, samej smog a divní lidé,“ zabrblal. Byl unavený, cesta zabrala opravdu hodně dlouhou dobu. Anja, která dorazila o den později, byla, ač chorá, mnohem pozitivněji naladěná. Po jednodenním mrholivém, avšak důsledně tmelícím výletě do „nejbuddhističtějšího místa v celém Podnebesí“ nám všem můj oblíbený Útes medicinmana vnukl naději, že námi vytvářená alchymie by mohla fungovat. Soukolí dostalo navíc ještě to správné mazivo ve chvíli, kdy se k výpravě přidali JL, obtloustlý žoviální mistr kamenně znějících, avšak bezednou hloubkou oplývajících hlášek, a také drsná R., notoricky známá svými dlouhými dready a neobyčejně kultivovanými a efekt přinášejícími vyjadřovacími schopnostmi. Parta, která zdolá i nemožné, tedy byla konečně pohromadě. Ano, bylo nás mnoho, celkem pět... A navíc značně rozdílných lidí, kteří však doufali v jedno – nezapomenutelné zážitky. To se tedy nakonec opravdu mně, osudu a všem aktérům náhodně vyvstanuvších situací podařilo vyplnit, avšak způsobem, který nikdo z nás patrně nečekal. Nevím, jestli je to tím ohraničeným kusem země a hor s modrozeleným příkrovem, nebo pokaždé jinak poťouchlým osazenstvem expedice, jedno je však naprosto jisté. V muliském okrese patrně kraluje duch, spíše démon, který vždycky způsobuje smíchobol, jenž ruku v ruce balancuje na hraně nemilosrdné reality s neobyčejně těžko řešitelným či zvratitelným průšvihem.

JL přijel jako poslední, zatímco my jsme se již několik dní přiměřeně potloukali v Čcheng-tu. Dali jsme mu tedy blahosklonně několik hodin na to, aby se otřepal z časového posunu a nedostatku spánku. Hned druhý den v sedm hodin ráno jsme se všichni srazili na nádraží Sin-nan-men. Cesta do Darda se obešla bez následků. Jen JL se poškleboval pravděpodobnému misionáři, který s námi cestoval. Jeho tajtrlíkování bylo tak nakažlivé, že jsme v něm za chvíli jeli naprosto všichni a chudák pan znaboh to nevědomky šeredně odskákal. Dardo, ostatně téměř jako vždy, bylo pouze přestupní stanicí. Jelikož R. má přátele naprosto všude, tak ti dardoští nás pozvali na jídlo a macháčka do místního klubu. Hned u výstupu z autobusu jsme klasicky zjistili, že lístky na druhý den do Lithangu jsou beznadějně vyprodány, smluvili jsme se tedy s z davu vyvstanuvším Tašim, že nás tam za rozumnou částku odveze. Prý možná až do Muli, kdo ví. Do pošmourna druhého dne nás probudil kašel Anji. Taši přijel s vozidélkem, do kterého jsme se málem nevešli, a hned v prvních serpentinách za městem začal mantřit a nepřestal dlouhé desítky minut. Z náboženského opojení jej osvobodila až ruská popová píseň, kterou hrdě dohledal ve svém modrozubém přehrávači. Jeden celoruský a druhý čtvrtruský člen naší výpravy se ochotně přidali a cesta se tak změnila v drncavou diskofilní párty, pod jejíž kotel ještě Taši přitápěl svým bezelstným kaskádovitým smíchem, který se valil jako příboj často v nečekaných okamžicích a na nás měl podobný vliv jako rajský plyn. Ve výšce přes 4700 m.n.m. nám došel ten ze všech plynů pro člověka nejdůležitější a mě konečně rozbolela hlava. Taši zpracoval výdělkuchtivé mládí, které po nás chtělo deset jüanů za vstup na pastvinu, a tak jsme mohli pořídit několik dechberoucích snímků. Pak už se stačilo pouze přehoupnout přes sedlo a byli jsme v Lithangu. Já opět po nějakých šesti letech.

Prvním šokem při částečném vystřízlivění z nechtěného holotropního rauše byl fakt, že se zde vůbec nic nezměnilo. Hlavní třída ulici připomínala pouze názvem, jinak vše bylo rozorané a rozkopané, už jen zasít. Nepříjemným bonusem oproti minulé návštěvě, kdy se první noc servala půlka města a ta pak druhý den bloudila jeho ulicemi se zafačovanými končetinami a výraznými podlitinami ve tvářích, byla všudypřítomná policie a armáda vyzbrojená těžkými poloautomatickými zbraněmi. Zasévači té jediné pravdy se pak jistě vmísili mezi místní obyvatelstvo. Celé město bylo odstřiženo od internetu. Teprve v tento moment mi došlo, že někdy na začátku července slaví tibetský duchovní vůdce převtěleniny. V tomto kontextu druhým šokem pak byla výbava svatyňky ve spodní části zdejšího významného Velkého lithangského kláštera (Handen Thubchen Choekhorling či prostě Lithang gompa); byla vyzdobená portréty jeho svátosti. Jedna z mnišek neustále ukazovala prstem na jeho podobiznu, opakovala jeho jméno a teatrálně spínala ruce k modlitbě. Přišlo mi to celé tuze podivné, a tak se ve mně konečně probudilo paranoidní „já“, které mi prozradilo, že dotyčná bude určitě volavka. Vyfotografoval jsem si ji tedy a mohli jsme pokračovat v prohlídce. Klášter byl v celý v rekonstrukci, mladíci s džínami zacákanými od barev, kterými opatřovali zdejší nové dřevořezby a stěny, na nás patřili zvídavými pohledy a v koutě piloval trám jednonohý muž opřený o berli. Jedna ze síní za igelitovou plentou skrývala poklad – naprosto dokonalou mandalu. I jinak drsná R. když ji uviděla v té nevšední celistvosti, jala se ronit slzy. My jsme jí to ovšem zakázali. Pokud má být cesta úspěšná, každý ze skupiny by se měl přidržovat své role. Nutno však podotknout, že když člověk zří podobné zhmotnění pravidelné dokonalosti, cosi se v něm pohne. Tedy, pokud není naprostým primitivem. S JL kupříkladu mandala neudělala vůbec nic.

V Lithangu R. želbohu žádného kamaráda překvapivě neměla. Jen řidič Taši jí neustále posílal zamilované zprávy. Ty ovšem chtivé datové vlny přinesly až o den později, kdy jsme se opět dostali do oblasti se signálem. Z toho vyplynulo, že Taši do Muli nepojede. Byli jsme z toho trochu rozmrzelí, nicméně o několik dní později jsme museli připustit, že alespoň někdo v tomto kraji měl rozum. Z kontextu tak, milí čtenáři, jasně vyplývá, že my jsme to nebyli. Večeři jsme si tak museli zaplatit sami v restauraci Tchien Tchien, již vlastní sympatický Chan, který pochází z nížinatých částí Sečuánu a sem se přestěhoval jednoduše proto, že to tu má rád. To je s podivem, když i já sám, velký to zastánce národnostních menšin, jsem schopen připustit, že lithangští kchampové jsou svou nezkrotitelností podobni stejně nezkrotitelným, rozevlátým, na širých planinách neustále rotujícím hovadům. Pokud je nějaké místo v Khamu označováno jako to vůbec nejnepřívětivější, je to vždy a bez rozdílu Lithang. „Podivným, neuchopitelným člověkem Číňák jest,“ zazněl mi v hlavě zdánlivě nevinný povzdech misionáře Pollarda z jeho biografie ze strany 274. Co ovšem uchopitelné, reálné a hmatatelné bylo, tak skutečnost, že pan Čeng a jeho manželka velmi rádi a tudíž výtečně vařili. Muž se zajímal o světovou kuchyni. Jeho osobitý jačí burger a jinak písčitá, avšak v podání mistra medem ochucená a zrníčky goji ozdobená zamba byly oboje skutečným pohlazením. Až jsem si říkal, jaká to je škoda, že tento um je utopen v příbojích prachu na potemnělé ulici v nevděčném podivném městě uprostřed zeleného moře a těžko rozdýchatelných vrcholů.

Pokud byla řeč o rozumu, druhý den jsme si poprvé vybrali slabší chvilku při výběru odvozu. Naštěstí anděl strážný zůstal ve střehu. Po chvilce střečkování jsme se rozhodli, že pojedeme dále. Čas nás tlačil, jelikož jedna část naší výpravy musela odletět dříve (Jakub, Anja), zatímco ta, která přijela nejpozději (JL), hodlala setrvat v tenatech Nebeského království co nejdéle i spolu se všemi odstíny šedošedé šedi, kterou se nám zde na střeše světa podařilo alespoň na čas setřást. Nutno podotknout, že nebýt souhry několik okolností, Jakub ani Anja by do Číny vůbec nedorazili. Vlastně paradoxně díky tomu, že Anja přiletěla z USA již s křížkem po funuse, vybičovala skutečnost tato Jakuba k mohutnému vzepětí jeho kuan-si a doslova v hodině dvanácté a dvacet pět minut ukořistil turistická víza pro ni i pro sebe samotného. Tento majstštyk byl zlatavým střípkem v pestrobarevné mozaice příběhu, který naše přátelství utkalo zde – v odlehlém pohraničí tibetské prefektury Garzê a iské Nimu.

Náš řidič byl troubou z výkladní skříně muzea rour. Evidentně mu scházela střeva, byl jimi totiž sám – nikoliv pouze jedním, ale mnoha střevy ten člověk byl. Jen málokterý jedinec si totiž splete motorové vozidlo s koňským povozem. Alespoň tak to vypadalo. Z koně se totiž snažíte vždycky vymlátit co to dá, ne tak z dodávky mizerné čínské výroby. Zvláště v případě, kde k tomu nejsou podmínky. Řidič měl výrazný nehet na palci, který neustále bořil do sypkého šňupacího tabáku ukrytého v tabatěrce vyrobené z jačího rohu. Chvílemi se ani neobtěžoval přidržovat volant, ale zato vyluzoval neuvěřitelně hlasité šňupy často doprovázené chrchláním – to v případě, kdy si tabák vesmrkl až do plic. Hned za městem mu na mokré vozovce, asi sto metrů před ním, vjel do cesty motocyklista. Kdyby náš šofér nejel v kilometrohodině naprosto stejnou hodnotou, nebyl by to výrazný problém. Takto ale zpanikařil, udělal dvojitou myšku ne nepodobnou losímu testu a vše nasvědčovalo tomu, že auto zaparkujeme ve velké rychlosti do jediného kamenného sloupu v okolí. Zasáhla však vyšší síla. „Do p*č*,“ mocně vzkřikla v ten pravý moment medúzovitá R. účinnou formulku z říše černé magie - přičemž dala hluboký důraz na první „í“ a patřičně prodloužila druhé „i“ - a auto se zastavilo asi metr od zkázonosné překážky. Neuvěřitelné, zázrak! Ještěže tak! Ještěže máme s sebou tuto mocnou čarodějnici! „To nic,“ řekl řidič a pokračoval dál. Ano, to nic... Až na to, že za boltci jsme se všichni minimálně řádně orosili. Proč mi ten člověk navíc kradl mou „tonicovitou“ identitu?

Cesta z Lithangu do Dapby je úchvatná. Vede kolem čtyř tisíc metrů nad mořem a veškeré barvy jsou hlubší, zvuky ostřejší a každý hlt vzduchu je podobný doušku pramenité a chladivé vody, který je podán žíznícímu ubožákovi z pouště. Několikrát jsme zastavili a užívali si výhledy, lezli po okolí a výskali radostí ze života. Řidič seděl nakvašeně uvnitř té plechové špeluně s koly a šňupal. Aby se nám pomstil za to, že jsme jej vytáhli na dobře placenou projížďku v momentě, kdy evidentně neměl nic na práci, rozhodl se nás doopravdy zabít. Do role zachránce kvalitního genotypu naloženého v autě (a jednoho evidentního autisty) jsem se tentokrát pasoval já sám, kdy jsem citlivě a ve správný moment upozornil řidiče, že opět jede v protisměru. Dělal to rád. Akorát, že v tomto případě jel v pruhu, který on tak rád často navštěvoval, plně naložený kamion. Jsem obecně poměrně nesvůj, když mám někomu jinému něco vytýkat. I proto jsem asi špatný kapitalista. Ale tentokrát už zvítězil čistý pud sebezáchovy. „Jo, tohle...To nic,“ řekl řidič a v poslední možné chvíli ležérně uhnul ke správnému kraji vozovky. V obličeji kamioňáka, který jsem měl možnost uzřít ve zlomku vteřiny, se zračil nepředstíraný úlek s nabíhající úlevou a v důsledku vyplaveného adrenalinu též narůstající zlostí. Teď už jsme zářili nejméně padesáti odstíny hnědi úplně všichni. Snad kromě řidiče, tomu jen došel tabák, a tak si palcem vrtal až do hypofýzy. Byl jsem rozhodnutý vystoupit, zatímco JL mi se slzami v očích děkoval za záchranu života. Vážnost situace dokládá fakt, že toto on běžně nedělá, v podobných situacích mě s tónem verbálního gurmána ležérně označí za idiota, popř. za něco mnohem tělesnějšího.

Po další zastávce u kláštera Bengpu, pomocí které jsem řidiče hodlal nechat naprosto záměrně vykvasit, jsme dorazili do Dapby. Nejprve následovala návštěva zchátralých lázní, kde jsme vylouhovali naše strachem obalené dušičky a pro jistotu řádně zmokli i cestou zpět. Potom jsme byli nuceni vyslechnout nacvičování tibetské estrády kolegů dalšího kamaráda R. Ten byl nakonec tak hodný, že nám sehnal řidiče, který přislíbil, že nás doveze až na nevábnou hranici obou zmiňovaných prefektur - do obce Meng-c'. Tam se s námi prý pokusí vyjednat další odvoz. Byl to tibetským sluncem řádně opečený Chan, nebyl tak vůbec „syrový“, jak jeho soukmenovci rádi v historických pramenech označovali nezkrotné „barbary“ čínského jihu. Sám jsem byl napnutý jak špagát, jak jen toto celé dopadne. Už alespoň dvakrát jsem své přátele téměř přivedl do Hádova domu a to jsme ještě ani nezačali... Morálka se stávala i v důsledku počasí poněkud děravější a do škuneru začínalo lehce zatékat.

Jako správní drsňáci odkojení z prsu těch nejodvážnějších cestovatelů jsme druhý den s opovržlivými pohledy minuli vstup do uhlazené rezervace Ja-ting a směřovali za tím opravdovým dobrodružstvím. To začalo hned na druhém konci města, kdy se betonová cesta proměnila v bláto. Řidič byl trpělivý a citlivý, doskákal s námi přes kaluže až do zmiňované oblasti. Tam jsme se úspěšně vylodili a ihned na nás visely zbystřené pohledy jednak ležérních místních. „Do Ša-wanu, jó... Hmmm...“ hloubali nad naším cílem, který jsme si mysleli, že je v kraji obecně známý. Trvalo nám mnoho časových jednotek, než jsme z přednosty místního motorkářského gangu líných plžů vypáčili cenu. Vydatně nám v tom sekundoval i náš řidič, který držel slovo a trpělivě, jak je po chanském způsobu zvykem, ze slov sestavoval táhlé oblouky a chtěl se tak přikroužit k vytoužené hodnotě. „Čtyři tisíce jüanů za vás pět,“ řekl muž. A to byl konec. Naprosto nám tím nenechal jakýkoliv prostor pro smlouvání. Pokud někdo nasadí takovouto cenu, tak je jasné, že se mu nechce poptávanou službu poskytnout. Poděkovali jsme řidiči za trpělivost a odebrali se do jediného obchodu ve vsi nakoupit nějaké zásoby. Měli jsme stany i spacáky, zbýval proviant. Postarší šéf obchodu nám vše podával svými pahýly, jelikož ruce přenechal následkům naprosto zřetelné nehody. Člověk se ani nemusel ptát, co se stalo, z pohledu bylo jasné, že to před těmi lety muselo hodně bolet.

Nějakých padesát kilometrů, to přece musíme ujít za dva dny. Tato myšlenka nás hřála, když jsme pochodovali po pomrholené cestě s úžasnými výhledy do okolí. Po pravé straně byla hluboká strž s řekou Salo a před námi zelenavá rýžová pole, která světélkovala mezi jinak suchými kamenitými kopci. U polí byly tradiční kamenné tibetské domy. Prvních pět kilometrů se utopilo v dobré náladě. Po důkladném prozkoumání cedule jsme zjistili, že zdejší obyvatelstvo bylo původně pravděpodobně nomády, ze kterých byli nuceně vytvořeni polousedlí zemědělci. Nutno podotknout, že kulisy k tomuto nepříjemnému procesu obdrželi hezčí než prosté unimobuňky, které jsou k vidění i na mnohých pláních v Garzê. Cesta se vlnila po vrstevnici a často se zařezávala hluboko do nitra kopců, kde tak přecházela přes prudkými bystřinami vykrojené strže v jejich nejužším místě. Na obzvláště pitoreskních místech pak občas stála bílá stúpa s modlitebními praporky. Občas jsme potkali několik rolníků, kteří tvořili poměrně pestrou národnostní směsku, byli mezi nimi i tibetanizovaní Iové. Asi po deseti kilometrech jsme za sebou zaslechli vůz, který jel v našem směru. Jel pro někoho kamsi, kde předtím nebyl a ani nevěděl, jak je to daleko od místa, kde jsme právě stáli. Cena za svezení se nám zdála přemrštěná, avšak posléze se podlehnutí ukázalo jako klíčové pro vývoj celého dalšího výletu.

Nejprve jsme s autem podjeli útes držící snad jen na několika koříncích zdejších mechovin. Uprostřed cesty ležel ostrý kámen, který musel jeden ze dvou mužů odklidit. Se slovy „jejda ouha nebezpečné“ se vytrtolil z auta, skopl kámen z útesu a jelikož šlo hlavně o čas, nezapomněl se na tomto místě za autem ještě ležérně vymočit. Nebylo nám z toho všeho moc do zpěvu. Kritické místo jsme však přestáli bez úhony a asi za dvacet minut už dopravní prostředek zastavil na smluveném místě. Poznali jsme to tak, že tam končila jedna z cest. V okolí ovšem nikdo nebyl. Vyběhl jsem do svahu zeptat se několika zdejších dělníků, kterým směrem je Muli. Naprosto oproti očekávání ukázali na vratký provazový most a úzkou cestu vykrojenou do svahu a mizící někde za hřbetem kopce. V ten moment jsem seshora uviděl auto, jak staví na druhém břehu a s pomocí dvou mužů po mostě přechází vetchý stařec. To byl ten člověk, pro kterého dva řidiči jeli. Zavolal jsem na Jakuba, že námi původně zamýšlený směr je chybný, a že správný se skrývá v krajině za mostem. On se chopil situace, přeběhl na druhou stranu a jal se zadržovat džíp. Výškofobik JL rozpřáhl svá křídla, zavřel oči a třicetimetrový mostek nad poměrně rozvodněnou řekou přeletěl. Udělal všechno pro to, aby po něm nemusel jít. Všichni jsme se nakonec poskládali na druhém břehu u džípu. Dychtivě jsme zahrnuli oba řidiče otázkami, až z toho byli celí nesví. Ta nejpalčivější se týkala především ceny. Po chvíli přemýšlení jeden z nich vyřkl sumu: „…......padesát,“ vylezlo z něj a z ošívání bylo vidět, jak je mu to samotnému nepříjemné. Byla to větší úleva, než když člověk doběhne s kalhotami už na půl žerdi bez toho, aby jeho čest utrpěla újmu. Samozřejmě jsme ihned souhlasili. Pánové nejeli až do námi vytýčeného místa, tvrdili ale, že jejich cíl leží poblíž. Nedostatek místa v autě jsme vyřešili tím, že dva z naší výpravy se vždy poskládali na korbu pick-upu.

Ihned nám všem bylo jasné, proč tudy nejezdí veřejná doprava. Mně bylo ještě dříve jasnější, proč je ta cesta na mapě sice silnicí okresní úrovně, avšak je vyznačena čárkovaně. Naštěstí řidiči měli vše pevně v paži a i když jsme balancovali na hraně propasti, na hraně, která nebyla ani z korby vidět, nedá se říci, že bych se úplně bál této položky. S o to větší obavou jsem hleděl nad naše hlavy, kde každou chvíli útes mohl uronit něco kamení. Cesta byla skutečně svérázná, jinak se to slovy popsat nedá. Hned za několik okamžiků jsme potkali jezdce na koni. Zvíře tak bylo skutečně jediným smysluplným prostředkem, který se k této cestě hodil. Asi po hodině jsme minuli rozpadlou zastávku, ze které visely dva znaky - Maj-ž'. Za ní byl most a podobně rozpadlá benzínová pumpa. Ještě o kousek dál byl malý obchůdek, který vedla postarší osamělá žena. „Tak tomu říkám koloniál,“ dal k dobru vyjádření JL. Žena na dotaz, zda je zde osamělá, odvětila, že ano. U obchůdku nás zastihli ještě dva mniši, z nichž jeden měl ušní lalůčky a pupek jako Maitréja a v ruce třímal placaté zlatavé jablko nejnovější generace. Sdělil mi, že lamou v nejsevernějším velkém klášteře okresu Muli je jistý mladý lama jménem Seng-ču, kterému bylo teprve nedávno třicet let. Zahrnul mě jeho telefonními čísly: 13734962222, 139815546609 a 15244962777. Ani jedno nebylo dostupné. Toho času měl pobývat v Si-čchangu. Lamové se mi vždy zdáli výrazně zaneprázdnění. Přesto mám pocit, že to jejich korzování čínskými městy sem a tam je přece jen nějaké náhodné a vede odnikud a nikam. Ale velmi pravděpodobně jsem se mýlil, ostatně jako často a v mnoha věcech. Doplnili jsme benzín z plechového vědra přes improvizovaný filtr, který byl tvořen náhodně vybraným hadrem a pokračovali dále. K našemu dalšímu údivu přes most přes řeku Sulu. Na mapě sice Maj-ž' bylo, nicméně naprosto mimo mnou předpokládanou trasu.

Následoval labyrint prašných cest. Zahlédl jsem místní názvy jako C'-lung a Ke-i, na žádné z námi vlastněných map však nebyly. Všechno začínalo být více než jasné. Toto bychom v životě neušli. Možná bychom dorazili do půlky cesty ke koloniálu, nicméně rozbíjet stan pod útesem, ze kterého se neustále sype drobný prach a v určitých, přírodními silami řízených náhodných intervalech krápou či přímo prší smrtonosné kameny, to by se rovnalo čirému pomatení lidské mysli. Nakonec bychom se určitě ztratili v tomto podivném bludišti. Už jsme se vůbec nedivili Tašimu ani těm lidem z obce Meng-c', kteří nás sem chtěli odvézt za několik tisíc. „Ani nevíte, jaké máte štěstí. Tady jezdí tak jedno auto za týden,“ pověděl řidič. Oba byli milí a veselí pánové, jeden z nich se mě ptal, zda bych neměl zájem provozovat byznys s jačími produkty. Prý může sehnat stádo. Ano, prý sehnat. Stádo! Když o tom teď tak přemýšlím, je docela škoda, že podobné nápady u mě zřídkakdy padnou na úrodnou půdu.

Počasí se opět pokazilo, z těžkých mračen začalo mrholit a když nás pánové vyvezli opět do výšky kolem čtyř tisíc metrů, přidala se i nepříjemně vlezlá zima s větrem. Těsně před místem, kde jsme se museli rozloučit, jsme potkali zapadlý kamion. Jeden z lidí, kteří se motali okolo, byl Tibeťan, který uměl anglicky. Před časem prý pobýval v Indii. „Tady se musíme rozloučit. Asi dvacet kilometrů tímto směrem je Ccha-wo-lang, tam už vás poradí,“ sdělil nám pár dobrých mužů klasicky poměrně nepřesné geografické údaje a vysadil nás v místě, které ač vzdáleno od koloniálu nějaké tři hodiny cesty, neslo patrně název „Pastvina Maj-ž'“. Po chvíli krajina opět vybídla k úspoře času i vzdálenosti. Schrödingerovský pojem „Karlachova zkratka“ je často oslavován a zároveň nenáviděn jedinci, kteří se mnou cestují. Tentokrát byl důvod pro to druhé. Ptal jsem se pastevců v dřevěných boudách, zda Ša-wan je opravdu mým zamýšleným směrem, a všichni ochotně přikyvovali a souhlasně mručeli. Pravda, tím směrem se do Ša-wanu také dalo dostat. Akorát ta cesta byla asi o šedesát kilometrů delší. To jsme ale v tu chvíli nevěděli. Vykračovali jsme nejprve přes rozkvetlý mokřad a posléze po cestě, která protínala prales s mechovinami visícími ze staletých větví. Dle kompasu bylo vše v pořádku. Dokonce v místě ohybu na mapě přišel ohyb i ve skutečnosti, bylo to téměř jako počítačová hra. Po dalších několika hodinách tohoto pochodu už jsme toho začínali mít všichni opět dost. Skutečně to mohlo být alespoň dvanáct kilometrů, kdy jsme ve spadlém příšeří s jásotem oslavovali z krajiny vynořivší se shluk stavení s charakteristicky odpornou, na první pohled rozeznatelnou úřední budovou. Ano, toto byla větší obec. Ve srubech ale nikdo nebyl a ubytování jsme našli až téměř na druhém konci usedlosti. Její osazenstvo z nás bylo vyjevené takovým způsobem, že si ani nechtělo nechat zaplatit za poskytnutou večeři, která sestávala z nudlí s vejci a zeleninou. Mladý muž, následovník rodu, nám vyjevil tu třeskutou pravdu, že se nyní nalézáme v místě zvaném „Pastvina Lung-sa“, že oni sami jsou z nedalekého Sulu a tak podobně. Pokud byli skutečně ze Sula, šlo patrně o lidi, kteří si říkají Sü-mi či Šu-mu, jeden z mnoha kmenů patřící do nadřazené tibetské etnické kategorie Cang-cu. Otec pěkně udržovaného domu, kde ohniště bylo vyvýšeno na železné konstrukci nad dřevěnou podlahou, ode zdi izolováno kachlíky, a kde nad vchodem visely řádně nasolené kusy (vepřového?) masa, si nás neustále pletl s z historie již zmizevšími Jugoslávci a oslavoval našeho „krvavého psa“ Tita. Přátelé byli rádi, že si mohou oddechnout, nicméně mnou cloumala frustrace. Nikdo mi ovšem mou chybu nevyčítal. „Znáte tohoto muže?“ řekl chlapec a ukázal nám černobílou fotografii na poškrábaném displeji svého telefonu. Mužem na ní byl Joseph Rock.

Cestovatel, botanik, podivín a později etnolog, který v těchto krajích, převážně pak v na jih poměrně hodně vzdáleném Li-ťiangu strávil přes dvě desítky let (přesně 1922 - 1949). Jeho duch nás doprovázel naprosto všude a na potkání jej tu znali téměř úplně všichni. Muli navštívil celkem třikrát, v letech 1924, 1928 a 1929. Ve svých zápiscích se prohlásil přítelem místního "krále lamy". Popisoval jej jako naivního a poměrně sebestředného místního autokrata, který se nezajímal o to, co se děje ve světě. Nicméně prameny hovoří trochu jinak. J. Rock nebyl prvním člověkem ze západu, který navštívil Muli. Tím byl major H. R. Davies, který zde pobyl několik dní během své expedice. Místní obyvatele označil za Si-fany - tedy ani ne za Tibeťany, ani za Nuosuy. Oblast Muli je historicky chápána jako přechod mezi tibetskou kulturou a více či méně sinizovanými doménami místních vládců na jihu, potažmo jihozápadě. Muli je jednou z etnicky nejrůznorodějších částí Číny. Co do vzájemné jinakosti místních obyvatel se řadí na druhé místo mezi jihojünnanskou Si-šuang-pan-nou a čínským severovýchodem, který je domovem mnoha kočovných etnik. Ta jsou ale pohříchu také usazována do měst. Místo loveckých zbraní, které jim byly odebrány, se tak spíše chápou hrdel lahví alkoholů. Místní různorodá etnika byla postupem času silně tibetanizována - šíření buddhistické dharmy je hlavním cílem tibetských duchovních, je tedy podobným „civilizačním projektem“, jako ten dlouhodobý chanský, ale ze zjevných důvodů nikoliv tak úspěšný. Muliská etnika tak po přijetí buddhismu často opouštějí vlastní jazyk a začínají hovořit jedním z tibetských dialektů. Problém je také ze zdejšími „Tibeťany“. Jelikož většina zdejších obyvatel byla označována jako Si-fané (i v kronikách z nuosuských oblastní jsem se setkal s tímto označením), později při urychleném rozpoznávání národností (min-cu š'-pie) tak řada muliských kmenů byla klasifikována jako Cang-cu. Nikoho tehdy patrně vůbec nezajímalo, že jde o velmi různorodou kategorii, ve které si v případě Muli lidé navzájem nerozumí jak v jazyce, tak v tradicích. Bylo by to pochopitelně i silně kontraproduktivní – čím více etnických kategorií, tím více obtíží s vládnutím. Místní elity – lamové a mniši -, především pak významný klan Bar, byli klasifikováni jako Tibeťané, ale ve skutečnosti jde o lidi, kteří si říkají Premi a v Jün-nanu jsou dokonce samostatnou etnickou skupinou. Toto nevyžádané „dvojí členství“ je podobným případem jako Mosuové, kteří jsou v Jün-nanu součástí nasiské a v Sečuánu pak mongolské etnické kategorie. U Mosuů je problém ten, že oni ani nejsou samostatnou etnickou kategorií. Premiové jsou navíc jednou z mála národnostních menšin, kteří nemají ani romanizovaný zápis jazyka. Většina etnik, která neměla vlastní písmo, dostala tento způsob zápisu od čínských lingvistů od padesátých let dále. Pro zápis svého jazyka v Muli používají sice tibetštinu, ta ale na jejich jazyk příliš nepasuje. Méně tibetanizovaní Premiové, kteří zcela nepřijali tibetský buddhismus, mají svého vlastního náboženského specialistu zvaného v Muli „anji“, v jünnanském okrese Ning-lang pak „hangui“ (i Premiové mají dialekty). Po příchodu monastického buddhismu do Muli mniši pochopitelně nahlíželi na praktiky těchto „šamanů“ ve vztahu k buddhismu jako na něco, co je přímým protikladem jejich učení. To bylo považováno cestou k civilizaci. V tomto náhledu se shodovali v dávné době s mandžuským císařským dvorem, v současné době s politikou čínského státu. Jak vidno, neměli to zdejší obyvatelé jednoduché s vládci Číny, Tibetu s Nuosuy, s Nasii a vlastně ani s kýmkoliv jiným.

Ulehli jsme do srubu s nízkým stropem a jednoduchými postelemi. Jen co jsem vlezl do spacáku, dostal jsem hypoglykemický záchvat. Když jsem dojektal, nemohl jsem usnout. Tu noc se nám nespalo dobře. Opět jsem trpěl spánkovou paralýzou. Patrně se ve mně opět ozvali zlí duchové, které jsem si přinesl z paláce rodu Feng. Ti se následně vtělili do dvou koček, které se rozhodly divoce se mrouskat přímo před našimi dveřmi. Neustálý několikahodinový zvířecí řev překvapivě nepřiměl nikoho z nás vstát a intimní chvilku ukončit zlým slovem, popřípadě fyzickou intervencí. „A jelikož se kočky mrouskaly, moc spánku nám nedaly,“ okomentoval přebujelým pseudohaiku celou situaci JL ve svých pozdějších zápiscích.

Ráno jsme se probudili do nepříjemného číselného údaje. „Dolů je to alespoň čtyřicet kilometrů,“ vyprovodil nás pan otec na cestu. Nikdy jsem nevěřil vzdálenostním a s tím souvisejícím časovým odhadům lidí, které jsem potkal na cestě. Bůhví proč, v Muli se všechny vyplnily do puntíku. Po dalších mnoha kilometrech pochodu se štěstí převtělilo do pracovníka místních projektů pozemních komunikací a ten nás ze začátku nepříliš ochotně, nakonec však velmi rád svezl dolů do údolí. Jeden z nás musel opět vlát na korbě, za své hříchy v rámci této výpravy – minulé i budoucí - jsem tuto tryznu naordinoval sám sobě. Tibetský titovec měl pravdu, cesta to byla nekonečná, celá utopená v serpentinách. Panoramata byla úchvatná. Samé zelené kopce až velekopce, v údolích se třpytily peřeje a na všem seděla obloha modrá jako oči nejedné uhrančivě krásné ženy.

Dojeli jsme do miaoské obce Ku-ceng, která pyšnila místním unikátem. Cesta vedoucí skrze ní byla v prostoru obce vyasfaltována. Jinak v celém Muli není nikde ani metr zpevněné silnice. Neustále jsem přemýšlel, kde se tady vzali Miaové, čínští Hmongové. Jejich domovem jsou přece končiny odtud vzdálené několik stovek, možná snad i přes tisíc kilometrů. O několik měsíců později jsem v literatuře narazil na vysvětlení, že jde o uprchlíky z doby miaoského povstání v provincii Kuej-čou (1854-1873), které se odehrálo ve stejné době, kdy jižní Čínu pustošilo povstání Tchaj-pchingů (1850-1864). Dalšími paralelními událostmi bylo velké povstání muslimů v severní Číně (tzv. „povstání Dunganů“ - 1862 – 1878), povstání Nien (1851 - 1868) či to chuejské v provincii Jün-nan (1855 – 1872/3), na jehož základě dokonce na několik let vzniknul téměř samostatný státní útvar známý pod názvem „Království klidného jihu“ či „Dalijský sultanát“. Miaoské povstání sice nemělo za následek tolik obětí, jako to tchajpchingské (cca 30 milionů lidí), udává se však, že při něm zahynulo téměř pět ze sedmi miliónu obyvatel oblastí, kde se odehrávalo. Devastující následky tam byly zřetelné i po celá následující dlouhá desetiletí. Předci zdejší uprchlické kolonie, v současné době však řádné územně-správní jednotky, by jistě mohli o hrůzách tehdejších let vykládat dlouhé hodiny a ohništěm by za tu dobu jistě prošlo bezpočet polen, než by byly všechny příběhy dovyprávěny. Například o tom, jak nedostatek potravin a devastace tamního zemědělství a hospodářství hnala místní obyvatele doslova do náruče pekla. Lidské maso bylo údajně běžně k dostání na trzích, těla popravených kriminálníků rovnou putovala k řezníkům, lidé vykopávali těla z hrobů a jedli je, někteří rodiče dokonce pojídali své zemřelé potomky.

Ku-ceng nám po útrapách posledních dní přišel jako rekreační středisko. Slunce svítilo, po ruce byla jedna nudlárna a R. si hned vyhlédl ke konverzaci zdejší nejstatnější a nejmladší krasavec. Autobus měl jet až za několik hodin, a tak jsme okolo restaurace „U dvou sester“ rozbili tábor, já jsem se zhroutil na alumatku a nedbaje prachu, který na mě metala projíždějící vozidla, jsem upadal do bezvědomí. Zkoušeli jsme stopovat, ale prvních pár hodin bez úspěchu. Mladík nám vyprávěl, že jeho ves „je támhle za tím kopcem“, kam chodí pást kozy a ovce, kde sídlí zdejší malá komunita kuansiských Čuangů a tak dále. Když v tom zastavilo auto. Byl to dobrosrdečný pracovník zdejší sítě vodních elektráren, bohužel měl v autě nasáčkovaného obtloustlého lao-pana, a tak na část naší výpravy nezbylo místo. Rozhodli jsme se tedy rozdělit, poslali jsme JL a dámy napřed a já s Jakubem jsme zůstali na místě. Po půl hodině se auto i s našimi přáteli smykem vrátilo. Ten člověk byl tak šlechetný, že vyklopil svého nadřízeného v jedné z elektráren a vrátil se pro nás, ačkoliv JL byl důrazně proti – přišel by tak o své pohodlí. Dávalo to celkem smysl, ale Anja rozhodla jinak. Do rádia řidič pustil svou oblíbenou západní hudbu a autem z té země, kterou jsou Číňané důsledně vedeni k smrti nenávidět, jsme doslova letěli po prašné cestě vpřed. Kodrcance a výmoly jakoby vůbec neexistovaly, byl to opravdu obrovský rozdíl oproti autům domácí výroby, kterými jsou vybaveni i místní nižší úředníci. Ti vyšší pak samozřejmě jezdí pouze v zahraničních autech. „Peníze na zpevnění cest v Muli už musí několik let ležet na účtu místní vlády. Ale co vám budu povídat... Víte, ani se mi o tom nechce moc mluvit,“ pravil, ale my jsme rozuměli i beze slov.

Dobrodinec nás vysadil u rozcestí ke klášteru Lhakhangteng Ganden Dargye Ling (zkráceně prostě „Wachin gompa“) ve vesnici (spíše řídce osídlené zatáčce) jménem Tung-c'. Někam sem jsme měli podle původního plánu předešlého dne dojít. Klášter je pro celou oblast důležitý, moc jsem ho chtěl vidět. Mí přátelé mě v této tužbě podpořili, i když jsem jim dával na výběr možnost, že bych sem mohl vyrazit sám, zatímco oni by si mohli odpočinout u Velkého kláštera Muli, místa, kam jsme před lety dorazili s Natálií. Za odměnu jsem jim slíbil nevšední zážitek a bylo mým velkým štěstím, že ten se nakonec opravdu dostavil. Od rozcestí to bylo nahoru dalších omračujících dvacet kilometrů. Jelikož už byl podvečer, tuto porci bychom určitě neušli. Navíc jsme vůbec netušili, co nás nahoře čeká. Najali jsme tedy místní motorkáře a každému z nich dali sto jüanů. Cena to byla určitě přemrštěná. Ale ten, který vezl JL, se tvářil velice lítostivě, že si neřekl dvojnásobek. Holobrádek, který vezl R., pořád něco mlel o velkém pozadí a dlouhých zaknutlených vlasech. S chřadnoucím sluncem na obzoru jsme tak dorazili až nahoru.

O Muli jako takovém je obecně velmi málo historických záznamů. O to je však zdejší dění zajímavější, boří totiž nejeden mýtus, který může mít esotericky a zasněně smýšlející Zápaďan o zdejších krajích. Následující pasáž jsem zkompiloval z několika zdrojů. Jednak z kroniky Tibetského samosprávného okresu Muli (1995), z do čínštiny přeloženého, původně tibetského spisu Muli chöchung, z publikace „Tusi zhidu“ a především z výtečné práce Koena Wellense zvané „Religious Revival in the Tibetan Borderland – The Premi of Southwest China“ (2011).

Monastický buddhismus byl v Muli ustaven na konci 16. století a klášter, ke kterému jsme se právě dopracovali, v tom sehrál zásadní roli. Byl založen v r. 1584 Sange Gyatsem, který se stal jeho prvním opatem (kempo) a také vůbec prvním převtělencem (tulku) v Muli. Když zemřel, tak se jeho následovník, Mongol jménem Neten Tsultrim Sangpo, který s ním připutoval do Muli, významně zasloužil o šíření učení školy Gelugpa. Dal vybudovat mnoho menších klášterů a v roce 1604 založil druhý velký klášter jménem Debachen Sönam Dargye Ling, či prostě „Kulu gompa“. V témže roce, na sklonku dynastie Ming, se císař Wan-li odvrátil od místních věrozvěstů a podpořil nasiského místního vládce ze slavného rodu – Mu Cenga (1587-1646) – v okupaci Muli, Dapby a Lithangu. Ten v Muli stacionoval nasiská vojska a postavil kamenné strážní věže. S pádem císařství však tato podpora vyzněla do ztracena a Muli opět vládlo samo sobě.

Další následovník, Jamyang Sangpo, rozeznaný jako druhý tulku v Muli, pak pevně zakořenil učení Gelugpy v celé oblasti. Mezi místními obyvatelstvy občas propuklo povstání. Jen málo z nich je v historii podáváno tak, že by bylo přímo oponováním z pohledu tibetských „misionářů“ žádoucímu učení žluté sekty. Jedním z nich byl vůdce povstání Liewa. Ten byl za své prohřešky popraven tak, že mu bylo zaživa vytrženo srdce z těla skrze záda. Musela to být vskutku nepříjemná smrt, spáchaná zástupci tohoto v očích mnoha lidí jinak mírumilovného náboženství.

V roce 1656 byl Jamyang Sangpo otráven jedním ze svých blízkých následovníků, který chtěl usurpovat moc. Tomu však zabránil pátý dalajlama, který do oblasti vyslal vojska a dohlédl na to, aby dalším lamou byl následovník z klanu Bar - Samten Sangpo. Jedním z největších počinů nového lamy bylo založení kláštera Ganden Shedrub Namgyel Ling, zkráceně pak Muli gompa - Velkého kláštera Muli.

Administrativa byla velmi specifická. Tibetská vláda dalajlamy uznávala hlavního lamu Muli jako tzv. gyelpa - místního krále. Současně byl uznán čchingskou administrativou jako tchu-s', místní vládce. Oba tituly mu zaručovaly vysokou míru autonomie. Teritoriu nebylo vládnuto z jednoho kláštera, ale sídlo lamy se každoročně přesouvalo - rotovalo mezi zmíněnými třemi hlavními kláštery – Wachin, Kulu a Muli. Na nejvyšší pozici v administrativě byla tedy tato „rotační“ ekipa okolo lamy či převtělence, popřípadě obojího v jedné osobě. Všechny tyto posty, kromě čínskojazyčnho sekretáře, který komunikoval s císařským dvorem, a dědičného titulu pa-cung, musely být vyplněny mnichy. Pa-cungové byli stacionováni v příhraničí a měli na starosti vztahy s okolními místními vládci a etniky. Museli tak ovládat několik jazyků. Nejvyšší pozice pod lamou byl dzasa (či men-kung) - tzv. „branář“ („vrátný“ by znělo moc nevznešeně). Byl ustaven na tři roky, její držitel měl za úkol předávat lamovy příkazy a komunikovat s vnějším světem. Byl také zodpovědný za vojenské záležitosti. Nejnižší pozice byly na úrovních vesnic - jedním byl vyslanec kláštera, tzv. žung-pan. Byl to mnich a do pozice byl ustaven rovněž na tři roky. Spolupracoval s lokálními úředníky - dědičným vládcem vesnice a baisem. Baise byl zodpovědný za výběr daní, organizováním nucených prací a výběrem nájmů. Jeho post nebyl časově omezen a záleželo na tom, zda s ním byl lama spokojen. I v rámci Muli byly nastaveny mechanismy pro vypořádání se s kulturními rozdíly. Nasiům žijícím na strategické jihovýchodní hranici teritoria v místě zvaném E-ja byla přiznána velká autonomie a byli spravováni pomocí svých vlastních dědičných titulů zvaných mu-kuan. Držitel sice musel být schválen hlavní administrací Muli, jinak si ale své území a na něm žijící obyvatele spravoval sám. V několika miaoských vesnicích zase vládl baise, který měl ovšem omezená práva oproti ostatním vesnicím – to asi proto, že Miaové byli de facto přistěhovalci. Protože mniši a lamové neměli ženy ani potomky, veškeré úřady se dědily přes jejich mladší bratry (pao-ti), případně synovce (pao-č').

Povstání Wu San-kueje proti Čchingům ve druhé polovině 17. století změnilo poměry na celém čínském jihozápadě. Generál chtěl přetáhnout Muli na svou stranu, nakonec však neuspěl a byl poražen. Dvůr se po rozprášení povstalců začal mnohem intenzivněji zajímat o to, co se na jihozápadě děje. Lamové z Muli proto museli velmi umně navigovat mezi mocenskými proudy ze strany císařského dvora i Tibetu, aby si zachovali vytouženou míru samovládcovství. V roce 1729 Lobsang Thutob, šestý lama, dostal titul an-fu-s' za pomoc dvoru při potlačení povstání Nuosuů. Od roku 1781, během vlády devátého lamy, klanu Bar propůjčil císař čínské příjmení Siang. V roce 1867 se dvanáctý lama Siang Ča-š' dostal do konfliktu s jedním mnichem, který požádal o pomoc chanského překupníka s opiem a jeho dobře vyzbrojenou armádu. Důsledky byly katastrofální. Stovky muliských vojáků byly pobity, Wachin lehl popelem, Siang Ča-š' byl uškrcen a pečeť pacifikačního komisaře 2. úrovně ztracena. I přesto však klan Bar zůstal u moci, o rok později mladší bratr zavražděného lamy zdědil jeho pozici a v roce 1873 za své zásluhy při čchingském tažení v Jün-nanu byl vyznamenán od císaře Tchung-č'ho titulem süan-wej-š'. Stal se tak pacifikačním komisařem 1. úrovně, což byl jeden z nejhodnotnějších titulů, který mohl člověk mimo čchingskou administrativu získat.

V roce 1904 jeden čchingský úředník seznal, že nastal čas pro ekonomické reformy v Khamu. Chtěl tedy do okolí Pa-tchangu usadit další chanské farmáře, zapsal místní Tibeťany do své armády a povolil francouzským křesťanským věrozvěstům založit novou misii - vše bez konzultace s místními vládci. To samozřejmě vyvolalo reakci - hlavní konflikt vznikl kvůli rekultivaci půdy - a hodnostář byl zabit bandou rozezlených vesničanů. Nutno podotknout, že na jeho smrti měli nemalý podíl místní pletichaření chtiví mniši, na což později šeredně doplatili. Ve službách dvora pracující Čao Er-feng přezdívaný "řezník" zdejší významné mnichy a místní vládce spolu se svou armádou pobil. To způsobilo konec režimu místních vládců v Khamu a v místě začala probíhat důsledná sinizace, velké množství klášterů bylo zničeno či opuštěno.

S pádem císařství vstoupil celý Kham do zvláštního bezčasí. Zdejší řád upadl a struktury režimu místních vládců byly narušeny natolik, že už nebylo cesty zpět. Když v roce 1916 zemřel Jüan Š'-kchaj, provincie Sečuán a Jün-nan vyhlásily nezávislost a vstoupily spolu do otevřené války. Rozpad řádu a čínského území tak dosáhl v novodobé historii maxima. Ačkoliv Muli bylo většiny válečného násilí ušetřeno, nezůstalo bez menších povstání. Kariéra šestnáctého lamy Siang C'-čchenga Ča-py (1877 - 1934), přítele Josepha Rocka, byla velmi dobrým příkladem balancování mezi tlaky a tužbami významných regionálních vládců s cílem udržet si volné ruce. Tento lama byl rozeznán za převtělence v klášteře Molashong severně od Muli, na půl cesty do Lithangu. Vykonal několik poutí do Tibetu a chodil po Khamu šířit víru. Posléze byl stažen zpět do Muli. Když patnáctý lama zemřel, jeho nástupce byl příliš mlád. Siang C'-čcheng Ča-pa se vrátil do Muli a přesvědčil místní, že on by měl být nástupcem. To ale museli uznat dalajlama a pančenlama. Pančenlama byl zrovna v oblasti pozdějšího Vnitřního Mongolska, a tak výprava musela projít přes celý Jün-nan, Vietnam a Nan-ťing, aby jej zastihla a patřičně obdarovala. Od Iů též nakoupili věhlasné výtečné koně a poslali je jako tribut dalajlamovi.

Jen co se chopil úřadu, posílil nový lama armádu. Navázal vztahy s důležitými osobami v Si-kchangu, Jün-nanu a Tibetu. Stal se velmi uznávanou osobou, místním vládcem všech jenjüanských „devítí suo“ - vojenských garnison tamních místních vládců. Po nějakém čase byl pověřen pomoci komisaři spravujícímu hranice Čcheng Sia-lingovi potlačit povstání v Li-chuo. To se podařilo, Siang ukořistil malý kanón a 250 pušek. Nakonec Čchenga osobně eskortoval do Darda a slyšel od něj jen samou chválu. Jeho moc rostla, v této době se nepodvoloval jurisdikci Jen-jüanu, vládl jako král. Dokonce hrozil odtržením svého území od Sečuánu a připojením se k Jün-nanu.

V roce 1930 byla devětatřicátý pěší pluk nacionalistů poražen armádou jünnanského generála Lung Jüna a přeživší uprchli do Muli. Siang obdržel od Lunga příkaz, aby uprchlíky nalákal do léčky a dorazil. Siang a Lung je zmasakrovali, Siang ukořistil na sto pušek. Asi jen čtyři stovky těchto nešťastníků utekly zpět pod ochranu sikchangského generála Liou Wen-chueje. Tímto se vztah Sianga a sečuánských militaristů opět citelně zhoršil. V roce 1931 poslal Siang spoustu darů Čankajškovi do Nan-ťingu. Sice se u něj nedočkal audience, ale ten mu přidělil titul „Nomihan“ a sám generalissimo mu věnoval sto pušek a deset tisíc nábojů. V roce 1933 Liou Wen-chuej a armáda nacionalistů začali v Muli těžit zlato, aby měli na výplaty svých vojáků. Siang z toho rozhodně nebyl nadšený. Nabídl nacionalistům, že je vyplatí, když přestanou. Zároveň pověřil místní bandity, aby těžařům co nejvíce znepříjemnili život. Ti je vyhnali a Siang nikdy nikoho nevyplatil.

V roce 1934 skrze doporučení Lung Jüna obdržel Siang od centrální nankingské vlády vojenský titul „Generálporučík pozemních sil“. V březnu toho roku se generál Liou Wen-chuej chtěl pomstít za těžařský incident. Vytáhl s podporou vojáků do Muli pod záminkou, že Siangovi nese dopis, ve kterém mělo být psáno, že Siang má obdržet titul süan-wej-š' spolu s oficiální pečetí. Když Siang šel tuto „delegaci“ uvítat poblíž kláštera Kulu, byl rozstřílen Liouovými vojáky. Liou následně zadržel muliského převtělence a následovníka Siang Ča-pa Sung-tiena a odvezl jej do Si-čchangu. Od vesnic ještě vybral kompenzaci za minulé újmy. Jak vidno, chaos třicátých let se dostal i do Muli. Celková nestabilita je vidět i na příkladu toho, jaké tituly šestnáctý muliský lama obdržel, popř. měl obdržet – dva de facto „zaniklé“ mandžuské a „moderní“ vojenský.

V roce 1935 byl devatenáctý lama propuštěn a začal opět zastávat úřad. Poučen z osudu svého strýce, pokoušel se normalizoval vztahy s Liouem a s Jün-nanem. V roce 1936 byl pověřen zastavit Rudou armádu v jejím postupu jihozápadem. Dostal k tomu patřičné vybavení. Z každé rodiny musel alespoň jeden chlapec projít měsíčním vojenským výcvikem, aby mohl posílit armádu. Pokud rodina neměla syna, ženy musely pomáhat se zajišťováním proviantu a zásobováním. Neustále trvající rozmíšky s jenjüanskými místními vládci pak museli „oddřít“ prostí rolníci. Takto zaznamenané životy lamů z Muli dle mého názoru skutečně připomínají životní příběhy oslavovaných generálů čínské historiografické tradice.

Relativní stabilita v posledních dekádách Republiky přilákala do Muli hodně přistěhovalců - především Chanů a Nuosuů. Nuosuové byli přitahování obdělávatelnou půdou a v roce 1940 dostal nuosuský aristokrat z Kua-pie povolení obdělávat půdu a přivést si s sebou nuosuské rolníky. Přesto nebyly vztahy mezi mnichy a Nuosuy srdečné, v roce 1950 neshody ohledně daní a nájmu půdy vyvrcholily v ozbrojený konflikt. Ten se podařilo komunistické vládě potlačit až v roce 1951.

Posledním, devatenáctým lamou, byl Siang Pchej-čchu Ča-pa - známý jako Pencozaba. Hlavní roli však stále hrál v pozadí stojící Siang Ča-pa Sung-tien, který abdikoval už o šest let dříve ve prospěch svého následovníka. Měl skvělé vztahy s nacionalisty, ty ale přišly vniveč po pádu Si-čchangu do rukou Lidové osvobozenecké armády v březnu roku 1950. „Boje LOA s lamovými vojáky, to bylo jako byste chtěli rozbíjet kameny pomocí vajec,“ okomentoval beznadějnost lamových vojáků jeden místní člověk. Devatenáctého února r. 1953 se ve Velkém klášteře Muli konal velký sjezd, jehož výsledkem bylo založení Tibetského autonomního okresu Muli rozděleného do tří částí podle území velkých klášterů. Devatenáctý lama se stal hlavou okresu, Siang Sung-tien Čchun-pchin, který byl osmnáctým lamou a abdikoval prvního ledna r. 1950, se spolu s devátým muliským převtělencem Ťia-jang Č'-kuem stali vice-guvernéry. Všichni ostatní zakleslí do původní lamaistické administrativy také dostali funkce.

Muli se tak stalo modelem pro přijímání podobných, značně nezávislých území do struktury nového čínského politického zřízení. Území Liang-šanu a Si-šuang-pan-ny byla přijata naprosto stejným způsobem. To se lišilo od oblastí, které byly na jihovýchodě už značně sinizované, popř. na nich proběhlo kaj-tchu-kuej-liou. Nechvalně proslulé komunistické reformy na sebe nenechaly dlouho čekat. Kampaň za změnu a osvobození nevolníků začala v roce 1956. Nebyla tak drsná jako na čínském území, proti nikomu se přehnaně třídně nebojovalo. I tak v březnu roku 1956 gamiský statkář z Tung-langu, kuchar Wachinu a vysoce postavený mnich z kláštera Kulu se spojili s „černými kostmi“ z jihovýchodu Muli a povstali. V dubnu už bylo povstání v plném proudu, většina Nasiů, Premiů a mnichů v okolí Velkého kláštera Muli se však nezapojila. Komunisté si mysleli, že jejich reformy padly na úrodnou půdu a něco takového nečekali. Jeden z hlavních vůdců rebelů, severomuliský Gami jménem Ťia-jang Čchun-pchin, byl v létě 1958 polapen vojsky mj. nasiského pa-cunga Šu Jüan-jüana. Následně byl v březnu r. 1959 veřejně popraven ve Wachinu. Do září toho roku byli polapeni či zabiti i ostatní vzbouřenci.

I když reformy běžné v jiných částech Číny se v Muli do takové míry nepraktikovaly, kampaň „čtyř proti“ (proti porušování zákonů, proti privilegiím, proti povstáním a proti útlaku) zasáhla Muli zvláště citelně. Ukončila tak vlastně zdejší organizované náboženství a mnoho náboženských staveb bylo zničeno. Na podzim r. 1967 v kampani „zničte čtyři staré“ se zbytky Velkého kláštera Muli, včetně velké bronzové sochy Buddhy (údajně největší svého druhu široko daleko) a náboženských spisů, staly kořistí rudých gard. Vše začali studenti dvou středních škol v nedaleké obci Wa-čchang. Bývalé elity byly veřejně zesměšňovány a bity a jejich majetek byl zkonfiskován. Většina z nich pak byla odeslána do tzv. „Kádrových škol Sedmého května“, kde byli nuceni k tvrdé manuální práci a žili ve velmi skromných podmínkách. Příležitostně byli obětí verbálního a fyzického násilí. Když v pozdním říjnu roku 1976 do Muli prosákly informace o zadržení Gangu čtyř, kterému velela fanatická manželka zesnulého Mao Ce-tunga, odstartovaly tyto zprávy obrovské spontánní oslavy ve zdejším okresním městě.

Když jsme přistáli před Wachinem, uvítaly nás poměrně nevzhledné, rozestavěné betonové stavby nové části kláštera. Nalevo od nich byly vidět tři starší stavby a v jejich pozadí torza původních síní, které lehly popelem za Velké kulturní revoluce. Každý se tří velkých klášterů v Muli má u sebe viditelnou tuto nepěknou minulost, která jako by byla stále hmotným svědomím těch, kteří za hrůzy šedesátých let byli zodpovědní. Po odjezdu tungc'ských světáků nám nejdříve patřil pohled jednoho zvědavého mníška. Ten v tom okamžení zasvištěl do potemnělé místnosti jedné ze starších staveb a zanedlouho se kolem nás shlukla asi dvacítka zdejších, ve vínově rudých chalátech oděných mnichů. Po krátké poradě, téměř beze slova, nám jeden z nich řekl, ať jej následujeme do horních komnat. Tam pro nás vyčlenil místnost, která byla rozdělená skříňkami po obou stranách vchodu. Nemusel nic říkat, věděli jsme, že musíme spát odděleně dle pohlaví. „Za chvíli se podává večeře,“ ledabyle utrousil jakoby do řídkého vzduchu a sešel zase dolů. Na malé basketbalové hřiště mniši brzy vytáhli stolek a čtyři lavičky. Podávaly se knedlíčky momo s bramborovo-masovou náplní a tmavě žlutý, na studeno podávaný a patrně značně ředěný cchang – tradiční tibetský, slabě alkoholický nápoj. Z této konvice však alkohol cítit nebyl. Po vydatné večeři jsme šli prozkoumat okolí. Mě nejvíce zajímaly ruiny. Z jejich vrcholu byly strhující výhledy hned do několika údolí a na protilehlé hory. Tam odněkud jsme den předtím sešli z cesty. Po pravé straně dole byl k vidění i Ccha-wo-lang, poměrně velké sídlo rozeseté po obou úbočích svahů, do kterých se vkrajovala řeka. Toho pohledu se asi nedá nabažit, zpět dolů mě zahnaly až zvedající se vítr a několik otravných komárů.

Po předchozí promrouskané noci jsme spali jako zabití. Mniši za zvuku běžícího generátoru a při světle vycházejícího z tenoučkých vláken dýchavičných žárovek až do hluboké noci memorovali sútry. Lama skutečně nebyl přítomen, ale jeho žáci ani tak nezaháleli. Při snídani se opakovala situace z večera, jen místo žlutého výluhu z čehosi se podávala zamba a slaný jačí čaj. Na naši žádost nám mniši ještě otevřeli síň, kde měli mimo jiné uložené posvátné texty. V levém rohu druhého patra ležela v rámečku zaprášená fotka. Byla pořízena Josephem Rockem a zobrazovala klášter v jeho původní velikosti – několikanásobně větší, než je teď. Každý jsme něco přispěli do pokladnice, dostali jsme okolo krku pro nás zvláště cenný katak, který byl cítit jačím tukem i vítězoslavným pocitem.

Takto posilněni v žaludku i na duši jsme se rozhodli, že sejdeme dolů a dáme se opět na cestu. Karlachova zkratka tentokrát fungovala, jediný JL nebyl ze strmých pěšin dvakrát nadšen, ale nakonec to zvládl s grácií. Po cestě jsme minuli Ša-wan, malou obci na úbočí tohoto svahu. Nebylo divu, že nikdo pořádně nevěděl, kde toto místo leží. Nakonec jsme sešli úbočím k sídlu napůl tibetanizovaných Iů, z nichž mladý člen rodiny byl bimoský učeň bisse u jejich vzdáleného příbuzného kdesi v Chladných horách. Po zdolání tohoto celého kopce, což nám zabralo nanejvýše dvě hodiny, jsme se opět ocitli v zaprášeném Tung-c'.

Zde nás trefil největší kámen úrazu. Ten den opravdu nic nejelo, autobus tady místní viděli již poměrně brzy ráno a po dalších vozidlech ani vidu ani slechu. Jedno z vozidel nás odmítlo vzít, jelikož jeho řidič neměl řidičský průkaz a bál se, že když nás někde zabije, ponese tvrdé důsledky. Místní se snažili vyjednávat a dostat z nás poměrně dost peněz. Po několika hodinách prašných, spalujících hodin se přece jen objevil obrovský vůz, který sem zabloudil až z provincie Šan-tung. Prý jel do Pchan-č'-chua. Jeho řidiči byli v tomto kraji doma, a tak i s celou cisternou zavítali na pár dní za svými rodinami. Do kamionu nasedli R. a JL, zatímco já, Jakub a Anja jsme čekali na další vozidlo. To přijelo snad ani ne za půl hodiny. Dodávka měla vpředu jen jedno volné místo – tam jsme posadili k její počáteční nelibosti pramenící z ostýchavosti Anju – a já s Jakubem jsme se spokojili se značně hlučným prostředím vnitřku dodávky, kde o sebe neustále bušily desítky kovových radlic a klecí. Anja zjistila, že jsem jí za ty cca tři semestry nenaučil jen samé nesmysly a zdatně setřela hranice své míry porozumění mezi standardní čínštinou a jedním z pitvorných sečuánských dialektů. Náš řidič se po cestě ještě téměř stačil poprat, když mu z cesty nechtěla uhnout tříkolka. Nutno ovšem podotknout, že iniciátorem sporu byl spíše řidič menšího vozítka.

Dobří lidé si kvůli nám zajeli a dovezli nás téměř až pod Wa-čchang. Tam, ovlivněni informačním šumem, jsme se vydrápali skrze úbočí až k Velkému klášteru Muli. Po cestě jsme se několikrát ptali vesničanů na cestu. Správným směrem nás dovedl místní chlapec. Ostatní zde žijící Premiové souhlasným „ója“ potvrzovali správnost našeho směru. Když jsme přišli ke klášteru, mou prvotní reakcí byl šok. Ten nádherný klášter, to osobité místo bylo celé přestavěné, dle mých vnitřních pocitů a vzpomínek však naprosto zničené. Staré síně byly zavřené, jejich okolí zarostlo trávou. Vše se teď mělo odehrávat v nových betonových síních. Trosky staré knihovny, původně romanticky zarostlé pestrobarevnými květinami, byly přikryty jakousi nevzhlednou ochrannou konstrukcí – prostě betonovou budkou na sloupech s plechovou střechou. V zadní části právě probíhala rekonstrukce budovy, která hostila taktéž znovupostavenou sochu obřího Buddhy, jenž padl za oběť Rudým gardám za VKR. Skrze vše vedla betonová silnice a schody s nevzhlednými, odfláknutými betonovými madly. Potkal jsem několik tváří, které jsem si díky jejich vřelosti pamatoval z minulosti. Ty teď byly odtažité, bojácné. Evidentně si mě pamatovaly, ale nikdo se se mnou nechtěl moc bavit. V této pochmurné vnitřní atmosféře došlo k rozporu i uvnitř části naší výpravy. Když nás řidiči dole vysazovali, tvrdili, že zahlédli dva cizince, kterak směřují ke klášteru. Cítil jsem to jako svou chybu, měli jsme se rovnou vydat do Wa-čchangu, kde jsme měli smluvený sraz. Možná v tom byl i kus mého latentního sobectví, kdy jsem patrně chtěl ke klášteru co nejdříve. Navíc jsem si byl jist, že ať se stane cokoliv, dvojice JL a R. si bezpochyby se vším poradí. Tím si ale nebyli jisti Anja s Jakubem a dožadovali se, poměrně oprávněně, jejich nalezení (v mém chápání jejich přítomnosti).

Na cestě do přibližně pět kilometrů vzdáleného Wa-čchangu jsme minuli kouzelné obydlí potrhlého lamy, který byl i o pět let později stále stejně střelený, především pak stále naživu a těšící se pevnému zdraví. Jeho půvabné sídlo ale bylo obklíčeno bagry. Při hledání R. a JL jsme se ještě stačili minout těsně před obcí, a tak vše vyřešila Anja, která si stopla místního šviháka na motorce a emotivním způsobem zcelila naši dočasně roztrhlou partu. JL a R. se chtěli také podívat ke klášteru, vydali jsme se tedy na cestu zpět. Měl jsem toho všeho dost. Ani jsem se nechtěl pídit po tchus'ské pečeti zdejšího lamy, která v klášteře údajně měla být někde uložena. Když jsem se na ni po opětovném návratu ptal několika mnichů, většina mi ani neodpověděla, popř. řekla, že nemá sebemenšího tušení. Hotel u kláštera, ve kterém patrně před pěti lety Natálie chytila štěnice, podražil, a tak jsme učinili rozhodnutí, že se opět vrátíme do Wa-čchangu, kde jsme povečeřeli a připravili se na další ráno, kdy nás čekala svízelná cesta ke klášteru Kulu.

Vzpomínám si, jak náš přeplněný autobus tehdy před lety několikrát zapadl do bahna. Tentokrát se tak nestalo, uvízl ovšem v zácpě ani ne hodinu od našeho cíle. V cestopisech prvních Zápaďanů v Chladných horách se neustále zdůrazňuje, že „Loloové jsou mistři ve vrhání kamenem“. Však to také poznal John Brooke, kterého rána kamenem do spánku, originálním dárkem ke štědrému dni roku 1908, stála život. V zácpě jsme si já a JL krátili čas házením kamení na plastovou lahev – vzdálenou ani ne deset metrů. Když jsme se již trapně dlouho nemohli trefit, zpoza našich zad přilétl kámen a trefil lahev tak přesně, že ji náraz odhodil o několik metrů dál. Udiveně jsme se ohlédli. Asi dvacet metrů od nás se zpoza jednoho z autobusů nakláněl kluk a potutelně se usmíval.

Následnou noc jsme konečně využili naši kempingovou výbavu, kterou jsme celou cestu tahali s sebou. Z autobusu jsme vystoupili na odbočce a došli cca 6 kilometrů k chráněnému jezeru Cchun-dung. Tam jsme v ideálním místě, kryti před větrem a pohledy, rozbili stan, rozdělali oheň a konečně vypili tvrdý alkohol, který jsme s sebou nosili pro případ nouze. Patrně poprvé v historii tohoto jezera zazněl do éteru z Jakubova přehrávače Jan Werich. Stejně tak jako v klášteře Wachin a třeba i ve srubu „U mrouskajících se koček“. Byla to nádherný zvyk Jakubův, téměř každý večer naslouchat vyprávění tohoto mistra humoru. Dokázal vždycky umlčet naše často vulgární a lascivní jazyky a zastavil na chvíli čas. Často jsme tak u něj usínali a jeho hlas zněl i přes tu oponu dělící vědomí a spánek.

Druhý den jsme probudili do mlhy. JL byl zmožen noční eskapádou, při které si musel pod příkrovem tmy jít vyprat své trenky do jezera, ze kterého jsme jinak brali vodu na vaření. Jakub se nabídl, že spolu s ním zůstane u stanů, zatímco my se vydáme na letmou obhlídku kláštera Kulu. Vydal jsem se tedy s dvěma ženami za splněním svého malého dílčího snu, který tak už byl na dosah. Cestou tam nás odvezli hodní lesníci, kteří si vůbec nedělali hlavu s tím, že v autě neměli místo. Klášter byl vidět již z dálky. Byl patrně nejmenší ze všech tří, jeho činnost byla řádně obnovena až v devadesátých letech minulého století za pomocí štědrých finančních příspěvků různých dárců.

Krátce po příchodu ke klášteru zvěřomilná R. zavětřila a zvolala: „Jé, perlička!“ A už se hnala k jednomu ze dvou nelétavých ptáků, kteří lelkovali u kraje vozovky. Ten však nečekaně kontroval a bolestivě ji kousl do odhalené, před několika týdny naposledy holené holeně. „Ty k~do!” vyzvala spontánně R. tentokrát indickou bohyni ženství, aby se smilovala nad její bolestí. Vlnovka tvořená ze dvou na sebe navazujících písmen v prostředku magického slova se proměnila v ozvěnu, jenž ještě několik vteřin rezonovala od starých zdí kláštera Kulu. Zběsilá opeřená koule se poté, co skončila s R., otočila a řítila se mým směrem. Nu což. Rozpřáhl jsem se tedy a nakopl jsem tu agresivní bestii jako neposednou merunu na hanspaulské škváře. Nakouřil jsem jí víc než malostranský pan Vorel svou pěnovku a navíc možná ještě asi o trochu více, než je nepřímou úměrou nízké IQ jednoho legendárního blbečka z pražského Orange baru, který ve svém příjmení nese kořen té činnosti, kterou v tomto samém souvětí vykonal již zmiňovaný pan Vorel na své již také zmiňované pěnovce. A tím celý humbuk utichl. Perlička si uvědomila svou pozici a odebrala se se svou kolegyní vyzobávat poživatiny z všemožného, všude okolo se povalujícího svinstva.

Klášer byl klidný, začalo pršet, nikde nikdo nebyl. Vydali jsme se tedy prozkoumat i zdejší staré ruiny. Ty byly, podobně jako ruiny dvou předešlých velkých klášterů, zdobeny modlitebními praporky a v jeho okolí se povalovaly pasti na zlé duchy v tibetštině zvané dö nebo namkha, svým vzhledem připomínající lapače snů nejvíce známé z kultur původních obyvatel amerického kontinentu. Jako i v případě dvou již navštívených velkých klášterů, ruiny byly značně zarostlé a působily mysticky. Když jsme scházeli dolů, Anja ucítila nepříjemný pocit okolo kotníků. Odhrnula si tedy nohavici, vykřikla a z očí se jí spustily slzy. Po ponožkách se jí plazily pijavice, jedna z nich už byla přisátá a labužnicky holdovala čerstvé krvi své nositelky. Vzal jsem ji tedy za vijous a odtrhl. To samé jsem udělal s pijavicemi na svých nohou. R. vyhrála v soutěži velikosti pijavice, ona jediná však byla ušetřena jakýchkoliv přisátí. Důkladně jsme ještě prohlédli obuv. V tom přispěchal místní s pytlíkem soli. Drobným posypáním pijavic jsme udělali jejich bídným životům hrozivou přítrž. Taková byla tedy naše pomsta, která se rozhodně neshodovala s buddhistickou doktrínou.

Cestou zpět jsme se ještě zastavili v klášterním krámku, kde se prodávalo vše možné. Jeho provozovatel byl z Chou-suo, místa, kde původně sídlil mongolský místní vládce. „Moje manželka je jeho přímým potomkem,“ vykládal. Zmínil se i o tom, že tchu-s' s příjmením Paj měl neustálé územní tahanice se zminovaným liťiangským nasiským vládnoucím klanem Mu. Pak jsme se tedy odebrali na cestu zpět do okresního města Muli. Cítil jsem neuvěřitelnou lehkost. Nejen, že jsem své přátele nesvedl do útrob pekla, ale snad jsem jim i způsobil zážitky, na které budou vzpomínat v dobrém. Především tedy až s časovým odstupem. Náhodně vyjevivší se muž nás za sto jüanů odvezl do města. V autě se ještě stihl rafnout JL s Anjou, které se nelíbilo, že nehraje hru tak, jak chce ona. Nad tyto problémy jsem byl již povznesen, připadal jsem si úžasně nad věcí a téměř nic nemohlo rozhodit mou vnitřní rovnováhu. Když jsme vystoupili na okraji Muli, před námi sebou obratně plácl na betonovou vozovku hoch na růžovém kole. A když muž spadne z růžového kola, to je přece vždycky jen dobré znamení.

I v tomto městě měla R. známého. Navrhl jsem, že se nejprve půjdeme podívat na autobusové nádraží, abychom zjistili, kdy nám to zítra ráno pojede. Byl již večer a vlněná železná roleta, typická snad pro sto procent čínských pouličních obchodů a institucí, byla stažena. To rozhodně nečekané nebylo. Na levé straně od vchodu visela na zdi přilepená zdánlivě neškodná noticka. Po jejím přečtení se však můj obličej zkřivil do tvaru jednoho z čínských znaků „ťiung“. „V důsledku obrovského sesuvu půdy je silnice do Jen-jüanu a následně do Si-čchangu nesjízdná po dobu jednoho týdne.“ To byla ta klíčová věta, která stála na odrbaném a ohmataném listu papíru. Vůbec to nebyla dobrá zpráva, jelikož letadlo z Čcheng-tu letělo Jakubovi a Anje již od toho dne pozítří. Přepadla mě panika. Toho si všimli okolní řidiči a utvořili kolem mě kruh. „Můžete jet k místu sesuvu, převrávorat jej a na druhé straně vás někdo vezme,“ zněl jeden z návrhů. Příliš nebezpečné, navíc na místě určitě bude policie a toto nás udělat nenechá. Najednou se z davu vynořil drobný muž a tichým hlasem pravil: „No, víte... Je tu ještě ta... Loď...“ Loď?! V horách? V horách jet lodí? To by bylo i na ruského prezidenta příliš velké sci-fi. Výlet dostával čím dál tím absurdnější rozměry. Bylo však jasné, že ten večer nic nevyřešíme, a že vše se rozhodne ráno. Kamarád R. nás pozval na zmražené kusy tovarů rozpuštěné a následně osmažené na vřící ploténce v papundeklové buňce, která připomínala kancelářský openspace. Ještě před tím nás nejprve ubytoval a pak vyhodil jeden hotel. V ten moment si nás zrovna všiml strážník a odvedl nás na policejní stanici k registraci. Pak i do jiného hotelu. Tam se jal zdlouhavě vyplňovat údaje do počítače nejprve on, posléze i osazenstvo. Byl jsem znaven tíhou zodpovědnosti, tekly mi nervy a nutně jsem potřeboval, aby mě někdo poslal do království hnědé barvy. O to se postarala R. Nejprve jsem jí chtěl dát čelo, ve správný moment jsem však vystřízlivěl z hněvu a již jako milius se nabídl, že údaje do počítače vyplním sám, čímž jsme ušetřili nejméně hodinu.

Druhý den nastal doslova den pravdy. Drobný řidič nás skutečně zavezl do improvizovaného přístavu, kde už podupávalo několik desítek shromážděných lidí, utečenců z autokratického Muli, ovládaného přirodními katastrofami. Tam JL, příliš se soustředící na formu svého dokumentárního záznamu, kterou dělal dle svých slov „tak jako umělecky“, sebou neméně umělecky, zato ještě daleko humorněji plácl do rozbahněné kaluže. Byl to patrně až můj hysterický smích, který nakazil veškeré přítomné, jinak trochu zaražené a zasmušilé Číňany, a tak radost z cizího neštěstí mohla propuknout naplno. Dokonce i Jakub se dopustil náznaku úsměvu! Dobře naladěni jsme tedy zasedli do titěrné, avšak bleskurychlé lodi, hned vedle páchnoucích kanystrů benzínu. Pokud si vzpomínám, nikdo na palubě si neodvážil zapálit, anebo si přinejmenším nedovolil svůj nedopalek típnout o nádobu plnou paliva. Cena palubenky byla sto padesát jüanů za osobu, v dané situaci však byla vysvobozením. Nutno ovšem přiznat, že jsem absolutně netušil, kterým směrem jedeme.


Asi po hodině a půl, kterou jsme strávili na řece Jarlung, kdy řidič v jejím prostředku vyprázdnil kanystry do nádrže, jsme dojeli k masivní, několik desítek metrů vysoké přehradě. To byl signál, že jsme u konce. Vyškrábali jsme se po zpevněném svahu nahoru a po několika stovkách metrů dorazili k tunelu. Tam už stáli místní lichváři, kteří za poplatek cca 35 jüanů na osobu prováželi nám podobné, dezorientované osoby spletitým systémem tunelů. Nutno podotknout, že bez nich bychom se tam někde točili jak na obrtlíku dodnes. Náš řidič byl naprosto výjimečný blb. Věděl, že podstatná většina z nás umí čínsky, přesto do mobilu říkal svému kumpánovi, že zde má několik vyjevených lao-wajů. „Přijeď, můžeš se na nich napakovat,“ hulákal do telefonu přes řev motoru, který se odrážel do klaustrofobického prostoru od tunelních stěn. Já jsem jej nevnímal, vůbec jsem s ním nechtěl mluvit. Vše zachytilo bystré ucho R. Po vystoupení říkal, ať nikam nechodíme a počkáme tady. „Dobře,“ řekl jsem, otočil se a s ostatními odešel. Jeho klení přišlo vniveč. Sešli jsme tedy dolů a uzřeli dvojici tunelů s označením „Díra AB“. Vjezdy byly opatřeny závorou a u každé z nich stála hlídka Lidově osvobozenecké armády. Ihned jsem věděl, že jsme v pořádném loji.

Šel jsem se tedy zeptat vojáka u závory, co dál. „Toto je zakázaná zóna, odtud se není možné dostat,“ řekl. „Co tady vůbec děláte?“ utrousil jakoby bokem. „To bych taky rád věděl,“ řekl jsem sám sobě česky. A kde to tedy vlastně jsme? Na další otázky už voják vůbec nereagoval a odešel do své budky. Typické řešení situace s čínskými rysy. Náladu mi částečně vrátila naprosto spontánní hláška, kterou pronesl Jakub, JL, či oba najednou: „Ten kretén si snad myslí, že je Gandalf.“ Až když mě opustily křeče v břiše, rozmýšlel jsem se, co dál. Ještěže máme ten český sarkasmus, máme ho tolik, že bychom jej mohli vyvážet. „Jasně, nikde jinde na světě přehrady neexistují, proto je tohle zakázaná zóna, aby to nikdo nemohl vidět,“ koncertoval JL. Lepší sarkastická, polo-dobrá nálada, než zasmušilost. U vchodu do děr stálo klubko lidí, vojáci právě pustili skrz naprosto prázdný autobus. JL nakládal dále a my spolu s ním. Mezi davem začala kolovat informace, že za zdolání zdejšího „krále tunelů“, který měřil bezmála dvacet kilometrů, si místní řidiči účtují sto jüanů na hlavu. To už bylo příliš. Naštěstí se v místě ukázala policie, kterou jsem viděl tak rád, jako nikdy předtím. S čínskými policisty se, na rozdíl od vojáků, dalo vždycky nějak dohodnout.

Vybral jsem od kolegů všechny peníze, zbylo nám něco kolem pěti set jüanů. Přes tunel bychom se dostali, ale dál už nikoliv. Zdvořile jsem policistovi vysvětlil situaci, zatímco jsem třímal bankovky a přátelé se tvářili jakože odevzdaně. Ani my jsme zde nechtěli být a chtěli co nejrychleji pryč. Fotoaparáty i mobily jsme měli schované, aby bylo jasné, že nejsme agenti, kteří chtějí získat přísně utajované informace, jak že se to stavějí ty přehrady. Kdybychom totiž agenty byli, měli bychom fotoaparáty připravené ihned k použití. Policista pokyvoval hlavou a pak slíbil, že udělá vše, co bude v jeho silách, aby nás dostal na druhou stranu. Chytil tedy prvního řidiče – toho, v jehož terénním autě bylo nejvíce místa – a přikázal mu, aby nás odvezl na druhou stranu. Řidič se cukal, měl strach z odpovědnosti, nakonec ale povolil. Po dramatických čtyřiceti minutách, kdy jsme čekali, až se závora do tunelu osudu otevře, jsme byli vpuštěni dovnitř. Ihned nám bylo jasné, proč se těm dvěma tunelům říká „díra“. S dobře zajištěnými dopravními koridory to mělo pramálo společného. Odevšud tekla voda, ze bočních chodeb v nestřežených okamžicích vyjížděla neosvětlená auta. Vůbec to nebyly příjemné čtvrthodiny, které jsme dvě až tři byli nuceni v tunelu strávit. Ani jsme se nedivili řidiči, že nás nechtěl provézt.

Po příjezdu na druhou stranu jsme zjistili, že nám ujel autobus do Si-čchangu. Šlechetný muž z jedné z plechových budek přistavil svou dodávku a slíbil nám, že nás zaveze na místo, odkud autobus jezdí. „A kde to vlastně jsme?“ zeptal jsem se. To už jsme ale přijížděli na místo. „Vítejte v táboře číslo čtyři,“ pronesl postapokalypticky znějící větu jeden z našich dalších hrdinů, uctivě se uklonil a odjel. Uprostřed panenských hor a průzračných řek se tyčila skupina paneláků. Všude viselo prádlo, jinak ale místo působilo opuštěně. Do betonových staveb pálilo ostré slunce. Připadali jsme si, jako bychom v posledních hodinách skákali po stránkách z pera George Orwella, tábor číslo čtyři pak byl pomyslným vyvrcholením všeho – mohutnou orgastickou katarzí. Byl to ovšem ten druh provinilého orgasmu, ze kterého má člověk snad jen chvilkovou, tělesnou radost. Byl to ovšem naprosto důstojný závěr podivných dvou dnů, které tak byly zlatým hřebem celé expedice za nádherami civilizací málo poznamenaného okresu Muli. Nakonec jsme se dozvěděli, že jsme byli patrně na hranici tří okresů: Muli, Ťiou-lung a Mien-ning. V jediném obchodě jsem si koupil falešné a zteplalé bulharské pivo a těsně prošlé pálivé tofu. Usadil se před čumák nepojízdnému autobusu, který jakoby právě přijel z války a nákup zkonzumoval. Přísloví „rozumí tomu jako koza kamionu“ se zhmotnilo v tělech několika těchto zvířat, které si ze všech rozpadlých a možná napůl pojízdných vozidel vybraly právě nákladní vozidlo. Ležely v jeho stínu a oproti přísloví se tvářily moudře.

Tento „tábor“ nebyl koncentrákem, sloužil patrně jako přechodné ubytování dělníků a jejich rodin, kteří se podíleli na stavbě obrovské vodní elektrárny, která zkrotila jinak divoké vody jedné ze dvou známých tibetských řek zvaných Jarlung. Zkáza přirozenosti tak postupuje. Neunikla jí Zlatá řeka ani mnoho dalších toků. Až jednou naše civilizace zanikne, a já doufám, že to bude co nevidět, jediné, co případní archeologové budoucnosti objeví, bude nerozložitelný beton. Ten je spolu s vynálezem plastu skutečnou zkázou pro životní prostředí v jakémkoliv místě na světě, nejvíce pak po hříchu v za ekonomickým rozvojem bezhlavě a často nesmyslně chvátající Čínské lidové republice.

Těmito všemi možnými lapáliemi jsme tak přispěli k nesmírně zajímavé historii okresu Muli i my. Gandalf Žlutý jistě smířlivě mával za odjíždějícím autobusem od spuštěné plastové závory i se svým pramenem vousů rostoucím z jediné pihy na pravé tváři, akorát se nám nedíval zpříma do očí. Ale to nevadilo. Orwella jsme zdárně opět uspali a poté, co jsem vypudil vetřelce ze svého bytu, kteří tam přišli rozvířit prach, a následné nejlepší sprše na světě, jsme se mohli zanořit do vítězoslavného alkoholu v jediném reggae baru v Si-čchangu. Vrátili jsme se tedy zpět ke svým kořenům. Přítomen byl i jeden z nich - Jjike Hxabbu.

O několik měsíců později jsem seděl v bytě na předměstí Čcheng-tu zvaném Chua-jang. Ten večer mi Kan-lan poslala fotografii z metra, ve kterém seděla asi čtyřicítka mnichů a vystupovala právě zde – na konečné stanici. O dvě hodiny později, s padajícím přítmím, jsem zaslechl zvuk troubení na mušli. Odrážel se mimo jiné ode zdi prastarého města Kuang-tu, které zde kdysi stálo, a jež znal i hrdina Tří říší Ču-ke Liang. Ta zeď byla celá vybetonovaná a o její existenci svědčila jen posprejovaná kamenná stéla upozorňující, že jde o chráněnou památku. Zvuk troubení se ozýval zde – v betonových končinách, kde pojem „kulturní historie“ něco znamená už jen pro velmi málo lidí, většina ostatních pak konzumuje tu historii, která je pravidelně předžvejkávána v propagandě. Vzpomněl jsem si na Velký klášter Muli. Ucítil jsem prázdno a vztek. Zároveň jsem si ale vzpomněl na výraz JL, jak se mrcasí v kaluži, na perličku a R., na Jakubovy hlody typu, „že správné jídlo má jen tři ingredience“ a na Anju, která mluví čínsky s řidičem dodávky, který standardní čínštinu neviděl ani z jedoucího rychlíku. Nahlas jsem se rozesmál, i když okolo mě nikdo nebyl, a dobrá nálada se mi okamžitě vrátila.

Diskuse k příspěvku

    V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.

Odpověď

*

(27302)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2017. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.