O lidech, kteří si v Číně říkají Tchu-ťia (význam prostě „ti původní“), jsem toho slyšel mnoho. Některé jsem dokonce potkal i mimo jejich tradiční území, avšak nebyli schopni mi toho o své národnosti říci mnoho, protože, dle svých vlastních slov, „již byli asimilováni“. Dokonce ani nevěděli, že kdysi všichni mluvili svým vlastním jazykem. Na dotaz, jak zní jazyk etnika „Bizika“ (popř. „Mongzzi“, pokud jde o jižní dialektickou větev), mi odpovídali, že „podobně jako sečuánština“ a odkazovali tím k dialektu čínštiny, kterým se hovoří v končinách na rozmezí provincií Chu-bej, Chu-nan a municipalitou Čchung-čching. Podobné informace ležely všude možně po čínském internetu. Až jsem našel zmínku o městysu Paj-fu-s' kdesi na zmiňovaném pomezí, kde by prý měl být jazyk ještě slýcháván v odlehlejších vesnicích a také především na místní základní škole, kde se jej snaží oživit učitel Čchu Jung-ming. Zároveň v té oblasti byly dvě velké pevnosti místních vládců, jenž se v roce 2015 dostaly na seznam světového dědictví UNESCO. Tato kombinace skýtala živnou půdu pro pěkný, několikadenní výlet a zároveň byla výzvou k nalezení něčeho, co se velmi rychle ztrácí z lingvistické mapy. Za národností Tchu-ťia se jezdí spíše do mnohem známějších chunanských lokalit – např. starého města Feng-chuang či do „Avatarova pohoří“ Čang-ťia-ťie. Já jsem však vyrazil na opačný, málo probádaný konec.
Ve vlaku v řadě za mnou seděla skupina neurvalých cestujících, do kterých by to ovšem člověk na první pohled neřekl. Cesta ze sečuánského Čcheng-tu až do pobřežní metropole Chang-čou je dlouhá, skupina slušně oděných mužů si ji krátila alespoň třemi lahvemi pálenky. Byla s nimi i jedna žena, ta se však tohoto večírku za bílého dne neúčastnila. Byli tak hluční, že je okřikovali i ostatní cestující, což v Číně rozhodně nebývá zvykem. Veřejný prostor je totiž přece všech, a tak se k němu každý chová takovým způsobem, kterým bych se u sebe doma rozhodně nechoval. Parodoxní je, že mnoho těchto lidí se domnívá, že veřejný prostor je jen jejich. Toto je, bohužel, současné čínské uvažování. Když jsme přijížděli do En-š', sídla zdejší samosprávné prefektury (nadpoloviční většinu totiž tvoří minority Tchu-ťia spolu s Miao), krajina značně pozměnila kopcovitý ráz. Byl zkrátka opět jiný, svébytný, odlišný od toho v Kuej-čou, Kuang-si, Jün-nanu či západním Sečuánu „Tohle je horská oblast, život tu není nic moc,“ zaslechl jsem z předního sedadla fragment rozhovoru dvou mužů. V Číně všichni obecně míní, že kde jsou hory, tam je zaostalá oblast. Zdejší svahy pokrýval hustý les, který občas přerušila čajová plantáž.
V Sien-fengu, jehož jméno dle zdejší okresní legendy souvisí s pojmenováním éry čchingského císaře, avšak ve skutečnosti s tím nemá nic společného, jelikož vznik obou pojmenování dělí propastných 116 let, byla většina obyvatel z národnosti Tchu-ťia. „Jo, kultura Bizika... No tak to musíš do En-š'. Tam mají kino, knihovny a tak,“ sdělil mi taxikář, naprosto nerozeznatelný od většinového etnika Chanů. Což o to, v En-š' toho je spousta. Dokonce i nově postavený hrad místního vládce, kde se platí tučné vstupné a tato turistická atrakce má v čínském hodnocení snad čtyři „áčka“ z pěti. To však obecně znamená jediné, alespoň tedy pro mě – bude to drahé a nebude to (to) pravé.
Původní komplex leží asi třicet kilometrů severně od města v horách, říká se mu Tchang-ja. Místní vládci, tzv. tchu-s', byli rekrutováni císařským dvorem většinou z řad místního, etnicky odlišného obyvatelstva. Navzdory čínské historiografii až do příchodu dynastií Ming a Čching nebyl celý jih dnešní země pevně v rukou císaře. Ten tak pomocí titulů, pečetí a investitur ustavil místní vládce, kteří byli jeho prodlouženou rukou v těchto končinách, především pak prostředníky šíření kulturního a ideologického vlivu. Zjednodušeně řečeno – byli nástrojem kolonizačním. Zdejší obrovský komplex byl vybudován v roce 1355, v roce 1621 byl rozšířen. Sestával se ze tří širokých ulic, osmnácti uliček a ohromujících šestatřiceti síní. Mimo tento areál ještě ležely tři chrámy. Celkem se zde mezi léty 1355 – 1735 vystřídalo šestnáct generací místních vládců. Dle historických záznamů byli tchu-s'ové v úzkém kontaktu s dvorem (toto rozhodně neplatí o všech ustavených místních vládcích) a pomáhali mu, přesně dle pravidel vztahů nastavených záplavou císařských ediktů, v různých válečných taženích. Měli tak u dvora vysoké postavení, předcházela je pověst disciplinovaných a krutých válečníků. Dvůr je dokonce v 16. století vyslal z hlubokého vnitrozemí jejich domova na čínské východní pobřeží jako hráz proti nájezdům japonských pirátů. Po úpadku moci místních vládců se v kraji rozmohlo loupežnictví a posléze i pěstitelství opia. Všemu učinil přítrž až příchod dvacátého století. Z paláce rodu Tchan zbyly jen základy. Mezi zdmi bývalých síní se dnes pěstuje (zelený) čaj, z úhledných řádek stromků občas vyvstane hrobka či slavobrána. Především se ale vše připravuje na příliv turistů, což souvisí se zapsáním lokality do seznamu UNESCO spolu s nedalekým podobným komplexem zvaným Lao-s'-čcheng v provincii Chu-nan (samosprávná prefektura Siang-si, okres Jung-šun) a Chaj-lung v provincii Kuej-čou (městská prefektura Cun-i).
Materiální historie vskutku činila tomuto kraji více než dobrou reputaci, ale o to nehmotné kulturní dědictví jsem dosud nezavadil. Nastal čas vyrazit mnohem hlouběji do zdejšího kraje. Cesta do městysu Paj-fu-s' v sousedním okrese Laj-feng je vlnitá, prochází zdejšími horami. Kraje cesty zdobí betonové domy obité dřevěnými plaňkami tak, aby připomínaly tradiční obydlí. Ta jsou k vidění dále od cesty, některé z nich i v původní podobě na kůlech. Obydlí je tak chráněno proti invazi hospodářských zvířat a zdejší havěti do obýváku, obávaní jsou především zdejší plazi. V deštěm prosáklém městysu jsem se nad miskou nudlí bavil s místní slečnou, která mi potvrdila, že i zde byli Tchu-ťiaové „sjednoceni“. „To vše začalo asi před čtyřiceti, padesáti lety. Naše kultura začala houfně mizet,“ povídala. To jsem poznal už při stolování. Tchu-ťiaové dříve uctili hosta šálkem čaje či rýžového vína a ohlušující salvou z ručního kanónu. Nic takového se v mém případě nekonalo. Dívka navíc většinu života pracovala v příbřežní provincii Ťiang-si, tudíž byla vytržena ze svého původního prostředí. Ale ani její setrvání by ji patrně neochránilo před ztrátou části vlastní identity. Když si k nám přisedl zanedlouho šedesátiletý lidový tanečník, vše potvrdil. „Zde na západním břehu řeky je už všechno pryč. Na tom východním je však prý jazyk ještě k zaslechnutí. Já o tom ale moc nevím,“ uzavřel konverzaci.
Když hustý déšť druhý den ustal, vyrazil jsem přes táhlý betonový most klenoucí se přes nefritově zelenomodrou řeku směrem do zdejších kopců. Do sousední provincie Chu-nan to bylo po klikaté silničce asi dvacet kilometrů, tedy žádná dálka. Dvě oblasti mého zájmu pak ležely při této cestě. I s pomocí místních jsem se nejprve ocitl ve vsi zvané Še-mi-chu, kde stál téměř čtyři sta let starý rynek (postaven v r. 1651) pro tradiční tchuťiaský tanec „mávajících rukou“ (paj-šou-wu). Tento prý byl modelem pro podobné rynky a v současné době je jakousi tchuťiaskou Mekkou, poutním místem. Ne nadarmo v jeho čele stojí malý chrámek, ve kterém jsou sochy „tří králů“ - nejmocnějších tchuťiaských místních vládců z rodu Tchan. Před nimi stojí tyglík s doutnajícími vonnými tyčinkami. Tento pět set let starý tanec, který zobrazuje sedmdesát úkonů z běžného života (např. bitvy, sklizeň, setí, dvoření se, lov atd.) se dle čínské interpretace stal jedním z kulturních symbolů a identity Tchu-ťiaů. Číňané totiž kladou důraz především na zpěv a tanec, základní stavební kámen identity – vlastní jazyk – je v populární kultuře i turistickém průmyslu často upozaďován. Jsou pragmatičtí. Nerozumějí mu, tanec je z jejich pohledu alespoň hezký na pohled a základní gesta poměrně snadno pochopitelná.
Tchu-ťiaové mají více podivných zvyklostí. Jejich původ je též zajímavý, odkazují se k pradávným lidem státu Pa, který sídlil na území dnešního Čchung-čchingu před cca 2500 lety. Kvůli tomu také říkají Chanům „hosté“ (kche-ťia), jelikož podle nich přišli až později. Uctívají totem bílého tygra, někteří v provincii Chu-nan zase želvu. Dalšími důležitými zvířaty jsou ovce, pes, buvol a orel. Jsou známí tím, že dříve posílali chlapce, kteří dovršili čtrnáct let věku, „na zkušenou“ do lesa. Na dlouhé tři roky! Pokud přežili, byli považováni za muže a zároveň za hrdiny. Ženy oplývaly schopnostmi čarodějnic a své nevěrné partnery byly zchopny zadusit jedovatými plyny. Tato část povídaček je obzvláště nechutná, a proto ji stojí za to znát dopodrobna. Dříve prý muži cestovali do měst za obchodem, odkud si vozili mladé dívky. Manželky toto pochopitelně těžce snášely. Vymyslely tak pomstu, před kterou i to nejtvrdší radikální feministické jádro musí lapat po dechu údivem. Daly na dvůr štoudev s lahodným pokrmem, aby přivábily jedovatou havěť – hady, škorpiony a stonožky. Až jich bylo vědro plné, na měsíc jej zakryly kamenem. Uvnitř došlo jídlo a havěť začala požírat sama sebe. „Poslední mohykán“, který spořádal všechny ostatní, tak byl logicky doslova nasáklý jedem. Toho pak ženy chovaly jako mazlíčka, krmili jej hmyzem a svou vlastní menstruační krví. Po čase jej ženy snědly. Aby se uchránily od účinků jedu, čas od času musely „upustit“ jedovatý plyn pomocí dotknutí se nenáviděné osoby. Nešťastník pak zhyne pomalou a bolestivou smrtí. Když jsem se dozvěděl o této legendě, došlo mi, proč je např. v miaoské a iské kultuře „vypouštění plynů“ před ostatními (především pak před rodiči) tak obrovské tabu. V krajních případech za to v těchto komunitách následoval i trest smrti.
K dalšímu hrůznému zvyku bylo potřeba šamana, kterému místní říkali „tchi-ma“. Poslední z těchto tchi-mů zemřel za Velké proletářské kulturní revoluce, pročež jeho metody jsou v současné době neověřitelné. V minulosti mnoho válečníků Tchu-ťia zemřelo mimo svou rodnou půdu. V té době bylo složité dostat tělo po horských cestách zpět k rodině, a tak rodina povolala šamana. Ten měl sílu nechat těla na měsíc obživnout a dojít domů, rituálu se říká kan-š'. Dle legendy je v kraji jedna specifická příhodná trasa lemovaná hostinci, kudy se tyto zombie vydávaly zpět. Tchi-ma na jejich těla nejprve navěsil ovoce a napatlal olej, posléze je zabalil do bílé, bavlněné látky. Když vyřkl první zaklínadlo, těla se postavila, při druhém zaklínadle se dala do pohybu. Těla spolu s timou pak měla měsíc na to, aby se takto dostala domů. Tchi-ma pracoval v noci, přes den spal.
Přesně jako já, byl to též nyktofil. Ve druhé polovině dne jsem si však připadal spíše jako to znovuoživlé tělo. Z křižovatky před prašnou silnicí, která odbočovala z té asfaltové, konečně trčela žádaná cedule. Problém byl, že vesnice měla dva názvy. Starý Sin-an („Nová útěcha“) a poměrně nový Sing-an („Znovuzrozený klid“). První slabika se navíc pokaždé četla v jiném tónu a místní z mých dotazů byli poměrně zmatení. Někteří znali místo jen pod starým pojmenováním, většina z nich spíše pod novým. Pořádek mi ve věcech udělal předcházející den policista, který mě přišel pozvat na čaj (tzn. na služebnu a povinnou registraci) až do mého pokoje. Já jsem zdejší obyvatele poměrně mátl nejen svým zevnějškem, ale také podivnou čínštinou.
Vesnice leží další 3 kilometry po prašné cestě směrem vzhůru. Dole v údolí je prý škola, kde se učí jazyk Tchu-ťia. V současné době je tam až 150 studentů. Vesnice Sing-an tvořila několik shluků. Ve shluku č. 7 jsem potkal muže a ženu na poli. Zeptal jsem se jich na jazyk. „My neumíme, ale znám někoho, kdo ano,“ zněla překvapivá odpověď. Nečekal jsem, že to půjde tak „snadno“.
Řeč etnika Bizika je neklasifikovaným sinotibetským tonálním jazykem, který vykazuje stejné strukturální prvky jako iština, avšak slovní zásoba je značně odlišná. Neklasifikovaný je z důvodu, že pozřel mnoho vlivů okolních jazyků, které patří i do jiných jazykových skupin. Např. jazyk Miao patří do rodiny Hmongsko-mienských jazyků, v okolí jsou též skupiny Tai – Kadai austronéských původních obyvatel a Lolo-barmských jazyků právě zmiňovaných Iů. Jazyk Tchu-ťia byl dříve experimentálně klasifikován jako právě loloský (tj. iský) či čchiangický, avšak postupně od toho kvůli jeho pomíchanosti bylo upuštěno. Ve světle těchto informací je dobré se zamyslet nad původem etnika Bizika a jeho možné spojitosti s Ii, kteří jsou rozeseti po celém čínském jihozápadě a v jeho historii hráli podstatnou roli. Iové též uctívají tygra a orla, též mají kněžího-šamana (bimo). Toto jsou ale velmi obecná fakta, podle nichž nelze rozvíjet nevyvratitelné teorie o původu. Jazyk Tchu-ťia v současné době též nemá písmo, nicméně v poslední době byly v přilehlém okrese Jou-jang objeveny knihy v dosud nerozluštěném jazyce s čínskými glosami. Navíc dle iské legendy o šesti předcích, jedna klanová větev čínsky nazývaná „Cheng“ se v sérii cyklických migrací vydala právě tímto směrem. Čínský jihozápad je tedy propojený více, než se na první pohled může zdát. Je možné, že původní obyvatelé byli austronéského původu (podobně jako ti na Tchaj-wanu), kteří byli částečně porobeni migranty z tibetské náhorní plošiny. Mnozí tito migranti žili ve společenství, kde vládla endogamní vrstva šlechticů. Tento zděděný status se však dal ztratit (porážkou v bitvě, zadlužením atp.). Je tedy možné, že tito odpadlíci se smísili s původním obyvatelstvem, tito potomci pak tvoří současné menšinové obyvatele jihozápadu.
Rolník mě zavedl k panu Pchengovi (téměř všichni ve vesnici nesli toto příjmení). Ten se styděl a říkal, že jazyk umí jen částečně. Přesto byl schopen přeložit dobré tři čtvrtiny mého seznamu slov. Byl jsem s tímto výsledkem své výpravy nadmíru spokojen. Dle dat z r. 2005 je mezi osmimilionovými Tchu-ťia pouze sedmdesát tisíc těch, kteří hovoří severní dialektem, monolingvní je pouhá stovka, kterou tvoří velmi staří lidé pamatující leccos z první poloviny 20. století. Jižní dialekt je na tom mnohem hůře, tam se mluvčí počítají skutečně na stovky, zaokrouhleně je jich patnáct set. Vesnice Sing-an, ležící na východním břehu protínající městys Paj-fu-s', je však světlou výjimkou. Bohužel byl víkend, učitelé tedy měli volno a bratr pana Pchenga, sám učitel mizejícího jazyka, byl kdesi pryč. Přesto jsem získal dojem, že ve zdejším kraji je jazyk stále živý. Navíc jsou snahy o jeho revitalizaci, údajně se připravuje vydání slovníku.
Přes chunanský městys Kuej-tchang jsem se díky místním dostal zpět do okresního města. Po cestě jsme minuli muže, který jako kdyby vypadl z amerického westernu – košile, vestička, mohutné kotlety přecházející do kníru. V ruce navíc třímal přes metr dlouhého, zelenobílého hada, kterého se evidentně chystal spolu se svými přáteli a rodinnými příslušníky pozřít. Vzpomněl jsem si na čarodějnictví a podivné dávné zvyky zdejších lidí, přeběhl mi mráz po zádech. Jazyk etnika Bizika, bohužel na rozdíl od šamana tchi-ma, stále dýchá, i když již poněkud mělce. Záleží tedy na místních obyvatelích, zda najdou důvod, motivaci a sílu jej resuscitovat do nějaké udržitelné podoby. A k tomu vede rozhodně delší cesta, než ze Sečuánu do Chu-nanu a zpět.
Diskuse k příspěvku
V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.