Kraj čajárenských povalečů

Možná jsem až příliš přehlížel místa, která nebyla složena z vyloženě minoritního obyvatelstva. Možná jsem mnohdy dal na první dojem. A možná jsem byl i předpojatý. To vše ale doznalo brzkého konce někdy na začátku dubna, kdy jsme měli cca 3 dny prázdnin. Já, Im a Natálie jsme koukali do mapy, kam by se dalo vyrazit. Hory v této době stále halila vlhká mlha či sněhové závaly a tato situace přiliš nepřála nějakému dalekosáhlému průzkumu. Zaměřili jsme tedy pozornost na jihovýchod Sichuanu. Má představa o těch místech byla – továrna, smog, uhlí, špína, jemné blátíčko, jinovatka, marast... Im zavřela oči a zabodla prst do mapy. Fushun 富顺! Všichni tři jsme se podívali na město menší velikosti. „To teda bude něco,“ pomyslel jsem si, když jsem zadával jméno města do vyhledávače obrázků Baidu, abych aspoň měl představu, kam se to řítíme...

Další den jsem koupil lístky. Bohužel jen dva, Natálie dostala životní nabídku práce – stát před prodejnou střešních dlaždic „Mona Lisa“ a tahat Číňany dovnitř. My, co se zabýváme vědou a odmítáme podobná lukrativní lákadla konzumní společnosti, jsme tedy zakoupili dva „tvrdosedací“ lístky do vlaku. Napřed do města Zigong 自贡. Původně jsme tam plánovali strávit jen noc a druhý den ráno utéct na čínský industrializovaný venkov. Pak jsme ale narazili na úžasný trh se starožitnostmi Huanhou guan 桓侯官, který byl i zároveň úžasnou čajárnou. Ve stínu stromů a obklíčeni překvapivě zachovalými dřevořezbami jsme usrkávali levný čaj a vychutnávali atmosféru. Místo bylo původně chrámem zasvěceným Zhang Feiovi 张飞, hrdinovi období Tří říší, ale v současné době slouží obchodním účelům. Nutno podotknout, že tamní starožitnosti jsou o mnoho levnější než v Chengdu a jejich prodejci mnohem příjemnější. Co by kamenem dohodil je další obrovská čajovna. A opět v bývalém, tentokrát taoistickém chrámu Wangye miao 王爷庙, usídleném nad ohybem řeky a poskytující výhled na poměrně nový buddhistický chrám Facang si 法藏寺, do kterého se dá dostat přívozem za 1 yuan. Když jsme po všech těchto příjemných kratochvílích při cestě na nádraží zakopli o už v pořadí asi šestadevadesátou čajovnu, došlo nám, že toto místo je těmto oázám zahálky přímo zaslíbené.

Zigong je především známý díky dinosauřímu muzeu (恐龙博物馆), ve kterém lze vidět místní „odrůdy“ těchto obřích vyhynulých tvorů s roztomile latinsko-čínskými hybridními názvy jako „Yangchuanosaurus“, „Huayangosaurus“ či „Xiaosaurus“. Další významnou položkou jsou solné studny, jimž kraluje Shenhai 燊海盐井, která byla svého času nejhlubší studnou na světě (přes 1000 metrů) vyhloubenou čistě lidskou prací. K našemu údivu studna, která je dnes muzeem, stále produkuje sůl. Ve druhém patře muzea se mezi kotli proháněli do půli těla svlečení a vyvinutým svalstvem oplývající dělnicí, mezi kterými se dalo libovolně procházet a koukat, jak celá produkce soli vlastně funguje. V centru města je také muzeum (Xiqin huiguan 西秦会馆) „slavného solného období“, které město prožívalo především v 19. století.

Co ale Zigong a přilehlé okolí zdobí nejvíce, to je poměrně zachovalá původní architektura. Ať už jde o starou čtvrť s cihlovými domky (tzv. “zelené cihloví” 青瓦), již zmiňované čajovny či nádherně zachovalou „bránu cudnosti“ (pailou 牌楼 či paifang 牌坊; sloužily jako „důkaz“, že vdova bude věrná svému zesnulému manželovi až do své smrti) na cestě do dinosauřího muzea mezi příměstskými vesnicemi Dashanpu 大山铺 a Lianggaoshan 凉高山. Spolu s obrovským počtem čajoven (procentuálně zdaleka převyšujícím Chengdu), super pálivými nudlemi všeho druhu a příjemnými obyvateli je tak Zigong jedno z nejpříjemnějších (větších) měst Sichuanu.

Na nádraží jsme naskočili do autobusu do Xianshi 仙市, poměrně turistického „guzhenu“ 古镇 (čínská „stará vesnice“, ovšem mnohdy opravená do příšerně nevkusné podoby; Číňané sem jezdí na víkend, aby si nacpali teřichy místními pamlsky). Kromě pár chrámků byla nejzajímavějším místem malá studna, přilepená ke zdi v ohybu jedné z uliček. U ní trůnila cedule, na které bylo vysvětleno, že tato studna je ve skutečnosti vagínou jedné místní víly a její voda je obzvláštně „turbulentní“ v době víliny periody. Přes rozkošnou malou vesničku Da‘ai 大岩 a zablácený městys Washi 瓦市 s „punkovým“ buddhistickým chrámem Ganluo si 甘露寺 jsme konečně dorazili do cíle naší výpravy – města Fushun 富顺.

Město, které je známé především kvůli douhua 豆花 (poměrně řídké tofu plovoucí „ve vlastní šťávě“), překvapivě oplývá nezměrným kulturním bohatstvím. Vše je koncentrováno kolem „staré čtvrti“, jejíž tepnou je opravená ulice „houjie“ 后街. Na dvorku policejní stanice se tyčí cihlová hodinová věž postavená angličany, kousek od ní je nádherný konfuciánský chrám Wenmiao 文庙, jehož hlavní zajímavostí a záhadou je „nahatý chlapeček“, který zdobí střechu jedné z chrámových hal (o „useknutých rukávech“ 断袖 jsem už něco psal). Nenápadná cedule pověšená na zdi jednoho z místních baráčků ukazuje do potemnělé uličky, která vede až na nábřeží. Na něm je možno nasednout na bárku, která pasažéra za 5 yuanů (zpáteční lístek) odveze na „slunečný ostrůvek“ 太阳岛. Uprostřed lesíka se nachází...samozřejmě čajovna. Stejně tak, tentokrát už bez překvapení, je čajovna i v jeskyni Luofu dong 罗孚洞, nacházející se kousek za buddhistickým chrámem Qianfo si 千佛寺. Za soumraku jsme našli ubytování samozřejmě ve velmi vlhké čajovně, která se nachází na břehu místního jezera Xihu 西湖. Všichni všude srkají čaj a mlátí majiangovými kostkami do stolu, případně hlasitě povykují při karbanu.

A to není zdaleka vše. Celý okres Fushun má přídomek „qiannian zhi xian 千年之县“, tedy něco ve smyslu „tisíciletý okres“. V celém okrese jsou desítky starobylých vesniček, které oplývají stařečky a stařenkami, kteří... pijí čaj. A také hrají majiang. Prim v tomto ohledu hraje od Fushunu 6 kilometrů vzdálený lodní dopravní uzel Dengguan 关邓. Poměr čajoven vůči „institucím jiného druhu“ (např. obchodům) je cca 4:1. V jedné takové čajovně je možné koupit šálek za 1 yuan a misku nudlí za 2 yuany. Nevěřil jsem, že v Číně ještě takováto místa existují. Další dva „guzheny“ - Shishi 狮市 a Niufo 牛佛 – oplývají poměrně velkým množstvím staveb z dynastií Ming a Qing. Především chrámy byla za Kulturní revoluce přestavěny na továrny. Po konci tohoto kulturně prachbídného období začaly sloužit jako prosté obytné prostory. Místní obyvatelé jsou velmi srdeční a nedělá jim žádný problém pozvat vás až třeba do kuchyně. V těchto prostorách je možné spatřit jak dávný odkaz, tak výraznou stopu Maova zvráceného pokusu o rychlý přerod země v jednu čistě rudou velmoc. Chrám, který byl ušetřen tohoto zvěrstva je roztomilý Niufo si 牛佛寺, který je přilepený k útesu nad řekou a obsahuje jednu unikátní sochu vytesanou do skalní stěny.

Poslední místo, které jsme během dvou výprav do těchto končin navštívili, bylo město Rongxian 荣县. Kdysi rodiště slavných intelektuálů, kaligrafů a úředníků je dnes řadovým městem, ve kterém je možné vidět „druhého největšího sedícího Buddhu na světě“ (největší je také v Sichuanu – ve městě Leshan 乐山) – Rongxian dafo 荣县大佛. Chengdu je nazýváno „Rongcheng 蓉城“, čili „Lotusové město“. Rongxian byl kdysi, i díky jistým podobnostem, naýván „druhým Chengdu“, dnes ale jeho sláva výrazně pohasla. Kromě sedícího Buddhy je zde také možno vidět pagodu, tyčící se na jednom z kopců nad městem a poněkud upozaděný, ale velmi „buddhistický“ chrám Erfo si 二佛寺, v jehož útrobách se nachází sochy vytesané do skály.

Jedinečnost Zigongu podtrhuje fakt, že v hodinu a půl vzdáleném Yibinu 宜宾 až taková pohoda nepanuje. Jih tohoto okresu minimálně z geologického hlediska patří k provincii Guizhou a je v něm možné kromě obřího turistického lákadla v podobě “bambusového moře” nalézt různé mystické a podivné věci, jako např. rakve lidí Bo (Boren xuanguan 僰人悬棺, předchůdci dnešních Tujia 土家) zavěšené na skalních stěnách, které jsou pomalované podivnými obrazci. Samotné město je bývalým centrem buddhismu a taoismu, většinu zajímavostí lze najít na hoře Cuiping shan 翠屏山, nacházející se v jeho centru, ať už jde o poměrně unikátní chrám Qianfo si 千佛寺 či o taoistické svatyně Nazha xingguan 哪咤行馆 a Chuannan daojiao shengdi – Zhengwu shan gumiaoqun 川南道教圣地,真武山古庙群. V parku Liubei gongyuan 流杯公园 si zase songští básnící posílali pohárky vína po mírném proudu potůčku a tesali do okolních skal svá veledíla. Lidé v Yibinu nejedí téměř nic jiného, než zdejší nudle ranmian 燃面 a také evidentně moc nepijí čaj. Spíš radši zařadí pár panáků zde páleného věhlasného chlastu. Yibin je, tak jako Luzhou 泸州, známým centrem alkoholu a v některých užších uličkách je člověk ožralej už jenom z toho odéru, co se táhne z místních velkopalíren. Čajárenská situace je o trochu lepší v nepříliš vzdáleném „guzhenu“ Li zhuang 李庄古镇, kam byla dokonce za druhé světové války přestěhována Shanghaiská univerzita. Kromě šálku na břehu Dlouhé řeky si je možné samozřejmě dát frťana z místní rázovité palírny rodu Zhou – a nejlépe rovnou z kádě. To, že ten jed chutná jako všechny ty ostatní jižanské je věc druhá. Možná i toto je jedním z faktorů, proč Yibin není tak pohodový jako Zigong a proč obyvatelé Yibinu ráno oblékají vážné obličeje místo těch vláčných a uvolněných zigongských...

Říkám to stále a tato „pravda“ stále funguje. Nebát se náhody a na první pohled bláznivých rozhodnutí. Jedno náhodné ukázání prstem do mapy může přinést spoustu zajímavých a nezapomenutelných zážitků, což tuplem platí v takové zemi, jako je Čína. A také může vzbudit touhu po dalším pátrání, zkoumání a objevování. A když je člověk znaven, jednoduše se uklidí do jedné z přilehlých čajoven...

Diskuse k příspěvku

  1. Bo Jing - 波静

    29.07.2011, 14:47

    Ňoubí:D, jen jsi zapomněl zmínit lesní čajovnu v Rongxianu vedle pagody :-)

Odpověď

*

(46050)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2024. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.