Potřebuji být v neustálém pohybu, jen tak nacházím svůj klid. Právě teď, už téměř dva roky, jsem na cestě především (ale nejen) po jihozápadní Číně, místě, kde žijí silné příběhy dob nejen minulých, ale především těch současných. Pokud potřebujete tlumočníka, překladatele, popřípadě průvodce těmito příběhy, jsem Vám plně k dispozici.

Čína: Střípky z jižního Podnebesí

_
Odlehlé čínské periferie, místa na hony vzdálená císařskému středu. Zákoutí hor a řek, oplývající nefrity a jinými tajuplnými a magickými předměty, které střežily fantastické bytosti s třemi hlavami či otvorem uprostřed hrudi. Kniha zavádí čtenáře do strhujících scenérií, dynamicky se proměňující jižní Číny, krajiny navždy poznamenané unikátní stopou staročínských dějin. Vede je podmanivým čínským jihem, horskými oblastmi, kde se střetává prostota obyčejných lidí s moderním světem 21.století.

12.08.2014, 12:03

Liangšanské analogie

"Chladné hory jsou zaostalé." Tohle uslyšíte v Číně snad od všech, před nimiž vyřknete "Liang-šan". Především pak od těch, kteří tam nežijí, případně tam nikdy nebyli a nebudou. Ani je nenapadne uvažovat, jak krásný ten kraj ve skutečnosti je. Analogová fotografie je z hlediska dnešních technologií také zaostalá. Z jiného úhlu pohledu je naopak naprosto výjimečná a zcela jistě nenahraditelná. Veškeré další analogie, nejen mezi tímto typem fotografie a Chladnými horami, si dovodí každý sám. Pro ně, ale i pro ty ostatní, sem dávám toto poněkud zmatené, černobílo-barevné album.

08.04.2016, 17:19 #Liangshan  #Yiové (a Nuosuové)  #Analog  

Zzyzzypuvu: konec i počátek

Údajné Zzyzzypuvu se má rozprostírat po ose čchiaoťiaských městysů Ma-šu, Lao-tien a Pao-ku-nao, vše protíná horský hřbet Tchang-lang-šan táhnoucí se severovýchodně-jihozápadním směrem. Po příjezdu jsem užasl. Místo bylo pusté, do obrovské výšky se tyčil hřeben hor poznamenaný erozí. Ostrou čepel hřebenu jako by rozmělňovaly menší vodopády, jen místo průzračné tekutiny tam byl jenom písek a prach. Povrch stěn připomínal vrásčitý obličej pamětníka starých časů. Vrcholy byly holé, u pat hor a kopců tu a tam zářila vesnice tvořená domy s bílými zdmi obklopená sporadickou zelení s občasným shlukem chanských hrobů. Půda byla v mnoha místech červená až rudá a také měďovitě zelená - naznačovala přítomnost kovu. Jelikož byla v dětství mým koníčkem spíše paleontologie, nejsem schopen podobné jevy přesněji identifikovat. Vše se shora zařezávalo do modré oblohy a dole bylo ovinuto nicotnou silnicí. V nejhlubších místech příkrých údolí proudil potok. Stál jsem tam s otevřenou pusou, do které mi vítr bez přestání foukal prach, takže jsem se co chvíli rozkašlal – kruté mrazy v Čcheng-tu si vybraly svou daň. Vše bylo nehybné. Zdejší vítr zdánlivě krajinu oživoval, přesto zároveň klamal. Nebýt jeho, nikde by nebyl ani náznak pohybu. Od poloviny neschůdných kopců a skalních stěn výše byly zřetelné malé jeskyně. Byly jich desítky a táhly se jako opasek podél celého hřebene. Ano, skutečně, toto může být to místo! Směrem od hřebene do všech světových stran je velké množství navazujících údolí. Některá ústí do Liang-šanu, další zase směrem do provincie Kuej-čou i jižně směrem ke Kchun-mingu. Pořídil jsem několik fotografií. Když jsem se zpětně podíval na datum, zarazil jsem se. Bylo šestého ledna roku dva tisíce šestnáct. Šest předků, jeden národ, dva konce. Vše do sebe zapadlo. Žádní Iové zde již nežijí, alespoň jsem tedy žádné nepotkal. Jak symbolické! Místní názvy v sobě často měly jméno An – klid. Pro živého člověka bylo toto místo nehostinné, pro odpočinek duší však naprosto ideální.

01.02.2016, 13:16 #Liangshan  #Yongshan  #Qiaojia  

V malajsijském vyhnanství

V půl šesté ráno jsem rozlepil oči. To bylo tím, jak sebou letadlo praštilo o ranvej v Kuala Lumpur. V tom místě, kde byla ještě před pár desítkami let bažina, teď dlí tohle monstrum. Nikdy jsem v Malajsii nebyl a popravdě řečeno, dle referencí mých přátel prý nejde o nic světoborného. Nutno přiznat, že to nebyla tak úplně pravda... Autobus z letiště právě vjel na periferii KL, siluety tropických dřevin a v popředí se pasoucích vodních buvolů byly doplněny pozadím, které tvořily rašící skelety nových mrakodrapů, toho času ještě obklíčené jeřáby. Na KL Sentral nikdo nikde nebyl, nikdo nic nevěděl a všichni byli ospalí. Odjel jsem tedy na jiný autobusový terminál a vydal se na cestu k ostrovu Penang.

01.02.2016, 12:45 #Malajsie  #Langkawi  #Penang  

Tři barvy ráje: zelená, modrá a rum

Je to jako když projedete tím tunelem, který odděluje sečuánskou pánev a tibetskou náhorní plošinu na trase Čcheng-tu – Si-čchang. Na jedné straně je všechno přikryto mlhou (či smogem), stráně jsou prorostlé hustou, neprostupnou změtí bambusů, dřevin či popínavých rostlin. Na opačném konci je pak vzduch tak čistý, až to všude kolem praští, jako když šlápnete na čerstvě zamrzlou louži. Z té modré barvy tam nahoře se člověku zatočí hlava - a to ani nemusí vylézt po zdejších téměř holých svazích do nějaké závratné nadmořské výšky. Přesně takový má člověk pocit, když se během ani ne dvaceti čtyř hodin ocitne s krátkou zastávkou v Šanghaji na ostrově Mauricius. Jde o nefalšovanou teleportaci mezi dvěma dimenzemi. Vyberte to nejlepší z obou stran tunelu a přidejte ještě další tajné ingredience do tohoto lahodného koktejlu, včetně výtečných rumů různých druhů. Popíjejte pomalu, z(h)asněte se, energii si šetřete na den.

12.08.2015, 06:33 #Moře  #Mauricius  #Surf  

Duzie

Mezitím ustaly zápasy býků. Nejzábavnější část nastává ve chvíli, kdy se mohutné zvíře splaší a dá se na úprk vstříc davu. To pak celé vypadá jako severokorejská spartakiáda, barevné proudy ječících lidí se řinou do výše položených míst za záchranou holého bytí. Býkům často trvá velice dlouho, než si mezi sebou vyřídí účty, popřípadě než se jedno ze zvířat rozhodne souboj vzdát a dát se na ztřeštěný cval do těsných davů dobře se bavících diváků. Teď už ale nastal čas pro ducání beranů. Je to moje oblíbená disciplína, jejich zápasy mají mnohem větší spád. Zápasí několik zvířat najednou. Když je jeden souboj nudný, dá se upřít pozornost na jiný. Vše, od býků až k beranům, jsme komentovali od hrdla lahve. Přírodní koloseum mělo skvělou akustiku, narážení lebek na sebe tak vždycky doprovázel výrazně dutý zvuk, po kterém následovaly extatické výkřiky přihlížejících. Některé berany bylo nutno do souboje nutit, někteří se do sebe pustili s nefalšovanou zvířecí zběsilostí. V očích diváků i pánů zvířat to jiskřilo napětím i vzrušením z každé kapky krve, která dopadla na vyprahlou rozpraskanou půdu.

10.08.2015, 06:34 #Liangshan  #Sečuán  #Yiové (a Nuosuové)  

Deštivý den a Velký chrám v Lithangu

Zrovna začalo pršet a my jsme se ukryli v první svatyni Velkého chrámu v Lithangu mezi vrzajícími modlitebními mlýnky a rotujícími věřícími. Překvapivě všude visely portréty Dalajlámy.

06.08.2015, 06:33 #Liangshan  #Čína  #Tibetský buddhismus  

Pokoření Muli a Gandalf Žlutý

Nejprve jsme s autem podjeli útes držící snad jen na několika koříncích zdejších mechovin. Uprostřed cesty ležel ostrý kámen, který musel jeden ze dvou mužů odklidit. Se slovy „jejda ouha nebezpečné“ se vytrtolil z auta, skopl kámen z útesu a jelikož šlo hlavně o čas, nezapomněl se na tomto místě za autem ještě ležérně vymočit. Nebylo nám z toho všeho moc do zpěvu. Kritické místo jsme však přestáli bez úhony a asi za dvacet minut už dopravní prostředek zastavil na smluveném místě. Poznali jsme to tak, že tam končila jedna z cest. V okolí ovšem nikdo nebyl. Vyběhl jsem do svahu zeptat se několika zdejších dělníků, kterým směrem je Muli. Naprosto oproti očekávání ukázali na vratký provazový most a úzkou cestu vykrojenou do svahu a mizící někde za hřbetem kopce. V ten moment jsem seshora uviděl auto, jak staví na druhém břehu a s pomocí dvou mužů po mostě přechází vetchý stařec. To byl ten člověk, pro kterého dva řidiči jeli. Zavolal jsem na Jakuba, že námi původně zamýšlený směr je chybný, a že správný se skrývá v krajině za mostem. On se chopil situace, přeběhl na druhou stranu a jal se zadržovat džíp. Výškofobik JL rozpřáhl svá křídla, zavřel oči a třicetimetrový mostek nad poměrně rozvodněnou řekou přeletěl. Udělal všechno pro to, aby po něm nemusel jít. Všichni jsme se nakonec poskládali na druhém břehu u džípu. Dychtivě jsme zahrnuli oba řidiče otázkami, až z toho byli celí nesví. Ta nejpalčivější se týkala především ceny. Po chvíli přemýšlení jeden z nich vyřkl sumu: „…......padesát,“ vylezlo z něj a z ošívání bylo vidět, jak je mu to samotnému nepříjemné. Byla to větší úleva, než když člověk doběhne s kalhotami už na půl žerdi bez toho, aby jeho čest utrpěla újmu. Samozřejmě jsme ihned souhlasili. Pánové nejeli až do námi vytýčeného místa, tvrdili ale, že jejich cíl leží poblíž. Nedostatek místa v autě jsme vyřešili tím, že dva z naší výpravy se vždy poskládali na korbu pick-upu.

06.08.2015, 06:33 #Liangshan  #Stopy dávnověku  #Tibeťané  

"Stará čajovna" a Jjike Hxabbu

Hxabbu a jedna z jeho mnoha improvizací během líného parného odpoledne ve Staré čajovně (Lao-čcha-fang) na břehu jezera Čchiung-chaj.

15.07.2015, 10:44 #Liangshan  #Muzika  #Čaj a čajovny  

Karavanní stezka a mudřec Mao

„Toto jsme zde stvořili před sedmi lety. Máme našeho vůdce rádi,“ povídala stařenka, která mi posléze sdělila, že zdejší starší generace je většinou negramotná. Podobný výjev jsem uzřel v Číně poprvé a popravdě řečeno mě zanechal trochu v rozpacích. Přemýšlel jsem, v jaké božstvo se Mao změní za několik stovek let. Bůh socialismu? Bůh beztřídní společnosti? Bůh druhé republiky? Těžko soudit, sami se to asi již nedozvíme.

28.06.2015, 10:44 #Čaj a čajovny  #Sečuán  #Xide  

Chuejliská čajovna v Malé uličce

Ruch a zpěv v místě plném dobré nálady.

28.06.2015, 10:43 #Čína  #Čaj a čajovny  #Huili  

Jižní výspa Chladných hor

V uličce bylo mnoho původních dřevěných domů i nízký podchod s trámovím pod kamenným opevněním. V jedné čajovně ovšem bylo živo, seděly tam desítky postarších až starých lidí, bodrá paní čajovnice mezi nimi neustále rotovala s velkou kovovou konvicí a dolévala horkou vodu do náhodně položených šálků, misek a termosek. Právě probíhalo něco jako rapový „battle“, akorát šlo o tradiční tuej-čchang - zpěvný dialog v antifonním stylu – mezi vybranou dvojicí tvořenou vždy ženou a mužem. Šlo o čistokrevný „freestyle“, kdy první z dvojice zpěvně nahodil repliku a druhý reagoval. Vše probíhalo v místní sečuánštině, tudíž má úroveň porozumění nebyla kdovíjaká. Výbuchy smíchu či sborové uznalé mručení ale naznačovaly, že šlo místy jistě o lascivní, popřípadě velmi formálně promyšlený a vybroušený obsah. Posadil jsem se hned na kraj ke dveřím a za několik vteřin mi na stole přistál čaj – v půllitru a úplně stejným způsobem, jako ve starých dobrých českých vesnických hospodách – bez ptaní. Stál asi pět mao a útratu zatáhl pán ve slušivém obleku a s pečlivě upravenými vlasy. Staří lidé v čajovně byli evidentně rádi, že si mezi ně sedl mladý lao-waj a tato skutečnost je jistě vyhecovala k ještě lepšímu výkonu. Čaj tekl proudem. Muž s dlouhým vousem a nasazenými černými brýlemi, prošívaným tradičním bílým šatem se zdobnými vzory a masivní, hýčkanou dýmkou, dlouze pokuřoval a zvědavě si mě prohlížel. Lidé ochotně pózovali mému objektivu a já jsem jim na oplátku slíbil, že fotky vyvolám a odešlu na adresu čajovny: Siao-siang č.p. 33. Jelikož jsem si nezjistil jméno majitelky, nadepsal jsem později po návratu do Si-čchangu obálku jako „Čcha-kuan te lao-pan“ (tj. „Šéfová čajovny“) a hodil do schránky. Odpověď jsem neobdržel, nicméně ani obálka se nevrátila na adresu odesílatele, jako to v případě nedoručení v Číně bývá. Patrně tedy našla svou adresátku, čipernou paní s věčným úsměvem na tváři, zlatými kruhovými náušnicemi a velkým kusem nefritu na krku. Byla to příjemná hodinka, kterou jsem proseděl ve společnosti těchto lidí. „Jsme v penzi, nemáme co dělat, a tak se takto dennodenně bavíme,“ neustále opakovalo osazenstvo a cpalo mi do dlaní slunečnicová semínka a dolévalo vodu do mé sklenice. Z a do dveří čajovny neustále proudily řetězy lidí a všichni měli neuvěřitelně pozitivní náladu – až jsem si říkal, co že se to tady v Chuej-li vpíjí do podzemních vod.

Podivnosti v ruinách úřadu rodu Feng

Byl jsem vyčerpaný a to asi jistě také sehrálo roli, v určitých chvílích toho večera jsem totiž přestal být pánem své často až příliš bohaté představivosti, která mě provází už od raného dětství. Místo bylo opuštěné, ti, kteří sem chodili pást svá stáda, už byli dávno zpět v údolí, odkud sem nahoru stoupaly vlnité nitky kouře z komínů jejich obydlí. Bylo po osmé hodině večerní, ještě ne úplná tma, kdy jsem se zachumlal do spacáku. Oproti očekávání jsem poměrně rychle upadl do stavu přesně mezi vědomím a spánkem. Po chvíli jsem z dálky uslyšel šelest nohou kmitajících skrze vzrostlou trávu a mlází, sám jsem ale neměl sílu se zvednout. Nemohl jsem se prostě odpoutat od země, ke které jsem byl jako by přikovaný, byl jsem tak paralyzovaný, že jsem se zvedat nechtěl. Byl to asi stav podobný kómatu, kdy je člověk uvězněn ve vlastním těle – vnímá, co se děje a kdo na něj mluví, sám ale není schopen překonat tu jednu vrstvu vědomí, která je nad ním, a do které je třeba se dostat, aby byl schopen ovládat své tělo. Kroky se blížily a já jsem si uvědomil, že v okruhu několika kilometrů patrně není nikdo než já a majitelé končetin nesoucích těla a hlavy těch, pro které jsem zde patrně vetřelcem.

23.06.2015, 10:20 #Luquan  #Yuanmou  #Mistní vládci (tusi)  

S bimem k Černé vráně

Poslední úsek nebyl nejlehčí, ač se to na první pohled mohlo zdát. Hxabbu nabral ztrátu, a tak když jsem na něj nahoře čekal, naskytl se mi mimořádný pohled. Pára s mlhou stoupající z hlubin pod převisem se přelévala přes ostrý kraj tohoto světa a doslova prýštila na planinu, kde zpomalovala a tvořila ve vzduchu různorodé levitující obrazce. Asi za čtyřicet minut už jsme byli blízko vrcholu. Bimo si našel vhodné místo pro malý rituál – obětování hoře (ťi-šan). Tu jsme se topili v mlze, která ovšem v pravidelných okamžicích rázem ustoupila a dala nám nahlédnout do hrůzostrašného chřtánu propasti, která se rozkládala jen několik metrů od místa, kde se Hxabbu posadil. Mlha v nepravidelných časových intervalech odhalovala různé části skalisek, vypadalo to jako stínohra za světla. Vyndal všechny své bimovské propriety. Po chvíli recitace zčásti zpaměti a zčásti z textů, uchopil Hxabbu plastovou lahev plnou úřednického chlastu a rozprášil ji do čtyř stran. Byla skoro stále ještě plná. Tak proto ji s sebou táhl... Ne proto, aby mohl po cestě upíjet, ale aby takto symbolicky uctil horu, kde dle legend podobné rituály vykonávali jeho předkové z rodu Jjike.

04.06.2015, 09:46 #Sečuán  #Liangshan  #Čína  

Mocný svrchovaný vládce Shama

Hory jsou tajemné a krásné, zároveň nevýslovně kruté. Když jsem se přes malebnou scenérii, pole, klečový les a trnité království dohrabal na vrchol domnělé Ž'-ťie-wo-čchie, otevřel se mi nádherný výhled na okres Mej-ku a na „Černou vránu“ - planinovitou a útesovitou horu vysokou 3724 metrů, které Číňané říkají Lung-tchou-šan, tedy „Dračí hlava“. Kolonizace místních názvů tedy přesahuje i do významové roviny. Nejenže místní názvy po přechodu do čínštiny ztrácejí na významu a je zkomolena jejich fonetická složka, některé z nich, jako např. tato hora, se jmenují kýčovitě – přesně tak, aby odpovídaly požadavkům většinového vkusu. Černá vrána poutala pozornost i dobrodruhů z posledních sta a více let. Tehdy byla viditelná i z nesmírných dálav. Jen Mo'm Apu ví, proč tomu tak dnes již není. Tam někde je také Jjijuo buly, kam jsem zavítal na podzim a kde stávala věž ukrývající texty velkého bima Asy Lazziho. Stál jsem tam a kochal se, zatímco světlo vláčnělo a počasí začalo štípat na odkryté kůži... Bylo na čase se utábořit. Celou tu dobu jsem šel poslepu, následoval jsem jednu z mnoha do šíře rozbíhajících se cest a pěšin. Cestou mě doprovázel čerstvý vzduch chutnající jako vychlazená perlivá minerálka, ostré světlo a příjemná samota.

04.06.2015, 09:42 #Zhi'ermo  #Sečuán  #Yiové (a Nuosuové)  
Copyright Jan Karlach 2001 - 2016. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.