Rvu bábě lístky z ruky, obratem po ní házím usoplené bankovky a naskakuju do polorozjetého autobusu. „Ať tam nečeká moc dlouho, mohla by zase provést něco nepředvídatelného,“ blikne mi hlavou. Očima tlačím digitální displej, aby konečně zobrazil „Guilinské nádraží“. Konečně! „Kde jenom je,“ dumám. Jak se jen můžu sám sebe takhle blbě ptát? Vždyť ta její bílá bunda a přes rameno elegantně přehozená kabelka téže barvy září mezi tou vší černohnědou špínou, která nemilosrdně svírá hlavní guilinský dopravní uzel, na kilometry...
„Co mě to zase popadlo,“ říkám si pořád dokola, když míjím na naprosto opuštěné silnici patník s číslem „23“. Přesně tolik kilometrů budu ještě pravděpodobně dupat do betonu. Kvůli své dubové palici jsem včera opět zažil něco nezapomenutelného. Po propršeném dni v okresním městě Jinxiu 金秀, které je správním sídlem stejnojmenné (národnostní menšina Yao 瑶族 – mistři v pěstování čaje, ve sběru...
A zase se řítím ledovým korytem střemhlav dolů. Nebo teda... Aspoň si tak připadám. Třepu se přes celý Guangdong křížem krážem od jihu k severu. Ksicht mám přilepený na předním skle luxusního dvoupatrového autobusu a sleduji každou možnou překážku na silnici, abych měl kdyžtak aspoň vteřinu na improvizovanou evakuaci, kdyby něco... Číňan vedle mě spí. Proč mi vždycky jenom prodají lístek do první řady? Ve čtyři ráno, tedy v nejhorší možný čas, přijíždím do Shaoguanu 韶关, kde hodlám přestoupit na další spoj. „Do Hezhou......
Yaové mají mnoho podkategorií, někteří z nich praktikují synkretickou formu taoismu. Jsou vyhlášenými experty v pěstování čaje, sběru divokých bylin a včelařství. Dayaoshan se nachází v odlehlém okrese Jinxiu 金秀 v provincii Guangxi.
V hustém lijáku frčím po fujianské pobřežní dálnici. Pro tentokrát míjím vypulírovaný, skoro taiwanský Xiamen a mířím o hodinu více na sever, do dnes poměrně nenápadného Quanzhou 泉州. Tohle místo bylo za dynastií Song a Yuan spolu s egyptskou Alexandrií největším přístavem na světě. Bylo to ústí hned několika obchodních tepen, byl to výchozí bod „mořské hedvábné stezky“. Ulice se hemžily lidmi různých ras a náboženských vyznání a mezikontinentální obchod vzkvétal. Dnešní výraz „satén“ pochází z arabského pojmenování...
Hakkové jsou hrdou podskupinou etnika Han, možná by ale uvítali vlastní národnostní škatulku. Na jih Číny přišli ze severu, jejich migrace začala už za dynastie Jin 晋 (od r. 265) a v jejich žilách možná koluje podobná krev jako starověkým nájezdníkům z kmenů Xiongnu 匈奴. Jejich jazyk je jedním z mnoha čínských dialektů a dále se dělí na další podskupiny, obvykle má 6 tónů. Sun Yat-sen, Deng Xiaoping, polovina myanmarské vojenské junty – to všichni jsou či byli Hakkové. San Francisco, New York, Jihovýchodní Asie – tam všude je najdete, v...
Poprvé setkání s Hakka, moderní "tulou" 土楼 z dvacátého století ("postavený z poctivého singapurského betonu", jak tvrdí jeho majitel), čtvercový "hrad" a poměrně vzdálená vesnice Zhongchuan.
Nechávám za sebou překvapivě promrzlé Guangzhou a uháním po pobřežní dálnici vstříc slunečnému počasí. Tohle jihočínské monstrum ve mně tentokrát zanechalo o mnoho lepší pocit než před pěti lety. Měl jsem více času prolézt oslizlé rybí trhy a vysokohorskými stráněmi a hlubokými hvozdy provoněné obchůdky s tradiční čínskou medicínou, pečlivě skryté v jeho zdánlivě moderními mrakodrapy přesycených útrobách. Ale po třech dnech v mrazivém „hostelu“ (byt...
Po hektickém zkouškovém období a po ještě hektičtějším právě končícím víkendu, kdy jsem si musel naplánovat cestu na jih Číny a udělat web Lunchmeat Festivalu, tady vyčerpaně sedím na posteli a nařizuju si budík na 4:30 ráno, abych stihnul letadlo do Kantonu. Tuhle moje oko padne na blog, který, alespoň ve své psané podobě, nedoznal poslední 3 měsíce žádných změn. Pravda, není moc o čem psát, protože poslední 3 měsíce byly hlavně o dřině ve škole, kdy má nálada střídavě kolísala, jak už to...
Heizhugou 黑竹沟 aneb "Čínský bermudský trojúhelník". Kde taky nejlépe strávit vánoce, že...
Pořádně promíchaná směska národnostních menšin v tibetské části Chladných hor. A na závěr Xichangský bonbónek... Týdenní výlet spolu s budoucí slavnou slovenskou tibetoložkou Natálií :-).
Pečlivě upravený knírek a v koutku pusy věčně doutnající ocucané žváro. U pásku zavěšené klíčky na karabince, pečlivě nažehlené puky černých či tmavě modrých tesilek a kožené botky, nejlépe se špičkou. Obuv bývá důkladně vypucovaná až do doby, než se totálně zapatlá od bahna, často při snaze vyprostit zapadlý autobus. Často jsem myslel na své středoškolské učitele češtiny – pány Martina Horna a Vladimíra Nezkusila - a jejich vysvětlování literárního pojmu „typizace“. Jestli se vydáte do Chladných hor (Liangshan 凉山)...
Předně chci uvést, že nemám v úmyslu jakkoliv omlouvat šedivé stránky charakteru průměrného Číňana. Co tady v Chengdu ale předvádí komunita přistěhovalců a studentů ze Západu (rozuměj Evropu a USA), nad tím občas zůstává rozum stát. Mám hlavně na mysli příslušníky té své - bílé rasy. Včerejšek jsem strávil se svými dvěma výbornými (normálními, inteligentními...) čínskými kamarádkami. Po pár škopcích v univerzitním, výhradně čínském hipísáckém baru jménem „37 stupňů“, jsme se v načatém pátečním reji rozhodli...
„Táák, a teď všichni naráz! Tahéééjtééé. Uááááááh... Huéééééépffff!!! Skříp, bžuch, prask... Kurva néééé! Šplocht, střík....křach... A do-pr-de-le!“ Dav si strojově dřepnul na bobek a skoro každý si zapálil cigaretu. Místní šéfové stírali ze svých obleků a klasických kožených polobotek nánosy mazlavého bahna a přemýšleli, co dál. Já a Mike jsme celou tuhle věc zpovzdáli pozorovali. Místní si do ničeho nenechají kecat, tak jsme se radši drželi zpátky. Vyhlídky našeho autobusu, který na nezpevněné cestě uvízl v bahně a...