(aneb trošku antropologie/etnografie s čínskými rysy) Na severozápadě ČLR žije společenstvo kočovných lidí, vydělávajících si na své živobytí věštěním. Jejich způsob života se v jistých aspektech podobá cikánskému životu, a proto je také lidé často označují za „čínské Cikány“. Komunity takzvaných „čínských Cikánů“ jsou roztroušeny hlavně ve čtvrti města Lan-čou zvané Čching-paj-š‘, v Mo-š‘-kou v okrese Ku-lang, v Si-ta-tchanu v Tibetském samosprávném okrese Tchien-ču a dalších místech. Celou komunitu tvoří...
Před lety jsme si s mou tehdejší přítelkyní vyjeli na měsíc na Filipíny. Vždy kolem třetí odpoledne se sněhobílé pláže proměnily v rejdiště titěrných písečných mušek (angl. „sand flies“). Kousnutí těchto mušek je o to zrádnější, že zpravidla není vůbec cítit a jeho následky se projeví až za několik hodin (zpravidla večer) velmi svědivým bolákem. Tyto mušky přenášejí leishmaniózu, která má lehčí kožní a poměrně závažnou viscerální formu. V oblasti Filipín však...
Cililink! Z rekapitulace myšlenkových kartinek při nedávné, půldenní návštěvě po příletu z Vídně, mě katapultovalo cuknutí vlaku. Přes město Pazardžik, na kterém výjev kníratého muže v klobouku opřeného o své prolezlé kolo současnost vrátil do stopařských let mého otce, se posprejovaná souprava dolopotila do Plovdivu, jednoho z vůbec nejstarších měst na světě.
Byl to, podle předpokladu, opravdu zapadlý, vesnický kout Turecka. Žel bohu, v takových končinách je všechno pro ty zvenčí ještě dražší, než ve velkých městech. Proto špeluň s větrákem stojí padesát euro, dá se to usmlouvat maximálně na čtyřicet. Ve vyprahlém kopci se blýská nabílená mešita a dole pod rozeklaným cypřišem si můžete dopřát šálek černého čaje s cukrem a palačinku. Všichni jelimani se pak scházejí v Yenilimanu, kde kromě krásných barev a spousty květináčů už není vůbec nic.
