Mezitím venku padla noc a nebe zaplavila jednotlivá souhvězdí, zatímco nás hřála galaxie řežavých uhlíků v kyblíku na zemi. Spolu s barevně oděnou babičkou, jejíž otravný hlas zněl do noci ještě za třetí hlídky, jsme se dívali na obří plasmové televizi na nějaký čínský seriál, kde lidem nezdravě bílé pleti po bradě neustále tekla nepřirozeně světle červená krev. Nad domem visel Orionův pás, a tak bylo třeba jít na kutě a v bádání pokračovat až druhý den. Před usnutím jsem si uvědomil, jak daleko jsem se to vlastně dostal. Divný běloch jezdí po čínském jihozápadě a místním vysvětluje lingvistické a kulturní rozdíly mezi jednotlivými kmeny a větvemi jejich vlastní národnosti. Většina zdejších v Chladných horách nikdy nebyla. A většina těch liangšanských nebyla a asi ani nebude zde. „Chtěla bych také navštívit ostatní Ie,“ psala mi na WeChatu P., liangšanská Ika z Itálie... Opět mě popadla světlá chvilka, ve které jsem uzřel v nebývalé čistotě, jak je můj život posledních několika let, především pak měsíců, neobyčejně a úžasně šílený...
Goullartův Li-ťiang musel být učiněný ráj na zemi. Není úplně těžké si to celé představit. Výtečná pozice tohoto místa, proti němuž se tyčí mohutná hora Nefritového draka. Na-siové žijící víceméně v harmonii s ostatními etniky, čistý vzduch, neprobádaný kraj. Ten duch tam pořád je, nicméně každým rokem je méně patrný. Na-siové tu pochopitelně stále žijí, většina z nich je úžasně multilinguální - s jedním řidičem jsem si popovídal isky... Jelikož iský autonomní okres Ning-lang je součástí městské prefektury Li-ťiang, zdejší jazyk vykazuje jen malé odchylky od dialektu Shynra, který je, jak jsem již uváděl, standardem pro liangšanskou ištinu. Li-ťiang je nutným zlem - je to dopravní uzel celého severozápadního Jün-nanu. I v zimě, kdy turistů má být méně, je jich stále víc než dost. Ale přiznám se, že ten jeden den se tu vždycky strávit dá. Obzvláště po téměř dvou týdnech v odlehlých oblastech Chladných hor.
Z jednoho stavení se najednou ozval dětský pláč a kozí mekot. Zpod střešních krovů začal stoupat dým. Tento hliněný dům s plotem z všemožných proutků byl přilepen ke zdi úřadu mongolského místního vládce z rodu La. Ze dveří vyšel mladík, který se nejprve ostýchal představit, jelikož podle něj jeho jméno zní hrozně. Je smutné, že někteří Iové se stydí za své vlastní jméno. Co to znamená, že jméno není hezké? Nemá v sobě spoustu těch květnatě-kýčovitých implikací, které každé správné čínské jméno musí mít? To mi v tom okamžiku prolétlo hlavou jako kulka. Mosi Guha však nakonec stud odhodil a rozpovídal se. Nejprve o ja-menu nevěděl nic, jelikož patrně nevěděl, co přesně hledám. Já jsem si byl téměř stoprocentně jist, že jsem na správném místě, ale chtěl jsem si to ověřit. „Čung-suo... Tam... Tam, kde roste támhleten strom,“ řekl mladík a ukázal zhruba padesát metrů nad svůj dům, vedle vysílače. „Je to zvláštní strom... Zasadil ho určitě tehdejší místní vládce. Každý rok na jaře na něm vyrostou takhle dlouhé ostny,“ sdělil mi a roztáhl palec a ukazovák do zhruba deseticentimetrové vzdálenosti. „Nikdo se jej neodváží porazit,“ narážel na odvěkou pověrčivost vesničanů a rolníků. „Chodí sem hodně lidí, hledají nějaké zakopané stříbro či co... Ale nikdo nikdy nic nenašel,“ konstatoval a propojil tuto informaci s tou, kterou jsem obdržel dole v městysu Žlutá travina. „Většina lidí se odtud odstěhovala. Někteří právě do Chuang-cchao, někteří do Mej-jü,“ pochmurně líčil rozpad zdejší komunity a poměrně běžný směr posledních několika let v Číně, kdy se horalové stěhují do údolí s vidinou lepšího života. „Vše co tu zbylo je jen čerstvý vzduch,“ dodal. „Ta hrobka tam... Co byla hlavní síň. Čí je?“ zeptal jsem se. „Jo tahle... Ta byla postavena před třemi lety. Někdo v Mej-jü zemřel o jeho příbuzní odtáhli tělo sem. Velmi pravděpodobně měl tento starý muž co do činění se zdejším ja-menem,“ odpověděl Guha, zatímco trénoval střelbu z praku na jednu z rozpadlých zdí opuštěného domu. „Tímhle trefím ptáka na několik desítek metrů,“ pochlubil se. Dále mi vyprávěl o honosnosti ja-menu a podivil se nad jeho zánikem. „No nejprve je porazili nacionalisté a později osvobodili komunisté,“ řekl jsem. Mladý muž pokývl. Pokud jsem se chtěl odtud dnes dostat zpět do okresního města, byl čas vyrazit zpět. „Tak ahoj, já jdu taky za zábavou dolů, ale na opačnou stranu kopce než ty,“ řekl Guha, podal mi ruku a rozešli jsme se. Při návratu jsem s odstupem sledoval vrchol kopce, na němž původně stál ja-men. Strom tyčící se z nejvyššího bodu byl vidět z opravdu velké dálky.
Pověstné Karlachovo štěstí na sebe nenechalo čekat. Odnikud se vynořil muž na motorce a navrhl Ssynuovi, že ho sveze. Nejprve k vrcholům skal, kam ale Ssynuo nechtěl. Ale i tak to bylo zajímavé. Když jsem mu povídal o kruhových hrobkách, zvedl telefon a někomu zavolal. „Chceš se setkat s naším ling-taem,“ zeptal se můj dobrodinec. Nevěděl jsem, co mám odpovědět. Asi ano. Anebo radši ne? Z jednoho novinového článku jsem si zapamatoval jméno osoby, na jejímž dvorku údajně ty hrobky byly. „To je žena, že?“ zeptal se průvodce. „Vím, kde bydlí. Jedeme!“ „To nemáš nic jiného na práci?“ zeptal jsem se ho. „Ne, celé dny pasu krávy,“ odopověděl, načež nás málem rozsypal po okolí v ostré zatáčce.
Jůlinka... Tak nazývám uličku Jü-lin er siang ve stejnojmenné čtvrti. Vždycky jsem si ji pamatoval jako velmi živelné místo plné ruchu. Ze všech škvír se na světlo světa dere zvuk chrastících kostek ma-ťiangu, místní prodávají ovoce, maso (živé i mrtvé), jsou tu veřejné sprchy i v Čcheng-tu nesmírně oblíbené sičchangské barbecue. Tu podsaditý chlápek kuchá rybu, támhle Ika v podřepu telefonuje a napůl se skrývá za betonovým soklem. Odevšad něco voní či páchne, dá se tu pronajmout levné bydlení. Je to prostě klasická asijsko-čínská změť zvuků, nálad, lidí a jejich příběhů. Tu neděli jsme měli cestu okolo náhodou. Neměl jsem s sebou ani foťák, a tak jsme použili i6 Lenore Liu. Toto shledání ale bylo více než smutné. Celou uličku totiž okupují zakroužkované rudé znaky čchaj 拆 – postrach všech atmosférických míst a historických památek. Zatím tam jen tak sedí a čekají na příležitost. „Do dvou let,“ shodují se místní na univerzální době, která se snad používá po celé provincii k odhadu vymizení dalšího kusu zašlé historie. Troufám si tvrdit, že až Jůlinka vydechne naposledy, Nefritovým lesem bude znít vzlykot raněných desítek let. A tato čtvrť už nebude nikdy jako dřív... Nehledě na to, že až tyto myší díry zmizí, místní hráči, prodavači a vlastně úplně všichni budou rozděleni do svých nových unformních bytů a zdejší barvitá komunita se rozpadne. Dalekosáhlé dopady neřízeného ekonomického rozvoje jsou tak ještě hlubší, než si jedinec dokáže v prvních několika chvílích představit.
V městské prefektuře Čcheng-tu leží zajímavé město Sin-ťin. V jeho okolí je poměrně mnoho památek, které by stály za hlubší průzkum. Já a R. jsme si na druhý den nového roku zvolili jedno z nejdůležitějších míst – klášter Kuan-jin s' -, které se nachází asi 7.5 kilometrů od centra v městysu Jung-šang, ve vesnici Pao-čchiao. Hlavní dominantou kláštera jsou nástěnné malby vyvedené na hliněných zdech datující se do dynastie Ming (přesně do r. 1468). Prohlídku lehce znepříjemňují hlídačky, které vám neustále stojí za zadkem, abyste nic nemohli vyfotit. Blesk by prý mohl malby poškodit. Svítit mobilem si ale na malby můžete, což je více než zvláštní. R. se podařilo (za neustálého svícení mobilem) guerillově pořídit několik snímků, které jsou k vidění v následující galerii. Do maleb jsou zakomponovány i zlaté plíšky, které dodávají celému dílu na plastičnosti. Moc pěkný jednodenní výlet!
Při toulkách ulicemi Čcheng-tu člověk narazí na ozvěny starých časů. Mnoho z nich ale potká stejný osud jako zanedlouho Jůlinku. Za klášterem Ta-c' vyrostla luxusní obchodní čtvrť, která imituje starou architekturu (ve srovnání s jinými podobnými pokusy musím uznat, že poměrně zdařile), samotný klášter je již několik let v troskách, resp. v opravě. Při mé poslední „inspekci“ jsem shledal pozitivním, že restaurátoři hodně pracují se dřevem, ekonomicko-pokrokové betonové sloupy tedy nehrozí... Ale... Stejně už to nikdy nebude ten starý klášter Ta-c'. Nevím, kde jsem se nakazil tou příšernou nostalgií vůčí starému čínskému všemu, která se mě drží od té doby, kdy jsem tuto zemi v roce 2006 navštívil. Když mám čas, tak s vzrušením, radostí i obavami bloumám starými oblíbenými místy - a téměř pokaždé objevím nějaké nové. Tak jako již mnohokrát.
Jakoby měla v sobě vše, co ty všechny předchozí. Spát s Krásnou dívkou byla neuvěřitelná slast. Ale byla to moje karma a já jsem to věděl celou dobu, přesto jsem se nedokázal a doteď nedokážu odtrhnout. Těch propovídaných a promilovaných dní a nocí na různých místech bylo nepočítaně. Nevím co s tím, je to jako sen či halucinace. Vše dobré i zlé z mého dosavadního života se vtělilo do ní. Bylo těžké to udržet, bylo těžké neztratit sám sebe. Kolikrát se mi chce ronit slzy, ty ale bohužel uvízly prostě příliš hluboko. A mám takové tušení, že tato studna bude vysychat jen velmi pomalu...
...a jakou svatou trpělivost se mnou musí mít má učitelka.
Myslím, že po třech měsících boje s tímto zvláštním a pozoruhodným jazykem nastal čas, abych o něm sepsal pár patrně nudných odstavců. Srozumitelný bude především pro ty, kteří do určité míry ovládají čínštinu. K této části je přiložena ukázková nahrávka, ze které si můžete vytvořit obrázek o tom, jak nuosuština zní a také o tom, jak mi nejde. Mezi další nadšence by mohli patřit především příznivci Futuramy a vládců planety Omicron Persei 8 jménem Lrrr a Ndnd. Jak jinak totiž vysvětlit výslovnost takových jmen, jaké nosil např. věhlasný bimo Zziga Lalyr [ʣi³³ka³³la³³lɿ̱³³] a jemu podobní... Jazyk by mohli ocenit také fanoušci vogonské poesie, tudíž i sám velký držák a stabilizátor Mao Ce-man. Předem podotýkám, že zde uvedené postřehy jsou živelně nakumulované poznatky, které neaspirují na nějaký vědecký popis či analýzu.
Děti i dospělí zurčí po horských pěšinách nad mou hlavou.
Se škubnutím jsem procitl do naprosté tmy. „Jsme tu, jdeme na to,“ řekl řidič. „A kde je to 'tu',” otázal jsem se. „V Šu-wo,“ odvětil velitel a zamkl auto. Nápis na obecním úřadě, po kterém přejelo světlo z ruční svítilny, mu dal za pravdu. Šu-wo je první větší obcí v severní části okresu Mej-ku. „Nechceš nějakou iskou ženskou?“ zeptali se chlapci potutelně, patrně ještě rozhicovaní z toho promítání. Má odpověď byla rozespale zamítavá. Tmavé obrysy toho místa vypadaly klasicky liangšansky... Zašlé domy, špína, igelit. Začínalo trochu mrholit a údolím občas zaskučel poryv větru. Vtom se ze tmy vynořil opilý mladík a po třech slovech se hned chtěl prát s mými společníky. Jen tak – z legrace. Ti jej ale nenásilně zpacifikovali a mohlo se jít dál – někam do tmy.
Návrat na toto místo nemohl být povedenější. Musím uznat, že v knížce jsem se šeredně spletl ohledně starobylého městysu Sin-čchang. Je totiž vpravdě úžasný! Je tam mostek, který je živoucím svědkem staletí využívané "Jižní hedvábné stezky" (čín. mj. čcha-ma ku-tao). Dále tam lze vidět spoustu tradiční sečuánské venkovské architektury. V dřevěných domcích fungují už po generace obchody nejrůznějších odvětví. A místní sušené a pálivé tofu, to je kapitola sama pro sebe. Dále po cestě k útesu mě rozjařil nádherně opravený Čchuan-wang-kung - taoistický "palác". Místní odvedli špičkovou práci, vůbec se neřídili kýčovitým stylem fang-ku ("návrat ke starému"). Naopak - vše udělali tak, jak se sluší a patří, a tak tato více než pět set let stará stavba je jakýmsi teleportem do časů dynastie Ming. V okolí Útesu medicinmana je vše při starém, snad jen přibylo parkoviště... Mistr účetní stále úřaduje (i když tentokrát na svém pracovišti něbyl), o vše je dobře postaráno. Vše bylo podbarveno mystickou mlžnou atmosférou doprovázenou typickým sečuánským "chloupkovitým" mrholením (mao-jü). Zbytek příběhu líčí samotné fotografie. Většinu jsem jich pořídil já, ty obzvláště povedené však patří Lenore Liu. Je též možné cestovat časem nazpět.
Perfektní víkend s mými přáteli, kteří za mnou přijeli autem až z Čcheng-tu. Byli jsme v Si-čchangu, v sobotu u jezera Čchiung-chaj a odpoledne pod Luo-ťi-šanem. Dalších popisů netřeba, fotky říkají vše! Fotky především (c) Lenore Liu, všechna práva vyhrazena.
Za chvíli jsme již letěli křivolakými uličkami kolem na bílo natřených domů, vše seshora uzavíralo blankytně modré nebe. Vypadalo to trochu jako v Řecku počátku devadesátých let, i ten vzduch byl cítit podobně svěže. Řidič zastavil u dvou postarších mužů, kteří stáli opření o koňský povoz. „Potřebuju, abyste tohohle člověka vzali tam nahoru – tam k tomu baráku. Bojím se totiž, že to nenajde. Kolik chcete?“ Suma byla domluvena na deset kchuajů. Řidič bankovku i přes mé protesty vytáhl ze své vlastní peněženky a podal ji vozkovi. Ten si účtoval dvakrát tolik, co š’-fu. „Nech toho, jsi tu host. Zandej si ty peníze zpátky do peněženky a vystup si už,“ řekl řidič rázně, popřál mi hodně štěstí a zmizel i se zbytkem cestujících za kopcem...
